Edith Whartonová, rozená Edith Newbold Jonesová (24. ledna 1862 New York, USA – 11. srpna 1937 Saint-Brice-sous-Forêt, Francie) byla americká spisovatelka, vrcholná představitelku realismu a psychologické prózy. Ve Spojených státech je kritikou i čtenáři považována za jednu z nejlepších autorek románů a povídek. Ve svých prózách kriticky vykreslovala newyorské vyšší třídy, ale také novoanglickou a evropskou společnost. Na své postavy, silně ovlivňované prostředím a marně vzdorující restriktivním společenským konvencím, nahlížela často ironicky a satiricky, ale také se soucitem k lidskému utrpení.

Pocházela z rodiny zámožné americké aristokracie a vyrůstala v prostředí konzervativních, konvencemi svázaných newyorských vyšších vrstev pozlaceného věku. Později často cestovala, zejména po Evropě, a své jmění užívala pro výstavbu nákladných domů a zahrad ve Spojených státech a ve Francii. Kromě literatury byla sečtělá ve vědách, náboženství, filosofii, umění, architektuře a zahradnictví.Singley (2003), s. 5–7.

Je autorkou 25 románů, 86 povídek, 3 básnických sbírek, knihy o interiérovém designu, souboru úvah o literatuře, četných cestopisných textů, autobiografie a mnoha článků, esejí a recenzí. Za svůj román Věk nevinnosti (1920) obdržela jako první žena v historii Pulitzerovu cenu (1921).Singley (2003), s. 7.

Od svých předchůdkyň na americkém literárním poli, například Harriet Beecher Stoweové, Louisy May Alcottové nebo Sary Orne Jewettové zdědila tradici domácké, často sentimentální literatury, a přestože se k těmto osobnostem hlásila, odmítala romantické zabarvování skutečnosti. Důrazem na morální otázky se přibližovala spíše Nathanielu Hawthornovi. Přestože psala srozumitelným stylem a odmítala literární experimenty, podílela se svými psychologickými prózami, zkoumajícími nitro postav, na rozvoji modernismu.Singley (2003), s. 8. Ze svých současníků bývá srovnávána se svým přítelem Henrym Jamesem, zejména v jeho raném období. Stejně jako on přikládala důraz detailům a morálním otázkám. Lišila se však od něj zvýšenou pozorností věnovanou oděvům, vybavení domácnosti a odstínům společenského postavení.

Život

Mládí a sňatek (1862–1885) Edith Whartonová se narodila jako Edith Newbold Jonesová 24. ledna 1862 v domě svých rodičů v New Yorku na 23rd Street (dvacátá třetí ulice). Přišla na svět jako třetí dítě, po dvou starších bratrech. Její rodiče, Georg Frederic Jones a jeho manželka Lucretia, rozená Rhinelanderová, patřili k newyorské smetánce a vlastnili rozsáhlé nemovité majetky na Manhattanu. Po matce pocházela Jonesová z prominentních anglo-holandských rodin. Silnější vztah měla však ke svému otci, který se stal modelem pro mnoho jejích literárních postav – kulturně založených mužů, avšak bez větších ambicí nebo touhy zlepšovat svět kolem sebe.

vlevo|náhled|Edith Jonesová jako osmiletá dívka (1870)V době, kdy jí byly čtyři roky, její rodiče v reakci na hospodářskou krizi po skončení americké občanské války opustili Spojené státy a šest let cestovali, převážně po Evropě. Společně se svou dcerou strávili dlouhou dobu ve Španělsku, Itálii, Francii a Německu. Po návratu, v 70. a 80. letech 19. století, se Jonesová pustila do studia literatury prostřednictvím knih v dobře zásobené knihovně svého otce. Četla historická a filosofická pojednání, poezii, překlady klasických textů, náboženskou historii i středověkou literaturu. New York v té době procházel zásadními změnami, když se z přístavního města obklopeného zemědělskou krajinou proměňoval ve finanční a průmyslovou metropoli a stará newyorská elita vstupovala do konfliktu s nově zbohatlými podnikateli amerického Západu a Středozápadu. Tyto tenze a transformace později Whartonová zachytila ve svých dílech.Benstock (2003), s. 21–22.

Když jí bylo čtrnáct let, pokusila se o napsání románu. Práci na textu nazvaném Rychle a uvolněně (Fast and Loose) však po zdrcující kritice své matky opustila. Rukopis, podepsaný mužským pseudonymem David Olivieri, byl nakonec vydán až po autorčině smrti. Edith Jonesová se v té době také spřátelila s Edwardem Abielem Washburnem, bratrancem slavného spisovatele Emersona, a jeho klasicky vzdělanou dcerou, Emelyn Washburnovou. Prostřednictvím Washburnové se Jonesová seznámila s Goethovým dílem, staroislandskými ságami nebo Dantovou Božskou komedií. Washburn podporoval Jonesovou v jejích literárních ambicích a doporučil ji začít překlady. Prvním dílem, které v patnácti letech do angličtiny přeložila, byla báseň Heinricha Karla Brugsche „Was die Steine erzählen“ (Co kameny vyprávějí). Protože Edithini rodiče nesouhlasili s tím, aby se její jméno objevilo v tisku, vyšla báseň v časopise pod iniciálami Emelyn Washburnové.Benstock (2003), s. 22–23. V šestnácti letech nicméně vydala Jonesová svou první knihu, básnickou sbírku Verše (1878), kterou její rodiče nechali soukromě vytisknout v Newportu. Verše pak pod pseudonymem „Eadgyth“ nebo anonymně publikovala i v následujících letech.

V roce 1882 zemřel George Frederic Wharton na mrtvici. V témže roce se Edith Jonesová zasnoubila s Harrym Leydenem Stevensem, avšak se svatby sešlo, podle dobových spekulací údajně vinou Edithiných literárních ambicí. Později ztroskotal také vztah s dalším mladým mužem: právník Walter Van Rensselaer Berr, Edithin vzdálený příbuzný a budoucí dobrý přítel a důvěrník, ji nepožádal o ruku, ač se to očekávalo. Edith Jonesová se konečně vdala 29. dubna 1885 za Edwarda „Teddyho“ Whartona, o třináct let staršího než ona sama, čímž získala příjmení, pod kterým se později proslavila. Po nevelké a tiché svatbě v chrámu Trinity Church odjela s manželem do Newportu. Manželství však nebylo šťastné a až do rozvodu zůstalo bezdětné, a to vinou rozpačitého přístupu k sexualitě a obav z možné dědičné mentální choroby – Whartonův otec dlouhodobě pobýval v McLean Hospital v Massachusetts s bipolární afektivní poruchou. Nakonec roku 1891, v osmdesáti letech, ukončil svůj život sebevraždou.Benstock (2003), s. 25–27.

Počátky tvorby (1885–1904) upright=0.9|náhled|Edith Whartonová jako mladá žena (asi 1889) Se svým manželem zajížděla Whartonová v zimních měsících pravidelně do Itálie a dalších evropských zemí. Z roku 1888 se dochoval posmrtně vydaný cestovní deník, Plavba jachty Vanadis (The Cruise of the Vanadis).Califano (2012), s. 53. Během tohoto putování po Egejském moři se tehdy šestadvacetiletá Edith Whartonová dozvěděla, že se stala dědičkou značného jmění po druhém bratranci svého otce, což jí zajistilo finanční nezávislost.Benstock (2003), s. 26–27. Pozvolna se začala vracet k literární tvorbě. Prvním doloženým dílem, které bylo vydáno pod jejím vlastním jménem byla báseň „Poslední Giustiniani“ („The Last Giustiniani“), publikovaná v časopise Scribner's Magazine v roce 1889. O rok později následovala povídka „Výhled paní Mansteyové“ („Mrs. Manstey’s View“) a později další texty. Napsala také novelu Sestry Bunnerovy (Bunner Sisters), avšak nakladatelství Scribner's ji dvakrát odmítlo, a tak zůstala nevydána až do roku 1916. upright=0.9|náhled|vlevo|Edith Whartonová (asi 1889 nebo 1890)

V 90. letech 19. století pokračovala Edith Whartonová v občasném cestování po Itálii. Současně pod vedením sběratele a znalce umění Egertona Winthropa studovala francouzskou literaturu a dobové moderní vědecké poznatky, zejména spisy Charlese Darwina, Alfreda Russela Wallace a Thomase Henryho Huxleyho, ale také dějiny architektury, návrhářství a interiérového designu. Nabyté poznatky uplatnila při přestavbě nově zakoupeného newportského domu, Land’s End, a přetváření jeho pozemků. Rekonstrukce a designování budov a zahrad zůstalo její celoživotní zálibou. Později, v roce 1901, si v městečku Lenox zakoupila a upravila sídlo nazývané The Mount a ve 20. a 30 letech přetvořila dva své venkovské příbytky ve Francii. V roce 1897 vydala Edith Whartonová společně s architektem Ogdenem Codmanem knihu Interiéry domů (The Decoration of Houses), v níž kritizovala dobové výstřelky amerického pozlaceného věku a přimlouvala se za evropskou uměřenost.Benstock (2003), s. 27–29.

Svou první sbírku povídek, Silnější náklonnost (The Greater Inclination) vydala Edith Whartonová v nakladatelství Scribner's v roce 1899. V následujícím roce se objevila její novela Prubířský kámen (The Touchstone), nejprve v seriálové podobě časopisecky, krátce nato také knižně. Publikace dosáhla jistého úspěchu.Califano (2012), s. 54. V témže roce, tedy roku 1900, Whartonovi rovněž navštívili Světovou výstavu v Paříži. Zároveň ale pokračovaly rodinné těžkosti. Roku 1901 zemřela Lucretia Jonesová a ve své poslední vůli omezila dědictví pro své mladší dvě děti ve prospěch staršího bratra, Frederica Jonese. Důvod pro toto rozhodnutí byla skutečnost, že oba mladší sourozenci podporovali Fredericovu manželku Minnie, když se rozhodla pro rozvod. Edith Whartonová a Henry Jones však poslední vůli právně napadli a soud jim dal zapravdu.Benstock (2003), s. 33. Mezi léty 1899 a 1902 Edith Whartonová taktéž pracovala na přinejmenším čtyřech divadelních hrách, například dramatech Visuté lano (Tight-rope) nebo Duchaplný muž (Man of genius). Druhá sbírka povídek, Kritické situace (Crucial Instances, 1901) byla dobovými kritiky hodnocena jako slabší než první povídková kniha. Roku 1902 pak vyšel román Údolí rozhodnutí (The Valley of Decision), zasazený do prostředí italských městských států 18. století a srovnávaný se Stendhalovou Kartouzou parmskou.Benstock (2003), s. 29. Další návštěvu severní Itálie, mimo jiné Walliských Alp, Milána a Toskánska, přetavila Whartonová do dvou dalších nefikčních knih, studie Italské vily a zahrady (Italian Villas and Their Gardens), vydané roku 1904, a cestovatelské publikace Italská pozadí (Italian Backgrounds) z roku 1905.

První úspěchy (1904–1914) vlevo|upright|náhled|Henry James (1913)

V prvních letech nového století začalo přátelství Edith Whartonové a Henryho Jamese, o téměř dvacet let staršího autora psychologické prózy. Jejich literární a osobní blízkost pak trvala až do spisovatelovy smrti v roce 1916. Jednalo se o velmi svérázný, srdečný vztah – mezi přezdívky, kterými James svou přítelkyni častoval, patří „princezna Lointaine“, „vířivá princezna“, „veliké a slavné kyvadlo“, „gyrátor“, „Ohnivý pták“, „ta Zářící“, „anděl zkázy a zpustošení“ a „proslulý drancíř“.

vpravo|náhled|upright=0.9|Edith Whartonová (1907) Právě James ponoukl Whartonovou, aby se hlouběji zabývala společností svého rodného města. Výsledkem bylo vydání její první výrazně úspěšné prózy, románu Dům radovánek (The House of Mirth) v roce 1905. Tragický příběh Lily Bartové, mladé ženy, která v prostředí newyorské smetánky zápasí s finančními obtížemi a ztrátou dobrého jména, je kritikou konvenční a rigidní společnosti. V prvních dvou týdnech po vydání se prodalo 80 000 výtisků a kniha byla okamžitě adaptována pro divadlo. Následující román, Ovoce stromu (The Fruit of the Tree, 1907), sociálně kritické zpracování třídního pnutí v novoanglickém průmyslovém městečku, však znamenal výrazně menší kritický a finanční úspěch. Whartonová svými texty o dobové společnosti navázala na tradici společensky realistických spisovatelů 19. století, jakými byli Honoré de Balzac nebo George Eliot.Benstock (2003), s. 34–35.