Ve Svaté říši římské se nacházela vedle říšských knížectví také taková knížectví, která nebyla do knížecí hodnosti povýšena římsko-německými panovníky nebo neměla výslovně udělenu hodnost říšského knížectví. Následující článek představuje jejich seznam.

Úvod Za období zrodu Svaté říše římské se považuje, tradičně a nikoli bez výhrad, doba vlády Jindřicha Ptáčníka a Oty Velikého, kteří svou říši zřídili ze čtyř německých kmenových vévodství: Bavor, Švábska, Frank a Saska, doplněných o Vévodství lotharingijské a později také o Království italské a arelatské. Kmenová vévodství v Německu byla prvními říšskými knížectvími, přičemž počet říšských knížectví a jim vládnoucích knížat se neustále zvyšoval s tím, jak vládci Svaté říše římské povyšovali další osoby a území. V roce 1489/1495 se ustavila instituce pravidelně svolávaného říšského sněmu, od roku 1663 zasedajícího nepřetržitě. „Skutečnými“ říšskými knížaty tak byli držitelé těch říšských lén, kteří měli právo na tomto sněmu zasedat. V období středověku existoval pouze nepravidelně svolávaný tzv. říšský dvorský sněm, na kterém nebylo pevně stanoveno, kdo se ho smí účastnit, a počet pozvaných závisel více méně na libovůli císaře a aktuální politické konstelaci. Přesto se již ve středověku rozlišovalo mezi říšskými knížaty a pouhými „knížaty“, která neměla postavení říšského knížete, ačkoli se jejich knížectví nacházelo ve vazalském poměru vůči říši či bylo její přímou součástí. Historické vědě není zcela jasné, v čem onen rozdíl spočíval, alespoň v některých případech je znám vznik a původ těchto knížectví, který se mohl značně lišit. Jedním ze způsobů, jak se „dostat do říše“ bylo přijetí vazalství vůči ní, což byl případ řady slovanských knížat. Po určitou dobu tak jedním z neříšských knížectví v říši bylo i Knížectví české, které postupně dosáhlo až na hodnost kurfiřtskou a stalo se v říši plnoprávným knížectvím nejvyššího stupně navíc s ojedinělým titulem království. V jiných případech zakládal neříšská knížectví sám císař. Ve středověku existovalo jen velmi málo knížectví a knížat s výslovně knížecím titulem. „Knížectvími“ byla vévodství, biskupství, markrabství, lankrabství a jiné útvary, jejichž panovníci byli považováni za knížata. To se týkalo jak říšských knížat (Principis imperii), tak knížat ostatních.

Neříšská knížectví zřízená říšskými panovníky Několik knížectví uvnitř říše nechali zřídit sami její vládci, aniž by těm, kterým přiznali knížecí hodnost, udělili také hodnost říšského knížete. Znak knížectví Datum povýšení Název knížectví Knížecí rod(y) Jméno prvního knížete (z každého rodu) Datum zániku knížectví Poznámky 30px 1165 Limburské vévodství 25px Limburská dynastie (1065/1165–1279) 25px Wassenbergové (1279–1288) 25px Lovaňská dynastie (1288–1404) 25px Valois-Burgund (1404–1477) 25px Habsburkové (1482–1549/1794) Udo Limburský Rajnald I. Geldernský Jan I. Brabantský Antonín Brabantský Maxmilián I. 1549Císař Fridrich I. uznal vévodský titul, užívaný předtím příležitostně a svévolně limburskými hrabaty, aniž by je přitom povýšil na říšská knížata. Pozdější panovníci Limburska se z titulu zdejších vévodů nikdy neúčastnili říšských sněmů. 30px 1236 Vévodství Aosta 25px Savojštíhrabě Amadeus IV. Savojský 1946 Císař Fridrich II. povýšil roku 1236 vedlejší državy Savojské dynastie: Hrabství Aostu a Panství Chablais (italsky Chiablese) na dvě vévodství, aniž by přitom savojským hrabatům přiznal hodnost říšských knížat, které dosáhli až roku 1310 a to z titulu vládců Savojska. Savojská hrabata si navíc v dokumentech psala oba vévodské tituly až za titul hrabat savojských. 30px 1236 Vévodství Chablais 25px Savojštíhrabě Amadeus IV. Savojský 1946 Viz Vévodství Aosta30px1369 (?)Markrabství Saluzzo25px páni a markýzové ze Saluzzamarkýz Fridrich II.1946Není jisté, kdy a jestli vůbec bylo Saluzzo povýšeno na knížectví či dokonce plnoprávné říšské knížectví. Roku 1369 je markrabství označeno v listině Karla IV. výslovně jako knížectví (Principatum). Až do ztráty markrabství roku 1548 se však rod markýzů ze Saluzza na říšském sněmu mezi knížaty neobjevoval. Původní panství Saluzzo bylo na markrabství povýšeno Fridrichem Barbarossou roku 1175.

Slovanská knížectví v říši Panovníci velkých slovanských kmenů, kteří tradičně užívali titul knížete (kňaz), měli po přestoupení na křesťanství jako vazalové císařů právo svůj titul užívat i nadále, i když říšskými knížaty nebyli.

25px Obodritské (Meklenburské) knížectví: knížecí titul byl oficiálně přiznán Fridrichem I. v roce 1170, hodnosti říšských knížat se však vládci Meklenburska dočkali teprve roku 1348. 25px Pomořanské knížectví: knížecí titul byl oficiálně přiznán v roce 1170, vévodský titul v roce 1181, hodnost říšských knížat ale vladaři Pomořan získali teprve roku 1348. 25px Rujánské knížectví: od roku 1168 bylo knížectví součástí říše, zároveň bylo lénem Dánska. Stodoranské (Braniborské) knížectví: v první polovině 12. století náležel jeho vládci Přibyslavovi/Jindřichovi dokonce královský titul.

České země Samotné České knížectví a později království se v průběhu raného středověku stalo "skutečným" říšským knížectvím. V ostatních českých zemích ale byla záležitost komplikovanější.

Morava Ve starší české i německé historiografii se často uvádí, že Morava byla povýšena na markrabství (s faktickými knížecími právy) císařem Fridrichem Barbarossou roku 1182. O tomto povýšení však nic neví registra císařských listin ani není zachován originál listiny v Čechách. Celý právní akt je znám pouze z Jarlochovy kroniky. Jarloch téměř přesně uvádí, že k povýšení Moravy na markrabství a říšské knížectví mělo dojít mezi 26. a 29. zářím. Přitom ale z dobových pramenů máme doložen titul „markrabě moravský“ již v létě 1179. Za markrabího byl tehdy označen Přemysl, nevlastní bratr knížete Bedřicha a budoucí první český dědičný král. K „odcizení Moravy“ a jejímu povýšení na říšské knížectví, jak uvádí Jarloch, podle názorů soudobých historiků (Martin Wihoda) nikdy nedošlo, protože římští panovníci respektovali územní integritu Čech. Morava se tedy stala knížectvím českým a z vůle českého panovníka a nikoli z vůle císařství. Někdy mezi lety 1184–1186 se titul markrabě moravský stal standardním titulem následníků českého knížecího stolce, resp. královského trůnu.

Slezsko

Slezsko jako celek Slezské vévodství, resp. jednotlivá slezská knížectví pod vládou různých větví Piastovců se stala součástí českého státu definitivně roku 1335. Od roku 1348 bylo Slezsko oficiálně jednou ze zemí Koruny české. Ve starší dějepisné literatuře, zejména německé, bývá Slezsko od tohoto data jednoznačně považováno za součást říše. Historička Lenka Bobková s takovouto interpretací nesouhlasí a na podporu svého tvrzení uvádí, že Karel IV. i Václav IV. nechávali na své stavby vždy umísťovat (až) tři znaky: český, jako symbol státu, zemský znak (pokud stavba nestála přímo v Čechách, ale např. na Moravě nebo v Dolní Lužici) a znak říše (tehdy jednohlavou orlici). Ve Slezsku lze však na všech stavbách najít jen českého lva a slezskou orlici. Proto podle Bobkové nepovažovali Lucemburkové zpočátku Slezsko za součást říše. Již roku 1420, když v říši vládl Zikmund Lucemburský, se ovšem říšský sněm konal ve slezské Vratislavi. V říši ovšem platilo, že dějištěm říšského sněmu mohlo být pouze město na "vlastním" území říše, tedy např. nikoli Praha, ale Cheb ano. Za vlády téhož císaře Zikmunda ostatně kurfiřti odmítli přijmout pozvání na sněm dokonce i do Vídně, která se jim nezdála být dostatečně "říšská", a sněm pro rok 1437 tak musel byl přeložen do Chebu.BAUM, KAVKA, Císař Zikmund: Kostnice…, s. 335 Z uvedeného se jeví, že nejpozději od Zikmundovy vlády bylo Slezsko již všeobecně považováno za součást říše (říšské knížectví?), i když k oficiálnímu přivtělení této země k říši patrně nikdy nedošlo. Na druhou stranu ve Slezsku nikdy neplatily říšské zákony (např. trestní zákoník Karla V. Constitutio criminalis Carolina) a Slezsko, stejně jako zbývající země České koruny, neplatilo říšskou berni.

Slezská knížectví Mezi lety 1310 a 1335 se součástí Českých zemí, a tím i říše, stala slezská knížectví neříšského původu. Jejich panovníci také nebyli říšskými knížaty, ačkoli spolu s českým státem k říši náleželi.

Papežská knížectví Některá knížectví uvnitř říše byla povýšena rovněž papežem. Znak knížectví Datum povýšení Název knížectví Knížecí rod(y) Jméno prvního knížete (z každého rodu) Datum zániku knížectví Poznámky30px1471 (14. dubna)Ferrarské vévodství25px EstenštíBorso d’Este, vévoda z Modeny a Reggia1597Ferrara byla původně říšským markrabstvím, které říši zcizil (bez souhlasu císaře Fridricha III.) papež Pavel II. Ten území téhož roku udělil Borsovi d’Este jako vévodství a papežské léno. Po vymření ferrarské větve Estenských bylo vévodství zcela sloučeno s Papežským státem. De facto tedy nikdy nešlo o vévodství uvnitř říše, ačkoli formální souhlasné stanovisko s vyloučením z říše rovněž nebylo ze strany říšských orgánů vydáno.30px1545 (19. srpna)Vévodství Parma a Piacenza 25px Farnese (1545–1731) 25px Bourboni (1731–1735; 1748–1801) Rakouští Habsburkové (1735–1748) Don Pier Luigi Farnese, vévoda z Castro, markýz z Parmy, Piacenzy a Novary Karel I. Bourbonský Karel II. Habsburský1801 První kníže byl nelegitimním synem Alessandra Farneseho, pozdějšího papeže Pavla III. Povýšení Parmského markrabství na vévodství se uskutečnilo z rukou papeže Pavla III. Nové vévodství leželo na říšské půdě a římští císaři vévodský status Parmy a Piacenzy, resp. status jejich vladařů plně respektovali. S predikátem Altezza serenissima v mužské primogenituře vládců od 6. října 1674 a s totožným predikátem v obecné primogenituře vládců od 5. září 1695, potvrzeno r. 1698 Predikát byl udělen již z rukou císaře Leopolda I. Papež Pius V. také povýšil dne 27. srpna 1569 Florentské vévodství (již existující říšské knížectví) a několik přilehlých území na první velkovévodství v historii: Velkovévodství toskánské. Velkovévodský titul byl z říšského právního hlediska přiznán císařem Maxmiliánem II. 26. ledna 1576.

Svévolně povýšená knížectví V některých případech "povýšil" některé území na knížectví sám jeho vládce, který mohl i nemusel již být říšským knížetem (jako panovník jiného říšského léna). Znak knížectví Datum povýšení Název knížectví Knížecí rod(y) Jméno prvního knížete (z každého rodu) Datum zániku knížectví Poznámky30px1364 Kraňské vévodství 25px Habsburkové (1364–1780) 25px Habsburk-Lotrinští (1780–1918) Rudolf IV. Josef II.1918Rakouský vévoda Rudolf IV. Habsburský svévolně prohlásil Kraňské markrabství za vévodství, a to proti vůli císaře Karla IV., který jediný měl oprávnění takový krok provést. Vévoda tak učinil na základě zfalšovaného Privilegia maius, které ale Karel IV. na základě odborného stanoviska Francesca Petrarcy odmítl uznat. Habsburkové jako rod náleželi k říšským knížatům od r. 1282, kdy římský král Rudolf I. udělil dědičně v léno svým synům Albrechtovi a Rudolfovi Rakouské a Štýrské vévodství i s právy říšských knížat.30px1586 (3. dubna)Piemontské knížectví25px SavojštíKarel Emanuel I./Filip Emanuel1946Panující savojský vévoda Karel Emanuel svévolně povýšil Piemont na knížectví a udělil jej svému synovi, dědičnému princi Filipu Emanuelovi. Od té doby byl titul knížat z Piemontu titulem následníků savojského trůnu, ovšem vrchní vláda v něm ležela vždy v rukou aktuálního savojského panovníka. Titul následníků trůnu od počátku Risorgimenta, tedy od roku 1861, občas zněl (v případě princů Viktora Emanuela a Viktora Emanuela) kníže neapolský. Samotný Piemont ale někdy nebývá pro 17. a 18. století již považován za součást říše.

Uzurpace říšských knížectví V některých případech docházelo ve Svaté říši římské k přenášení názvů "skutečných" říšských knížectví na jiná území, ke zřizování "skutečných" říšských knížectví z knížectví jiných a ke svévolnému přisvojování si titulů vázaných na říšská knížectví z hlediska říšských zákonů již zaniklá.

Novoburgundská říše