Věra Kohnová (26. června 1929 Plzeň, Československo – 1942, ghetto Izbica, Velkoněmecká říše) byla židovská dívka deportovaná s rodinou nejprve v lednu 1942 z Plzně do koncentračního tábora Terezín a v březnu 1942 do polského ghetta Izbica. Věra Kohnová proslula svým deníčkem, který si psala od srpna 1941 do ledna 1942. Deník, ve kterém sledovala dětskýma očima poslední měsíce života židovských obyvatel Plzně, přestala psát jen několik dní před deportací do Terezína. Věra Kohnová je jednou z dětských obětí holokaustu. Kvůli svému věku a psaní deníku bývá přirovnávána k Anně Frankové.
Biografie Rodina Věry Kohnové náhled|Melanie Kohnová, Věrčina matka, byla dlouho jediná z rodiny, jejíž podoba je s určitostí známa náhled|Hrob Davida a Otýlie Langerových, Věrčiných prarodičů, na plzeňském židovském hřbitově Věra Kohnová se narodila 26. června 1929 v Plzni, v rodině Otakara Kohna (1889–1942), úředníka plzeňské továrny na železné a kovové zboží Gustav Teller. Otakar Kohn pocházel z obchodnické rodiny žijící v Týně nad Vltavou. Do Plzně přišel v roce 1908 a roku 1913 se za ním přistěhoval i jeho mladší bratr Rudolf (1894–1942). Matka Věry Kohnové se jmenovala Melanie. Melanie Langerová (1892–1942) se narodila v Dobřívě u Rokycan, kde měl její otec David Langer, původně židovský učitel z Dolního Cetna u Mladé Boleslavi, obchod, trafiku a výčep. V roce 1912 se Melanie s rodiči přestěhovala do Plzně a koncem března 1923 se zde provdala za Otakara Kohna. Manželé Kohnovi měli dvě dcery. Prvorozená Hanka se narodila v lednu 1924. Věrka byla tedy o pět let mladší než její sestra a ve stejném roce, kdy do Plzně přišla německá vojska, oslavila své desáté narozeniny..
Vedle strýce Rudolfa Kohna měly Hanka a Věra Kohnovy v Plzni také babičku Otýlii Langerovou, která zemřela v roce 1936. Dědečka Davida Langera, zaměstnance plzeňského velkoobchodu ovocem František Vojtěch & spol., již Věra nepoznala, protože zemřel v roce 1927. Společně s babičkou Otýlií je pohřben na židovském hřbitově v Plzni, na Rokycanské třídě. Před deportací do Terezína se rodina Kohnových navíc velmi přátelila s manžely Marií a Jaromírem Kalivodovými z Dobříva u Rokycan. Toto přátelství je opředeno tajemstvím, které se dosud nepodařilo rozuzlit. Marie Kalivodová (1912–1992) totiž byla o plných dvacet let mladší než Věrčina matka Melanie a narodila se teprve v době, kdy již Melanie v Dobřívě nežila. Příčinu je nejspíš třeba hledat v záletech Věrčina dědečka Davida Langera, který byl pravděpodobně také otcem Marie Kalivodové, rozené Poncarové. Jako sedmnáctiletá dívka sloužila Marie Poncarová u Kohnových v Plzni. Do služby nastoupila v létě 1929, v době, kdy se Kohnovým narodila Věrka. Znovu pobývala Marie u Kohnových v Plzni v květnu 1938, když její muž Jaromír Kalivoda narukoval během mobilizace do Jihlavy. Marie a Jaromír byli nadšenými vlastenci, sokoly, sportovci a členy Jednoty bratrské. Za německé okupace byly přátelství a pomoc árijské rodiny Kalivodových pro židovskou rodinu Kohnových velmi důležité.
Školačky Věra a Edita Kohnovy Nejbližší osobou v životě Věry Kohnové byla bezesporu její sestřenice Edita Kohnová, které Věrka neřekla jinak než Eda. Edita se totiž narodila ve stejném roce jako Věra, v létě 1929, a byla po celý krátký život její věrnou a nerozlučnou družkou. Otcem Edity Kohnové byl strýc Rudolf Kohn, který se v roce 1927 oženil s dcerou bývalého rabína ve Štěnovicích u Plzně, Ellou Frankovou. Věrčin strýc Rudolf Kohn pracoval jako obchodvedoucí u firmy Adler a synové v plzeňské Riegrově ulici. Věra chodila společně se sestřenicí Editou do dívčí obecné školy na dnešní Americké třídě v Plzni (za války „Obecná škola, pro dívky v Plzni, třída Vítězství“), odkud to měla jen pár kroků k Editě domů, ale také k babičce Otýlii a k otci Otakarovi do práce. Obě děvčata chodila do stejné třídy a měla výborný prospěch. Edita přesto musela v září 1936 skládat postupové zkoušky do druhé třídy. Celé druhé pololetí první třídy totiž promarodila. V následujících letech byla pravidelně uvolňována z hodin tělesné výchovy. náhled|Razítko obecné školy pro dívky na dnešní Americké třídě v Plzni z válečných let
Do Věrčiny třídy na obecné škole chodilo celkem 33 děvčat. Devět dívek bylo židovského původu. Pět z nich se později společně s Věrou a Editou stalo hrdinkami Věrčina deníku – Alice Epsteinová (přezdívaná Alis, dcera obchodníka Arnolda Epsteina), Eva Löwyová (dcera obchodníka Viléma Löwyho), Hanka Löwidtová (dcera obchodníka Otakara Löwidta), Irena Welkerová (dcera hodináře Bernarda Welkera) a Rita Kopplová (dcera obchodního zástupce Artura Koppela). V říjnu 1938 nastoupila do třídy ještě jedna židovská dívka – Felicitas Meierová, dcera karlovarského advokáta JUDr. Richarda Maiera. Do Plzně přišla jako uprchlík po německém záboru Sudet. Později se její rodina odstěhovala do Mníšku pod Brdy, a proto není Felicitas zmiňována ve Věrčině deníku. Společně s maminkou a mladší sestrou Dorit zahynula v září 1942 v Malém Trostinci. Památníky Evy Kussiové a Ruth Ofnerové Do stejné třídy chodily ještě dvě další dívky, na které se později vztahovaly tzv. Norimberské zákony, a které nenajdeme mezi oběťmi holocaustu – Eva Kussiová (dcera majitele Kalikovského mlýna v Plzni Rudolfa KussihoPodle údajů v plzeňské židovské matrice zemřelých byl majitel mlýna Rudolf Kussi narozený 18. 7. 1891, bytem třída Vítězství 43, Plzeň, popraven v Mauthausenu dne 6. února 1942.) a Ruth Ofnerová (dcera vrchního finančního komisaře Arnošta Ofnera). Eva Kussiová – kamarádkami zvaná Muninka – měla sice několik židovských předků, ale na základě rasových zákonů byla považována za míšenku. Její maminka nebyla totiž Židovkou. Díky tomu nemusely Eva ani její mladší sestra Gita v lednu 1942 odjet transportem do Terezína. Eva Kussiová mohla, na rozdíl od ostatních židovských spolužaček, v září 1940 nastoupit na gymnázium. V roce 1942 byla také ona vyloučena ze studia. Po osvobození se do své třídy na Státním reálném gymnáziu na dnešním Mikulášském náměstí v Plzni vrátila. Ve školním roce 1947/1948 odmaturovala. Počátkem padesátých let se provdala a celý život strávila v Plzni. Ve své knihovně uchovávala památníček z obecné školy, do kterého jí nakreslila a napsala upomínku řada spolužaček, které za německé okupace zahynuly – Věra a Edita Kohnovy, Alice Epsteinová, Rita Kopplová a Irena Welkerová. Svou vzpomínku v památníku zanechala také Hanka Löwidtová, která jako jediná přežila věznění v koncentračním táboře. Alice Epsteinová Evě na památku napsala: „Čiň dobře všem, kdykoli můžeš!“ Památník byl objeven Evinou dcerou Ludmilou v červnu 2024. náhled|Svět podle Věrky a Edity – kresby a verše z památníků Evy Kussiové a Ruth OfnerovéRuth Ofnerová se zachránila včasným útěkem do Velké Británie. Ze země odjela společně se svou starší sestrou Hankou jedním z Wintonových transportů a o mnoho let později, v roce 2009, svému zachránci Nicholasi Wintonovi vzkázala: „Dal jsi mi sedmdesát let života navíc. Jinak bych skončila v Osvětimi jako moje rodina z Plzně a protože mám dvě děti a dvě vnoučata, tak tím, že jsi zachránil mne, jsi zachránil i je…“ Vzhledem k tomu, že nikdo z jejich příbuzných v Československu nepřežil, zůstaly Ruth a Hanka Ofnerovy po válce ve Velké Británii. Stejně jako Eva Kussiová, také Ruth Ofnerová, ve své knihovně v Londýně uchovávala památníček se vzpomínkami na spolužačky z obecné školy. Najdeme mezi nimi opět kresby a verše od děvčat, která za německé okupace zahynula – Věrky a Edity Kohnových, Alice Epsteinové, Rity Kopplové a Irči Welkerové – a od přeživší Hanky Löwidtové. Jeden ze zápisů pochází od starší židovské dívky Rity Schwarzkopfové z Plzně, narozené roku 1925. Tato dívka zahynula roku 1943 v Osvětimi-Březince. Za zmínku stojí ještě jeden zápis z památníku Rutky Ofnerové. Dne 27. února 1939, tedy necelý měsíc před německou okupací, jej napsal sedmadvacetiletý Benjamin Goldberg, který v dívčí třídě učil židovské náboženství: „Též v nejtěžších dnech našich dějin, v dobách, kdy prožíváme nejbolestnější chvíle, kdy se nám zdá, jako bychom klesli do beznadějných hlubin, ve chvílích plných zoufalství v našich domech, vraťme se k nevyčerpatelnému pramenu, jenž nám vždy dodával odvahu a sílu, jenž nám byl vždy útěchou a rádcem, vraťme se ke Knize všech knih, k našim mudrcům a prorokům! Toť zárukou naší i do budoucna, zárukou, že bouřlivé dni šťastně překonáme.“ Učiteli Goldbergovi, rodákovi z Podkarpatské Rusi, se podařilo koncem listopadu 1939 odjet z Protektorátu Čechy a Morava do švýcarského Bernu. Památník se spoustou obrázků si jako malá ráda prohlížela a četla Rutčina dcera Diane. K objevu památníku došlo v březnu 2025.
Kroužky organizované židovskou obcí V červnu 1940 byly dívky na konci pátého ročníku obecné školy a rozhodovaly se o svém dalším směřování. Zatímco Eda si vybrala dívčí reálku v plzeňské Veleslavínově ulici, Věra chtěla pokračovat na II. měšťanské škole pro dívky na Jungmannově třídě v Plzni. Dívky, které chtěly nastoupit do měšťanské školy, obdržely od učitelů stručné hodnocení své práce. U Věrky se píše: "nadaná a horlivá". Z výše uvedených spolužaček odcházela na měšťanskou školu také Alice Epsteinová („chápavá“), Rita Kopplová („nadaná a horlivá“), Eva Löwyová („méně dbalá“) a Irena Welkerová („méně horlivá“). Plány děvčatům překazilo rozhodnutí protektorátní vlády vyloučit židovské žáky z českých škol, které vstoupilo v platnost od počátku školního roku 1940/1941. Následující školní rok proto začaly Věra a Edita navštěvovat společně s bývalými spolužačkami Alicí Epsteinovou, Evou Löwyovou, Hankou Löwidtovou, Ritou Kopplovou a Irenou Welkerovou soukromé vyučování organizované plzeňskou židovskou obcí. Setkaly se zde s židovskými dětmi, které byly vyloučeny z ostatních plzeňských škol. Tehdy Věrka poznala Margit Beckovou, Jirku Brunnera, Kurta Ecksteina, Honzu Goldscheidera, Petra Gutfreunda, Rutku Gutmannovou, Honzu Immerguta, Frédu Kohna, Miriam Lengsfeldovou, Harryho Neugröschla, Evu Pickovou (a nejspíš i její dvojče Hanku Pickovou), Egona Poppera, Pepíka Sabata, Alenu Šulcovou, Honzu Treichlingera a Jindru Weisse. Počátkem listopadu 1941 se do kroužků zapojila poslední skupina dětí, které Věrka zmiňuje ve svém deníku – Lily Hauschildová, Dolfi Immergut, Emil Zunterstein a jeho sestra Olga Zuntersteinová. Tato pětice dětí pocházela z německy mluvících rodin ze Sudet. Jejich rodiny byly po Mnichovské dohodě v roce 1938 donuceny narychlo uprchnout ze svých domovů. V pohraničí musely zanechat veškerý svůj majetek. V Plzni žily bez prostředků a byly zcela odkázány na podporu židovské obce. Děti z uprchlických rodin měly navíc jazykový handicap – neuměly česky. Rodiče je proto během roku 1940 poslali do Prahy, do sirotčince v Belgické ulici (dnešní Lauderovy školy). Ve zdejší židovské škole s internátem bylo až do listopadu 1941 postaráno o jejich výchovu, vzdělání, stravu i ubytování. V listopadu 1941 se ale děti uprchlíků musely vrátit ke svým rodičům do Plzně. náhled|Třemošenský rybník u Bolevce byl od července 1939 jediným povoleným koupalištěm pro plzeňské Židy.