Margarita Řecká a Dánská (Řecky: Πριγκίπισσα Μαργαρίτα της Ελλάδας και Δανίας; 18. dubna 1905 – 24. dubna 1981) se narodila jako nejstarší dítě prince Ondřeje Řeckého a Dánského a Alice z Battenbergu. Byla prvním pra pra vnoučetem královny Viktorie a nejstarší sestrou prince Philipa, vévody z Edinburghu.
Margarita, nejstarší dcera řeckého a dánského prince Ondřeje a princezny Alice z Battenbergu, prožila šťastné dětství mezi Athénami a Korfu. V dětství však byla svědkem balkánských válek (1912-1913), následovala první světová válka (1914-1918) a řecko-turecká válka (1919-1922). Pro mladou princeznu a její příbuzné měly tyto konflikty dramatické následky a vedly k jejich exilu ve Švýcarsku (v letech 1917-1920), poté ve Francii a ve Spojeném království (v letech 1922-1936). Během exilu byla Margarita a její rodina závislá na štědrosti svých zahraničních příbuzných, zejména řecké a dánské princezny Marie (která jim nabídla ubytování v Saint-Cloud) a lady Luisy Mountbattenové (která je finančně podporovala).
Na konci 20. let 20. století prodělala Margaritina matka duševní krizi, která vedla k jejímu umístění do švýcarské psychiatrické léčebny. Krátce poté, v roce 1931, se Margarita provdala za prince Gottfrieda z Hohenlohe-Langenburgu. Manželé se poté přestěhovali na zámek Weikersheim, kde vychovali čtyři syny (prince Krafta, Georga Andrease, Rupprechta a Albrechta) a dceru (princeznu Beatrix). Gottfried a Margarita, kteří byli od roku 1937 členy nacistické strany, využívali svých rodinných konexí k prosazování sblížení s nacismem ve Spojeném království, avšak bez úspěchu. Během 30. let manželé také podnikli několik cest do zahraničí. Zejména v roce 1934 navštívila New York, aby svědčila ve prospěch Glorie Morgan Vanderbiltové, Gottfriedovy bývalé snoubenky, v soudním sporu mezi ní a jejími příbuznými o opatrovnictví její dcery, která se rovněž jmenovala Glorie.
Během druhé světové války, která rozdělila její příbuzné na dvě frakce, strávila Margarita nějaký čas v Langenburgu. Porážka Německa a jeho okupace Spojenci přinesla do života Margarity a Gottfrieda nové otřesy. Ačkoli byli uchráněni před Sověty, kteří zavinili smrt několika jejich bratranců a sestřenic, v době sňatku prince Philipa, Margaritina jediného bratra, s britskou princeznou Alžbětou v roce 1947 byli manželé ostrakizováni britskou královskou rodinou. V průběhu let se manželé znovu začlenili do života evropské elity, což dokládá jejich pozvání a přítomnost na korunovaci Alžběty II. v roce 1953 a přítomnost princezny na svatbě Juana Carlose, prince asturského, a princezny Sofie Řecké a Dánské v roce 1962. Margarita ovdověla v roce 1960 a v roce 1963 byla svědkem požáru na zámku Langenburg. Princezna zemřela v roce 1981 a její tělo bylo pohřbeno v rodinném mauzoleu Hohenlohe-Langenburg. Margarita byla tetou prince z Walesu z otcovy strany, který se později stal králem Karlem III.
Původ, mládí vlevo|náhled|Princezna Margarita se svou mladší sestrou princeznou Teodorou a matkou princeznou Alice, c. 1910 Nejstarší dcera řeckého a dánského prince Ondřeje a princezny Alice z Battenbergu Margarita se narodila 18. dubna 1905 v královském paláci v Athénách. V rozporu s tehdejšími zvyklostmi se jejího porodu zúčastnil otec, protože její babička, královna Olga, věřila, že „je jen spravedlivé, aby muži viděli utrpení, které způsobují svým ženám a před kterým zcela unikají." Margarita, pokřtěná 11. května v přítomnosti prarodičů z matčiny strany, vyrůstala ve společné domácnosti, která se rychle rozrostla o její sestry Teodoru (1906-1969), Cecílii (1911-1937) a Sofii (1914-2001). S matkou komunikovaly Margarita a její sestry anglicky, ale v přítomnosti příbuzných a guvernantek používaly také francouzštinu, němčinu a řečtinu. Princezny byly formálně vzdělávány v angličtině a řečtině.
Margaritino rané dětství bylo poznamenáno nestabilitou, kterou Řecké království zažívalo na počátku dvacátého století. Unaveni útoky tisku a opozice našli Ondřej a Alice útočiště v cestování a mnohokrát pobývali za hranicemi své vlasti. Se svými dcerami pobývali ve Spojeném království, Německu, na Maltě a v Rusku, kde se znovu setkali se svými četnými příbuznými, včetně Eduarda VII. ze Spojeného království, Arnošta Ludvíka, velkovévody hesenského, Alexandry Fjodorovny, prince a princezny Ludvíka z Battenbergu (Aliciných rodičů) atd. Od roku 1905 se tak Margarita seznámila se svým mladým strýcem a tetou z matčiny strany, Ludvíkem a Luisou, s nimiž se následně spolu se svou sestrou Teodorou velmi sblížila.
V roce 1909 došlo k vojenskému puči zorganizovanému proti vládě řeckého krále Jiřího I., Margaritina dědečka. Krátce po této události byli princ Ondřej a jeho bratři nuceni odejít z armády. Znepokojeni politickou situací ve své zemi našli Ondřej a Alice opět útočiště v zahraničí a pobývali ve Velké Británii, Francii a Hesensku. Poté, co na čas zvážili život v exilu, se manželé vrátili do Řecka, kde se jim narodila třetí dcera.
Balkánské války a první světová válka V letech 1912-1913 se Řecko zapojilo do balkánských válek, v nichž se ocitlo v opozici vůči Osmanské říši a Bulharsku. Princ Ondřej byl znovu povolán do armády a sloužil pod korunním princem Konstantinem, zatímco princezna Alice pracovala jako ošetřovatelka raněných vojáků. Příliš mladá na to, aby následovala své rodiče, strávila Margarita a její sestry dobu trvání konfliktu v Athénách, s výjimkou krátkého pobytu v Soluni v prosinci 1912. Řecko vyšlo z balkánských válek s rozšířeným územím, ale konflikt vedl také k pádu Jiřího I., který byl v březnu 1913 zavražděn. Smrt řeckého krále způsobila v životě Margarity a jejích příbuzných významné změny. Ve své závěti odkázal panovník Ondřejovi palác Mon Repos na ostrově Korfu. Po letech, kdy žil v těsné blízkosti panovníka, v palácích v Athénách a Tatoi, se tak Ondřej a jeho rodina konečně dočkali vlastního sídla. náhled|Margarita se svou matkou a sestrami, 1914 Když se vrátil mír, Ondřej, Alice a jejich dcery v srpnu 1913 opustili Řecko. Po návštěvě Německa zůstali ve Spojeném království u Margaritiných prarodičů z matčiny strany. Pro malé princezny byla tato cesta příležitostí navštívit s rodiči katedrálu svatého Pavla a londýnskou zoologickou zahradu. 17. listopadu 1913 se vrátily do Řecka, rodinu pak v zemi udrželo Aliciino čtvrté těhotenství a především vypuknutí první světové války. Vzhledem k tomu, že Řecko vyhlásilo neutralitu, tento nový konflikt se Margarity a jejích příbuzných zpočátku téměř nedotkl. Léto roku 1914 tak strávila se svými sestrami na Korfu, kde si čtyři měsíce užívaly slunce a moře.
Situace se změnila s tím, jak se do života obyvatel země vkrádala válka. V říjnu 1915 byl Ondřej se svou posádkou umístěn v Soluni, kde byl konfrontován s obsazením města spojenci. Krátce poté, v prosinci, našla poražená srbská armáda útočiště na Korfu, což přimělo Alici a její dcery opustit Mon Repos a vydat se do hlavního města. V průběhu měsíců se množství hrozeb vůči členům královské dynastie zvyšovalo. V červenci 1916 zaútočil na panství Tatoi žhář, zatímco tam byl král se svou manželkou a několika dětmi. Kromě toho 1. prosince francouzské námořnictvo bombardovalo královský palác v Athénách, což donutilo Margaritu a její sestry, aby se s matkou uchýlily do sklepení.
Život v exilu V červnu 1917 byl král Konstantin I. definitivně sesazen a vyhnán z Řecka spojenci, kteří ho na trůně nahradili jeho druhým synem, mladým Alexandrem. O patnáct dní později byla Margaritina rodina nucena odejít do exilu, aby se odstranila možnost ovlivňování nového panovníka jeho blízkými. Malá skupina, která byla nucena pobývat v německy mluvícím Švýcarsku, se nejprve ubytovala v hotelu ve Svatém Mořici a poté se usadila v Lucernu, kde žila s nejistotou ohledně své budoucnosti.
Vyhnanství však nebylo jediným zdrojem obav rodiny. Po pádu ruského impéria v roce 1917 bylo v Rusku zavražděno několik Margaritiných příbuzných. Krátce po těchto událostech byl v zimě 1918-1919 spolu s ostatními německými dynastiemi svržen i velkovévodský rod Hesenska, s nímž byla Margarita úzce spřízněna prostřednictvím své matky. V roce 1920 se několik členů rodiny nakazilo chřipkou.
Na začátku roku 1919 se Margarita přesto dočkala radosti ze shledání se svou babičkou z otcovy strany, královnou vdovou Olgou, kterou bolševici ušetřili díky diplomatické intervenci Dánů. V následujících měsících se navíc znovu setkala se svými prarodiči z matčiny strany, které válka donutila vzdát se jména Battenberg ve prospěch jména Mountbatten. Pro Margaritu, která nyní tvořila duo se svou mladší sestrou Teodorou, nebyl exil pouze synonymem nostalgie; byl také příležitostí k dlouhým rodinným setkáním a procházkám po horách.
Krátký návrat do Řecka 2. října 1920 pokousala krále Alexandra, bratrance Margarity, na procházce v Tatoi domácí opice. Ve špatné péči onemocněl sepsí, která u něj 25. října zvítězila, aniž by k jeho lůžku mohl přijít kdokoli z jeho rodiny. Smrt panovníka vyvolala v Řecku prudkou institucionální krizi. Premiér Eleftherios Venizelos, který již od roku 1919 uvízl v nové válce proti Turecku, prohrál v roce 1920 řecké parlamentní volby. Ponížený odešel do zahraničí, zatímco referendum znovu dosadilo na trůn Konstantina I.
Princ Ondřej byl v Athénách triumfálně přijat 23. listopadu 1920 a o několik dní později se k němu připojila i jeho manželka a čtyři dcery. Margarita se poté vrátila s rodinou na Korfu. Ve stejné době princezna Alice zjistila, že je opět těhotná. 10. června 1921 rodina přivítala Philipa (1921-2021), budoucího vévodu z Edinburghu. Radost, která provázela toto narození, však byla zastřena nepřítomností prince Ondřeje, který se připojil k řeckým jednotkám v Malé Asii během okupace Smyrny. Navzdory obavám z války si Margarita a její sourozenci užívali života v Mon Repos, kde je na jaře 1922 navštívila babička z matčiny strany a teta Luisa. V parku poblíž paláce, postaveném na starověkém hřbitově, se princezny věnovaly archeologii a objevily několik keramických nádob, bronzových kousků a kostí. vlevo|náhled|208x208pixelů|Margarita se svými rodiči a sestrou Teodorou, 1922 V tomto období se Margarita a její sestry také poprvé zúčastnily řady velkých společenských akcí. V březnu 1921 se princezny zúčastnily v Athénách svatby své sestřenice Heleny s rumunským korunním princem Karlem. V červenci 1922 odjely do Velké Británie, aby šly za družičky na svatbu svého strýce Louise Mountbattena s bohatou dědičkou Edwinou Ashleyovou.
Vojenská porážka Řecka proti Turecku a politické nepokoje, které to vyvolalo, však narušily život Margarity a její rodiny. V září 1922 Konstantin I. abdikoval ve prospěch svého nejstaršího syna Jiřího II. O měsíc později byl princ Ondřej zatčen a poté souzen vojenským tribunálem, který ho prohlásil za odpovědného za porážku u Sakary. Před popravou knížete zachránila intervence zahraničních kancléřů, byl však odsouzen k vyhnanství a zpeněžení. Po krátké zastávce na Korfu princ a jeho příbuzní počátkem prosince 1922 urychleně opustili Řecko na palubě lodi HMS Calypso.
Druhý exil náhled|Princezna Margarita (vpravo) se svou sestrou princeznou Teodorou (vlevo) a tetou Luisou Mountbattenovou, 1923 Po několikatýdenní cestě, která je postupně zavedla do Itálie, Francie a Spojeného království, se Margarita s rodiči a sourozenci usadila v roce 1923 v Saint-Cloud, kde se usadila v domě sousedícím s domem princezny Marie Bonapartové, rodina byla sedm let odkázána na její štědrost a na další dvě Margaritiny tety: nejprve princeznu Anastázii a poté lady Louis Mountbattenovou. Marie Bonapartová financovala studia svých neteří a synovce, zatímco lady Mountbattenová si zvykla nabízet neteřím své „použité“ oblečení. Ve skutečnosti měli Margaritini rodiče jen malé příjmy a děti byly pravidelnými svědky jejich finančních problémů a potíží s udržením domácnosti.