Galerie Benedikta Rejta je muzeum umění zaměřené na české i zahraniční umění druhé poloviny 20. století, zejména na geometrickou abstrakci a konstruktivistické tendence. Ke konci roku 2017 bylo ve sbírkách přes 18 000 děl, z toho kolem 3 000 kreseb a 6 500 grafik. Galerie sídlí v moderně přestavěné budově bývalého městského pivovaru v Lounech, Pivovarská 29–34. Zřizovatelem galerie je Ústecký kraj.
Historie Vzniku galerie předcházelo vzájemné setkávání aktérů již v době války a zejména bohatý rozvoj kulturního života v Lounech od počátku 60. let. Na něm se podílel pedagog Václav Šlajcher, historik umění Josef Hlaváček (zakladatel Lidové univerzity umění a Klubu přátel umění, od roku 1965 ředitel Kulturní správy ONV), ředitel Okresního muzea sochař Josef Šimůnek, místní výtvarníci Kamil Linhart, Vladislav Mirvald, Zdeněk Sýkora, básník Emil Juliš i Kulturní měsíčník Louny, který roku 1960 založil Jan Suchý. Důležitou úlohu sehrál Svatoslav Hejzl (předseda MNV, později tajemník ONV), okresní archivář Bořivoj LůžekVladislav Mirvald, Dvě místa u Ohře. Vzpomínka na vznik Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Výtvarné umění 3-4,1995, s. 178-179 a vedoucí lounské knihovny Jiří Jedlička, který navázal na působení svého předchůdce Jaroslava Janíka.
Regionální Galerie Benedikta Rejta vznikla roku 1966 jako kulturní zařízení a příspěvková organizace ONV v Lounech, s působností v okresech Louny, Most, Chomutov a části Teplicka, vyčleněním galerijního oddělení z Okresního vlastivědného muzea. Formálním důvodem, podporujícím vznik samostatné galerie mimo původně schválenou síť regionálních galerií, byla i potřeba uskutečnit převod Pamětní síně Emila Filly na Peruci ze správy galerie v Litoměřicích.Gruntová Kolingerová H, 2012, s. 57 Zároveň dostala galerie pověření spravovat obrazy Oskara Brázdy na zámku Líčkově. Vedoucím galerijního oddělení byl o rok dříve jmenován historik umění Jan Sekera, který se tak stal prvním ředitelem galerie.Sloupová A, 2016, s. 135 Galerie Benedikta Rejta byla jednou z posledních institucí podobného charakteru, které vznikly před rokem 1989. Nevlastnila žádná umělecká díla získaná převodem nebo z konfiskací a její sbírka byla budována až od poloviny 60. let.
Jan Sekera orientoval výstavní činnost i akvizice na české výtvarné umění 20. století a vybudoval instituci s nadregionálním významem. V roce 1969 Sekera Louny načas opustil, aby absolvoval dvouletou stáž ve Filosofickém ústavu Československé akademie věd. V letech 1969–1971 jej zastupovala Hana Benešová a jeho žena, Daniela Maršálková, která jako inspektorka Odboru kultury ONV v Lounech velmi pravděpodobně napomáhala také akviziční činnosti, a to nejen krytím ideologicky sporných nákupů, ale i finanční podporou. Během 70. a 80. let se počet maleb a plastik zvýšil o několik set přírůstků, mimo jiné díky tomu, že galerie nakupovala některá díla „pro ošálení nadřízených orgánů jako "užité umění" za podpory předsedy nákupní komise Josefa Brože“.Josef Hlaváček, Příběh jedné galerie. Ateliér. 1998, 11(21), 1. Vzhledem k osobní vazbě aktérů představovala spolupráce Galerie Benedikta Rejta s Odborem kultury ONV v Lounech, který jí poskytoval institucionální záštitu i poměrně štědré finanční prostředky na nákupy, naprostou výjimku ve fungování oblastních galerií za normalizace.Sloupová A, 2016, s. 154
Jan Sekera vybudoval unikátní sbírku umění oceňovanou odbornou veřejností, která však nemohla být v době komunistického režimu v úplnosti vystavena. Zároveň se mu podařilo vytvořit kvalitní odborné zázemí galerijní knihovny, do které pořídil zahraniční publikace, které v té době nebyly dostupné ani v centru. Po celou dobu svého působení a zejména v 80. letech byl pod stálým tlakem ze strany nadřízených orgánů a nakonec roku 1987 rezignoval a odešel do Prahy, kde pak působil po roce 1989 jako ředitel Českého muzea výtvarných umění. Mezi lety 1988 a 2019 řídila galerii historička umění Alica Štefančíková. Galerie byla převážnou část období mezi lety 2009-17 uzavřena a pořádala minimum akcí, což se setkalo s kritikou vedení města.
Od roku 2019 galerii vede Kateřina Melenová.
Výstavní prostory vlevo|náhled|Nápis u vstupu do Galerie Výstavní činnost zahájila galerie v květnu 1964 v bývalém obchodu s nábytkem U Krakešů, v Thälmannově ulici, čp. 189, který spravovalo a pro účely galerie uvolnilo Okresní muzeum. V budově tehdy byly dva menší výstavní sály, depozitář a později také kancelář vedoucího galerijního oddělení. Galerie dům využívala do roku 1973.Gruntová Kolingerová H, 2012, s. 49, 62 Poté do roku 1980 pořádala výstavy v Malém sále Fučíkova divadla a od roku 1977 ve výstavní síni Luna, přináležející k Okresní knihovně v Lounech, na nově zbudovaném sídlišti Louny – Západ. Od roku 1980 až do roku 1991 využívala Malou výstavní síň na Mírovém náměstí vedle Korunní uličky, kterou pro tyto účely uvolnila Okresní knihovna v Lounech.Gruntová Kolingerová H, 2012, s. 62-63 Nejrozsáhlejší činnost lounské galerie se týkala putovních výstav – kromě Lounska i na dalších místech v okresu Most, Chomutov a částečně i Teplice. Výstavy se konaly v divadlech, knihovnách, závodech a závodních klubech, osvětových besedách a agitačních střediscích.
V letech 1967-1971 měl být pro potřeby galerie zrekonstruován bývalý městský pivovar ale stavební práce pokračovaly jen zvolna a trvaly do roku 1989. Galerie pro své potřeby jako dočasné depozitáře nebo zázemí využívala postupně kostel U Matky boží a kostel Sv. Petra, objekt v Žižkově ulici přiléhající k hradbám, Havránkův statek, zámek Líčkov. V letech 1980-1985 byly rekonstruovány objekty v Pivovarské ulici čp. 28 a 29, které galerie využívá do současnosti.
Alica Štefančíková po svém nástupu do funkce ředitelky zadala roku 1992 novou studii rekonstrukce pivovaru. Do současné podoby byl objekt přestavěn podle projektu architekta Emila Přikryla v letech 1993–1996. Z původních venkovních přístaveb ponechal jen jedno křídlo a ve vnitřních prostorech, kde kromě vestavby výtahové šachty ponechal většinu původních stavebních prvků, se snažil "zvýraznit skrytou logiku architektury stavitelů pivovaru". Toto dílo je považováno za nejvýznamnější českou architekturu 90. let.Rostislav Švácha, Česká architektura a její přísnost, Padesát staveb 1989–2004, s. 40-41 a bylo nominováno na Evropskou cenu za architekturu Miese van der Rohe.Nejoceňovanější česká stavba 20. století stojí v Lounech, iDNES 10.12.2011 Podle Josefa Hlaváčka je sama architektura natolik působivá, že svým účinkem potlačuje vystavená díla.Josef Hlaváček, Příběh jedné galerie, Ateliér 21, 1998, s. 1 a 16
Vlastní galerijní prostory byly kvůli změnám v projektu i nedostatku financí otevřeny až roku 1998. Při zahájení činnosti galerie byl v nových prostorách vystaven v minimalistické expozici pouze zlomek bohaté sbírky – méně než 50 děl. Respekt k architektuře, která sama určuje způsob výkladu uměleckých děl, vyvolal odbornou polemiku.Alena Potůčková, Galerie Benedikta Rejta - polemické dílo, Ateliér 21, 1998, s. 1 a 16
Po necelých deseti letech provozu galerie musely být z důvodu narušení statiky a špatného stavu střech i sítí vystěhovány depozitáře v budovách čp 29. a 30 a v listopadu 2009 byla uzavřena i stálá expozice v čp. 34 kvůli sérii havárií způsobených jednak neodbornými stavebními aktivitami na sousedních parcelách, jednak špatným stavem veřejných vodovodních a kanalizačních sítí.Galerie Benedikta Rejta v Lounech musela být uzavřena, Žatecký a Lounský deník 19.11.2009 Výstavy v omezeném rozsahu probíhaly do roku 2014, kdy došlo k poruše inženýrských sítí a celý objekt musel být uzavřen. V roce 2018 byla otevřena další část objektu stálou expozicí avantgardních uměleckých směrů první poloviny 20. st. V roce 2019 byla připravena k otevření další část stálé expozice, která bude zpřístupněna po odstranění vnějšího zatékání ze sousední parcely.
Galerie nemá po téměř třicet let stálou expozici svých sbírek a v současnosti je představuje pouze formou výstav. Vedle toho se její výstavní činnost věnuje především výstavám tematickým a monografickým.
Pamětní síň Emila Filly v Peruci Roku 1966 byla do Galerie Benedikta Rejta převedena z Litoměřické galerie pozůstalost Emila Filly, ve které je soubor Fillových obrazů i jeho soukromá sbírka uměleckých děl. Na zámku v Peruci, kde Filla pobýval od návratu z koncentračního tábora do smrti (1953), byla v souladu s podmínkami Fillovy závěti roku 1958 otevřena Pamětní síň Emila Filly. Galerie sbírku Fillova díla doplňovala a v letech 1974–1979 provedla rozsáhlé stavební a technické úpravy narušeného objektu a restaurovala většinu vystavených děl. Roku 1980 přeinstalovala expozici tak, aby dokumentovala vývoj celé umělcovy tvorby. Instalaci provedl arch. Karel Kouba.
Po neúspěšném pokusu o krádež Fillových obrazů byla Pamětní síň od počátku 90. let do roku 1999 uzavřena. Po znovuotevření fungovala do roku 2011, kdy byly ze zámku ukradeny čtyři obrazy a Pamětní síň musela být opět uzavřena.Krádež obrazů malíře Emila Filly odhalila stav zámku v Peruci na Lounsku, ČT 24.11.2011 Přestože pachatelé krádeže byli již po měsíci od krádeže dopadeni a obrazy navráceny do depozitáře Galerie Benedikta Rejta, znovuotevření expozice na zámku bylo odloženo do roku 2018 a je dosud uzavřena.Návrat Fillových obrazů do zámku v Peruci je po krádeži nejistý, iDNES 3.1.2012 Díla z Pamětní síně byla roku 2017 přechodně instalována ve výstavních prostorách Galerie Benedikta Rejta v Lounech.Výroční zpráva GBR za rok 2017, s. 6-9 O prostory pamětní síně probíhá od roku 2020 soudní spor s majitelkou zámku. V roce 2021 rozhodl soud nepravomocně ve prospěch galerie.
Vleklý spor byl ukončen smírem obou stran a v roce 2024 byla v části jižního křídla zámku otevřena nová expozice Orel roszápe orla: Emil Filla, čínské umění a totalitní přízraky, jejímž autorem je Tomáš Winter (Ústav dějin umění AV ČR). Představuje tvorbu Emila Filly ze sbírky galerie zaměřenou především na jeho tušové pozdní krajiny z Českého středohoří a takzvané svitky – velkoformátový cyklus Písní v souvislostech s jeho vlastní sbírkou čínského umění, zasazenou do prostředí, kde Filla po návratu z koncentračního tábora žil a tvořil.
Sbírky Jan Sekera s ohledem na specifické výtvarné prostředí Loun a s vědomím, že galerie vzniká „na zelené louce“, bez staršího sbírkového fondu a s omezenými financemi, neuvažoval o muzeu umění, které by mapovalo celou oblast českého moderního umění a rozhodl se pro jasně vyhraněný profil sbírky. Jádrem měly být zejména racionální a neromantické projevy malířství. V první polovině 60. let se na výtvarné scéně začaly výrazněji projevovat neokonstruktivistické (objektivní) tendence – geometrická abstrakce, konkrétní umění, op-art, kinetické umění, které většina ostatních galerií sledovala jen okrajově. Sekera byl přesvědčen, že se jedná o výraznou složku současného umění, která má svou platnost jak v tradičním chápání umění, tak v jejím uplatnění v tvorbě prostředí v němž se lidé pohybují.Jan Sekera, 1969, úvod katalogu. Významnou součást sbírek tvoří soubor české i evropské grafiky, plány a modely architektury a soubor užitého umění.Galerie Benedikta Rejta Louny, in: Záznam nejrozmanitějších faktorů, 1993