V roce 219 př. n. l. kartaginský vojevůdce Hannibal oblehl Saguntum, iberské město nacházející se na východním pobřeží Pyrenejského poloostrova. Jeho obyvatelé se houževnatě bránili téměř osm měsíců, neboť doufali v pomoc Římanů. Té se ale nedočkali a Hannibalovi po urputném boji podlehli. Římané posléze využili dobytí města jako záminky k vyhlášení druhé punské války.
Předchozí vývoj Po porážce v první punské válce a ztrátě Sicílie a Sardinie vybudovali Kartáginci na jihu Iberského poloostrova svoji novou zámořskou doménu.Polybios II.1.2, 5, 6. Patrně v roce 225 př. n. l. vyslali Římané poselstvo k tamějšímu kartaginskému veliteli Hasdrubalovi a uzavřeli s ním smlouvu.Polybios II.13.7, 22.11. Podle Polybia se Hasdrubal ve smlouvě zavázal, že nepřekročí s vojskem řeku Ebro.Polybios III.27.9; Hoyos a kol. (2011), s. 218. Římané mu výměnou za to umožnili expandovat do oblastí ležících jižně od této řeky, tedy takřka do celé Ibérie kromě severovýchodní části země.Hoyos (2015), s. 85; Hoyos a kol. (2011), s. 194. Polybios se dále zmiňuje, že o ostatní Ibérii se ve smlouvě nehovořilo.Polybios II.13.7. Pozdější autoři Livius a Appiános však uvádějí, že smlouva obsahovala rovněž ujednání zaručující svobodu a nezávislost města Saguntum,Livius XXI.2; Appiános. Iberica 7.4. nalézajícího se v kartaginské sféře vlivu na jih od řeky Ebro.Hoyos a kol. (2011), s. 231, 281. Současní historikové považují tato dodatečná ujednání za poplatná římské propagandě a zpochybňují jejich věrohodnost.Hoyos (2015), s. 85; Hoyos a kol. (2011), s. 217.
V souvislosti se Saguntem Polybios připomíná, že „mnoho let před Hannibalovou dobou“ vstoupili jeho obyvatelé pod ochranu Římanů.Polybios III.30.1. Z této vágní formulace nelze dovodit, zda se tak stalo před uzavřením smlouvy s Hasdrubalem nebo až následně, což by znamenalo nepřípustné zasahování do kartaginských záležitostí.Hoyos a kol. (2011), s. 281. Iniciativa nepochybně vzešla ze strany Sagunťanů, usilujících o římskou ochranu před hrozícím ovládnutím Kartáginci.Hoyos a kol. (2011), s. 196. V zájmu jejího získání se sice Římanům formálně podvolili, přesto se jim nepodařilo dohodnout s nimi spojenectví.Appiános. Iberica 11.8; Hoyos a kol. (2011), s. 196, 219; Hoyos (2015), s. 85, 91. V dalších letech udržovala obě města přátelské vztahy, přičemž Sagunťané Římany opakovaně upozorňovali na rostoucí moc Punů v Hispánii.Polybios III.15.1. Jejich sdělení ale narážela na lhostejnost Římanů.Polybios III.15.2.
Koncem roku 221 př. n. l. převzal velení nad kartaginskými silami v Ibérii Hasdrubalův švagr Hannibal.Polybios II.36.1-3. Vzápětí podnikl dvě tažení ve střední části poloostrova a pronikl až k řece Duero.Hoyos (2003), s. 90, 91. Při zpátečním pochodu se střetl s místními kmeny v bitvě u řeky Tajo a uštědřil jim rozhodnou porážku.Polybios III.14.5-8. Po tomto vítězství se na jih od Ebra neodvážil Hannibalovi vzdorovat nikdo kromě Sagunťanů.Polybios III.14.9.
Zprávy o jeho úspěších upoutaly pozornost Římanů. V roce 220 př. n. l. vyslali do Nového Kartága (dnešní Cartagena), hlavního města punské říše v Ibérii, poselstvo vedené Publiem Valeriem Flaccem a Quintem Baebiem Tamphilem.Polybios III.15.2-4; Livius XXI.6; Hoyos (2003), s. 92. Římští emisaři požadovali, aby se Hannibal držel zpět od Sagunta, protože se nachází pod ochranou Říma, a trvali na tom, že nesmí překročit Ebro.Polybios III.15.5. Rozhněvaný kartaginský vojevůdce je v reakci na to obvinil, že neprávem zasáhli do vnitřních záležitostí Sagunťanů, neboť ti jsou podřízeni Kartágu.Polybios III.15.6, 7. Představitelé Říma, pravděpodobně to byli právě Valerius a Baebius při cestě do Nového Kartága, rozhodli na žádost Sagunťanů jejich vnitropolitický spor a nechali popravit vůdce jedné z místních politických frakcí.Polybios III.15.7; Hoyos (2003), s. 93. Poté, co je Hannibal odmítl, odpluli vyslanci do Kartága, aby tam opětovně vznesli své požadavky.Polybios III.15.12.
Obléhání náhled|upright=1.1|Pohled na středověký saguntský hrad Saguntum bylo dobře opevněné město s výhodnou polohou na úpatí pohoří, odkud shlíželo na pobřežní cestu táhnoucí se k Pyrenejím.Polybios III.17.2; Hoyos (2015), s. 91; Hoyos a kol. (2011), s. 468. Na jaře 219 př. n. l. vytáhl Hannibal se svým vojskem z Nového Kartága s úmyslem napadnout ho.Polybios III.17.1. Jako záminka k útoku mu posloužila rozepře Sagunťanů se sousední obcí Turis, poddanou Kartágincům.Livius nazývá tyto sousedy Turdetány, zatímco Appiános je označuje za Torbolety. Současní historikové se přiklánějí k tomu, že se jednalo o město Turis. Livius XXI.6; Appiános. Iberica 10.1; Hoyos (2003), s. 226, 227. Appiános uvádí, že se Hannibal pokusil jejich spor vyřešit.Appiános. Iberica 10.6. Když s tím Sagunťané nesouhlasili, přitáhl k městu s obléhacími stroji a utábořil se zde.Appiános. Iberica 10.7, 8.
Hannibal nejprve zpustošil okolní území a poté udeřil na město ze tří stran.Livius XXI.7.5. Proti slabší části hradeb dal posouvat ochranné přístřešky k přisunutí beranidla.Livius XXI.7.6, 7. Odhodlaní obránci vystavěli na tomto místě vysokou zeď a zatlačovali nepřátele metacími zbraněmi.Livius XXI.7.9, 10. Používali přitom zápalný vrhací oštěp zvaný falarika, působící Kartágincům značné ztráty.Livius XXI.8.14-16. Posléze podnikli dokonce výpad proti obléhatelům.Livius XXI.7.11. Do jedné ze šarvátek se zapojil i samotný Hannibal, vrhací kopí ho však zranilo na stehně.Livius XXI.7.13. Mezi Puny prý vypukl zmatek a nechybělo mnoho, aby obléhání zanechali.
V dalších dnech Kartáginci poněkud polevili v dobývání, třebaže nadále pokračovali ve výstavbě obléhacích zařízení.Livius XXI.8.1, 2. Potom dopravili k hradbám beranidla, jejichž bušení způsobilo zhroucení zdiva na jedné straně.Livius XXI.8.3, 8.6-8. Vzápětí se z obou stran vyřítili vojáci a utkali se v zuřivém boji rozněcovaném touhou Punů po ovládnutí města a zoufalstvím Sagunťanů z jeho hrozícího pádu.Livius XXI.8.9-13. Obránci nakonec vytlačili útočníky od rozbořených hradeb a zahnali je do tábora.Livius XXI.9.1.
Hannibal dopřál svým vyčerpaným vojákům několikadenní oddech a snažil se pozvednout jejich otřesenou morálku příslibem, že jim připadne veškerá kořist.Livius XXI.11.4-6. Sagunťané využili přestávky k opravě pobořené části hradeb.Livius XXI.11.7. Kartáginci mezitím přistavili pohyblivou obléhací věž o několika patrech, tyčící se nad veškerým opevněním Sagunťanů, a palbou z ní smetli obránce z hradeb.Livius XXI.11.8-10. Následně vyslal Hannibal 500 Libyjců, aby podkopali hradební zeď.Livius XXI.11.10, 11. Vzniklými mezerami pronikli Punové do města a na vyvýšeném místě v jeho středu rozmístili obléhací stroje, kolem nichž vztyčili improvizované opevnění.Livius XXI.11.12, 13. Sagunťany tím donutili posunout hradby tak, aby chránily tu část města, kterou Punové ještě nedobyli.Livius XXI.11.14, 16.
Vzhledem k délce obléhání je začal sužovat nedostatek potravin a všeho ostatního.Livius XXI.11.17. Jejich skleslou mysl mírně povzbudila zpráva, že se Hannibal vypravil proti hispánským kmenům bouřícím se proti bezohledně prováděným odvodům.Livius XXI.11.18. Dobývání nicméně pokračovalo s nezmenšenou intenzitou i za jeho nepřítomnosti, na čemž měl zásluhu kartaginský velitel Maharbal, dočasně pověřený jeho zastupováním.Livius XXI.12.1. Pod jeho velením pobořili Punové další kus hradeb a zmocnili se části hradu.Livius XXI.12.3, 4.
Bezvýchodná situace přiměla jednoho ze Sagunťanů jménem Alco, aby se pokusil jednat s Hannibalem o míru.Livius XXI.12.5, 6. Hannibal mu předložil tak tvrdé podmínky, že Alco raději přešel k nepříteli.Livius XXI.12.7, 8. Jistý Hispán sloužící v kartaginském vojsku se proto nabídl, že zprostředkuje jednání se Sagunťany.Livius XXI.12.9-13. Sdělil jim, že Hannibal ušetří jejich životy, pokud odevzdají všechny cennosti, opustí město se dvěma kusy ošacení a vystavějí si nové na místě určeném vítězným vojevůdcem.Livius XXI.13.7-10. Nato nejváženější představitelé Sagunta rozdělali oheň, naházeli do něho zlato a stříbro a roztavili je společně s mědí a olovem.Livius XXI.14.1; Appiános. Iberica 12.4. Většina z nich se pak vrhla do jeho plamenů.Livius XXI.14.1. V téže chvíli Punové zjistili, že město je bez obvyklých stráží.Livius XXI.14.3. Jakmile se to Hannibal dozvěděl, zaútočil na Saguntum všemi silami a po osmi měsících obléhání se ho zmocnil.Polybios III.17.9; Livius XXI.14.4, 15.3; Zonaras VIII.21.10. Poté vydal rozkaz, aby všichni dospělí obyvatelé byli pobiti.Livius XXI.14.5. Mnozí z nich předešli smrti z rukou nepřátel, zavřeli se s dětmi a ženami ve svých příbytcích a zapálili je.Livius XXI.14.6, 7. Přestože Sagunťané zničili většinu svých věcí, získali Punové ohromnou kořist: peníze, otroky a jiný majetek.Livius XXI.15.1, 2; Polybios III.17.10. Penězi naplnil Hannibal svoji pokladnici, své důstojníky a vojáky odměnil zotročenými obyvateli města a ostatní kořist odeslal do Kartága.Livius XXI.15.2.
Lhostejnost Římanů náhled|upright=1.1|Francisco Domingo Marqués, Poslední den Sagunta Podle Appiána vypravili Sagunťané po zahájení obléhání posly k Římanům, neboť se spoléhali na jejich pomoc.Appiános. Iberica 11.1; Livius XXI.11.17, 13.6. Ať už se jim podařilo zprávu o Hannibalově útoku doručit či nikoli, Římané se o obléhání museli dozvědět.Hoyos (2003), s. 98. Čím déle však trvalo a pomoc nepřicházela, tím více se ztenčovala naděje Sagunťanů na záchranu. Třebaže Římané varovali Hannibala v roce 220 př. n. l., aby Saguntum nenapadal, nijak proti němu nezakročili.Hoyos (2015), s. 90; Hoyos a kol. (2011), s. 231, 282. Místo toho vyslali oba konzuly s vojskem do Ilýrie, nepochybně k úlevě obléhatelů.Hoyos (2015), s. 90. Ilyrská válka skončila v létě 219 př. n. l., a zbývalo tedy dost času, aby vítězné legie vyrazily v témže roce do Ibérie.Hoyos (2015), s. 92. Livius, Appiános, Cassius Dio a dokonce i Cicero se podivnou nečinnost Římanů snažili zastřít nepravdivým tvrzením, že Valeriovo a Baebiovo poselstvo se uskutečnilo až v době obléhání.Livius XXI.6.3, 11; Cassius Dio 21.1, Hoyos (2015), s. 90, 91; Hoyos (2003), s. 99. Livius řadí navíc pád Sagunta a Hannibalovu invazi do Itálie do téhož roku – 218 př. n. l.Livius XXI.6.3, 4, 11; Hoyos a kol. (2011), s. 231.
Možným důvodem, proč Římané ve prospěch Sagunta nijak nezasáhli, mohla být rozdílnost názorů římských senátorů.Hoyos a kol. (2011), s. 282. V senátu se zřejmě v roce 219 př. n. l. strhla prudká debata o tom jak zareagovat na Hannibalovu agresi vůči Saguntu.O debatě se zmiňují Livius a Appiános. Naproti tomu Polybios vylučuje, že by k ní došlo. Livius XXI.6.7-10, 7.1; Appiános. Iberica 11.7-10; Polybios III.20.1-5; Hoyos (2015), s. 92. Její obsah zaznamenává Cassius Dio, byť ji nepřesně datuje do doby Hannibalova tažení do Itálie.Cassius Dio 54.10, 11, 55.1-6; Hoyos (2003), s. 99. Někteří senátoři vnímali jeho počínání jako nepřijatelnou vzpurnost někdejšího nepřítele, jiní naopak doporučovali zdrženlivost.Cassius Dio 55.1-10, 57.12; Hoyos (2015), s. 92. Diskuse o tom, zda něco podniknout, proto skončila bez jasného výsledku.Hoyos (2003), s. 99.
Někteří novodobí badatelé zastávají názor, že Římané nehodlali Saguntum zachránit, nýbrž chtěli získat spravedlivý důvod k vedení války proti nadmíru zbytnělé punské říši v Ibérii.Hoyos a kol. (2011), s. 283. Polybios naznačuje, že si již v polovině dvacátých let povšimli stále větší a hrozivější moci Kartáginců.Polybios II.13.3-5; Hoyos a kol. (2011), s. 283. Nejpozději od neúspěchu Valeriova a Baebiova poselstva považovali válku s Kartáginci za nevyhnutelnou. Pokud by přišli Saguntu na pomoc, nelze vyloučit, že by jim Hannibal ustoupil.Hoyos a kol. (2011), s. 283; Hoyos (2015), s. 90. Římané ale nejspíš usilovali o úplné vypuzení Kartáginců z Hispánie.Hoyos a kol. (2011), s. 283, 293. Jako vhodná záminka jim k tomu mělo posloužit právě zničení Sagunta.
Vyhlášení války