Zdeněk Toman (vlastním jménem Asher Zelig Goldberger; alias Zoltan Thoman, alias Zoltán Toman; alias Zoltan Goldberger; alias Zdeněk Goldberger; alias Zolo Toman; 2. března 1909, Sobrance – 20. prosince 1997, Cabo San Lucas, Mexiko) vykonával v letech 1946 až 1948 funkci sekčního šéfa zahraniční (politické) rozvědky na Ministerstvu vnitra a v poválečném Československu tak patřil mezi několik málo mocných úředníků s velkým vlivem a neomezenými pravomocemi.
Stručný životopis Po ukončení středoškolského studia v Užhorodu absolvoval vysokoškolské studium práv na Karlově univerzitě v Praze. Těsně před vypuknutím druhé světové války emigroval s manželkou Pavlou Tomanovou přes Polsko do Velké Británie. Od roku 1941 v londýnském exilu působil na Ministerstvu sociální péče jako repatriační úředník. Již tehdy oplýval kontakty a známostmi sahajícími do vysokých politických a diplomatických míst. S londýnskou exilovou vládou se přesunul Toman do osvobozených Košic, kde zastával funkci vedoucího repatriační komise. Po skončení druhé světové války a osvobození Československa byl (jako skalní komunista) instalován komunistickou stranou v roce 1945 do funkce zástupce přednosty VII. (zpravodajského) odboru Ministerstva vnitra. (Toman byl zástupcem brigádního generála Josefa Bartíka.) Koncem roku 1947 byl jmenován do funkce ministerského rady Ministerstva vnitra. Po Bartíkově odvolání (15. ledna 1946) převzal vedení odboru pro politické (zahraniční) zpravodajství Ministerstva vnitra – stal se sekčním šéfem zahraniční (politické) rozvědky na Ministerstvu vnitra. V letech 1945 až 1948 patřil Toman v poválečném Československu mezi několik málo mocných úředníků s velkým vlivem a neomezenými pravomocemi. Za Tomanovou kariérou stáli v pozadí ministr vnitra Václav Nosek a generální tajemník strany Rudolf Slánský. Zdeněk Toman byl nejen šéf zahraniční rozvědky, ale také kšeftař, spasitel stovek tisíců Židů za úplatu, velký zákulisní hráč, muž mnoha jmen, „šedo–rudá eminence“ získávající nelegálními způsoby peníze na vlastní zahraniční konta a do ilegální pokladny KSČ, která je používala na úhradu svých předvolebních kampaní. Byl také první a významný politický vězeň, jemuž se po Únoru 1948 podařil útěk z vazby a z komunistického Československa jakož i „nastartování“ nového života a nové kariéry na Západě. Valnou část svého života v exilu prožil ve Venezuele, kde podnikal a získal značné jmění. Různým kulturním a vzdělávacím institucím v Izraeli posílal velké finanční příspěvky a dary. Do konce života nenavštívil Československo, a to ani po Sametové revoluci v roce 1989.
Podrobný životopis
Původ a doba studií (1909 až 1934) vpravo|náhled|Znak KSČ (ilustrační foto) Zdeněk Toman (vlastním jménem Asher Zelig Goldberger) se narodil do chudé židovské rodiny dne 2. března 1909 v tehdy uherském městě Sobrance na Podkarpatské Rusi jako syn Davida Goldbergera a Rosalie (Rosy) Goldbergerové (rozené Tomanové).
Asher Zelig Goldberger vychodil základní školu ve městě Sobrance a absolvoval středoškolská studia v Užhorodě. Po střední škole odešel do Prahy studovat práva. Na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze nastoupil ve školním roce 1927/1928 a svá vysokoškolská studia dokončil v roce 1933 jako doktor (získal titul doktor práv). Ještě během studia na Karlově univerzitě vstoupil do komunistické strany a v letech 1926 až 1936 pracoval (pod jménem „Vasil“) jako vedoucí propagačního oddělení druhého pražského obvodu Kominterny.
Léta 1935 až 1939 Po skončení studia se živil na Slovensku jako právník. Dne 26. ledna 1935 se v polské Lodži oženil s Peslou Gutmanovou. V roce 1936 si Toman úředně změnil příjmení a místo Zoltan Goldberger používal Zoltan Thoman.
Druhá světová válka vpravo|náhled|Edvard Beneš (ilustrační foto) Po německé okupaci Československa (15. března 1939) uprchl v dubnu 1939 i s manželkou přes Krakov (a s pomocí tamního výboru pro československé uprchlíky) do Anglie, kde byl zaměstnán ve vedení firmy „Messrs. Lyons Co.“ Toman byl znám levicovým smýšlením. V Anglii byli s manželkou registrováni u českého fondu pro uprchlíky („Czech Refugies Trust“), který jim vyplácel příspěvek na výživu kvůli tělesnému postižení. V roce 1941 byli Toman i jeho manželka v Anglii považováni za členy Komunistické strany Československa navzdory tomu, že tuto skutečnost Toman popíral a prohlašoval, že jsou podporovateli sociálních demokratů. Od roku 1941 působil Toman na exilovém ministerstvu sociální péče (sociálních věcí) jako repatriační úředník.
Léta 1945 až 1948 Po skončení druhé světové války se Toman a jeho manželka vrátili do osvobozeného Československa. V Košicích vedl Toman repatriační komisi. Tato instituce vydávala (v rámci tzv. optování) československé dokumenty těm osobám z Podkarpatské Rusi, které se v předválečném sčítání lidu přihlásily ke slovenské nebo české národnosti, a rovněž tak i příslušníkům čs. armádního sboru (tzv. Svobodovy armády). Na Podkarpatské Rusi se nacházel dostatek osob ochotných zaplatit Tomanovi za odchod. Jeho machinace s doklady neunikly pozornosti sovětské NKVD a tak musel Toman část peněz z úplatků přeposílat dále. Později se přestěhoval z Košic do Prahy. Československý ministr vnitra Václav Nosek, člen komunistické strany, zajistil Tomanovi místo zástupce šéfa zahraniční rozvědky (oddělení Z/VIII) na svém ministerstvu. Zhruba v té době si Zoltán změnil jméno na Zdeněk.
Valuty, cigarety, alkohol vpravo|náhled|Generál Lev Prchala (ilustrační foto) Tomanova práce zahrnovala vysílání prověřených a spolehlivých lidí z Československa do ciziny a také jeho vlastní služební výjezdy na Západ. Občas Toman plnil v zahraničí různé úkoly (např. při jednom z výjezdů do Londýna bylo jeho úkolem zkoumat české emigranty (odpadlíky, renegáty) ve skupině kolem generála Lva Prchaly (český národní výbor v Londýně) a reorganizovat české zpravodajce v Anglii.
Tomanovi podřízení vyváželi za hranice Československa šperky, zlato, drahokamy, které v Londýně směňovali za valuty a takto získanou tvrdou měnu přiváželi zpět do Československa. Zásilky deklarované jako „bižutérie“ putovaly Evropou diplomatickou poštou (cestou) bez celních kontrol a do vlasti se tak kromě valut vracely ze zahraniční i cigarety, alkohol a další luxusní zboží. V rámci těchto činností vznikaly v rozporu s tehdy platnými zákony tajné fondy. Část prostředků byla využita ve prospěch komunistické strany, část pro aktivity tajné služby a zůstala na soukromých kontech aktérů těchto transakcí doma i v zahraničí.
Židovští uprchlíci náhled|Davidova hvězda, kterou museli nosit Židé za druhé světové války viditelně našitou na svém oblečení (ilustrační foto) V poválečném Československu působila humanitární organizace „The American Jewish Joint Distribution Committee“ (AJDC). Ta se zabývala pomocí těm, kteří přežili internaci v koncentračních táborech a také sponzorovala aktivity organizace „Bricha“, která podporovala migraci Židů do Palestiny (ta byla tehdy spravovaná Brity). Vedoucí pražské pobočky AJDC Gaynor Jacobson disponoval značnými finančními částkami a vyplácel Tomanovi dohodnutou částku za každého židovského uprchlíka, který „prošel“ Československem.
Od léta roku 1946 do konce roku 1947 „prošlo“ československým územím asi 200 tisíc uprchlíků z Polska a SSSR. Utíkali před protižidovskými náladami vrcholícími pogromem v Kielcích, kde v červenci roku 1946 Poláci ubili skoro 40 Židů, včetně deseti žen a šestitýdenního dítěte. Tímto zištným způsobem pomáhal Toman americkým organizacím „AJDC“ a „Bricha“ v přepravě tisíců polských, maďarských, rumunských, českých, slovenských, ukrajinských a baltských Židů přes Československo do D.P. uprchlických táborů v Německu, Rakousku a v Itálii. V těchto zemích bylo na konci druhé světové války okolo 60 tisíc Židů. Oficiálně Toman uvedl, že pomohl asi 250 tisícům Židům dostat se do bezpečí. V roce 1948 jejich počet dosáhl zhruba 300 tisíc.
Uprchlíci přecházeli většinou přes Náchod. Projížděli v uzavřených vlacích do západních okupačních zón v Německu a Rakousku a odtud pak pokračovali přes Itálii do Palestiny. Zpočátku se jednalo jen o pár set osob denně, ale po událostech v Kielcích se jejich počet navýšil až na dvanáct tisíc osob denně. Tento způsob „přesunu osob“ vzbuzoval nevoli velmocí. Protestovali proti němu nejen Britové, ale i americký velvyslanec v Praze. Nejvíce se ale „zajídal“ Sovětskému svazu, protože odcházející osoby považoval za své občany. Na tyto skutečnosti reagoval Toman tím, že „pro jistotu“ hranice několikrát uzavřel a za jejich opětné „otevření“ požadoval zvýšené částky „tranzitních poplatků“. Je pravděpodobné, že z těchto peněz financoval Toman výstavbu své výzvědné služby, část jich také odevzdával do pokladny ÚV KSČ a kromě toho si menší díl ponechával pro své vlastní potřeby.
Zbraně pro Palestinu vpravo|náhled|Jan Masaryk (ilustrační foto) vpravo|náhled|David Ben Gurion (1949) (ilustrační foto) V roce 1947 zahájil Toman aktivity v dodávkách zbraní pro nově se formující židovský stát. Přebytky tuzemského naplno fungujícího zbrojařského průmyslu jakož i ukořistěné zbraně a munice po německé armádě našly uplatnění v Palestině, která tento artikl naléhavě potřebovala. Tyto československé dodávky zbraní do Palestiny ovšem implikovaly přímý konflikt s Brity. Dodávky měly podporu československé vlády, KSČ peníze potřebovala a tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk byl Izraelcům nakloněn a smlouvy podepisoval. Oficiálně dodávky zbraní směřovaly do Afriky, ale cílovou zemí byl Izrael. Izraelský premiér David Ben Gurion později uvedl, že „bez československých zbraní by Stát Izrael nevznikl.“ S odstupem času Toman prezentoval aktivity spojené s dodávkami zbraní jako činnost, kterou prováděl ze svého vnitřního „přesvědčení“, ale o tom, že sloužily i k jeho osobnímu obohacení z pochopitelných důvodů strategicky pomlčel.
Další Tomanovy aktivity Kromě výše uvedených aktivit se Toman věnoval i nezákonným transakcím s říšskými markami a zlatem v americkém okupačním pásmu.
Toman také opakovaně vystupoval ve prospěch Mariana Kargula, který se věnoval podobnému typu aktivit, mimo jiné v Brazílii provozoval exportní firmu prodávající české zboží. Tento byl podezřelý z toho, že v Polsku provozoval židovský pracovní tábor. Kargul věnoval ve prospěch KSČ 500 tis. Kč a větší množství valut také samotnému Tomanovi.
Dokonce se objevilo tvrzení, že Toman prozradil své sestře Arance (Aurélii) Roznicuk jména několika svých agentů. Aurélie sdělila jejich jména svému muži – sionistickému aktivistovi dr. Imrichu Rosenbergovi, který žil v Belgii. Imrich Rosenberg následně informoval západní tajné služby.
Mračna se stahují vpravo|náhled|Bedřich Reicin (před rokem 1951) (ilustrační foto) Od poloviny roku 1947 ale Tomanovy výše popsané aktivity přestaly vyhovovat některým vlivným komunistickým funkcionářům. V boji o moc a vliv Toman nepatřil k žádnému stranickému křídlu a navíc se stále méně ochotně dělil s kýmkoliv o značné zisky, které mu z jeho aktivit plynuly. Navíc sovětští poradci v roce 1947 sdělili ministru vnitra Václavu Noskovi, že Toman ztrácí jejich důvěru. Zdůvodňovali to tím, že druhou světovou válku prožil v Londýně, což vzbuzovalo podezření na to, že by Toman mohl být „agentem cizí mocnosti“. Tomanův vliv a moc nebyly „po chuti“ ani náčelníkovi vojenské kontrarozvědky OBZ Bedřichu Reicinovi a ani jeho zástupci Karlu Vašovi, kteří v Tomanovi mohli vidět potenciálního konkurenta ve hře o vysoká vládní křesla.