Jaromír Dlouhý (7. ledna 1929 Brno – únor 2024Odpolední vysílání 13:30, Český rozhlas Brno, 20. února 2024 (přepis dostupný v monitoringu médií)) byl český hudební skladatel. Jeho otec zastával primariát v nemocnici v Přerově, kde celá rodina bydlela a kde skladatel absolvoval základní školní docházku a gymnázium.
Životopis Jeho pozdější hudební dráhu ovlivnilo studium hry na klavír a později studium skladby u bratrů Viléma a Miloše Vignatiových. V období 2. světové války, kdy byly zavřeny vysoké školy, Vilém Vignati, původním vzděláním konzervatorista hry na klavír, neměl možnost dokončit studia na lékařské fakultě, a proto se dočasně věnoval pedagogické činnosti v Městské hudební škole Přerub v Přerově, kde tento nástroj vyučoval. Rodiny Vignatiů a Dlouhých pojilo dlouholeté přátelství, navíc matka Jaromíra Dlouhého byla ve hře na klavír žačkou Ludmily Tučkové, ta byla výbornou a uznávanou pianistkou a žačkou, později asistentkou, Leoše Janáčka. V rámci tohoto postu se věnovala přepisu Janáčkových děl a přispěla tak k záchraně prvních dvou vět Janáčkovy Sonáty pro klavír es moll I. X. 1905, kterou skladatel v momentálním duševním rozpoložení zničil. Matka Jaromíra Dlouhého rozpoznala hudební nadání syna a od šesti let jej zapsala do soukromé hudební školy ve hře na klavír. Také zaznamenávala do not synovy první klavírní improvizace. Klasická hra na klavír však Jaromíru Dlouhému neučarovala, a proto ji po dvou letech hry opustil. Přesto kolem desátého roku svého života si začal opět přehrávat známé úryvky melodií na klavír a bylo jen otázkou času, než jej matka zapsala do Městské hudební školy Přerub v Přerově ke krátkodobé výuce hry na klavír u Viléma Vignatiho. Výuka byla pro Viléma Vignatiho dočasným řešením v letech 1942–1945. Po skončení 2. světové války Vignati studia dokončil a stal se lékařem. V mládí byl žákem vynikajícího pianisty a klavírního pedagoga Viléma Kurze. alt=Jaromír Dlouhý|náhled|Jaromír Dlouhý Ještě v Přerově, ve 40. letech 20. stol., navštěvoval Jaromír Dlouhý první soukromé hodiny kompozice u Miloše Vignatiho, Vilémova bratra. Tyto kompoziční základy se odehrávaly formou vzájemných rozprav, na tuto výuku kompozice navázal Jaromír Dlouhý až ve svém bratislavském období. alt=PhDr. Jaromír Dlouhý|náhled|PhDr. Jaromír Dlouhý V roce 1948 se Jaromír Dlouhý přestěhoval do Brna, kde po maturitě začal studovat hudební vědu na FF MU. Studium zakončil v roce 1953 diplomovou prací Taneční hudba v údobí socialistického realismu. Diplomaticky volená terminologie nahrazuje termín pro swingovou hudbu v období totalitního režimu, jejíž problematice svou práci věnoval. Jak potvrzuje autor sám, zpracoval oblíbenou swingovou hudbu, kterou byl nucen zasadit do žádaného rámu a oplést požadovanou terminologií, například že nová hudba vzniká na základě folklorního domácího základu. V návaznosti na svou diplomovou práci hudební skladatel zavzpomínal také krátce na svá studia hudební vědy, která se rovněž nesla v duchu bývalého režimu a s ním spojených četných kompromisů, ale i obav v řadách vyučujících i studentů.
Ze sporadického komentáře autorovy diplomové práce možno usoudit, do jaké míry názorově synchronizoval s totalitním režimem. S notnou dávkou nadsázky a humoru odůvodňuje své nevstoupení do Komunistické strany Československa tím, že mu režim zakazoval hudbu Glenna Millera. O mnoho seriózněji udává četné příklady kompromisů, ke kterým byl nucen nejen on, aby mohl interpretovat oblíbenou swingovou hudbu. Jeho diplomová práce je těchto četných kompromisů důkazem.
Další vzdělávání Jaromíra Dlouhého bylo spojeno s jeho dalším profesním působením. Po absolvování hudební vědy na FF MU, se zúčastnil konkurzu na obsazení pracovní pozice hudebního redaktora Československého rozhlasu v Bratislavě, kam byl úspěšně roku 1954 přijat. alt=PhDr. Jaromír Dlouhý|náhled|PhDr. Jaromír Dlouhý Pracovní pozice v Bratislavě umožnila začínajícímu skladateli nejen možnost osobního i profesního osamostatnění se, především však možnost prezentace svých kompozic scénické, především filmové hudby, které od dob dětských oper, nesrovnatelně dozrály. S kompozičním rozvojem, přišla další studijní možnost.
Náhodná spolupráce s bratislavským rozhlasem svedla Jaromíra Dlouhého dohromady s Tiborem Frešem, u kterého následně v roce 1954 Dlouhý studoval jednoročně kompozici. O deset let později zaujal Jaromíra Dlouhého inzerát, ve kterém vídeňský profesor Hanns Jelinek oznamoval zahájení výuky v kurzu filmové hudby. Slovensko bylo v 60. letech 20. století sice nedílná součást Československé socialistické republiky, přesto mělo mnohem liberálnější postoj k vycestování do kapitalistických zemí než česká část republiky, a tak bratislavský rozhlas bez potíží umožnil mladému nadanému hudebníkovi studium ve Vídni. Tam Jaromír Dlouhý dojížděl jednou týdně po dobu jednoho semestru. Bylo to v letech 1963–1964 a výuka probíhala rovněž formou vzájemné rozpravy, jako byl zvyklý z předešlých studií. Zahraničním studiem se mladému Jaromíru Dlouhému odkryla na tehdejší dobu nebývalá možnost kompoziční konfrontace a navázání kontaktů.
Po čase však i liberální Slovensko ztrácelo svobodu a i sem začala pronikat nařízení diktovaná vládnoucím režimem a Bratislavský rozhlas stále intenzivněji naléhal na úspěšně se prosazujícího mladého skladatele, aby vstoupil do Komunistické strany Československa. V té době už byl Jaromír Dlouhý renomovaným autorem komponujícím především scénickou hudbu pro SND, NS a pro mnohá krajová slovenská divadla v Nitře, Žilině a další scény. Taktéž měl za sebou první kompozice k filmu a inscenacím pro bratislavskou televizi a film. Rozhodování bylo těžké, komponování se vzdát nechtěl, stejně jako vstoupit do Komunistické strany Československa. Jedinou volbou, adekvátní situaci, byl odchod z rozhlasu v Bratislavě a nástup dráhy svobodného umělce, kterou započal v roce 1965 a zastával ji až do roku 1984. alt=PhDr. Jaromír Dlouhý|náhled|PhDr. Jaromír Dlouhý Ještě v roce 1984 zastával Jaromír Dlouhý post svobodného umělce, při kterém střídal dvě působiště, Brno a Bratislavu. Po tu dobu zkomponoval nespočet komorních, scénických i filmových skladeb, do tohoto období spadá i jeho hudba k nejúspěšnějšímu seriálu Slovenské televize, Vivat Beňovský. Velká část jeho komorní tvorby byla provedena a premiérována v rámci přehlídek nové tvorby SČSKU a v roce 1983 byl Cenou SČSKU oceněn jeho koncertní valčík Lunapark.
Přestože Jaromír Dlouhý nebyl nikdy členem Komunistické strany Československa a členství v této straně bylo v minulém režimu podmínkou pro vedoucí funkce a významné posty, byl navržen tajemníkem brněnské pobočky Svazu československých skladatelů. V té době byl ale v Bratislavě poměrně vytížen za výborných pracovních podmínek a přesunu do Brna se obával. Také proto, že v Brně nebyla produkce filmové hudby tak velká jako v Bratislavě. Navíc v Brně byl produktivním skladatelem Dlouhého vrstevník a přítel z mládí Pavel Blatný. Za třicet let působení na Slovensku, navázal četné kontakty s režiséry divadel a filmu, pro které byl žádaným hudebním skladatelem, nejen pro svou hudební invenci, především pak pro pohotovost a dobrou orientaci v nových situacích a zodpovědnost. Skladatel se obával a příliš nevěřil, že by podobné spolupráce během krátké doby, mohl navázat i v Brně. SČS mu ale slíbil stejné pracovní podmínky, proto nabídku přijal a i po získání postu tajemníka spolupracoval se Slovenským rozhlasem a televizí v Bratislavě, stejně jako psal hudbu pro česká divadla.
V devadesátých letech založil v rámci svého hudebního organizátorství dvě instituce, jejichž vznik na sebe navzájem navazoval. Od roku 1990 pozvolna vznikalo nakladatelství, které v roce 1991 doznalo konečného názvu Editio Moravia.
V minulosti byl Jaromír Dlouhý organizátorem luhačovických Mladých dnů tvorby, na místě, které bylo dlouhodobě spojeno s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem, k němuž měl od dětství vřelý vztah díky matce Olze.
Po roce soukromého podnikání, kdy hudební nakladatelství Editio Moravia prosperovalo, Jaromír Dlouhý založil v roce 1992 MHFJL, jehož byl intendantem. Festival měl jasnou koncepci; na každém ročníku zazní jedna skladba Leoše Janáčka spolu se skladbou soudobého autora. Tak měla možnost prezentovat svou tvorbu spousta soudobých skladatelů, včetně Jaromíra Dlouhého.
Z manželství skladatele se ženou Věrou se narodily dvě děti, dcera a syn. Syn Martin studoval na JAMU kompozici u prof. Zdeňka Zouhara, poté Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Vídni u Dietra Kaufmanna a studia zakončil na HAMU v Praze, u prof. Kučery, kde mu byl udělen titul Mgr. Jako jediný ze sourozenců zdědil po otci výrazné hudební nadání, čehož jsou důkazem i kompozice drobných instruktivních skladbiček, které vytvořili spolu s otcem a přestože své hudební nadání podepřel odborným hudebním vzděláním, v současnosti se hudbě aktivně nevěnuje, spolu se svým otcem je spoluvlastníkem soukromého nakladatelství Editio Moravia a pracuje v oboru odlišném. náhled
Hudební angažmá Výrazné hudební nadání projevoval Jaromír Dlouhý už v předškolním věku. Tyto vlohy u něj objevila matka Olga, výborná pianistka. Nadání projevoval touhou hrát na klavír po vzoru své matky, od které často slýchal hrát známé písně i skladby předních skladatelů, nejčastěji Leoše Janáčka. Už tady vznikalo silné pouto k tomuto významnému moravskému skladateli. Klavírní i hudební talent syna se plně rozvinul v průběhu jinošských let, přesněji od roku 1946 sílila jeho obliba swingové hudby, kterou pro něj představovaly vzory, například George Gershwin a jazzový pianista a hudební skladatel Stan Kenton. Proto Jaromír Dlouhý hledal způsob jak a kde jazzovou hudbu interpretovat. Záliba v jazzu jej přivedla k zakládání různých big bandů a k působení v nich a v tanečních orchestrech. V podobném uskupení hrával na klavír ještě v Přerově a v roce 1948 založil spolu se svými přáteli orchestr Stars 48. V této formaci hráli do roku 1948 nejen převzaté skladby od Glenna Millera nebo R. A. Dvorského, ale už i vlastní skladby. Foxtrot Šťastné království a waltz Tuberosa obsahovaly i vlastní texty skladatele. Textování vlastních skladeb autor zkoušel už od dětství na libretech prvních oper zpočátku 40. let, tehdy šlo ještě o nevyzrálé skladatelské pokusy. Po přijetí na FF MU ke studiu hudební vědy a následném přesídlení z Přerova do Brna v roce 1948 se Jaromír Dlouhý snažil uplatnit jako interpret a včlenit se do orchestrů zaměřených na swingovou hudbu. Kolem roku 1950 hrával jako klavírista s orchestrem Gustava Broma, produkce bývaly v kavárně Pasáž. Další jeho interpretační působení bylo v letech 1951–1953 ve velkém tanečním orchestru Jožky Karena. Z této spolupráce vzniklo poměrně více skladeb s vlastními texty, ale i skladby instrumentální. K nejznámějším se řadí Skřivánčí valčík, instrumentovaná skladba pro klavír a orchestr z roku 1958. Tyto skladby byly vysílány českým rozhlasem. Příležitostně hrál také s Tanečním orchestrem Miroslava Foreta.