František Adolf Šubert

František Adolf Schubert, nebo také František Adolf Šubert (27. března 1849, DobruškaSOA Zámrsk, Matrika narozených matrika N 1840-1857 v Dobrušce, sign. 26-4, ukn.1486, str.256. Dostupné online – 8. září 1915, PrahaMatriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv.Václava na Smíchově), byl český dramatik, prozaik a divadelní historik, v letech 1883–1900 druhý ředitel Národního divadla a v letech 1907–1908 první ředitel Městského divadla Královských Vinohradů. thumb|Šubertův hrob na Olšanských hřbitovech, detail

Mladá léta

Šubert se narodil 27. března 1849 v Dobrušce. Byl nejmladším ze sedmi dětí v chudé rodině sedláře, nájemce hostince a skladníka v tabákové firmě. Přáním rodičů bylo, aby se z něj stal kněz.

Od dětství bylo jeho zálibou čtení. „Neskotačil doma ani venku, tím méně ve škole. Netoulal se, nelezl na stromy, nehledal a nevybíral ptáky.“ Otokar Fischer, Činohra Národního divadla do r. 1900. p. 55.

Vystudoval gymnázium v Hradci Králové, poté nastoupil na Filozofickou fakultu, kterou dokončil v r. 1872.

Pracoval v několika časopisech (Pokrok, Čech, Politik, Brousek…). Stal se oblíbencem Františka Ladislava Riegera, který jej prosadil do funkce tajemníka sdružení staročeských politiků Český klub.

Zvolení ředitelem Národní divadla Když v březnu 1883 abdikoval dosavadní ředitel Prozatímního divadla Jan Nepomuk Maýr, byl jeho nástupcem zvolen Družstvem Národního divadla právě Šubert.

Dalšími kandidáty byli ředitel operní akademie Jan Ludvík Lukes a divadelní režisér a bývalý šéf činohry Prozatímního divadla Pavel Švanda ze Semčic. Vliv na jeho zvolení mělo i jeho přátelství s F. L. Riegrem.Václav Štech, Literární a divadelní džungle. p. 70. Rieger doufal, že by si prostřednictvím Šuberta mohl ponechat určitý vliv na rozhodování o směřování Národního divadla do budoucna. Minimálně v prvních letech Šubertova úřadu byl Riegerův vliv na provoz, repertoár i angažování umělců Národního divadla, u kterého stal od jeho prvopočátků, velmi silný, až zcela rozhodující. Wiener Presse 4.1.1885. p. 5. (Je třeba zmínit, že v době jeho zvolení nebyl v národě nikdo s adekvátní zkušeností řízení kamenného divadla).

Šubert se stal druhým ředitelem Národního divadla a tuto funkci zastával po sedmnáct let, do roku 1900. Zodpovídal za finanční správu divadla (které bylo z velké části závislé na tržbách a v zásadě šlo o podnikatelský projekt českých vlastenců) a umělecké vedení činohry i opery (byl jediným představitelem Národního divadla, který současně zastával všechny tři pozice – po jeho odchodu byla tato funkce rozdělena do tří, jak je tomu dodnes). Jeho pravomoc omezovalo tzv. Družstvo Národního divadla (sdružení bohatých Pražanů, většinou investorů), které mělo v podstatě stejné pravomoci jako ředitel.

Ředitel Národního divadla Šubert byl pověstný mimořádnou iniciativou, pracovitostí a organizačními schopnostmi, s nimiž jako druhý český divadelní ředitel stálé divadelní budovy dokázal řídit divadlo relativně stabilně. Byl workoholik, byl důsledný a svědomitý a byl to schopný diplomat.Eva Šormová a.i., Česká činohra 19. a začátku 20. století: Osobnosti; , II. Část: N-Ž. p. 875. Chyběly mu divadelní zkušenosti, rozhled a schopnost orientovat se v prostředí plném silných uměleckých individualit, pro které neměl trpělivost ani pochopení.

V té době neexistoval žádný precedens, ani zde nebyl nikdo s odpovídajícími zkušenostmi, neboť obdobná instituce zatím v české společnosti neexistovala.Hana Konečná, Čtení o Národním divadle. p. 90. Jaroslav Kvapil, muž, který Šuberta po sedmnácti letech vystřídal ve vedení činohry Národního divadla, o něm ve svých pamětech napsal: ”Situace Šubertova byla nevyhodná velikou odpovědností a pak novými úkoly, s než jeho zkušenost a schopnost vždycky nebyla, ale zato výhodná tím jedinečným postavením, jež měl v celém našem divadelním životě bez soupeře a soutěže a nadto v stínu mohutného zjevu Riegrova. Jaký div, že Šubertovi přibývalo samolibosti, ne-li domýšlivosti, an vyšel v první léta Národního divadla vítězně z ledačeho, co by se mu později sotva bylo zdařilo.” Kvapil však rozpoznal i Šubertovu schopnost udržet těžkou kulturní a ekonomickou situaci.

Téměř po celou dobu svého vedení se Šubert potýkal s otázkou finanční samostatnosti a divadlo stálo několikrát na pokraji bankrotu. Národní divadlo bylo závislé na výnosech z prodeje vstupenek a zájem o ně nebyl tak velký, jak čeští vlastenci původně očekávali. Oproti Prozatímnímu divadlu mělo téměř dvojnásobnou kapacitu a nejmodernější jevištní a světelnou techniku.

V letech 1883–1884 k návštěvám divadla organizoval vypravení tzv. divadelních vlaků, kterých se zúčastnili Češi až z Vídně, Budapešti nebo z Chorvatska. Unikátní záležitostí byla divadelní loď českých vlastenců z USA. Philipp Ther, Národní divadlo v kontextu evropských operních dějin. p. 174. Koncept divadelních vlaků je jistě jedním z největších Šubertových úspěchů. Umožnil návštěvu Národního divadla vlastencům z celého Českého království a výrazně pomohl po finanční stránce.

Finanční krize donutila v roce 1891 Šuberta k jednomu z nejkontroverznějších projektů své ředitelské kariéry. Po dohodě s Angelo Neumannem, ředitelem Pražského německého divadla se rozhodl nabídnout císaři Františku Josefovi I., transformaci obou zemských divadel v Praze (tedy českého Národního a Pražského německého divadla) na dvorní divadla. Císař však nechtěl investovat peníze ze státního rozpočtu do divadelní kultury mimo Vídeň a jejich návrh zamítl. Kontroverzní projekt tedy ztroskotal a víceméně zůstal skryt před zraky veřejnosti. Philipp Ther, Národní divadlo v kontextu evropských operních dějin. p. 200.

Umělecké směřování Národního divadla

Šubert byl přesvědčen, že Národní divadlo musí přispívat k rozvoji české kultury a umění, prohlubovat národní charakter a pečovat o kulturu českého jazyka. Tato idea byla přijímána pozitivně, ale také jako už přežitá, či dokonce šablonovitá, konvenční, zastaralá a plná falešného patosu. František Götz, Boj o český divadelní sloh. p. 20. O směřování repertoáru vedl Šubert spory s Družstvem, které tlačilo na ekonomické hledisko a prosazovalo populární žánry jako francouzská melodramata, veselohry a operety.Pavla Buzková, Přítelkyně. Hana Kvapilová a Růžena Svobodová ve svých dopisech. p. 33.

První rok a půl po otevření divadla až do uvedeni Goethova Fausta (I. dílu) nebyly uvedeny německé tituly, jakožto demonstrace české umělecké soběstačnosti. Votech Kristián Blahník Umění divadelní. p. 14. Nacionální hledisko stálo v dramaturgii Národního divadla před uměleckým hlediskem i v roce 1895 při aféře herečky Marie Pospíšilové nebo v roce 1913 při sporu o uvedení Hebbelovy Judity.

Šubert se snažil budovat výraznou pozici divadla v Evropě a zároveň rozšiřovat povědomí českého publika o evropské umělecké úrovni. Zval do Prahy řadu světových operních (Emma Turolla či Adelina Patti) i činoherních hvězd (Sarah Bernhardt či Helena Modrzejewska). Díky svému diplomatickému talentu prosadil první uvedeni Verdiho opery Otello na sever od Alp. V roce 1888 zaznamenal Ottelo velkou odezvu u pražského publika a opera dosáhla 26 repríz. Philipp Ther Narodni divadlo v kontextu evropských operních dějin. p. 191.

V repertoáru inklinoval Šubert k eklekticismu a povrchnosti. Jeho směrování ve výsledku neuspokojilo ani tradicionalisty, ani modernisty. František Černý, Ljuba Klosová and others Dějiny českého divadla III. p. 207. Národní divadlo v evropských trendech zaostávalo za kočovnými divadelními společnostmi, které i ve stejně těžkých ekonomických podmínkách dokázaly lépe držet krok s evropskou divadelní produkcí. Např. Pavel Švanda ze Semčic inscenoval Ibsenova Nepřítele lidu s Eduardem Vojanem a Domeček pro panenky s Hanou Kvapilovou. František Černý, Ljuba Klosová a kol. Dějiny českého divadla III. p. 205. Ani Emile Zola, Maurice Maeterlinck, August Strindberg, či Oscar Wilde se neobjevili v Šubertově dramaturgickém výběru.

Umělecky nejúspěšnějšími počiny tohoto období jsou dramata z české či moravské vesnice. Ani Šubert, ani jeho dramaturg Ladislav Stroupežnický však vytvořit adekvátní tvůrčí prostředí pro české dramatiky (oba byli rovněž dramatiky) a nedokázali tak splnit „velký úkol pro jazyk a národ“, který se od počátku tohoto projektu očekával.

Dvě nejúspornější novinky – Její pastorkyňa Gabriely Preissové a Maryša Aloise a Viléma Mrštíkových – neměly cestu na jeviště Národního divadla snadnou. Třetí velkou inscenací byli Stroupežnického Naši furianti, kteří z počátku u publika neuspěli.

Ve vedení herců byl velmi autoritativní. Přestože se v souboru národního divadla nalézala řada výrazných uměleckých osobnosti, nebyl to Šubert, kdo by vedl k uměleckému růstu. Řada z výrazných uměleců Národní divadlo opustila, často s příchutí skandálu (Marie Bittnerová, Marie Pospíšilová, Antonín Pulda a další. Feuilleton z Národního divadla, In. Plzeňské listy, Oct. 18, 1894. p. 1. Šubert buď nedokázal rozpoznat umělecký talent, nebo se vyhýbal výrazným uměleckým osobnostem, a ty byly nuceny odejít do ciziny. Nejznámější je případ zpěvačky Emy Destinnové, kterou hrubě odmítl pro nedostatek talentu. Nepřijal ani začínajícího tenoristu Karla Buriana nebo Karla Kovařovice Ladislav Novák: Dva čeští muzikanti, p. 14., stavěl se proti angažování Marie Hübnerové a herečce Haně Kvapilové se za Šubertova ředitelství nedostalo hereckých příležitosti ani platových ohodnocení, které očekávala a kterých se domáhala. Byť Šubert Kvapilovou respektoval, „Hana asi jeho typem herečky nebyla. Nedostávalo se jí oné zevní skvělosti, které vyžadoval. Jeho představa o hereckém uměni byla také akademičtější, staršího stylu.“Pavla Buzková, Přítelkyně. Hana Kvapilová a Růžena Svobodová ve svých dopisech. p. 33.

Šubert, který vyžadoval přísnost, ale podléhal svému libidu, nedokázal dlouhodobě nastolit klid a ženská část souboru procházela dlouhodobou krizí s četnými skandály a dramatickými odchody. (V roce 1889, šest let po otevření, tedy v době nástupu Kvapilové byla v souboru už jen jediná výrazná herečka z generace Prozatímního divadla – Otilie Sklenářová-Malá).

Operní pěvec Bohumil Benoni, jehož manželka Hana Benoniová měla za svobodná s Šubertem poměr, otevřeně vyjádřil svou nelibost nad Šubrtovým přístupem k umělecké práci: "Šubert měl pravdu, když tvrdil, že jest proti každému „,Star-systému" v Národním divadle. Proto jakmile někdo v Národním divadle vzrostl ve hvězdu, musil bud do ciziny, nebo dobrovolně sleviti z požadavků svých. Však také byl to pravý „ Systém Šubert", Který hlavně po zůstával v tom, nenechati umělci vyrůsti příliš jeho hřebínek. Proto jakmile někdo vynikl v nějaké parádní úloze, mohl byti jist, že hned nato bude zastrčen do nějaké úlohy buď vedlejší, nebo vystaven takové, která mu nejméně svědčila."Bohumil Benoni, Moje vzpomínky a dojmy p. 217.

Účast na vídeňské hudební a divadelní výstavě