Hospodářský rozvoj je proces, při kterém se jednoduché a nízkopříjmové národní ekonomiky transformují na moderní průmyslové ekonomiky. Ačkoli je tento termín někdy používán jako synonymum pro hospodářský růst, obecně se používá spíše k popisu změny v ekonomice země zahrnující jak kvalitativní, tak i kvantitativní zlepšení. Teorie hospodářského rozvoje – jak se primitivní a chudé ekonomiky mohou vyvíjet do sofistikovaných a poměrně prosperujících – má zásadní význam pro nedostatečně rozvinuté země a v tomto kontextu se obvykle diskutuje o otázkách hospodářského rozvoje. Hospodářský rozvoj se také týká procesu, kterým si populace zlepšuje celkovou zdravotní, životní a akademickou úroveň.
Historie Hospodářský rozvoj se stal hlavním problémem po 2. světové válce. Jakmile skončila doba evropského kolonialismu, mnoho bývalých kolonií a dalších zemí s nízkým životním standardem bylo označeno za méně rozvinuté země, protože kontrastovaly s ekonomikou zemí rozvinutých, za které byly chápány státy jako Kanada, Spojené státy, státy západní Evropy, většina východoevropských zemí, tehdejší Sovětský svaz, Japonsko, Jižní Afrika, Austrálie a Nový Zéland. Vzhledem k tomu, že ve většině chudých zemích začala úroveň životního standardu růst v následujících desetiletích, byly přejmenovány na země rozvojové.
Kolonialismus byl údajně zodpovědný za udržování nízké životní úrovně v koloniích. Rozvojové země v Latinské Americe a na jiných místech, které byly v nedávné době koloniemi se shodly na přesvědčení, že hospodářská nadvláda průmyslových zemí zmírnila jejich rozvoj.
V poválečném období v roce 1949 americký prezident Harry Truman během svého inauguračního projevu identifikoval rozvoj nezastavěných oblastí jako prioritu pro západ. Od roku 1945 docházelo k několika hlavním fázím vývoje. Od 40. let do 60. let hrál stát velkou roli při prosazování industrializace v rozvojových zemích, tedy navazující myšlenky na teorii modernizace. Poté následovalo krátké období v 70. letech, které se týkalo rozvoje základních potřeb zaměřené na vývoj a přerozdělování lidského kapitálu. Neoliberalismus se objevil v osmdesátých letech a prosazoval agendu volného obchodu a odstranění politik industrializace substitučních dovozů.
V ekonomii studie hospodářského rozvoje vyplynula z rozšíření tradiční ekonomiky, která se soustředila výlučně na národní produkt nebo na souhrnný výstup zboží a služeb. Hospodářský rozvoj se týkal rozšíření nároků lidí a jejich odpovídajících schopností, morbidity, výživy, gramotnosti, vzdělání a dalších socioekonomických ukazatelů. Tato studie se dostala z pozadí keynesiánské ekonomiky (obhajování vládní intervence) a neoklasické ekonomiky (zdůrazňujících omezené zásahy) se vzestupem zemí s vysokým růstem (Singapur, Jižní Korea, Hongkong) a plánovaných vlád (Argentina, Uganda), hospodářský rozvoj neboli obecněji ekonomika rozvoje se objevila uprostřed teoretických interpretací toho, jak ekonomiky prosperují. Ekonom Albert O. Hirschman, významný přispěvatel k rozvojové ekonomice, také tvrdil, že se ekonomický rozvoj soustředil na chudé regiony světa především v Africe, Asii a Latinské Americe. Zároveň se zejména ze strany asijských a evropských zastánců rozvoje založeného na infrastruktuře argumentovalo, že pro udržitelný hospodářský růst v rozvíjejících se zemích jsou nezbytné systematické a dlouhodobé vládní investice do dopravy, bydlení, vzdělávání a zdravotní péče.
Hospodářský růst a rozvoj Hospodářský růst se zabývá nárůstem produkce, ale hospodářský rozvoj souvisí s nárůstem objemu produktivity a zlepšením sociálního a politického blahobytu lidí v rámci jedné země. Proto hospodářský rozvoj zahrnuje jak hodnoty růstu, tak blahobytu.
Někteří zástupci teoretiků tvrdí, že chudé země se občas setkaly s ekonomickým růstem, ale jen s malým nebo žádným hospodářským rozvojem; například v případech, kdy fungovaly převážně jako poskytovatelé zdrojů bohatým průmyslovým zemím. Existují ale protikladné argumenty, že růst způsobuje rozvoj, protože část přírůstku příjmů se vynakládá na lidský rozvoj, jako je vzdělávání a zdraví.
Kromě růstu soukromých příjmů vytváří hospodářský růst také další zdroje, které lze využít ke zlepšení sociálních služeb (například zdravotní péče, bezpečná pitná voda atd.). Vytvářením dodatečných zdrojů pro sociální služby bude nerovné rozdělení příjmů zmírněno, neboť tyto sociální služby jsou rovnoměrně rozděleny mezi jednotlivé komunity, čímž prospějí každému jednotlivci. Souvislost mezi rozvojem člověka a hospodářským rozvojem lze vysvětlit třemi způsoby. Za prvé, zvýšení průměrného příjmu vede ke zlepšení zdraví a výživy (známé jako rozšíření schopnosti prostřednictvím ekonomického růstu). Za druhé se předpokládá, že sociální výsledky mohou být zlepšeny pouze snížením příjmové chudoby (známé jako rozšíření kapacity prostřednictvím snížení chudoby). A za třetí, mohou být sociální výsledky také vylepšeny základními službami, jako je vzdělávání, zdravotní péče a čistá pitná voda (známé jako rozšíření kapacity prostřednictvím sociálních služeb).
Výzkum Johna Josepha Puthenkalama je zaměřen na proces teorie hospodářského růstu, který vede k hospodářskému rozvoji. Po analýze stávajícího kapitalistického teoretického vývoje růstu zavádí nový model, který integruje proměnné svobody, demokracie a lidských práv do stávajících modelů, a tvrdí, že jakýkoli budoucí vývoj ekonomického růstu kteréhokoli národa závisí na tomto vznikajícím modelu. Rozvíjí znalostní sektor v teoriích růstu se dvěma novými koncepty: "mikro znalostí" a "makro znalostí". Mikro znalost je to, co se člověk učí ze školy nebo z různých již stávajících znalostí. Makro znalost je pak základním filozofickým myšlením národa, které všichni jednotlivci ve skutečnosti dostávají. Správná kombinace obou těchto znalostí by vedla k dalšímu růstu, který by vedl k lepšímu hospodářskému rozvoji v rozvojových zemích. Jiní se domnívají, že je třeba vytvořit řadu základních stavebních prvků pro růst a rozvoj. Například někteří ekonomové se domnívají, že základním prvním krokem k rozvoji a růstu je řešení problémů s majetkovými právy, jinak se jen malá část ekonomického sektoru bude moci podílet na růstu. To znamená, že bez rovnocenných vlastnických práv neformální sektor zůstane mimo hlavní ekonomiku, vyloučen a bez stejných příležitostí ke studiu. Hospodářský rozvoj zemí může být také zapleten nebo podporován společnostmi nadnárodních korporací.
Rozvojové země
Rozvojová země (země s nízkým a středním příjmem, méně rozvinutá země, méně ekonomicky rozvinutá země nebo málo rozvinutá země) je zemí s méně rozvinutou průmyslovou základnou a nízkým indexem lidského rozvoje (HDI) na rozdíl od jiných zemí. Zatím neexistuje všeobecně uznávaná definice toho, co to je rozvojová země. Rozvojové země jsou ale obvykle kategorizovány podle kritéria příjmu na obyvatele a za hospodářský rozvoj je obvykle považován nárůst příjmů na obyvatele. Je však třeba zvážit některé statistické a koncepční obtíže při použití konvenčního kritéria nedostatečného rozvoje před analýzou příčin. I když je totiž analýza omezena na rozvojové země v Asii, Africe a Latinské Americe, existují bohaté ropné země, které mají příjmy na obyvatele hodně nad ostatními, ale jsou však jinak nedostatečně rozvinuty ve svých obecných ekonomických charakteristikách. Existuje také řada technických obtíží, které způsobují, že příjmy na obyvatele mnoha méně rozvinutých zemí (vyjadřované v mezinárodní měně) jsou velmi hrubým ukazatelem jejich skutečného příjmu na obyvatele. Mezi tyto potíže patří nedostatečná statistika základních národních důchodů a populace, nevhodnost oficiálních směnných kurzů, při nichž se národní příjmy z hlediska příslušných domácích měn převádějí na společný jmenovatel např. amerického dolaru, a problémy s odhadem hodnoty nezkreslených složek reálných příjmů v rozvinutých zemích.
Třetí svět
Během posledních několika desetiletí od pádu Sovětského svazu a konce studené války byl termín Třetí svět používán zaměnitelně s rozvojovými zeměmi, avšak tento koncept se v posledních letech stal zastaralým, neboť již nepředstavuje současný politický nebo ekonomický stav světa. V průběhu studené války vznikl tříletý model, který definoval země sjednocené s NATO (první svět), komunistický blok (druhý svět, ačkoli tento termín byl méně využíván), a země, které nespadaly ani pod jeden (třetí svět). Přesně řečeno, "třetí svět" byl spíše politickým než ekonomickým seskupením.
Globální jih Pojem "globální jih" začal být používán více široce od roku 2004. Může také zahrnovat chudší "jižní" oblasti bohatých "severních" zemí. Globální jih se odvolává na "propojené historie kolonialismu, neoimperialismu a rozdílných ekonomických a sociálních změn těchto zemí, jejichž prostřednictvím jsou zachovány velké nerovnosti v životní úrovni, očekávaná délka života a přístup ke zdrojům".
Obvyklá definice rozvojové země je ta, kterou přijala Světová banka: "rozvojové země s nízkými příjmy" byly v roce 1985 definovány jako země s příjmem na obyvatele pod 400 USD; "rozvojové země se středními příjmy" byly definovány jako země s příjmem na obyvatele mezi 400 a 4 000 USD. Je jasné, že některé země mohou získat velké množství svých příjmů od podniků s vysokým kapitálem, jako je těžba ropy, zatímco jiné země s podobnými příjmy na obyvatele mohou mít více početné a produktivnější využívání jejich pracovní síly, aby kompenzovaly nedostatek bohatství ve zdrojích.
Rozvojové ukazatele a indexy Existují různé typy makroekonomických a sociokulturních ukazatelů nebo "metrik", které používají ekonomové a geografové, aby zhodnotili relativní ekonomický pokrok daného regionu nebo národa. Světové ukazatele světového rozvoje jsou sestavovány každoročně z oficiálně uznaných mezinárodních zdrojů a zahrnují národní, regionální a globální odhady.
Hrubý domácí produkt (HDP)
HDP je klíčovým ukazatelem vývoje národního hospodářství, měří výkonnost ekonomiky. Hrubý domácí produkt je finální celková peněžní hodnota statků a služeb vytvořená za dané období na určitém území.
Sociální zabezpečení a důchody
Sociální zabezpečení je systém, který se snaží zajistit sociální stabilitu, přiměřenou a minimální úroveň sociálního zabezpečení a sociální suverenitu. Ovlivňujícími činiteli jsou ekonomický faktor, společensko-ekonomický faktor a demografický faktor.
Moderní doprava
Evropští vývojoví ekonomové tvrdili, že existence moderních dopravních sítí, jako je vysokorychlostní železniční infrastruktura, představuje významný ukazatel hospodářského pokroku země: tato perspektiva je ilustrována zejména prostřednictvím Indexu základní železniční dopravní infrastruktury (známý pod označením BRTI Index) a souvisejících modelů, jako je index modifikované železniční dopravní infrastruktury (RTI).
Přebytky zdrojů a skrytá nezaměstnanost Dvě teorie zdůraznily existenci nadbytečných zdrojů v rozvojových zemích jako ústřední výzvu pro hospodářskou politiku.
První se soustředila na země s poměrně bohatými přírodními zdroji a nízkou hustotou obyvatelstva a argumentovala, že v těchto zemích může stále existovat značné množství přebytku i nadbytečné práce z důvodu nedostatečného marketingu a nedostatku dopravy a komunikace. Hospodářský rozvoj byl představován jako proces, při kterém by tyto nedostatečně využívané zdroje životního prostředí byly čerpány do hotovostní produkce pro vývozní trh. Mezinárodní obchod byl považován za hlavní trh nebo odvzdušnění pro nadbytečné zdroje.