náhled|Kůň Převalského, Návrat divokých koní Historie mezinárodní spolupráce v chovu a projektech návratu koně Převalského do volné přírody, v níž byl naposledy pozorován v 60. letech 20. století. Ochranářské aktivity spojené s koněm Převalského jsou symbolem záchrany druhů a úspěchu ochranářských aktivit obecně i symbolem pro Zoo Praha, která se jeho chovem proslavila a jež od roku 1959 spravuje mezinárodní plemennou knihu pro tento druh.

Z přírody Mongolska a severozápadní Číny zmizel kůň Převalského v druhé polovině 60. let 20. století jako důsledek aktivit člověka (zejména rozvoj pastevectví, kdy byli koně odříznuti od vodních zdrojů, pronásledování, devastace semiaridních biotopů, změn klimatu a definitivně v důsledku kruté zimy na přelomu let 1968 a 1969 (spatřeno posledních osm jedinců). Dlouho se s ním nebylo možné setkat nikde jinde než v zoologických zahradách.

Chov v lidské péči, bez něhož by nemohlo dojít k návratu druhu do oblasti původního výskytu, se datuje od roku 1900 (první transport do Evropy započal 1899). Ochranářské akce probíhají od 80. let 20. století, ale mají hlubší kořeny. První mezinárodní sympozium na ochranu tohoto druhu se konalo z iniciativy německé zooložky dr. Erny Mohrové a Zoo Praha v roce 1959. První transport do Mongolska se uskutečnil v červnu 1992, ale již předtím byla zřízena chovná aklimatizační stanice Jimsar v čínské provincii Sin-tiang, kam přišli v roce 1988 první koně ze zoologických zahrad západní Evropy. První transporty z evropských chovů, které směřovaly do Číny a od počátku 90. let 20. století pak do několika mongolských lokalit, byly realizovány soukromými nadacemi z Německa, Nizozemska a Švýcarska. Od roku 2011 hraje hlavní roli Zoo Praha, která organizuje projekt nazvaný Návrat divokých koní. V rámci devíti transportů (v letech 2011 až 2019) bylo z Evropy převezeno 34 koní.

V červnu 2024 proběhl v rámci projektu Návrat divokých koní první z plánovaných transportů koní Převalského do oblasti Altyn Dala (Zlaté údolí) v Kazachstánu. V prvním ročníku přiletěly do nového domova dvě skupinky (4 klisny transportem z Berlína a 2 klisny a jeden hřebec letadlem z Prahy) a v aklimatizační ohradě se tedy sešlo prvních 7 koní z plánovaných čtyřiceti koní ideálního cílového počtu dovezených zvířat potřebných k založení nové populace.

+Vývoj počtu koní Převalského v lidské péči195956 (23 hřebců a 33 klisen)1976253 (107 hřebců a 146 klisen) v 60 místech1985Cca 600 ks1990Cca 1000 ks2018Cca 1250 ks + cca 750 v rezervacích a semirezervacích Počátky chovu v zajetí – transporty do Evropy

První transport na konci 19. století dopadl neúspěšně, žádný z koní jej nepřežil. Chov v zajetí tak započal po transportu koní do oblasti Askania Nova na Ukrajině v roce 1900. Do pomezí Mongolska a Číny směřovaly i další lovecké výpravy v letech 1902 a 1903. V letech 1901 a 1902 přibyli divocí koně také do moskevské zoo. Velké transporty ve stejném časovém rozmezí organizoval rovněž obchodník se zvířaty a zakladatel známé hamburské zoo Carl Hagenbeck. Po těchto velkých akcích žádné významné odchyty koní z přírody nenásledovaly. Úplně poslední divocí koně byli odchyceni v polovině 40. let 20. století. Tito koně však s výjimkou jedné klisny zůstali v Mongolsku.

Askania Nova

Stěžejní roli v chovu koně Převalského v lidské péči hrála ukrajinská aklimatizační stanice a soukromá zoo barona Falz-Feina Askania Nova, osídlená lokalita uprostřed stepi, založená německými kolonisty. Právě do ní totiž od roku 1899 putovali první příslušníci tohoto druhu v rámci celé Evropy. Tamní chov se stal brzy vyhlášeným, ale po revoluci v roce 1917 byli majitelé s úzkými kontakty na carskou rodinu nuceni uchýlit se do exilu. Nově vzniklý Sovětský svaz však pokračoval v tradici chovu zvířat, a tak byl zřízen institut akademie věd, který se začal zabývat šlechtěním zvířat vhodných pro chov ve stepních podmínkách. Tyto aktivity se neomezovaly pouze na domácích plemena, ale taky se týkaly chovaných divokých druhů.

Zásadním mezníkem se potom stalo období druhé světové války a německé okupace. Němečtí vojáci se bavili střílením chovaných zvířat, a tak přežili jen dva koně Převalského. Ti byli transportováni přes varšavskou zoo do Göringovy obory u Berlína. Další osudy těchto jedinců však nejsou známy. Po roce 1945 proběhla rychlá obnova činnosti akademické instituce, ovšem specializace na křížení neboli hybridizace se ještě prohloubila. Tamní ne zcela vhodné experimenty (i s koňmi Převalského) byly prokázány až v průběhu 90. let 20. století.

Chov v zajetí – naděje na přežití

V meziválečném období se začaly prudce snižovat stavy koní Převalského v přírodě. Tehdejší způsob chovu v zoo byl však zatížený vzájemnou příbuzenskou plemenitbou, a počty narozených mláďat jen obtížně vyrovnávaly úmrtnost. Většina chovných linií, které od začátku 20. století vznikly, zanikla. Chov skončil v USA i ve stanici Askania Nova, jejíž chovná linie byla geneticky nejcennější. Po druhé světové válce tak zůstaly pouze dva chovy – v Praze a v Mnichově. 50. léta 20. století se nesla ve znamení diskuze o čistokrevnosti pražského chovu, který byl zatížen tím, že babičkou zakladatele pražské chovné linie byla mongolská domácí klisna. Zjistilo se však, že již v Mongolsku se koně Převalského dlouhodobě dostávali do styku s domácími mongolskými koňmi a někdy měli i společného potomka. Navíc ještě více zúžit již tak velmi úzkou chovnou základnu bylo nemyslitelné, jelikož evropský chov vycházel z pouhých 12 zakladatelů z dovozů let 1899–1902 a klisny odchycené v roce 1946 v západním Mongolsku. Dr. Erna Mohrová v rámci své monografie o koních Převalského v roce 1959 publikovala také první plemennou knihu tohoto druhu. Zahrnula do ní všechny jedince chované v lidské péči, včetně těch pražských, respektive s původem v německém Halle. Celkem se jednalo o 228 koní Převalského. Na základě toho také bylo svoláno první mezinárodní sympozium, jejž hostila Zoo Praha.

Historie mezinárodní spolupráce na záchranu koně Převalského

Mezinárodní sympozium 1959 v Zoo Praha Ve dnech 5. až 8. září 1959 se v Zoo Praha konalo 1. mezinárodní sympozium na záchranu koně Převalského. Umístění ocenilo dlouhodobou práci této české organizace. Tehdy totiž bylo na celém světě pouhých 60 koní Převalského, z toho dvacítka (tedy třetina) právě v Praze. Akce se zúčastnily světové osobnosti problematiky z USA, Nizozemska, Německa, Ruska i Mongolska. Z českých představitelů lze zmínit nově zvoleného ředitele dr. Zdeňka Veselovského a prof. Františka Bílka, který se zasloužil o dovoz prvních koní Převalského do Československa v roce 1921. Hlavním cílem setkání bylo poukázat na kritickou situaci tohoto jediného žijícího divokého koně a spojit síly chovatelů po celém světě. Provolání k vládám Mongolska a Číny sice vyslyšeno nebylo, a naopak se v té době stala mongolsko-čínská hranice vojenskou zónou, i tak ale mělo jednání smysl. Dr. Erna Mohrová, která ve své monografii „Das Urwildpferd“ z roku 1959 uveřejnila první plemennou knihu tohoto druhu, navrhla, aby byla Zoo Praha pověřena vedením mezinárodní plemenné knihy. Tak se také stalo.

Mezinárodní sympozia

1959 – Praha (Československo) 1965 – Berlín (Německo – NDR) 1976 – Mnichov (Německo – SRN) 1985 – Moskva (Sovětský svaz) 1990 – Lipsko (Německo) 1999 – Kyjev, Askania Nova (Ukrajina)

Zdroj: Volf 2009

Mezinárodní plemenná kniha Mezinárodní plemennou knihu koně Převalského vede Zoo Praha, a to od roku 1959, kdy jí byla svěřena na základě doporučení dr. Erny Mohrové ze Zoologického muzea v Hamburku, která se postarala o první soupis koní Převalského (v rámci její monografie z roku 1959). Jedná se o historicky teprve druhou plemennou knihu (první byla určena pro zubry). V době vzniku soupisu byla Zoo Praha největším chovatelem koní Převalského na světě, a tak svěření plemenné knihy znamenalo uznání dosavadní práce na poli chovu tohoto druhu. Při přípravě plemenné knihy se však rozhořel spor o čistokrevnost pražské linie, která pocházela z chovu v Halle. Americký zoolog James Dolan dokonce doporučil z chovu pražskou linii zcela vyřadit. O 20 let později však paradoxně na základě archivních fotografií zpochybnil čistokrevnost i druhé evropské linie – mnichovské, kterou dříve uznával jako jedinou správnou, jež si zaslouží pokračování. Problém mnichovské linie však byl řadě zasvěcených jasný – omezená genetická základna, založená na pouhých třech jedincích. Proto také většina chovatelů na doporučení vyřazení pražské linie nepřistoupila.

Od počátku (od roku 1959) spravoval plemennou knihu dr. Jiří Volf, který byl již dva roky předtím v kontaktu s dr. Mohrovou. V roce 1990 jej nahradil dr. Evžen Kůs. Počínaje rokem 2001 je vydávána také v aktualizované elektronické internetové podobě. V tištěné knižní formě se dočkala vydání v podobě tzv. generální plemenné knihy roku 2008. Obsahuje informace o všech koních Převalského chovaných v lidské péči od roku 1899 do konce roku 2008. V té době žilo na celém světě 1980 koní Převalského. Přes 350 kusů ve volné přírodě či chráněných územích, zbytek v zoologických zahradách.Výroční zpráva Zoo Praha 2009 Počet koní v plemenné knize zapsaných v roce 2018 činil téměř sedm tisíc.Kůs Evžen, Zoo Praha, Mezinárodní plemenná kniha koně Převalského 2018

Historie reintrodukčních transportů koní Převalského Reintrodukce, respektive repatriace koní Převalského do míst původního výskytu, kde žili až do 60. let 20. století, probíhají od 80. let 20. století. Jejich vývoj byl však poměrně bouřlivý a odrážel v sobě často i osobní nevraživost. O možnostech reintrodukčním návratu koní Převalského se prvně zmínil již Zdeněk Veselovský, ředitel Zoo Praha, na prvním sympoziu a to s výhledem do budoucnosti. Dr. Volf, správce mezinárodní plemenné knihy pro tento druh, o tématu již realisticky hovořil na 3. mezinárodním sympoziu na ochranu koně Převalského, které se konalo roku 1976 v Mnichově. A to s vědomím dlouhé cesty potřebné k vlastní realizaci. První reálný projekt vznikl v roce 1985. Koně měli být přepraveni do Mongolska, a to s účastí zoo v Evropě i Severní Americe a za finanční pomoci Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) při Organizaci spojených národů (OSN). K vypuštění z aklimatizačních areálů do divoké přírody mělo dojít v letech 1990 a 1991. Organizační nepřipravenost, odřeknuté finanční zabezpečení ze strany FAO a UNEP a neschopnost vybrat vhodné lokality z mongolské strany celou akci zastavily.

Transporty do Číny První transporty se tak nakonec konaly v rozmezí let 1987 a 1988 a směřovaly do Číny. Podařilo se je uskutečnit Christanu Oswaldovi a jeho nadaci COS (Christian Oswald Stiftung/celým názvem Christian Oswald-Stiftung zum Schutze und zur Erhaltung der Wildtiere) ve spolupráci s britskými a německými zoologickými zahradami, které pro tyto účely poskytly devět koní. Ch. Oswald tehdy využil známosti, čímž se mu podařilo přesvědčit dotčené čínské orgány k vybudování aklimatizační stanice v místě, kde koně žili v 50. letech 20. století. Koně sice původně zamířili do zoologické zahrady Urumqui, později však byli převezeni o 400 km dále – do chovné a aklimatizační stanice Jimsar v čínské provincii Sin-tiang, která se na rozdíl od první uvedené nachází na místě původního výskytu koní (v Džungarské pánvi). V roce 1990 tam žilo 31 koní Převalského. Mezitím byla zvířata poslána také do stanice ohrožené čínské fauny u města Wuwei v provincii Gansu. Mláďata se rodila ve všech areálech. Vzhledem k určitým problémům s omezením pohybu místních pastevců byli první koně vypuštěni až v roce 1991.

Transporty do Mongolska náhled|Koně Převalského v Mongolsku