František Doležal, křtěný František Antonín (28. července 1910 Kostelec nad OrlicíSOA Zámrsk, Matrika narozených 1910 v Kostelci nad Orlicí, str. 231. Dostupné online – 19. července 1989 Praha) byl český malíř, grafik, typograf, kurátor, básník, dramatik, výtvarný kritik a publicista. Byl zakladatelem a předsedou výstavní komise prestižní Galerie Vincence Kramáře.Petrová Eva, Fenomén Galerie Vincence Kramáře (Praha, Dejvická galerie, 2.–30. 9.), Ateliér 11/19 (1998) s.3Galerie Vincence Kramáře, Ateliér 25/9 (2012) s.4

Život Před válkou František Doležal pochází z rodiny zámeckého kastelána Rudolfa Doležala a jeho ženy Anny, rozené Brunové z Potštějna. Vážil si otcova kulturního rozhledu, vášně pro literaturu a vlastenectví, přičemž k němu měl silný citový vztah. Během dospívání ho ovlivnil zámecký lékař a literát František Albert a také sběratel výtvarného umění a překladatel sovětské literatury profesor Josef Píč. V letech 1921–1928 absolvoval reálné gymnázium v Kostelci nad Orlicí. Během studií se seznámil s malířem Stanislavem Odvárkem a s Lumírem Čivrným. Malbu studoval soukromě u Antonína Hudečka (1927–1928).

Po maturitě nemohl ze sociálních důvodů pokračovat ve studiích. Byl zaměstnán na Zemském finančním ředitelství jako úředník v Holicích, přičemž psal a kreslil pro místní tisk. V letech 1932–1934 absolvoval vojenskou službu a důstojnickou školu v Kladně, Olomouci a Praze. Od roku 1934 se natrvalo usadil v Praze a spolupracoval jako autor článků i kreslíř s nakladatelstvím Melantrich a časopisem Tvorba. Také překládal a psal eseje pro levicové Haló noviny. Stýkal se s Janem Hořejším, Karlem Konrádem, Emilem Arturem Longenem a E. F. Burianem. Roku 1935 působil jako propagační grafik Kupkova divadla mladých v Praze a po zániku divadla začal spolupracovat s divadlem E. F. Buriana. Roku 1936 se chtěl jako dobrovolník zapojit do občanské války ve Španělsku, ale byl varován před policejní šťárou na nádraží a proto do Španělska neodjel. S Josefem Michalcem v Kostelci nad Orlicí tiskl a rozvážel protifašistické letáky. Roku 1937 měl svou první výstavu surrealistických kreseb a koláží (spolu s dalšími mladými surrealisty) v Salonu na chodbě ve foyeru divadla E. F. Buriana v Mozarteu. Roku 1938 se oženil s Naděždou Vítků. V roce 1943 se narodil syn Herbert.

V letech 1935–1946 byl externím spolupracovníkem Nakladatelského družstva Máj. Ještě před válkou se stýkal s Františkem Tichým a jejich přátelství se prohloubilo za Protektorátu Čechy a Morava, kdy ho Tichý zasvěcoval do grafických technik (1943–1944).

Období po válce Po skončení války roku 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa, přičemž byl spoluzakladatelem a teoretikem Socialistické výtvarné fronty, spoluzakladatelem družstva Tvar a do roku 1946 vedoucím redaktorem týdeníku Lidová kultura.kulturněpolitický týdeník navazující na stejnojmenný předválečný časopis Stanislava K. Neumanna, vydávalo odborářské vydavatelství Práce V letech 1945–1950 byl vedoucím výtvarného a fotografického referátu Ústřední rady odborů, poté do roku 1966 vedoucím výtvarného referátu Ministerstva kultury. Od konce 40. let se zasazoval za zřízení regionálních galerií.Doležal F, Státní nákupy obrazů a soch a co dál?, Národní osvobození, 18, 1947/05/30 Jako člen akčního výboru SČVU pracoval v komisi pro reformu uměleckých škol. Při stranických prověrkách byl koncem roku 1950 z komunistické strany vyškrtnut.

Období 50. a 60. let Roku 1951 se vrátil k malbě. V následujícím roce se rozvedl se svou první manželkou a oženil se s Irenou Kraftovou. V roce 1956 se do tohoto manželství narodila dcera Jarmila, která se v roce 1980 provdala za filosofa Josefa Štogra.

V letech 1948–1952 a 1959–1970 byl členem Svazu československých výtvarných umělců. Roku 1952 byl znovu přijat do KSČ a vystavoval se sdružením SČUG Hollar a se členy krajského střediska Purkyně a střediska ÚSČVU Aleš. Roku 1955 vážně onemocněl a podrobil se operaci ledvin. Během rekonvalescence maloval v rodném Kostelci nad Orlicí a v okolí Častolovic. Roku 1956 cestoval do Paříže, přičemž navštívil Josefa Šímu. Od tohoto roku často pobýval v Litoměřicích a v Českém středohoří. Roku 1960 si koupil dům v obci Hlinná u Litoměřic a zřídil si zde ateliér.

Měl bojovnou, bouřlivou a nesmlouvavou povahu, přičemž byl neúnavným organizátorem výstavního dění. V letech 1950–1970 byl členem sdružení SČUG Hollar, 1961–1966 předsedou pobočky SČVU v Praze 6. Roku 1962 podnikl cestu do Rakouska a Itálie. Roku 1963 se rozvedl a od té doby se věnoval výchově své dcery Jarmily. Inicioval založení Galerie Vincence Kramáře v Praze 6-Dejvicích. V letech 1964–1971 byl předsedou její výstavní komise, navázal kontakty s Daniel-Henry Kahnweilerem a z Galerie Vincence Kramáře vybudoval galerii evropské úrovně. Roku 1965 znovu navštívil Josefa Šímu v Paříži a byl na měsíčním studijním pobytu v Jugoslávii, kde uzavřel dohodu o spolupráci a vzájemné výměně výstav. Roku 1966 znovu vážně onemocněl, ukončil zaměstnání na Ministerstvu kultury a vzdal se funkce předsedy pobočky SČVU v Praze 6. V letech 1966–1970 byl vedoucím skupiny malířů Prahy 6 nazvané Index. V letech 1952–1972 působil v nákupních komisích regionálních galerií.

Období 70. a 80. let V dubnu 1969 požádal o zrušení členství v Komunistické straně Československa, v následujícím roce přestal být členem SČSVU a SČUG Hollar a roku 1971 skončil předsednictví ve výstavní komisi Galerie Vincence Kramáře. Přesto zde ještě téhož roku zorganizoval devět výstav. Po nuceném odchodu do ústraní svou práci archivoval a dokumentoval. Přehled činnosti Galerie Vincence Kramáře věnoval archivu Národní galerie v Praze. Na počátku normalizace se zúžil počet Doležalových přátel. Nadále se stýkal s Karlem Valterem, Luďkem Tichým, Vladimírem Rocmanem, Pavlem Laškou a s Alenou Novotnou-Gutfreundovou. Roku 1980 odmítl přijmout čestný titul "Zasloužilý pracovník kultury" od Ministerstva kultury. V 80. letech působil jako nezávislý odborník nákupních komisí a od roku 1981 byl opět členem Svazu českých výtvarných umělců. V té době podnikl několik cest do zahraničí – cestu lodí po Středozemním moři (1980), Jugoslávie (1981), Jugoslávie, Řecka (1984), do Itálie a na Sicílii (1985).

V červenci 1989 po návratu z ateliéru v Hlinné náhle onemocněl a 19. července 1989 v Praze zemřel. Je pochován na starém hřbitově v Bubenči.

Dílo František Doležal byl činný jako kurátor a publicista. Články publikoval v časopisech Hollar, Lidová kultura, Nová fotografie a v novinách Haló noviny (1934–1935), Národní osvobození (1945–1948) a Průboj (1957–1989). Byl nadán bystrým intelektem a někteří historikové umění považují jeho kritické stati za významnější než Doležalovo malířské dílo. Napsal stovky článků o výtvarném umění, zejména v letech 1945–1948 do periodik Lidová kultura a Národní osvobození.

Patřil k levicové avantgardě První republiky a vyznával ideály sociální spravedlnosti a svobody uměleckého projevu. Vždy obhajoval moderní uměníDoležal F, František Kupka (K výstavě umělcova životního díla v Mánesu), Národní osvobození, 17, 1946/11/28 a nebál se kriticky vyjádřit k tzv. socialistickému realismu.roku 1947 varoval před "tendencí vyvozovat z dnešní orientace sovětského výtvarného umění jakékoliv direktivy pro další směrnici našeho domácího vývoje"Doležal F, K výstavě sovětského malířství, Národní osvobození, 18,1947/04/18Doležal F, Včera pro měšťáka, dnes pro lid? (K výstavě Jana Čumpelíka), Národní osvobození, 18, 1947/05/04

Počátkem 30. let 20. století svými obrazy z pražské periferie navazoval na sociální umění 20. let. Později byl ovlivněn surrealismem, ale obrazy z této doby jsou nezvěstné. Tvořil také surrealistické frotáže a koláže (k textům Fr. Bárty) a své karikatury zveřejňoval v časopisech Trn, Tvorba, České slovo a Bodláky. Těsně před válkou namaloval dva obrazy s varující tematikou (Přízraky války, 1938, Fantom války, 1939). Za války a poté i několik následujících let, až do roku 1951, se zabýval převážně kresbou a grafikou, v níž převažují figury a portréty. Roku 1953 skončil s grafikou, neboť mu chybělo dostatečné technické vybavení a vracel se k ní pouze příležitostně, například při tisku novoročenek nebo cyklu barevných dřevorytů Divertimento.

V 50. letech ho zajímala předmětná skutečnost a věnoval se i malbě krajin. V té době se vrátil ke svému mladistvému zaujetí Karlem Hynkem Máchou (30. léta) a jeho skrytými vášněmi i protispolečenským vzdorem, přičemž často pobýval v Litoměřicích a Českém středohoří (Litoměřický cyklus, 1956–1960). Do Litoměřic pak jezdil na motocyklu až do konce 70. let, přičemž zde maloval v plenéru. Pohyb i pobyt v krajině vnesl do jeho malby výrazové dynamické prvky a krajina zůstala v jeho díle trvale přítomná jako záznam skutečnosti nebo reminiscence. Roku 1960 inicioval v Litoměřicích výstavu a máchovské oslavy ke 150. výročí básníkova narození (Karel Hynek Mácha v našem výtvarném umění), kde přednesl studii o Máchově díle. Byl zastoupen na litoměřické výstavě Máchovské motivy v současném výtvarném umění (1976) a k Máchovskému cyklu se i v dalších letech opakovaně vracel (1978, 1983–1984).

Počátkem 60. let vytvořil osobitý styl imaginativní malby, v němž se snové představy prolínají s úlomky reality. Zároveň v roce 1962 objevil metodu využívající novinový rastr z autotypického štočku. Rastr byl pro něj kaleidoskopem skrytých významů, vzpomínek, snů, pocitů a představ, který otvírá cestu imaginaci a fantazii.František Doležal: Kresby, studie, grafika, kat. výstavy Ostrov 1984 Cyklus drobných kvašů na novinovém rastru (Malý máchovský cyklus, 1963) předznamenal posun k imaginativnímu, poeticky laděnému a produchovnělému projevu, ve kterém zhodnotil své surrealistické počátky a vytvořil vlastní osobitý a nezaměnitelný malířský styl.

František Doležal tvořil v tematických cyklech. V 60. letech to byly cykly Deník Marie (1967–1974), Žena v množném čísle (kresby, koláže, grafika, 1935–1968) a cyklus k Baudelairovým Květům zla (1967), ke kterému se vracel až do konce 70. let. V reakci na srpnovou okupaci roku 1968 namaloval obrazy Smlouva, Velké mlčení a dvě varianty Města v noci. K památce smrti Jana Palacha vznikl obraz Vítěz.

V letech 1969–1973 namaloval 33 obrazů pro Velký Máchovský cyklus, ke kterému se pak opakovaně vracel (1969–1984). Od počátku 70. let vznikaly Reminiscence na České středohoří (1971–1977), cyklus Chile 73 a později Poselství naděje (1975–1978). Roku 1978 vznikl největší soubor obrazů z cyklu Pocty (Karlovi Hynku Máchovi, Maxu Ernstovi, Charlie Chaplinovi, Františku Tichému, Konstantinu Bieblovi, Pablo Picassovi). Výrazný posun v pojetí figury a prostoru a v barevnosti znamená cyklus Signály času (1980–1989). Od roku 1980 vznikal nedokončený cyklus Jugoslávské variace (1980–1989). Od roku 1988 začal připravovat cyklus Divertimento.

Galerie

Poezie, dramata a próza F. Doležal debutoval jako básník roku 1930 v Almanachu pro poesii a život (1920–1930), který redigoval Stanislav Odvárko. Almanach publikoval díla světových autorů jako Guillaume Apollinaire, Jean Cocteau, Tristan Tzara a českých levicových autorů (Konstantin Biebl, Adolf Hoffmeister, Vítězslav Nezval, Václav Vančura, Richard Weiner). Reprodukoval díla Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Jana Zrzavého, ad.

Roku 1940 napsal tři divadelní hry Bouřící mračno a Přízraky (název třetí není znám).