náhled|upright=0.9|Socha znázorňující Augusta, prvního římského císaře|alt= Seznam římských císařů představuje souhrn jedinců monarchicky vládnoucích římské říši od konce 1. století př. n. l. První z nich, Augustus, završil občanské války, jež vedly k zániku římské republiky. Ve svých rukou soustředil značnou vojenskou a politickou moc a své postavení legitimizoval řadou pravomocí a titulů přiznaných mu římským senátem a převzatých po něm většinou jeho nástupců. Ke svému původnímu jménu připojil čestný titul augustus, po svém adoptivním otci zdědil jméno Caesar a běžně byl oslovován vojenským termínem imperator. Na veřejnosti se nechal titulovat neformálním výrazem princeps („první občan“), vyjadřujícím jeho vůdčí pozici ve státě a navozujícím zdání zachování republikánských tradic. Nová forma vlády, vznikající od roku 27 př. n. l., se proto nazývá principát.

Po Augustově smrti se vláda předávala mezi jeho příbuznými a členy rodu, julsko-klaudijské dynastie. V letech 68 až 69 se říše pohroužila do občanské války, po jejímž skončení získala moc flaviovská dynastie. Větší část 2. století panovali říši adoptivní císaři. Další kolo občanské války se odehrálo v letech 193 až 194, načež nastoupila severovská dynastie. Následovala krize 3. století, v jejímž průběhu se na trůně vystřídal nespočet císařů, panujících obvykle velmi krátkou dobu. Krize přivodila téměř úplný rozvrat říše a vyústila ve zhroucení principátu.

Opětovná konsolidace nastala po nástupu Diocletiana v roce 284. Císařská moc nabyla ryze absolutistický charakter a její nositel byl označován jako dominus („pán“). Toto období se na základě toho někdy nazývá dominát. Jiná zásadní změna spočívala v nastolení tetrarchie, tedy v přenesení vlády na několik císařů panujících zároveň. Tento systém spoluvlády dvou starších císařů s titulem augustů (augusti) a dvou mladších s titulem caesarů (caesares) se ale rozpadl brzy po Diocletianově abdikaci. Za pozdějších dynastií, konstantinovské a valentiniánské, se opětovně prokázala nezbytnost rozdělení správy říše mezi více císařů. Za theodosiovské dynastie se impérium v roce 395 trvale rozdělilo na západořímskou a východořímskou říši.

V 5. století se císařové na Západě ocitli ve stínu vojenských velitelů, kteří nedokázali zabránit kolapsu západní říše. Východ se začal proměňovat v byzantskou říši a počínaje 6. stoletím se pro tamější vládce stále častěji užívalo řeckého termínu basileus. Přehled císařů uzavírá Justinián I., poslední významný panovník, jehož rodným jazykem byla latina.

Legitimita Seznam v zásadě zahrnuje všechny osoby, jež lze na základě převažujícího mínění badatelů označit za legitimní císaře. Určení legitimity jednotlivých císařů je vzhledem k velmi vágnímu legálnímu vymezení císařské hodnosti poměrně obtížné. Stěžejní úloha při výběru císaře formálně náležela senátu a římskému lidu. Přesto se již v raném principátu zřetelně ukázalo, že klíčovou roli zastávala armáda. Pokud vojsko nebo lid prohlásili někoho za císaře, k dosažení legitimity svého postavení potřeboval tento jedinec také souhlas senátu. Souhlas býval ovšem často vynucován nátlakem. Panující císař mohl jmenovat svého následníka a přenést na něho část zodpovědnosti za řízení státu. V takovém případě příslušela senátu při rozhodování o budoucím císaři jen velmi omezená role.

Mnozí z císařů získali své postavení uzurpací, zatímco řada neúspěšných uchazečů měla legitimní nárok na trůn. Osoby uvedené v seznamu jako legitimní císaři buď po určitou dobu nesporně vládli celé říši, nebo byli spolucísaři či následníky jiných legitimních císařů a sami po nich fakticky vykonávali vládu, anebo byli akceptováni senátem v případě, že se vyskytlo více uchazečů trůnu a žádný z nich nebyl dříve ustanoven následníkem.

Například Aurelianus si uzurpoval trůn, avšak byl jediným a nezpochybnitelným, a proto legitimním vládcem říše. Gallienus sice neměl ve své moci celé území impéria a čelil několika uzurpátorům, ale byl následníkem legitimního císaře Valeriana. Claudius Gothicus se domohl trůnu uzurpací a neovládal celou říši, nicméně byl jediným uchazečem akceptovaným senátem. Obdobně všichni pretendenti trůnu v roce čtyř císařů dosáhli v jisté fázi konfliktu uznání senátu. Shora formulovaným zásadám se vymykají Pescennius Niger a Clodius Albinus, kteří získali moc v roce 193. Přesto i oni jsou zahrnuti do seznamu, neboť legitimita Septimia Severa, tehdejšího senátem formálně uznaného císaře, byla obdobně sporná. Naproti tomu existuje několik jedinců, kteří se stali spolucísaři, nikdy ale nevykonávali samostatně vládu. Obvykle se jedná o potomky některého z císařů. Tito legitimní císaři nejsou v seznamu vedeni individuálně, nýbrž společně s těmi, kdo je učinili svými spoluvládci.

Císařové panující po roce 395 na Východě podléhají stejným, shora uvedeným kritériím, třebaže u nich postačuje vláda jen nad východní polovinou říše. Na Západě je situace poněkud složitější, protože legitimita západního císaře byla v této době často odvozována od souhlasu a uznání jeho východního kolegy. Značná část západních císařů nedosáhla uznání Východu, přesto jsou zařazeni do seznamu. Konkrétně Romulus Augustus byl v podstatě uzurpátor. Navzdory tomu bývá běžně označován za „posledního západořímského císaře“.

Titulatura Vedle vlastního jména každého císaře tvořily součást jeho oficiální titulatury obvykle také tituly Imperator Caesar, umisťované před tímto jménem, a Augustus, nacházející se za ním. S výjimkou julsko-klaudijské dynastie se tyto tituly v seznamu neuvádějí. Titulatura dále zahrnovala v různých obměnách počty zastávaných úřadů, nebo čestné tituly jako Pater patriae („Otec vlasti“), či jména přemožených národů Germanicus, Sarmaticus, Pathicus, Gothicus, Alamannicus a jiné, případně přízviska Pius („zbožný“), Felix („šťastný“), Invictus („nepřemožitelný“), Victor („vítěz“), Triumphator Semper („vždy triumfující“) a podobně.

Principát

Julsko-klaudijská dynastie

PortrétJménoVládaNarození a úmrtíPoznámkaDélka vlády100pxAugustus IMPERATOR CAESAR DIVI FILIUS AUGUSTUS16. ledna 27 př. n. l.– 19. srpna 14 n. l.23. září 63 př. n. l.19. srpna 14 n. l. adoptivní syn diktátora Caesara, po bitvě u Actia získal svrchovanou moc nad římskou říší, formálně obnovil republiku, ve skutečnosti nastolil samovládu ve formě principátu, vymezil hranice říše na Rýně a Dunaji, v Germánii utrpěl porážku v bitvě v Teutoburském lese, podnítil rozsáhlou stavební činnost, vytvořil stálé profesionální vojsko, provedl četné reformy, obnovil klid a stabilitu v říši – počátek „římského míru“ (Pax Romana)40 let,7 měsíců100pxTiberius TIBERIUS IULIUS CAESAR AUGUSTUS19. srpna 14– 16. března 3716. listopad 42 př. n. l.16. března 37 n. l.syn Augustovy manželky Livie adoptovaný Augustem, zanechal výbojů v Germánii, vedl velezrádné procesy (maiestas) proti senátorům a jezdcům, později se stáhl do ústraní spoléhaje na pretoriánské prefekty, v císařské pokladně zanechal obrovskou sumu peněz22 let,7 měsíců100pxCaligula GAIUS IULIUS CAESAR AUGUSTUS GERMANICUS 16. března 37– 24. ledna 4131. srpna 1224. ledna 41 Tiberiův adoptivní vnuk, prameny ho líčí jako mimořádně krutého císaře, usiloval o posílení osobní moci po vzoru orientálních despocií, padl za oběť spiknutí senátorů a pretoriánů3 roky,7 měsíců100pxClaudius TIBERIUS CLAUDIUS CAESAR AUGUSTUS GERMANICUS24. ledna 41– 13. října 541. srpna 10 př. n. l.13. října 54Caligulův strýc, na trůn ho dosadila pretoriánská garda, podnikl invazi do Británie a zabral jižní část ostrova, zpacifikoval Mauretánii, při řízení státu se značnou měrou opíral o propuštěnce, čelil spiknutí manželky Messaliny, jeho další žena Agrippina ho údajně otrávila13 let,9 měsíců100pxNero NERO CLAUDIUS CAESAR AUGUSTUS GERMANICUS13. října 54– 9. června 6815. prosince 379. června 68adoptivní syn Claudia, nechal zavraždit svoji matku, manželku a bratra, potlačil povstání v Británii, v Římě vypukl velký požár, inicioval pronásledování křesťanů, v Judeji vypuklo židovské povstání, po vzpourách v Galii a Hispánii spáchal sebevraždu13 let,8 měsíců

Občanská válka v letech 68 až 69

PortrétJménoVládaNarození a úmrtíPoznámkaDélka vlády100pxGalba SERVIUS SULPICIUS GALBA8. června 68– 15. ledna 6924. prosince 3 př. n. l.15. ledna 69uchopil moc s podporou hispánského vojska, vzápětí podlehl spiknutí pretoriánů iniciovanému Othonem7 měsíců100pxOtho MARCUS SALVIUS OTHO15. ledna 69– 16. dubna 6928. dubna 3216. dubna 69 zmocnil se trůnu poté, co nechal zavraždit Galbu, po porážce v bitvě s Vitelliovým vojskem spáchal sebevraždu3 měsíce100pxVitellius AULUS VITELLIUS GERMANICUS16. dubna– 20. prosince 6924. září 1520. prosince 69 s podporou germánských legií porazil Othona, nedlouho po vzpouře na východě ho porazili a zabili Vespasianovi vojáci8 měsíců

Flaviovská dynastie

PortrétJménoVládaNarození a úmrtíPoznámkaDélka vlády100pxVespasianus TITUS FLAVIUS VESPASIANUS1. července 69– 23. června 7917. listopadu 923. června 79získal trůn díky legiím na východě a v Podunají, s jejichž pomocí zdolal Vitellia, završil první židovskou válku, potlačil povstání Batavů na Rýně, po zničujícím „roce čtyř císařů“ všestranně konsolidoval říši, reformoval finanční systém a inicioval četné stavební projekty10 let100pxTitus TITUS FLAVIUS VESPASIANUS24. června 79– 13. září 8130. prosince 3913. září 81Vespasianův starší syn, v Římě dokončil roku 80 Koloseum, Pompeje zasáhla devastující erupce Vesuvu roku 792 roky,3 měsíce100pxDomitianus TITUS FLAVIUS DOMITIANUS14. září 81– 18. září 9624. října 5118. září 96Vespasianův mladší syn, opevnil hranice říše v Germánii, vedl války v Británii, potýkal se s Dáky, jako první se nechal oslovovat dominus et deus („pán a bůh“), autokratickým řízením státu popudil senát, padl za oběť palácovému spiknutí15 let

Adoptivní císaři