Národní muzeum v přírodě je příspěvková organizace Ministerstva kultury České republiky, která organizuje sbírku nemovitých i movitých dokladů týkajících se dějin lidové kultury, národopisu, řemesel a zemědělství, spravuje sbírkové předměty národopisného charakteru a v přirozené krajině umístěné objekty lidové architektury a technického stavitelství, představuje lidovou kulturu českých, moravských a slezských regionů a národopisných oblastí. Zahrnuje specializované expozice Hanáckého muzea v přírodě, Muzea v přírodě Vysočina, Muzea v přírodě Zubrnice a Valašského muzea v přírodě.
Muzejní instituce sídlí v Rožnově pod Radhoštěm (shodně se sídlem Valašského muzea v přírodě) v okrese Vsetín, náležejícím do Zlínského kraje, vznikla zřizovací listinou schválenou ministrem kultury dne 11. prosince 2018 na základě Koncepce rozvoje muzejnictví v České republice na období let 2015 až 2020, činnost řídí generální ředitel.
Organizačně se člení na složky s názvy Hanácké muzeum v přírodě (původně Soubor staveb lidové architektury v Příkazích), Muzeum v přírodě Vysočina (původně Soubor lidových staveb Vysočina), Muzeum v přírodě Zubrnice (původně Soubor lidové architektury Zubrnice) a Valašské muzeum v přírodě. Původní tři soubory charakteru muzejní instituce byly převedeny ze správy Národním památkovým ústavem.
Expozice s objekty regionální lidové architektury (hospodářské, obytné, sakrální a jiné stavby) a také technického stavitelství (například vodní hamry, mlýny, pily nebo sušky chmele, lnu, ovoce, apod.), včetně sbírkových předmětů z oblasti života na venkově. V rámci regionálních expozic představován folklór národopisných oblastí (lidové tradice, zvyky, řemesla, atd.), ve speciálním programu také umělecké soubory lidového umění, ukázky řemeslné výroby aj.
Tradiční lidová kultura dokumentuje národopisné a geograficky navazující oblasti, z národopisných Haná (Hanácké muzeum v přírodě), Horácko (Muzeum v přírodě Vysočina, zahrnuje též geograficky navazující regiony Chrudimsko a Litomyšlsko), Valašsko a také část národopisné oblasti s názvem Těšínské Slezsko (Valašské muzeum v přírodě), z krajinných oblastí České Středohoří, včetně geograficky navazujících lokalit severozápadních Čech (Muzeum v přírodě Zubrnice).
Evropské počátky venkovních expozic Historie venkovních expozic s účelově vytvářenými sbírkami z oblasti lidové kultury sahá do 19. století, v českém významu muzea v přírodě celosvětově označované za tzv. muzeum pod širým nebem (v angličtině open-air museum). Za historicky první expozici lidových staveb v prostředí přírody se prezentuje Sbírka krále Oscara II (v originálním znění Kong Oscar IIs Samling) z roku 1881, v roce 1882 veřejně zpřístupněná. Do roku 1890 obsahovala pět původních dřevěných staveb lidové architektury (kostel a obytná stavení), přenesených z různých míst Norska. náhled|259x259pixelů|Kostel ze Sbírky krále Oscara II. v Norsku, ústřední stavba první expozice pod širým nebem (v angličtině open-air museum) ve významu českého muzea v přírodě. Fotografie z let 1880 – 1990, autor Axel Lindahl (1841 – 1906), švédský fotograf norské krajiny (ze sbírek Norského lidového muzea v Oslu) Původním záměrem norské sbírky bylo posílení vazby mezi panovníkem a národy, Oscar II. (1829 – 1907) v letech 1872 až 1907 švédský a současně v letech 1872 až 1905 také norský král. Skupinu staveb na podnět královského komorníka (Chamberlain Christian Holst) soustředil ve své letní residenci, v současnosti lokalita u norského hlavního města Oslo (dříve též Christiania nebo Kristiania). V roce 1907 sbírka začleněna do Norského lidového muzea (v norštině Norsk Folkemuseum).
Norskou sbírkou lidových staveb inspirován švédský učitel a folklorista Artur Immanuel Hazelius (1833 – 1901), v roce 1872 zakladatel švédské Skandinávské etnografické sbírky (v originálním znění Skandinavisk etnografiska samlingen), od roku 1880 pod názvem Severské muzeum (ve švédštině Nordiska museet). V roce 1891 založil venkovní expozici ucelených souborů lidové architektury, druhou ve skandinávských zemích, první rozsahem prezentace lidové kultury, krojů, tradičních řemesel a chovu zvířat (zoologická zahrada), v současnosti délkou existence nejstarší muzeum tohoto typu na světě.
Ve Švédsku umístěna expozice na území švédského hlavního města Stockholm, na ostrově Djurgården, v lokalitě s pomístním jménem Skansen (ve švédštině obecné slovo skans- ve významu českého hradby, též starším označením šance neboli opevnění, -en = tzv. určitý člen, kladený za podstatné jméno). Podle místa nazváno muzeum a zoologická zahrada, Skansen celosvětově populární, archetyp (typický příklad) pro expozici umístěnou venku neboli muzeum pod širým nebem (v českém významu muzea v přírodě). Obecné švédské slovo „skansen” (v písemné podobě skanzen) lidově přejato pro označení podobného typu muzea, z hlediska významu slova však nesprávné.
Nejstarší venkovní expozici Skansen ve Švédsku a také v Aarhus v Dánsku navštívil v rámci cesty po skandinávských zemích i český výtvarník Alois Jaroněk (1870 – 1944), později spolutvůrce Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Muzeum v Aarhus v roce 1914 otevřeno veřejnosti pod názvem Staroměstský dům, v současnosti muzeum Den Gamle By (česky Staré Město) zahrnuje městské domy ze 16. až 19. století z různých částí Dánska. V současnosti v Evropě více než dva tisíce venkovních expozic charakteru muzea v přírodě.
České země náhled|256x256pixelů|Část expozice lidové architektury na Jubilejní zemské výstavě v Praze (rok 1891), fotografie z časopisu Pestrý týden, autor Rudolf Bruner-Dvořák (1864 – 1921), představitel fotografické reportáže v českých zemích (fotokopie pořízená v roce 2007) Ve střední Evropě ovlivnila společnost v českých zemích v roce 1891 konaná Jubilejní zemská výstava v Praze, v souvislosti se společenskými událostmi v popředí zájmu české veřejnosti národní tradice a kultura. Architekt a stavitel Antonín Wiehl (1846 – 1910), též konzervátor ochrany památek v Praze a jeden z tvůrců systému památkové péče v Čechách, pro výstavu navrhl objekt s názvem Česká chalupa. Na přípravě etnografické (národopisné) expozice českého venkova se podílela propagátorka českého a moravského folkloru, historička umění Renáta Tyršová (1854 – 1937), dcera Miroslava Tyrše (1832 – 1884), spoluzakladatele organizace Sokol.
Expozice českého venkova inspirovala rakouského arcivévodu Ludvíka Salvátora Toskánského (1847 – 1915), cestovatele a zájemce o etnografii, majitele renesančního zámku v Přerově nad Labem. Bývalou přerovskou kovárnu a rychtu nechal v roce 1895 upravit na národopisnou expozici tzv. staročeské chalupy, náleží mezi první tohoto typu na území dnešního Česka. Objekt od roku 1967 v areálu vzniklého Polabského národopisného muzea, v průběhu 20. století s orientací sbírek na lidovou architekturu a kulturu středního Polabí (v současnosti součást Polabského muzea v Poděbradech).
Odborný zájem veřejnosti o český venkov se projevil v roce 1895 založením Národopisné společnosti českoslovanské a ve stejném roce konanou Národopisnou výstavou českoslovanskou v Praze, události jsou někdy označované za počátek vzniku specializovaných expozic typu muzea v přírodě v českých zemích. Národopisná výstava českoslovanská představovala také soubor lidových staveb s názvem Valašská dědina (v ní populární například hospoda Na posledním groši), expozici navrhl slovenský architekt Dušan Jurkovič (1868 – 1947), z ateliéru architekta Michala Urbánka ve Vsetíně.
Valašskou expozicí ovlivněn výtvarník Bohumír Jaroněk (1866 – 1933) z Malenovic (v současnosti část Zlína), nadšenec a propagátor lidové tvorby, v roce 1911 v Rožnově pod Radhoštěm spoluzakladatel Musejního a národopisného spolku (v letech 1911 až 1926 předseda). V roce 1913 vznikl projekt na záchranu několika staveb lidové architektury ve městě, záměrem bylo přemístit objekty do samostatného areálu a vytvořit muzeum v přírodě (v důsledku událostí spojených s První světovou válkou však realizace až v roce 1925, viz část Historie – Valašské muzeum v přírodě).
Historie Původní expozice byly založené v rozmezí 30. až 90. let 20. století v bývalém Československu, charakteristickým rysem uspořádání neboli rozmístění (kompozice) objektů lidové architektury a technického stavitelství v tzv. přirozené krajině (podobně při budování přírodně krajinářského parku). Nemovité kulturní památky a sbírkové předměty v expozicích muzea mapují historii českého národa z hlediska lidové kultury a života na venkově. Rozšiřováním sbírek vznikala postupně muzea v přírodě zprostředkovávající návštěvníkům odborné informace a pohled na významnou část kulturní minulosti obyvatel na území České republiky.
Valašské muzeum v přírodě
náhled|256x256pixelů|Mezi první objekty přenesené z náměstí v Rožnově pod Radhoštěm do vznikajícího Valašského muzea v přírodě patří původní stavba z roku 1750, tzv. Billův měšťanský dům V roce 1925 založeno v Rožnově pod Radhoštěm na východní Moravě, v severní části národopisné oblasti Valašsko, zakladatel Musejní a národopisný spolek. Expozice budována v krajině Západních Beskyd, u řeky Rožnovská Bečva protékající údolím Rožnovské brázdy (lokalita od roku 1973 v Chráněné krajinné oblasti Beskydy), v současnosti z hlediska administrativně správního v okrese Vsetín náležejícím do Zlínského kraje.
Podnět k založení muzea v přírodě Bohumír Jaroněk (1866 – 1933) a jeho bratr Alois Jaroněk (1870 – 1944), oba výtvarníci, v roce 1909 přibyli do Rožnova pod Radhoštěm, založili umělecko-řemeslnou dílnu (předměty s lidovými motivy z Valašska, malování keramiky a porcelánu), také tvorba gobelínů jejich sestrou Julií Jaroňkovou (1864 – 1945), textilní výtvarnicí, po smrti Bohumíra též činná ve Valašském muzeu v přírodě.
V roce 1911 založen Musejní a národopisný spolek, činnost vrcholila v rámci příprav valašského folklorního festivalu Valašský rok, v roce 1925 přemístěny do lázeňského parku v Rožnově pod Radhoštěm dva objekty z náměstí, radnice a měšťanský tzv. Billův dům z poloviny 18. století a také několik malých lidových staveb. Do přírodního areálu, později nazvaného Dřevěné městečko, například v roce 1928 přemístěna ze 16. století pocházející Vaškova hospoda a v roce 1933 dobudována kopie fojtství z Velkých Karlovic (v objektu dne 11. prosince 2018 podepsána zřizovací listina Národního muzea v přírodě).
V 50. letech 20. století v rámci muzea projekt rekonstrukce sídelního celku, v lokalitě Stráň postupně 40 lidových staveb v expozici Valašská dědina. Muzeum od roku 1954 ve správě Krajského muzea v Gottwaldově (v současnosti Zlín), od roku 1960 náleželo pod Okresní národní výbor ve Vsetíně v Severomoravském kraji a v letech 1971 až 1990 muzeum řízeno Odborem kultury Severomoravského krajského národního výboru v Ostravě.
V roce 1982 veřejnosti zpřístupněna třetí část muzea v přírodě nazvaná Mlýnská dolina, v rámci urbanismu venkovských sídel představující technické stavitelství, například hamernické, mlynářské, pilařské a valchařské objekty a technologická zařízení. Technické stavby umístěny u vodního náhonu, voda přiváděna dřevěnými koryty k vodním kolům zprovozněných zařízení, například k lisování oleje, mletí obilí, plstění sukna, řezání dřeva, zkujňování surového železa, k výrobě železářských předmětů a nářadí. Realizace také tzv. živého muzea v podobě ovocnářských a rostlinných výpěstků z oblasti Valašska a Matochovy usedlosti s mnoha druhy hospodářsky chovaných zvířat.