Walter Major 4 byl vzduchem chlazený čtyřválcový invertní letecký motor, určený k pohonu sportovních a turistických letounů, vyráběný československou firmou Walter mezi lety 1934 až 1940. Motory Walter Major 4 poháněly mj. letouny československé výroby Zlín Z-XIII, Beneš-Mráz Be-52, Be-56, Be-250 a Be-251.
Vznik a vývoj náhled|Walter Major 4 náhled|Walter Major 4, homologace (1933) náhled|Walter Major 4, homologace (1933) náhled|Walter Major 4, charakteristiky (1933) náhled|Walter Major 4 (detail válce) Dva roky po motoru Walter Junior 4 přišla Akciová společnost Walter, továrna na automobily a letecké motory s novým typem vzduchem chlazeného invertního čtyřválcového řadového motoru. Motor Walter Major 4 konstruktéra Františka Barvitia vznikl v jinonické továrně v roce 1933 poměrně jednoduchou úpravou vůbec prvního, invertního, řadového čtyřválce firmy – motoru Walter Junior o vzletové výkonnosti 115 k. Při stejném zdvihu 140 mm byly válce převrtány ze 115 mm na 118 mm a tím byl zvýšen objem válců z 5816 na 6124 cm3.
Homologace tohoto motoru byla provedena ve dnech 21. 9. – 20. 10. 1933 zkušební komisí Ministerstva veřejných prací. Počet vyrobených motorů se v pramenech liší, udává se 65–67 kusů verze Major 4. V udávaném počtu jsou však uvedeny pouze motory vyrobené v Jinonicích, nejsou zde licenčně vyráběné motory PZInż Major 4 v Polsku, kterých bylo vyrobeno především v továrně Ursus kolem stovky.
Popis motoru Vzduchem chlazený invertní řadový čtyřválec měl dvoudílnou motorovou skříň odlitu z hliníkové slitiny, která byla vzadu uzavřena víkem, na němž byly instalovány všechny pomocné náhony. Dolní polovina skříně nesla válce a ložiska zalomeného hřídele. Horní polovina skříně byla opatřena chladicími žebry.
Hlavy válců z hliníkové slitiny byly přitaženy k válcům dlouhými šrouby. Mezi válci a hlavou bylo metaloplastické těsnění. Vlastní hlavy válců byly bohatě žebrovány. Zalomený hřídel z oceli Poldi Victrix Special byl uložen v pěti ložiscích za každým ramenem hřídele. Bronzové pánve ložisek byly vylity ložiskovým kovem.
Vačkový hřídel rozvodu OHV byl uložen po levé straně motorové skříně a byl poháněn ozubeným soukolím. Zapalování bylo dvojité, dvěma magnety Scintilla umístěnými na zadním víku napříč k ose motoru se samočinným řízením předstihu. Jedna magnetka byla opatřena odtrhovací spojkou pro usnadnění spouštění motoru, které realizováno mechanickým spouštěčem Walter Mecano 4 s ruční klikou a spouštěcím magnetem.
Tlakové mazání se suchou skříni a filtrem zabezpečovalo ozubené čerpadlo umístěné na zadním víku. Tlak oleje byl řízen regulačním ventilem. Karburátor byl v obrácené poloze (down-draught) a byl upevněn na sacím potrubí, které bylo svařeno z ocelového plechu a předehříváno výfukovými plyny. Vlastní karburátor byl předehříván olejem. Vzduchové chlazení bylo podporováno sběrači vzduchu, přepážkami z hliníkového plechu.
Použití Dosti důsledně se o využití invertních motorů zasazoval bývalý konstruktér Avie a Pragy, nyní spolumajitel choceňské továrny Beneš-Mráz ing. Pavel Beneš. Většina aplikací motoru Major 4 byla realizována právě na choceňských letadlech. Major 4 se však příliš nevyvedl. Trpěl nepravidelností chodu, což byla vrozená vada, kterou se v továrně Walter nepodařilo zcela odstranit. Někdy tento motor bývá také označován jako Walter Major 4 I, zřejmě v očekávání dalších typů. Nicméně vzhledem ke zmíněným potížím s vibracemi žádný následník již vyráběn nebyl. Následný šestiválec Walter Major 6 (1936) na tom byl – v tomto ohledu – podstatně lépe.
V Mezinárodním hvězdicovém letu k Zimním olympijským hrám v Garmisch-Parkenkirchenu (1936) získali 2. a 4. místo polští letci npr. Wlodarkiewicz a kpt. Peterek na letadlech RWD-13 s motory Walter Major 4.Tento úspěch jakoby předznamenal aplikace tohoto motoru v zahraničí, kterých bylo i co se týče počtu vyrobených letadel podstatně více. Mimo polského RWD-13 to byl jeho mladší bratr RWD 6-bis a také prototyp RWD-17W, belgický letoun SABCA S20, švýcarský Farner WF 21/C4 a také anglický, třímotorový Spartan Cruiser. Na letounu Spartan Cruiser, nazvaném podle cíle svého letu „Mys dobré naděje“, byl vykonán dálkový let Zlín – Kapské Město a zpět (32 000 km). Letadlo vlastněné Baťovou leteckou společností, řízené mladým letcem Forejtíkem a se třemi cestujícími z prodejních a nákupních oddělení společnosti Baťa, odstartovalo ze Zlína 1. května 1934.
Sportovní celodřevěný jednomístný dolnoplošník Zlín Z-XIII byl vyroben pouze v jednom prototypu. Imatrikulace OK-TBZ udělená v srpnu 1937 „odkazovala“ svými písmeny na Tomáš Baťa Zlín. Letoun konstruktéra Jaroslava Lonka překvapoval vysokými výkony i svým moderním vzhledem. Dosahoval rychlosti až 350 km/h, což dávalo dobré předpoklady pro úspěch při nasazení v leteckých závodech, a proto jej Zlínská letecká společnost přihlásila do soutěže Circuit de l´Est, která se konala v srpnu 1937. Pro technické potíže a povětrnostní překážky však přiletěl pilot Ján Ambruš na místo určení, letiště Vittel u Épinal, po stanovené době a do vlastního závodu nebyl připuštěn. Vývoj tohoto velice slibného letounu nebyl dokončen a po odchodu Jaroslava Lonka ze Zlínské letecké společnosti v roce 1938 skončil prototyp v letištním hangáru Baťa Aerodrome v Baťově (Otrokovice).
Úspěšná byla účast hornoplošníků RWD-13 s motory Walter Major 4 na I. ročníku závodu turistických letadel Kolem Malé dohody, která se uskutečnila na přelomu srpna a září 1938. Posádky z Království Jugoslávie Milan Bjelnovič-Vičko Krejla a Kazimir Grohovac-Miloš Gagična na v polských letounech RWD-13 (vyráběných licenčně v Jugoslávii s československými motory) obsadily v kategorii IB prvá 2 místa. Celkem se této soutěže zúčastnilo 21 typů letounů a na 9 z nich bylo osazeno 5 typy motorů Walter (NZR 120, Junior, Mikron II, Minor 4 a Major 4).
Od roku 1935 byl tento československý čtyřválcový motor Walter Major 4 vyráběn v licenci v Państwowych Zakładach Inżynierii v Ursusu (Polsko) a také ve WSK Rzeszów pod jménem PZInż. Major 4. Do roku 1939 bylo vyrobeno přibližně 100 motorů v licenci Walter a byly přednostně využity po polské letouny RWD-13, RWD-17, PWS-33 Wyżeł a PWS-35 Ogar.
Použití v letadlech
Technická data Údaje dle
Základní údaje Typ: čtyřdobý zážehový vzduchem chlazený invertní řadový čtyřválec, s přímým náhonem vrtule Vrtání válce: 118 mm Zdvih pístu: 140 mm Celková plocha pístů: 437 cm² Zdvihový objem motoru: 6124 cm³ Délka se startérem: 1182 mm Šířka: 508 mm Výška: 767 mm Hmotnost suchého motoru (tj. bez provozních náplní): 140 kg
Součásti Rozvod: OHV, jeden sací a jeden výfukový ventil na válec Zapalování: 2 magnety Scintilla Příprava palivové směsi: karburátor Stromberg NAR 60-I Požadavek na paliva: min. 75oktanový letecký benzín Spotřeba paliva: 235–250 g·h−1·k−1 / 320–340 g·h−1·kW−1 Mazání: tlakové, oběžné s filtrem Spotřeba oleje: 10–15 g·h−1·k−1 / 13,6–20,4 g·h−1·kW−1 Chlazení: vzduchové
Výkony Nominální, jmenovitý výkon: 120 k (88,3 kW) při 2100 ot/min Maximální (vzletový) výkon: 130 k (95,6 kW) při 2350 ot/min Kompresní poměr: 5,2:1 Poměr výkon/objem: 21,2 k/l (15,6 kW/l) Specifická hmotnost: 1,12 kg/k (0,65 kg/kW)
Galerie
Odkazy
Reference
Literatura
časopis Letectví a kosmonautika (různé články)
Související články A.S. Walter, továrna na automobily a letecké motory Walter Major 6
Externí odkazy
Walter Jinonice A.S. Walter, továrna na automobily a letecké motory Československé letectvo 1918–1939 PZInż. Major Typ 4 v Muzeu Lotnictwa Kraków
Major 4