Havlíčkovy sady

Havlíčkovy sady neboli Gröbovka či Grébovka je park smíšeného novorenesančního a novoromantického pojetí v Praze 2 na Vinohradech, nedaleko Vršovic a Nuslí. Na severu je ohraničen ulicemi U Havlíčkových sadů a Rybalkovou a na jihu potokem Botič. Park se rozkládá v nadmořské výšce 200–245 m a má výměru 11 ha, z toho 1,7 ha zabírá vinice. Vznikl v letech 1871–1888 jako zahrada Gröbovy vily (čp. 58), kterou si nechal postavit pražský průmyslník Moritz Gröbe, společník firmy Lanna a Šebek. Celkové náklady na vybudování areálu dosáhly 1 760 000 rakousko-uherských korun, což představuje současných cca 500 milionů Kč.Informační tabulka umístěná v Grébovce v grotě

V areálu parku se nachází Gröbeho vila, Pavilon, vinice s Viničním altánem, Grotta a usedlosti Horní a Dolní Landhauska, odkud vedl náhon na Nuselský mlýn. Roku 2012 je doplnil vinný sklep spolu s dětským hřištěm. V roce 1964 byl areál zapsán jako kulturní památka. Počínaje rokem 1999 je ve správě městské části Praha 2. Vzhledem k celkové zchátralosti areálu přistoupila v roce 2001 městská část Praha 2 k jeho rozsáhlé rekonstrukci, včetně obnovy zeleně a cest. Rekonstrukce areálu byla dokončena roku 2014. Následující rok (2015) získaly provedené úpravy vyznamenání cenou Patrimonium pro futuro, kterou udílí za úspěchy v oblasti památkové péče Národní památkový ústav.

Historie areálu

Na pozemcích parku se původně nacházely vinice, založené na zdejších slunných stráních ve 13. století. Pevné základy této lidské činnosti však dal až Karel IV. ve 14. století, který se díky svým častým návštěvám ve Francii seznámil s vinohradnictvím a vinařstvím francouzským. Karel IV. nechal také ze zahraničí dovézt ušlechtilou vinnou révu a vysázet ji také na severních svazích Nuselského údolí Botiče.

První zmínky o zdejším území najdeme z roku 1323, kdy Albert Štuk, měšťan Starého Města pražského, koupil zdejší vinici od opata vilémovského kláštera Jaroslava. Další vinice na území dnešních Havlíčkových sadů patřila počátkem 15. století německým křižovníkům od kostela sv. Benedikta na Starém Městě. V roce 1409 ji od nich koupil s potokem i břehy Petr Meziříčský, měšťan Starého Města a dostala podle něj také jméno Meziříčská. Další malá vinice, která se zde nacházela, se jmenovala Budějovická, nazývaná též Klínek. V roce 1433 ji měšťan Smil Budějovický převedl v rámci dluhů řezníkovi Mikuláši Šerlinkovi. Další vinice se nazývala Cášská.

Území se nevyhnulo válečným událostem. V roce 1420 zde pobývalo vojsko před bitvou pod Vyšehradem. Další zkázu znamenal pobyt vojáků v roce 1448, nepřátelská vojska zde stanula také během třicetileté války a také během válek o rakouské dědictví.

Koncem 16. století a začátkem 17. století vznikla Horní Landhauska (č.p. 59) a Dolní Landhauska (č.p. 60). V době vzniku se nazývaly Halířovský grunt. Horní Landhauska se původně nalézala v blízkosti místa, kde je dnes Gröbova vila. Po třicetileté válce patřila jezuitskému řádu. Spolu s Dolní Landhauskou sloužil objekt jako letní dům pro nemocné a přestárlé členy řádu. Po jezuitech získal objekt, spolu s přilehlými poli a vinicí, Antonín Haniš z Greifenthalu. Na začátku 19. století přešly tyto nemovitosti do držení Františka Václava Pachty z Rájova a následně do majetku Kašpara Vintra. Dalším majitelem se stal Jakub Wimmer, poté získal nemovitost dvorní rada dr. Josef Lumbe (1801–1879). Lumbe učil na Pražské polytechnice zemědělské disciplíny a působil také jako poslední ředitel této instituce. Nechal Horní i Dolní Landhausku stavebně upravit a část vinice a zahrad přeměnil na sady. thumb|upright|vlevo|pamětní deska Moritze Gröbeho v areálu parku|alt=Bronzová pamětní deska se stručným životopisem Mořice Grobeho a popisem výstavby Grotty. V 60. letech 19. století koupil od Lumbeho Dolní Landhausku Moritz Gröbe, následně v roce 1870 koupil i Horní Landhausku a k tomu i části některých zahrad v okolí (vinice Vondračku, Hamáčkovku a Gründwaldku) a rozhodl se na pozemcích vybudovat stavební a krajinářské dílo, které by mu zajistilo věčnou památku. Nejprve nechal na koruně svahu postavit menší vilu podle plánů architekta Aloise Turka (1810–1893) za řízení ing. Daniela z Plzně. Současně došlo k výstavbě ohradních zdí s několika branami. Krátce poté se Gröbe rozhodl o definitivní koncepci celého areálu, novostavbu domu nechal zbořit a na jejím místě dal postavit honosnou dvoupatrový novorenesanční dům „Villa Gröbe“ a upravit celý areál do podoby parku smíšeného novorenesančního a novoromantického pojetí. Při výstavbě vily musel investor provést velmi rozsáhlé terénní úpravy – v některých místech byla zemina a skála odkopána až do výše devíti metrů, další části, včetně bývalého lomu, byly zavezeny horninou vytěženou při stavbě Vinohradského tunelu, kvalitní ornici dovezli ze skrývky při stavbě Hlavního nádraží. Celkem se do sadů navezlo 60 000 koňských povozů zeminy. Výstavba areálu stála Gröbeho téměř milion zlatých.

Po smrti Gröbeho (v roce 1891) jeho dědicové areál neužívali, na jeho údržbu si vydělávali provozováním zahradnictví a od roku 1896 ho zpřístupnili za poplatek veřejnosti. Od roku 1902 však areál majitelé opět znepřístupnili a pronajali ho císařské rodině Habsburků, pobývala zde například princezna Alžběta (dcera korunního prince Rudolfa a vnučka císaře Františka Josefa I.) se svým manželem Ottou Windisch-Graetzem.

Dědicové nakonec vilu i s pozemky odprodali za 1 760 000 rakousko-uherských korun v roce 1905 vinohradské obci a ta 16. května 1906 areál zpřístupnila pod názvem Havlíčkovy sady, na počest spisovatele a novináře Karla Havlíčka Borovského. V té době už v okolí stála nová činžovní zástavba a původní odlehlé letní sídlo se ocitlo v centru rezidenční čtvrti, s vyhlídkou na město Nusle a tamní železniční uzel. Spojenecké bombardování v únoru 1945 poškodilo objekty i park – do sadů dopadlo několik zápalných bomb. Došlo k poškození především Gröbeho vily – následný požár zcela zničil její střechu, ale také jednotlivá patra. Jedna z bomb dopadla také do těsné blízkosti Horní Landhausky a poničila vinné sklepy, vchodovou bránu, skleníky i Vivárium.

Po konci druhé světové války se postupně přistupovalo k obnově areálu poničeného válkou, problémem byl především nedostatek stavebního materiálu. Došlo k odstranění zbytků skleníků a místo nich vzniklo dětské hřiště. U hlavního vchodu obnovili bránu, v domku vrátného vznikla prodejna novin a tabáku. V letech 1951–1953 došlo i k obnově Gröbeho vily.

Areál po válce převzal údržbu areálu státní podnik Sady, lesy a zahradnictví – došlo mimo jiné k vyasfaltování cest v areálu, celkově však areál chátral. V letech 1973–1975 došlo k nákladné opravě Grotty spolu se sochou Neptuna a fontánou. Po roce 1989 přešel areál do majetku hl. m. Prahy, dále ale chátral a jeho stav veřejnost velmi často kritizovala. V letech 1992–1999 došlo postupně k převodu jednotlivých částí areálu do správy městské části Praha 2. Samotná Gröbeho vila přešla na Prahu 2 až 13. března 1997 a postupně došlo k revitalizaci celého areálu. Rekonstrukce byla ukončena v roce 2013.

Parková část Park náhled|Jezírko v severozápadní části parku|alt=Umělé jezírko obklopené balvany. Přes jezírko vede dřevěný mostek. Park je označován za dendrologicky hodnotný. Nachází se zde 120 druhů domácích i exotických dřevin. Mimo jiné zde můžeme najít jinan dvoulaločný a jeho sloupovitý kultivar (Ginkgo biloba, G. b. 'Fastigiata'.), jasan ztepilý a jeho převislý kultivar (Fraxinus excelsior, F e. 'Pendula'.}, břestovec západní, dřezovec trojtrnný, šácholan Soulangeův, svitel latnatý, buk lesní, dub cer dřípený, korkovník amurský, kaštan jedlý, topol balsámový, borovici ohebnou, borovici Schwerinovu a několik druhů lip, javorů, jírovců, dubů, topolů, jeřábů, cypřišků a borovic. Zahradnické úpravy areálu prováděla řada odborníků, například Rudolf Vácha z Hluboké nad Vltavou či Menzer a Pertold z Drážďan. V zahradě žije minimálně 25 druhů ptáků, z nich 12 druhů zde hnízdí. Do parku nechal Gröbe umístit i některá mechanická zařízení, jako například podzemní orchestriony, které začaly hrát po šlápnutí na určité místo. Po zakoupení areálu obcí vinohradskou pečovala o sady tato obec, od vytvoření Velké Prahy 1. ledna 1922 pak ústřední sadový úřad.

Historické oplocení Po roce 1989 došlo k rekonstrukci historického zděného oplocení parku včetně obnovy původních bran, domku pro ostrahu parku a k dostavbě nové části plotu. Náklady na rekonstrukci oplocení dosáhly 17 milionů korun. Byl obnoven a doplněn litinový plot podél ulice U Havlíčkových sadů, opravena opěrná zeď u Rybalkovy ulice a plně rekonstruována opuková zeď v západní části parku směrem do Nuslí. Byly též zrekonstruovány všechny brány a umožněno jejich zamykání. Park má 24hodinovou ostrahu a v nočních hodinách je uzavírán.

Vinice náhled|vlevo|Viniční altán s vyhlídkou na Nusle|alt=Pohled na dřevěný Viniční altán, pod ním vinice Památkově chráněná vinice je pozůstatkem bývalých „Hor viničných“. V současné rozloze byla založena při stavbě areálu, v příkrém svahu navýšeném navážkou z vinohradského tunelu. Při vinici byly ve východní části zřízeny též vinné sklepy, jako jejich základ posloužily sklepy pod původní usedlostí Horní Landhauska. Zastřešení sklepů bylo provedeno provizorně, Gröbe zjevně počítal s navýšením ještě o jedno patro, toto navýšení se ale nikdy neuskutečnilo. Před otevřením sadů veřejnosti v roce 1906 dostala vinice samostatné oplocení a později došlo k pronájmu firmě Bradanovič. Vinice se postupně dostávala do špatného stavu a v roce 1926 se uvažovalo o tom, že se zruší a osází ovocnými stromy. Vinici ale převzal sadový úřad a jeho vrchní ředitel Arnošt Černohorský ve spolupráci s vinařem Srbou z Mělníka vinici výrazně zmladil a velmi zlepšil její stav. V roce 1926 ve vinici podsadili 4 000 sazenic a v roce 1935 dalších 2 000 sazenic. Pro nedostatek chlévské mrvy – původního tradičního hnojiva – se od roku 1928 započalo s hnojením pomocí kompostů a kalů z čistírny odpadních vod v Bubenči. Díky těmto zásahům se zvýšila úroda vinice desetkrát.V té době se na vinici pěstovaly následující odrůdy: Burgundské bílé, modré a šedé, chrupka, Portugal, Tramín, Svatovavřinecké, Sylvánské a Ryzlink. Do roku 1933 vedl sadový úřad jak vinici, tak i zpracování hroznů, poté bylo zpracování vína přenecháno firmě Tesařík a Pavela která z nich vyráběla přírodní bílé víno Pražský radniční hrozen a červené Primátorský hrozen. Vinné sklepy v sadech měla tato firma pronajaty do roku 1945.

Víno Radniční hrozen původně radnice Prahy využívala pouze pro pohoštění hostů na radnici a jeho kvalita byla označována jako velmi dobrá. Od roku 1938 byl Pražský radniční hrozen i ve volném prodeji. Na etiketě mělo víno ozdobný znak hlavního města Prahy s budovou radnice. Na konci druhé světové války se v části vinice pěstovala zelenina, při bombardování Prahy došlo k poškození vinice, po válce ji opět obnovili, ale její stav se opět postupně zhoršoval – nedocházelo k omlazování a výnosy klesaly. Před rokem 1989 se začalo opět uvažovat o přeměně vinice na ovocný sad. Vinice trpěla též neustálými vandalskými útoky na oplocení i na úrody hroznů. Od roku 1960 se víno z vinice zpracovávalo též v Českých vinařských závodech Praha-Nusle, působících v nedalekém Nuselském pivovaru. Známé tam byly zejména značky "Pražský výběr" a "Vino-hradské".

V letech 1992–1993 došlo k obnově vinice na náklady Městské části Praha 2. Bylo opraveno oplocení a vysoká terasovitá zeď v severní části a přístupová cesta. Vinice rozlohu 1,7 ha a ročně produkuje 4 000 litrů vína. Pěstují se zde odrůdy Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Dornfelder, Rulandské šedé a Rulandské modré a od roku 1997 se zde každoročně koná Vinohradské vinobraní. Zde vypěstované Víno z Gröbovky je v prodeji například v přilehlém Viničním altánu.

Stavby v areálu Horní Landhauska náhled|Horní Landhauska|alt=Boční pohled na průčelí objektu Horní Landhauska