Kostel svatého Petra a Pavla (Kaplice)

Kostel svatého Petra a Pavla v Kaplici je farní a děkanský kostel ležící na východní straně města. Stavba je architektonicky řešená jako asymetrické síňové dvoulodí s protáhlým polygonálně zakončeným presbytářem. Objekt je od 3. května 1958 zapsán jako kulturní památka České republiky. Původně byl chrám zasvěcen blahoslavené Panně Marii.

Historie

Raná gotika První písemná zmínka o farním kostele pochází z 15. dubna 1257. Jedná se o odpustkovou listinu vydanou papežem Alexandrem IV., ve které je kostel zasvěcený blahoslavené Panně Marii. V této době byla farnost spravována premonstráty z kláštera v Milevsku. Během druhé třetiny 13. století proběhla výstavba raně gotického jádra, ze kterého se dochovalo zdivo spodních částí lodi, věž a triumfální oblouk.PÍŠA, Milan. Počátky nejstarších dějin města Kaplice. Výběr: časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech. 2007, roč. 44 historii a vlastivědu jižních Čech. 2007, roč. 44CECHNER, Antonín. Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Kaplickém. Praha: Archaeologická kommisse při České akademii věd a umění, 1921

Kolem původního románského farního kostela se postupně utvářel starý hřbitov. Sousední menší kostel svatého Floriána, postavený na jižním okraji tohoto hřbitova sloužil původně jako hřbitovní márnice.

Pozdní gotika Během 14. a 15. století zasáhly kostel požáry, které jsou doloženy v letech 1387,1419,1428. Na konci 15. a počátku 16. století proběhla pozdně gotická přístavba polygonálně zakončeného presbytáře s klenbami. V roce 1507 objekt vyhořel při velkém zničujícím požáru, což vedlo k jeho zásadní přestavbě. Původně byla loď plochostropá, dodatečně byla zaklenuta a rozdělena na dvě lodě. V následujících staletích stavbu poškodily další 3 požáry v letech 1549, 1675 a 1718.LAVIČKA, Roman. Pozdně gotické kostely na rožmberském panství. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2013. Monumenta. ISBN 978-80-85033-47-2.Město Kaplice, duben 2010, roč. 14, č. 4, s. 8.

Baroko a 18. století V roce 1726 byl do kostela instalován nový varhanní nástroj. Roku 1740 byla věž zvýšena o poslední patro v délce 3 sáhů (5,4m) a opatřena novou baňatou střechou. Ke změně statusu z farního na děkanský kostel došlo v roce 1788.

V průběhu 18. století bylo na starém hřbitově kolem hlavního kostela přerušeno pohřbívání, prostor však nebyl exhumován. Nový hřbitov byl zřízen západně od náměstí za tehdejší hřbitovní kaplí svatého Josefa a svaté Barbory. V roce 1796 byl kostel opět zasažen požárem, po němž byla kostelní loď pokryta šindelem. O dva roky později, v roce 1798, bylo šindelem zastřešeno i kněžiště a pobity báně věže.

19. století a regotizace V první polovině 19. století probíhaly úpravy okolí i vnějšku stavby. Na pozemcích bývalého starého hřbitova byly postaveny obytné domy. V roce 1838 byly věže pobity plechem podle návrhu inženýra F. Pelikána, přičemž realizaci provedl klempíř Ondřej Grabensteiner za cenu 1685 zlatých. Po dalším požáru v roce 1839 byla od roku 1844 loď kryta dřevěnými kůrkami a kněžiště střešními taškami.

Ve druhé polovině 19. století prošel interiér i exteriér chrámu regotizací. V roce 1868 byla odstraněna empora v severní lodi, položena nová žulová dlažba. Ve stejném roce byl vysvěcen nový novogotický hlavní oltář od dvorního sochaře A. Rinda. Původní stará okna byla opatřena dřevěnými plaménkovými kružbami a pruty.

Roku 1872 byl kostel zasažen požárem. V roce 1874 byl interiér doplněn o novogotickou kazatelnu. Nové dvoumanuálové mechanické zásuvkové varhany v novogotické skříni dodal roku 1887 Karel Schiffner. V roce 1895 byly na věž instalovány hodiny, samotný hodinový stroj zhotovil hodinář F. Salzer již v roce 1834. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka.SCHUSSER, František. Z historie: Troje kaplické varhany. Kaplický Zpravodaj. Město Kaplice, duben 2010, roč. 14, č. 4, s. 8.Sp. 150 let hlavního oltáře děkanského kostela v Kaplici. Farní list Kaplicka. Římskokatolická farnost Kaplice, duben 2018, roč. 2018

20. století V roce 1911 vypukl ve městě další požár, který zasáhl i kostel. Následujícího roku 1912 byl interiér kostela plošně vymalován malířem P. Hellmingerem. Během první světové války byly v roce 1918 z varhan zrekvírovány cínové píšťaly. V období 2. světové války byly z kostela odcizeny 3 zvony.

Exteriér

Celek a opěrný systém Stavba je omítána na vnější straně, s obdélnou lodí a pětibokým zakončením. Obvod presbytáře zpevňuje opěrný systém tvořený celkem pěti gotickými opěrnými pilíři. Tyto pilíře nemají patky, jsou dvakrát odstupněné a jejich zakončení tvoří sedlové stříšky. Na jižní polovině západního průčelí se dochoval hladce omítaný štít, který nese původní kamennou římsu a konzolku.

Věž a střecha Na severozápadním průčelí stojí hranolová věž o čtyřech patrech, schodiště vedoucí na kůr se nachází uvnitř věže, které je přístupné z jižního vstupu. Fasáda věže je hladká, postrádající horizontální členění římsami, zdobí ji naznačené nárožní kvádrování. Současnou střešní krytinu tvoří plechem pobitá osmiboká cibulová střecha s vrchní lucernou. Nižší patra věže prosvětlují pravoúhlá okna, zatímco ve čtvrtém patře (ve zvonici) jsou umístěna čtyři velká okna zaklenutá půlkruhem a opatřená kamennými šambránami. Nad presbytářem je umístěn sanktusník zakončený šestibokým jehlancem.

Okna portály a okolí Okna kostela mají tvar lomeného oblouku s rozevírajícím se ostěním a u paty jsou zakončena žulovými, mírně zkosenými podokenníky. Okenní otvory jsou osazeny barevnými vitrážemi s vyobrazeními světců pocházejícími z roku 1925, které nesou německé dedikační nápisy. Všechna okna jsou tříprutová, s výjimkou nejvýchodnějšího okna v jižní lodi, které je dvouprutové.

V okolí kostela se nachází socha svatého Jana Nepomuckého. Na hlavní vstupní bráně do areálu se nachází sochy patronů chrámu, svatého Petra a svatého Pavla. Západní (hlavní) vstup, je krytý plochostropou předsíní a od vnitřního prostoru je oddělena kovanou mříží. Vedle bývalého jižního vstupu, který je krytý předsíní, se nachází schodiště, které vede do patra na hudební kruchtu, a zároveň propojuje interiér se schodištěm ve věži. Novější východní sakristie umístěná v ose za oltářem je plochostropá. Ze severní venkovní strany vedou dva samostatné vstupy do sakristie.

Odchylka osy kostela od směru východ-západ činí 7,62°.

Interiér a dispozice

Půdorys Dvoulodí je asymetrické síňové o rozměrech 18,30 × 10,20 m, na které navazuje užší a protáhlý presbytář o délce 12,80 m a šířce 7,60 m. Ten je ukončen pěti stranami osmiúhelníku. Podlaha celého kostela je tvořena skládanou žulovou dlažbou. Dvoulodí je v centrální podélné ose rozděleno třemi nosnými pilíři o šířce 80 cm, které spočívají na 90 cm vysokých osmibokých kamenných patkách. První pilíř přiléhající k presbytáři má čtvercový průřez doplněný o poloválce, zbylé dva pilíře jsou profilovány do osmibokého tvaru. Lodě jsou zaklenuty osmi obdélnými poli síťové klenby. Klenbový systém obou lodí i presbytáře je tvořen vystupujícími kamennými žebry. Klínová, oboustranně vyžlabená žebra s okosenými ploškami jsou nabarvena výmalbou. Žebra protínají prostor a vbíhají přímo do patek (bez užití hlavic) nebo na zkrácené jehlancové konzoly zdiva. Svorníky žeber jsou prosté, využité na zavěšení osvětlení.

Presbytář a triumfální oblouk Presbytář je sklenut dvěma poli křížové žebrové klenby a zakončen paprsčitým závěrem. Do křížové klenby jsou přidána další vložená žebra. Klenby doplňuje výzdoba z roku 1912 od P. Hellmingera, která zahrnuje malované ornamenty a postavy andělů nesoucích stuhy s německými nápisy. Stěny kněžiště nesou rozměrné fresky. Fresky zahrnují biblické výjevy: milosrdného Samaritána ošetřujícího raněného, Ježíše zjevujícího se rybářům na lodi a scénu Obrácení svatého Pavla na cestě do Damašku. Nad jižní předsíňí se nachází podobně rozměrná freska s postavou sedícího a vyučujícího Ježíše. K dvoulodí je presbytář připojen mírně hrotitým triumfálním obloukem o tloušťce zdiva 65 cm a rozpětí 6 m, jenž je na obě strany okosený.

Kruchta a vedlejší prostory Kruchta je v západní části dvoulodí a její podklenutí tvoří dvě pole hvězdové klenby. Žebra kruchty spočívají na masivních, zkrácených konzolových příporách. Dispozice vedlejších prostor je nesourodá vlivem postupných přestaveb. Stará severní sakristie je zaklenuta renesanční valenou klenbou s výsečemi. Novější východní sakristie umístěná v ose za oltářem a západní vstupní předsíň jsou plochostropé. Samostatný prostor tvoří kobka pod věží, do které se sestupuje pěti stupni z úrovně podkruchtí, místnost je sklenuta prostou křížovou klenbou bez žeber.

Mobiliář a vybavení Současná podoba mobiliáře je z velké části výsledkem novogotických úprav z druhé poloviny 19. století. Hlavní oltář je novogotické, polychromované dílo ciboriového typu z roku 1868, jehož vytvoření stálo 1 845 zlatých. Autorem je sochař A. Rind. Do středu oltáře byl zabudován barokní obraz z 2. poloviny 18. století (o rozměrech 190 × 325 cm) zobrazující Loučení sv. Petra a Pavla, který zrestauroval B. Kamarýt. V bočních nikách oltáře jsou umístěny sochy sv. Františka Saleského a sv. Josefa. Shodnou formu mají i dva boční oltáře. V levém severním oltáři je osazena původní gotická dřevořezba Boha Otce a Syna z 1. čtvrtiny 16. století, nově polychromovaná. Pravý jižní oltář sv. Jana Nepomuckého je osazen sochami, které byly roku 1876 dovezeny z řezbářských dílen v italském Grödenu (St. Ulrich).

Mezi presbytářem a lodí se nachází novogotická dřevěná kazatelna s pětibokým řečništěm nesoucím reliéfy čtyř evangelistů a sv. Pavla, stříšku korunuje postava Dobrého pastýře. Soubor novogotického mobiliáře doplňuje vyřezávaná dubová křtitelnice. Starý varhanní nástroj instaloval v roce 1726 Václav Pantoček. Současné dvoumanuálové mechanické zásuvkové varhany s 16 rejstříky pocházejí z roku 1887 a jsou dílem pražského varhanáře Karla Schiffnera. Nástroj je vsazen do novogotické skříně, původní cínové píšťaly byly zrekvírovány za první světové války, nástroj opravil roku 1928 František Šuran za 8 000 korun.

Zvony Během 20. století byla většina původních zvonů odcizena. Z doby před 2. světovou válkou se ve zvonicích objektu nacházelo následujících sedm zvonů:

Zvon č. 1(sv. Anny) z roku 1551 (průměr 88 cm, výška 70 cm o hmotnosti 480 kg), nesoucí nápis „Da pacem Domini...“ a reliéf Matky Boží. Zvon č. 2 z roku 1729, ulitý Georgiem Wenceslausem Kohlerem (průměr 70 cm, výška 50 cm, hmotnost 210 kg), zdobený reliéfem krucifixu. Zvon č. 3 ze stejného roku a od totožného zvonaře (průměr 57 cm, výška 45 cm, hmotnost 138 kg), s reliéfy sv. Floriána a sv. Jiřího. Zvon č. 4 z roku 1697 od Melchiora Schorera z Lince (průměr 47 cm, výška 38 cm) s reliéfem sv. Barbory. Zvon č. 5, největší z původního souboru (průměr 100 cm, výška 68 cm, hmotnost 760 kg), který vznikl přelitím staršího zvonu v roce 1884 P. Hilzerem a byl opatřen reliéfem sv. Petra a Pavla. Zvon č. 6 (bez nápisů) osazený v malém sanktusníku. Zvon č. 7 (váha 10 kg) umístěný v márnici na novém hřbitově.

Během druhé světové války však došlo k rozsáhlým válečným rekvizicím, při nichž byla většina původních zvonů zabavena a zničena. Ze zvonů se na věži dochoval pouze zvon zasvěcený svaté Anně.