náhled|upright=1.3|Repatriovaný americký básník Ezra Pound sestavil první výbor z díla jedenácti básníků imagistů v první antologii Des Imagistes (1914). (Foto z roku 1963.)
Imagismus bylo hnutí angloamerické poezie z počátku 20. století, které upřednostňovalo přesnost zobrazování a jasný, ostrý jazyk. Bylo popisováno jako nejvlivnější hnutí v anglické poezii od prerafaelitů.Hughes, Glenn (1931). Imagism and the Imagist. Stanford University Press. (Preface) Jeho poetický styl ovlivnil literární modernismus na počátku 20. stoletíPratt, William (2001 ). The Imagist Poem: Modern Poetry in Miniature. Story Line Press. . a je považován za první organizované modernistické literární hnutí v anglickém jazyce.T.S. Eliot: "The point de repère, usually and conveniently taken as the starting-point of modern poetry, is the group denominated 'imagists' in London about 1910." Lecture, Washington University, St. Louis, 6. června 1953. Imagismus je někdy považován spíše za řadu tvůrčích okamžiků než za nepřetržité nebo trvalé období vývoje. Podle francouzského kritika Reného Taupina je přesnější nepovažovat imagismus za doktrínu, ani za poetickou školu, ale spíš za sdružení několika básníků, kteří se v určité době shodli na několika málo zásadních principech.Taupin, René (1929). L'Influence du symbolism francais sur la poesie Americaine (de 1910 a 1920). Paris: Champion. Translation (1985) by William Pratt and Anne Rich. New York: AMS.
Imagisté odmítali sentiment a diskurzivnost typické pro romantickou a viktoriánskou poezii, na rozdíl od jejich současníků, georgiánských básníků, kteří se obecně spokojili s touto literární tradicí. Požadovali návrat ke klasickým hodnotám, jako je přímočará prezentace a ekonomika jazyka a ochota experimentovat s netradičními formami veršů. Používali volné verše. Charakteristickým rysem imagismu je pokus izolovat jediný obraz tak, aby byla odhalena jeho podstata. Tento rys odrážel současný vývoj avantgardního umění, zejména kubismu. Ačkoli hnutí izoluje objekty pomocí toho, co Ezra Pound nazval luminous details (osvětlené detaily), ideální metoda Poundova porovnávání konkrétních instancí k vyjádření abstrakce je podobná způsobu kubismu, který syntetizuje několik pohledů do jednoho obrazu.Davidson, Michael (1997). Ghostlier Demarcations: Modern Poetry and the Material Word. University of California Press, str. 11–13. .
Publikace imagistických básníků vydávané v letech 1914 až 1917 obsahovaly díla mnoha nejvýznamnějších modernistických osobností v poezii a dalších oblastech, včetně Ezry Pounda, H. D. (Hildy Doolittle), Forda Madoxe Forda, Williama Carlose Williamse, Franka Stuarta Flinta a Thomase Ernesta Hulmeho. Imagisté byli soustředěni v Londýně, mezi členy hnutí byli básníci z Velké Británie, Irska a Spojených států. Neobvyklá byla mezi významnými osobnostmi imagistů řada spisovatelek.
Preimagismus náhled|Thomas Ernest Hulme, 1912
Známí básníci Edwardovského období z konce devatenáctého století jako byli Alfred Austin, Stephen Phillips a William Watson byli zastíněni poezií Alfreda Tennysona a vytvářeli slabou imitaci poezie viktoriánské éry. V tomto stylu psali až do počátku 20. století.Grant, Joy (1967). Harold Monro and the Poetry Bookshop. London: Routledge and Kegan Paul, str. 28. Se začátkem nového století zůstával stále Alfred Austin držitelem titulu Poet Laureate a zůstal jím až do roku 1913. V prvním desetiletí 20. století měla tato poezie stále mnoho příznivců, v té době byly publikována díla Thomase Hardyho The Dynasts, posmrtně byly vydané básně Christiny Rossetti Poetical Works, díla Ernesta Dowsona Poems, George Mereditha Last Poems, Roberta W. Service Ballads of a Cheechako a Johna Masefielda Ballads and Poems. Budoucí nositel Nobelovy ceny William Butler Yeats věnoval velkou část své energie divadlu Abbey Theatre (tedy irského národního divadla) v Dublinu. V této době se Yeats relativně málo věnoval psaní lyriky. V roce 1907 získal Nobelovu cenu za literaturu Rudyard Kipling.
Počátky imagismu lze nalézt také ve dvou básních, Autumn (Podzim) a A City Sunset (Západ slunce ve městě) od Thomase Ernesta Hulmeho, anglického kritika a básníka, který byl nazýván otec imagismu. Zveřejnil je v lednu 1909 londýnský básnický klub Poets' Club v antologii s názvem For Christmas MDCCCCVIII. Hulme byl studentem matematiky a filozofie; byl jedním ze zakladatelů klubu v roce 1908 a byl jeho prvním jednatelem. Zhruba na konci roku 1908 přednesl na jedné z klubových schůzí svoji přednášku o moderní poezii A Lecture on Modern Poetry.McGuinness, xii. Alfred Richard Orage, britský intelektuál a vydavatel magazínu The New Age spolu s básníkem a kritikem Frankem Stuartem Flintem (zastáncem volného verše a moderní francouzské poezie) byl velmi kritický vůči klubu a jeho publikacím. V průběhu následujících debat se Hulme a Flint stali blízkými přáteli. V roce 1909 Hulme opustil Poets' Club a začal se setkávat s Flintem a dalšími básníky v nové skupině, kterou Hulme nazval Secession Club. Setkávali se v restauraci Eiffelova věž v londýnské čtvrti SohoWilliams, Louise Blakeney (2002). Modernism and the Ideology of History: Literature, Politics, and the Past. Cambridge University Press, str. 16. .. Diskutovali o plánech na reformu současné poezie prostřednictvím volných veršů japonské poezie waka a haiku a odstranění všech zbytečných slov z básní. Zájem o japonské verše může souviset s pozdním viktoriánským a edwardovským oživením zájmu o čínské umění tzv. Chinoiserie (evropská interpretace a napodobování čínských a východoasijských uměleckých tradic, jak v dekorativním umění, zahradním designu, architektuře, literatuře, divadle a hudbě. Počátek měl v 17. století, tento trend byl popularizován v 18. století rostoucím obchodem s Čínou a východní Asií) a japonismus. Tento termín je používán zejména s odkazem na japonský vliv na evropské umění a to obzvláště v impresionismu. Svědčí o tom také módní obliba japonských tisků významného sběratele japonského umění Williama Andersona, které v osmdesátých letech 19. století věnoval Britskému muzeu, úspěch divadelních představení dramat Nó, nebo popularita Gilbertovy a Sullivanovy operety Mikádo (1885), zasazené do japonského prostředí. Z mnoha zdrojů byly k dispozici přímé literární modely, včetně díla Fredericka Victora Dickinsona z roku 1866 Hyak nin is'shiu, or, Stanzas by a Century of Poets, Being Japanese Lyrical Odes a první anglická verze Ogura Hyakunin Isshu, překlad klasické japonské básnické antologie ze 13. století 100 Waka. Sadakichi Hartmann, umělecký kritik, básník a fotograf německo-japonského původu přeložil antologii začátkem 20. století do francouzštiny.
Americký básník Ezra Pound se s hnutím seznámil v dubnu 1909 a našel zde umělce, kteří mu byli názorově blízcí. Zejména jeho studie romantické literatury ho přivedly k obdivu kondenzovaného, přímého výrazu, který objevil mimo jiné ve spisech Arnauta Daniela, Danteho a Guida Cavalcanti. Například v sérii esejů z let 1911–12 I gather the limbs of Osiris psal Pound o Danielově větě pensar de lieis m'es resta (myšlenky na ni jsou mým odpočinkem) z kánonu En breu brizara'l temps braus: Nemůžete dostat prohlášení jednodušší než to, nebo jasnější, méně rétorické. Tato kritéria – přímočarost, jasnost a nedostatek rétoriky – měly být mezi vymezujícími vlastnostmi poezie hnutí imagistů. Prostřednictvím svého přátelství s Laurencem Binyonem se u Pounda již rozvinul zájem o japonské umění. Zkoumal tisky nišiki-e v Britském muzeu a brzy jej pohltilo studium příbuzných japonských veršů.Arrowsmith, Rupert Richard (2011). Modernism and the Museum: Asian, African and Pacific Art and the London Avant Garde. Oxford University Press, str. 103–164. . Also see Arrowsmith, Rupert Richard (2011). „The Transcultural Roots of Modernism: Imagist Poetry, Japanese Visual Culture, and the Western Museum System“. Modernism/modernity 18:1, str. 27–42; and
V článku z roku 1915 v časopise La France francouzský kritik Remy de Gourmont popsal imagisty jako potomky francouzských symbolistů.Preface to Some Imagist Poets (1916). Constable and Company. Pound zdůraznil tento vliv v dopise z roku 1928 francouzskému kritikovi a překladateli René Taupinovi. Poukázal na to, že Hulme zůstal symbolem tradice, a to přes Williama Butlera Yeatse, Arthura Symonse a Mallarmého Rhymers' Club. Taupin dospěl ve své studii z roku 1929 k závěru, že jakkoli existuje velká rozdílnost techniky a jazyka mezi obrazem imagistů a symboly symbolistů, rozdíl je pouze v přesnosti. V roce 1915 vydal Pounds poezii dalšího básníka z 18. století Lionela Johnsona. Ve svém úvodu napsal:
Rané publikace a vyhlášení cílů náhled|Hilda Doolittle (1886–1961), foto: 1917
V roce 1911 představil Pound dva další básníky ze skupiny, scházející se v Eiffel Tower v Soho: bývalou snoubenku Hildu Doolittle (která začala užívat podpis H. D.) a jejího budoucího manžela Richarda Aldingtona. Tito dva se zabývali rozborem řeckých poetických modelů, zejména děl básnířky Sapfó, což byl zájem, který s nimi Pound sdílel.Ayers, David (2004). "H. D., Ezra Pound and Imagism", in Modernism: A Short Introduction. Blackwell Publishers, str. 2. . Zhuštění výrazu, kterého bylo dosaženo na základě řeckého příkladu, doplnil proto-imagistický zájem o japonskou poezii. V roce 1912 během setkání s nimi v čajovně Britského muzea Pound nabídl H. D. a Aldingtonovi členství v hnutí Imagistes a H. D. dokonce připojila svůj podpis.
Když Harriet Monroe, americká vydavatelka, literární kritička a patronka umělců v roce 1911 zahájila vydávání časopisu o poezii, požádala Pounda o zahraniční příspěvek. V říjnu 1912 jí předal tři básně H. D. a Aldingtona do rubriky Imagismus,Monroe, Harriet (1938). A Poet's Life. Macmillan. s poznámkou popisující Aldingtona jako jednoho z imagistů. Tato poznámka spolu s dodatkem (The Complete Works of TS Hulme) v Poundově knize Ripostes (1912) je považována za první veřejné použití názvu Imagiste (později poangličtěno na Imagist) v tisku.
Aldingtonovy básně Choricos, To a Greek Marble (Řeckému mramoru) a Au Vieux Jardin (Ve staré zahradě) vyšly v listopadovém vydání časopisu Poetry a díla Hildy Doolittle Hermes of the Ways, Priapus a Epigram byla publikována v lednu 1913. Tím začal imagismus jako hnutí. V dubnovém vydání časopisu Poetry byl publikován text považovaný za „spouštěč imagismu“,Barbarese, JT (1993). "Ezra Poundova imagistická estetika: Lustra Mauberly v Columbia History of American Poetry. Columbia University Press. . Poundova báseň ve formě haiku: In a Station of the Metro:
V březnu 1913 obsahoval Poetry text A Few Don'ts by an Imagiste (Imagistův seznam věcí co nedělat) a esej Imagisme, oboje napsané Poundem, druhá jmenovaná však byla připisována Flintovi a obsahovala toto stručné vyjádření pozice skupiny:
Přímé zacházení s věcí, ať už subjektivní nebo objektivní. Nepoužívat absolutně žádné slovo, které nepřispívá k prezentaci. Pokud jde o rytmus: skládat posloupnost slov jako hudební frázi, nikoliv v posloupnosti metronomu.
Poundova poznámka definovala básnický obraz jako to, co v daném okamžiku představuje intelektuální a emocionální komplex. Pound dále uvádí, že je lepší prezentovat jeden živý obraz, než produkovat rozsáhlé práce. Jeho seznam věcí co nedělat doplňoval jeho tři výroky v eseji Imagismus, přičemž varoval, že by neměly být považovány za dogma, ale za výsledek dlouhého rozjímání. Společně tyto dva texty obsahovaly program imagistů, a doporučení návratu k tomu, co považovali za nejlepší poetickou praxi minulosti. F. S. Flint to komentoval: Nikdy jsme netvrdili, že jsme vynalezli Měsíc. Nepředstíráme, že naše myšlenky jsou originální.F. S. Flint letter to J. C. Squire, 29. ledna, 1917.
V předmluvě z roku 1916 k Some Imagist Poets píše, že imagismus neznamená pouze prezentaci obrazů, ale odkazuje také na způsob prezentace, nikoliv na jeho předmět.
Des Imagistes náhled|Amy Lowellová (1874–1925), autor fotografie: Bachrach Studios, asi 1916