náhled|John William Draper: daguerrotypie jeho sestry Dorothy Catherine Draperové (červen 1840); jedna z nejstarších portrétních fotografií ženy na světě
Fotografie ve Spojených státech se začala prakticky používat v 19. století, kdy došlo k různým pokrokům ve vynálezu fotografie, v roce 1839 byla zavedena daguerrotypie. V roce 1866 byla pořízena první barevná fotografie. Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v USA mimo jiné důsledkem změn technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění.
V USA se nachází celá řada předních světových výrobců klasických i digitálních fotoaparátů a fotografické optiky, nespočet fotografických organizací a každoročně je udělováno několik fotografických ocenění.
Devatenácté století
Daguerrotypie Na jaře 1839 byla ve Spojených státech představena první daguerrotypie. Angličan D. W. Seager pořídil první fotografii kostela svatého Pavla a rohu domu Astor v Dolním Manhattanu v New Yorku. Malíř a vynálezce Samuel Finley Breese Morse se setkal s Louisem Daguerrem v Paříži na jaře 1839 a stal se prvním Američanem, který viděl jeho fotografický proces na vlastní oči a byl nadšený jeho výsledky. Když se později ve stejném roce vrátil do Spojených států, nadšeně daguerrotypii propagoval, přičemž hovořil o Seagerově prototypu. Morse v roce 1833 namaloval Galerii v Louvru a přitažlivost daguerrotypie pro něj byla zjevná: byl to prostředek k vytváření věrných kopií uměleckých děl, kromě všeho dalšího, na co dlouhé expoziční časy fotoaparátu ještě stačily.
Na konci roku 1839, krátce poté co Louis Daguerre oficiálně oznámil objev způsobu zachycení obrazu na měděnou postříbřenou desku, se John William Draper – výrobce vlastní originální konstrukce fotoaparátu a učitel chemie na New York University (později prezident Americké Chemické společnosti) – rozhodl podniknout řadu pokusů jak napodobit Daguerra. V červnu 1840 byl schopen pořídit jasnou daguerrotypii své sestry Dorothy Draperové, čímž se stala jednou z nejstarších portrétních fotografií ženy na světě. Tato fotografie byla pořízena na střeše hlavní budovy New York University, v podmračený den, s 65vteřinovou expozicí. Aby byl obraz jasnější, Dorothy měla svou tvář pokrytou vrstvou mouky.175 Facts About NYU
Portrétování Vzhledem k dlouhé expoziční době, která byla původně potřebná k zachycení obrazu, musel být subjekt stabilizován, takže budovy a další stacionární objekty se ukázaly být k fotografování nejvhodnější. Nicméně, jak se zdokonalovala chemie a technické vybavení – američtí vědci a vynálezci brzy získávali ocenění za inovační techniky na světových výstavách, USA se staly vůdcem na poli rozvoje techniky a umění – tak se otevíraly možnosti fotografovat portréty.
V době, kdy si malířský portrét mohl dovolit jen málokdo, daguerrotypie přišla s příslibem, že prakticky každý si může nechat pořídit portrét, i když zpočátku jen o něco větší než velká poštovní známka. Daguerrotypní ateliéry pro dělnickou třídu účtovaly 50 centů za obrázek, což odpovídalo polovině denního výdělku. Nebylo to levné, ale bylo to mnohem levnější než malovaný portrét. Ne všechny portréty však byly úspěšné. Od člověka se vyžadovalo, aby seděl bez pohybu mezi pěti až deseti sekundami (v nejlepším případě) a několika minutami. Nepohodlí spojené s tím, že má člověk hlavu nasazenou do železných čelistí, přinášela překvapivé výsledky: kamenné pohledy nabo naopak divoký výraz, oči vystrašené z monstrózně vypadajícího objektivu fotografické kamery. Navzdory tomuto nelichotivému výsledku však fotografie vytvořila nový standard pro vizuální reputaci. Nejcennější kvalitou fotografického portrétu bylo, že podával přesně odpovídající záznam toho, co bylo před objektivem.
Kromě soukromého aspektu portrétu existoval také veřejný. Portrétní galerie vyrostly v městských centrech po celé zemi a aspirující střední třída měla o vlastní portréty velký zájem. Daguerrotypie známých veřejných osobností – často zvětšených a ručně kolorovaných – lemovaly zdi těchto galerií. Diváci si obrazy prohlíželi a studovali jejich odlišné znaky, podstatu a charakter.
Občanská válka náhled|Mathew Brady, 1875
Dne 15. dubna 1861 Abraham Lincoln povolal do služby 75.000 vojáků, aby potlačil povstání jižních států poté, co 12. – 14. dubna 1861 síly Konfederace zaútočily na Fort Sumter. Začala Americká občanská válka a Mathew B. Brady, jeden z předních fotografů své doby, získal od prezidenta Lincolna povolení doprovázet vojska, zatímco si všichni mysleli, že to bude krátká a slavná válka. Brady se velmi angažoval, ale hned po první bitvě u Bull Runu ztratil své vozy a další technické vybavení v chaosu porážky. Brady se rozhodl vzdát se jakékoli další akce v osamocení a místo toho sestavil tým fotografů v terénu, kteří spolu se zaměstnanci Unijní armády a Alexandrem Gardnerem, jako první dokumentovali průběh války.
Váleční fotografové pracovali s technikou mokrých kolodiových desek, fotografickým procesem, který vynalezl Angličan Frederick Scott Archer. Na rozdíl od daguerrotypie, proces produkoval negativ, který mohl být replikován. Hlavní komplikací však bylo, že fotograf měl jen deset minut od přípravy mokré desky, pořízení snímku až po vyvolání fotografie. Potřebovali proto mít s sebou mobilní temnou komoru, aby dosáhly dobrého výsledku. Kvůli chaotické a nebezpečné povaze bojiště mohli fotografové zobrazovat jen takové věci, jako jsou strategická místa, táborové scény, přípravu nebo ústup z akce a příležitostně i hrozné následky bitvy.
Počátky spotřebitelského fotoaparátu náhled|Reklama Vy stisknete tlačítko, my udále zbytek (Kodak). 1889.
S postupem od koloidního procesu k procesu suchých desek byla ve Spojených státech na vzestupu amatérská fotografie. Nicméně, tam byla otázka obtěžování měnit fotografické desky mezi každým pořízením snímku. Trvalým řešením tohoto problému byl produkt, který uvedl George Eastman v roce 1884: flexibilní papír potažený želatinou, spolu s držákem pro roličku na 24 snímků. Brzy po tom Eastman vynalezl Eastman American film, který obsahoval tenkou želatinovou vrstvu, která mohla být z papírové podpory sejmuta, díky čemuž se zvýšila zřetelnost obrazu během vyvolávání pozitivu. V roce 1888 vydala společnost Eastman první snadno použitelný a lehký fotoaparát Kodak. Ten stál 25 dolarů, obsahoval film na sto snímků a stal se téměř okamžitě velmi populární.
Když uživatel nasnímal všech sto expozic, jednoduše poslal fotoaparát zpět do Kodaku, kde byl použitý film vyvolán, do fotoaparátu zaveden nový čerstvý film na sto snímků a poté byl zaslán zpět zákazníkovi spolu s vyvolanými fotografiemi. V roce 1889 začala Eastmanova společnost vyrábět nitrát celulózy, neboli „celuloidový“, film, který nevyžadoval doposud potřebný papírový podklad. Tato poslední inovace vydláždila cestu klasickému fotografickému filmu. Nicméně byl vysoce hořlavý, tak byl později nahrazen acetátem celulózy.
Významní fotografové z devatenáctého století náhled|Eadweard Muybridge: Žena sestupující se schodů z The Human Figure in Motion, okolo 1887. Chronofotografie inspirovala Marcela Duchampa k obrazu Akt sestupující se schodů.
V devatenáctém století celá řada amerických vědců a fotografů přinesla nové metody a techniky pro zachycení a výrobu fotografií.
Eadweard Muybridge (1830–1904) byl anglo-americký fotograf a vynálezce. Zabýval se fotografií krajiny, ale proslavil se svými studiemi pohybu,Velká obrazová všeobecná encyklopedie používáním několika fotoaparátů zároveň a také vynálezem zoopraxiskopu a kinematoskopu, což byla zařízení na promítání pohyblivých obrázků, o mnoho let dříve, než přišel na trh celuloidový kinofilm. Považuje se za zakladatele chronofotografie. V roce 1855 se Muybridge přistěhoval do San Franciska, kde začal svou kariéru jako obchodní agent nakladatele a knihkupec. San Francisco opustil na konci tohoto desetiletí po nehodě dostavníku, při které utrpěl těžké zranění hlavy, se na několik let vrátil do Anglie. V San Franciscu se objevil v roce 1866 jako fotograf se jménem Muybridge a rychle se stal ve své profesi úspěšný. Zaměřoval se hlavně na krajinu a architekturu, inzeroval také výrobu fotografických vizitek a portréty.
Mathew Brady (1822–1896) byl novinářský fotograf působící v období americké občanské války a známý portrétními fotografiemi významných osobností tehdejší doby. Je považován za jednoho z otců fotožurnalismu. Brady riskoval při fotografování ve válce kariéru, pověst a také zdraví. Tím se zapsal nesmazatelně do historie americké fotografie. Zaměstnával několik fotografů, například Alexandera Gardnera, Timothyho O'Sullivana, Williama Pywella, George N. Barnarda a dalších osmnáct mužů, kteří byli ochotni kdykoliv vyjít ven do rozpoutané války a fotografovat scény z americké občanské války. Brady zůstával většinou ve Washingtonu, D. C., kde organizoval své asistenty a zřídka navštívil bitevní pole osobně. To bylo zčásti také kvůli tomu, že se Bradymu od roku 1850 začal rapidně zhoršovat zrak. Pro firmu Mathew Brady Studios, která prodávala fotografie zájemcům o historii a grafiku, pracoval také Andrew Joseph Russel. Ten pro Bradyho pořídil například známý snímek s názvem Konfederační mrtví za kamennou zdí po bitvě u Chancellorsville v květnu 1863. Mezi jeho fotografované osobnosti patří např. generál Unie v americké občanské válce Ulysses S. Grant, Ambrose Burnside, americký právník, voják, státník a spisovatel Lew Wallace, Stonewall Jackson, americký generál Robert E. Lee nebo vynálezce morseovy abecedy Samuel Morse. Jako možná nejznámější fotograf v USA v 19. století, bylo Bradyho jméno spojováno s érou, ve které se západní svět specializoval na tovární výrobu portrétů. Takzvaný „Bradyho stojan“ v dobách uprostřed 19. století měl těžkou litinovou stabilní základnu, nastavitelnou výšku trubkového sloupce (nohy) pro dvojí použití: sloužil buď jako loketní opěrka, nebo po úpravě jako opěrka hlavy.Macy et al. Macy Photographic Studio's Dispatch, The. Northampton MA, Spring-Summer 1913, s. 2 Ta byla často zapotřebí, aby se modely při delším expozičním času fotografování nepohnuly.Macy Photographic Studio's Dispatch, s. 3
Bradyho významným týmovým spolupracovníkem byl Alexandr Gardner, který se roku 1863 osamostatnil. Gardner fotografoval většinou krátce po skončení bitev. Nevyhýbal se ani detailním pohledům na mrtvé. Později se však ukázalo, že nejméně jedna Gardnerova fotografie je zmanipulovaná. V roce 1961 Frederic Ray z magazínu Civil War Times srovnával několik Gardnerových fotografií, na kterých byli dva mrtví konfederační ostřelovači a zjistil, že stejný padlý byl fotografován o několik metrů dál na jiném místě. Zdá se, že Gardner nebyl s kompozicí spokojen, a nechal těla různě zpřeházet. Vytvářel tak vlastní verzi reality. Rayovu analýzu ještě rozšířil v roce 1975 William Frassanito. Velmi známé jsou Gardnerovy reportážní snímky z pohřbu Abrahama Lincolna a seriál z popravy atentátníků. Patrně poprvé v dějinách fotografie bylo v jeho reportáži využito dramatického účinku střídání celkových záběrů a detailů v delším časovém úseku, neboť Gardner zachytil nejen průběh popravy, ale i tváře atentátníků.
Dalším fotografem Bradyho týmu, který kromě informativnosti dbal také na kompozici, byl Timothy H. O'Sullivan. Nekonvenčně využíval pohybové neostrosti tam, kde mohl zvýraznit dramatičnost situace. O'Sullivan počátkem června 1863 pořídil známý snímek Sklizeň smrti, na kterém leží mrtví vojáci po bitvě u Gettysburgu v Pensylvánii.
Robert Cornelius (1809–1893) se specializoval na stříbření a leštění kovů a byl autorem jednoho z prvních portrétních snímků člověka a zároveň autoportrétu v historii fotografie. Přibližně v říjnu 1839 Cornelius pořídil vlastní portrét před rodinným obchodem. Na daguerrotypii je středový čelní portrét muže se zkříženýma rukama a rozcuchanými vlasy. Tento autoportrét Roberta Cornelia je jednou z prvních portrétních fotografií člověka.