Kamerunská hora (místní název Fako nebo Mongo ma Ndemi, , anglicky Mount Cameroon) je aktivní stratovulkán v jihozápadním Kamerunu u pobřeží Guinejského zálivu. Vrchol leží asi 20 km od pobřeží a přibližně 60 km severozápadně od největšího kamerunského města Douala.
Nadmořská výška vrcholu se v literatuře uvádí v rozmezí zhruba 4040–4095 m n. m. v závislosti na použité metodě měření a výškovém modelu. Novější radarová měření (SRTM) a terénní GPS ukazují hodnoty okolo 4040–4045 m. Hora je nejvyšším bodem Kamerunu i celé oblasti Guinejského zálivu a zároveň nejvyšší horou západní a střední Afriky. Díky prominenci přibližně 3900 m patří mezi tzv. ultraprominentní vrcholy Afriky.
Vrchol bývá jen výjimečně pokryt sněhem. Jihozápadní úpatí v okolí obce Debundscha patří s průměrnými ročními srážkami přes 12 000 mm mezi nejdeštivější místa na Zemi.
Charakteristika Kamerunská hora je převážně čedičový až basanitový stratovulkán, který výrazně vystupuje z tropického deštného lesa při pobřeží Atlantského oceánu. Vulkán tvoří eliptický horský masiv přibližně 50 × 35 km s odhadovaným objemem okolo 1200 km³.
Masiv vyrůstá z vyzdviženého bloku zemské kůry tvořeného převážně prekambrickými granity a rulami, které jsou překryty křídovými až čtvrtohorními sedimenty. Vrcholová oblast je porušena několika výraznými liniemi (např. Debundscha, Limbé, Batoke), které odpovídají starším smykovým zónám v podloží a usměrňují vzestup magmatu.
V okolí se nachází více než sto parazitických kráterů a menších kuželů. Na jižním svahu stojí satelitní štít Etinde (nazývaný také „Malá Kamerunská hora“).
Geologie Postavení v Kamerunské linii Kamerunská hora je součástí tzv. Kamerunské vulkanické linie, asi 1600 km dlouhého pásma oceánských i pevninských sopek, které se táhne od ostrova Annobón v Guinejském zálivu přes ostrov Bioko a jihozápadní Kamerun až do severní části země. Do stejného vulkanického pásma patří i jezero Nyos, známé katastrofickým uvolněním oxidu uhličitého v roce 1986.
Složení láv a podloží Lávy Kamerunské hory jsou tvořeny hlavně basanity a alkalickými čediči, méně časté jsou hawaiity, mugearity a camptonity. V některých parazitických kuželech se vyskytují tzv. xenolity – útržky dunitu, wehrlitu a klinopyroxenitu pocházející z pláště a spodní části kůry.
Petrologické studie ukazují, že magma je ukládáno převážně v hloubkách kolem rozhraní kůry a pláště (zhruba 20–39 km) a před erupcemi může vytvářet i mělké dočasné zásobárny v horní kůře.
Sopečná činnost Kamerunská hora patří k nejaktivnějším sopkám Afriky. Zaznamenané erupce zahrnují roky 1909, 1922, 1925, 1954, 1959, 1982, 1999, 2000 a 2012; starší zprávy uvádějí i erupce v 17.–19. století (např. 1650, 1807, 1825, 1838, 1852, 1865, 1866, 1871).
Roku 1922 dosáhl lávový proud pobřeží Atlantského oceánu a při erupci v roce 1999 se láva zastavila asi 200 m od moře. Erupce v letech 1999 a 2000 byly postranní erupce z puklin orientovaných přibližně ve směru severovýchod–jihozápad a vytvořily systém nových kuželů a lávových proudů.
Dne 3. února 2012 byla pozorována krátká explozivní erupce, kterou zaznamenali turisté na svazích hory. Doprovázely ji silné exploze, výron žhavého materiálu a popela a lehce byli zraněni dva nosiči a průvodce. Událost trvala jen krátce a nebyla spojena s významnými lávovými proudy.
V obdobích klidu se na hoře objevuje menší seismická aktivita, většinou s magnitudou pod 3 a s hloubkami od povrchu do asi 60 km. Před erupcemi se objevují intenzivnější seismické roje, často v hloubkách 20–55 km.
Historie pozorování a výstupů Sopečná činnost hory je pravděpodobně poprvé zmiňována v cestopisu kartáginského mořeplavce Hannona z 5. století př. n. l., který popisuje „ohnivou horu“ při plavbě podél západoafrického pobřeží.
Prvním doloženým cizincem, který vystoupil na vrchol, byl jamajský misionář Joseph Merrick ve 40. letech 19. století. Z Evropanů jako první vrchol zdolali britský cestovatel Richard Francis Burton a německý botanik Gustav Mann v roce 1861. V roce 1895 vystoupila na horu britská cestovatelka Mary Kingsley, která výstup popsala ve své knize Travels in West Africa.
Klima Klimatické poměry na Kamerunské hoře určuje blízkost oceánu, výškový gradient i orientace svahů. Jihozápadní svahy vystavené vlhkým větrům od Atlantiku patří k nejsrážkovějším místům světa (Debundscha > 12 000 mm ročně), zatímco závětrné svahy mají srážek výrazně méně. Časté mlhy a oblačnost v montánních výškách podporují vývoj oblačných lesů s bohatými epifyty.
Flóra Přirozená vegetace se s nadmořskou výškou výrazně mění. Hlavní vegetační pásma jsou:
Nížinný deštný les – od úrovně moře do zhruba 800 m. Lesy patří do ekoregionu pobřežních lesů Cross–Sanaga–Bioko, tvoří je stálezelené stromy s hustým korunovým patrem vysokým asi 25–30 m, často s nábutovými (podpůrnými) kořeny a četnými liánami. Významná část nížinných lesů byla přeměněna na zemědělskou půdu a plantáže, například olejné palmy. Dolní montánní (submontánní) les – přibližně 800–1600 m. Jde o tzv. oblačné lesy se stálezelenými stromy (asi 20–25 m), bohatými epifyty (mechy, kapradiny, orchideje) a vysokou druhovou diverzitou. Vyskytují se zde afromontánní i endemické druhy. Horní montánní les – zhruba 1600–1800 m. Les je nižší a otevřenější, druhově chudší a častěji postižený požáry. Montánní křoviny – asi 1800–2400 m. Dominují nízké stromy a keře (1–15 m) s podrostem bylin, kapradin a popínavých rostlin. Montánní trávníky – zhruba 2000–3000 m. Převládají trsnaté trávy se sporadickými ohni odolnými keři a nízkými stromy. Subalpínské trávníky – nad 3000 m až k vrcholu. Vyskytují se mrazuvzdorné trsnaté trávy, zakrslé keříky a bohaté porosty lišejníků.
V montánních lesích se vyskytují mimo jiné endemické druhy netýkavek Impatiens etindensis a Impatiens grandisepala.
Fauna Kamerunská hora hostí bohatou faunu tropických pralesů i montánních biotopů. Z velkých savců zde žije například slon pralesní (Loxodonta cyclotis), prase savanové (Potamochoerus porcus), husarčík (Tragelaphus scriptus) a několik druhů dujků – dujka červená (Cephalophus dorsalis), dujka modrý (Philantomba monticola) a dujka žlutohřbetá (Cephalophus sylvicultor).
Horu obývá několik druhů primátů, například šimpanz učenlivý (Pan troglodytes), dril (Mandrillus leucophaeus), mangabej chocholatý (Cercocebos torquatus), kočkodan bělohubý (Cercopithecus nictitans), kočkodan mona (Cercopithecus mona), kočkodan rudouchý (Cercopithecus erythrotis), kočkodan Preussův (Cercopithecus preussii) a kočkodan chocholatý (Cercopithecus pogonias).
Endemické druhy ptáků zahrnují koroptev kamerunskou (Pternistis camerunensis) a speiropse kamerunského (Zosterops melanocephalus).
Národní park Mount Cameroon náhled|vpravo|Vstup do národního parku u města Buea
Národní park Mount Cameroon National Park (francouzsky Parc national du Mont Cameroun) byl vyhlášen v roce 2009. Zaujímá rozlohu přibližně 581 km² a zahrnuje většinu masivu hory včetně výškového gradientu od pobřežních nížin po vrcholové partie. Do parku byla začleněna bývalá rezervace Etinde a většina rezervace Bomboko Forest; menší část Bomboko leží mimo hranice parku na severním úpatí.
Cílem národního parku je ochrana tropických lesů, montánních ekosystémů a velkých savců, stejně jako regulace těžby dřeva, lovu a rozšiřování zemědělství.
IUGS – geologické dědictví V roce 2022 zařadila Mezinárodní unie geologických věd (IUGS) „čtvrtohorní vulkán Kamerun“ (The Quaternary Cameroon Volcano) mezi prvních 100 lokalit geologického dědictví světa. Hora je uváděna jako jedna z mála sopek na světě ležících na rozhraní oceán–kontinent v rámci pasivního okraje litosférických desek a představuje referenční lokalitu pro studium hlubinného přísunu magmatu a vulkanismu na pasivním okraji Afriky.
Přístup a turistika Vrchol Kamerunské hory je častým cílem turistických výstupů. Nejčastější výchozí bod je město Buea na jihovýchodním úpatí, odkud značené stezky vedou přes několik jednoduchých chat (Hut 1, Hut 2, Hut 3) až k vrcholu. Standardní výstup a sestup trvá obvykle 2–3 dny; fyzicky zdatní jedinci mohou trasu absolvovat i za kratší dobu, výstup však vyžaduje dobrou kondici a vhodnou výbavu.
Každoročně se zde koná vytrvalostní běžecký závod Mount Cameroon Race of Hope (francouzsky Course de l’Espoir), při němž závodníci vybíhají z Buey až na vrchol a zpět. Trasa dlouhá přibližně maraton překonává převýšení přes 2500 m a vede tropickým lesem, savanou i po lávových polích. Mezi nejúspěšnější závodnice patří kamerunská běžkyně Sarah Etonge, někdy nazývaná „královna hory“, která závod vyhrála sedmkrát.
Galerie
Související články Kamerunská linie Debundscha Jezero Nyos Seznam sopek v Africe
Reference
Externí odkazy
Mount Cameroon Research Foundation – archivovaná stránka o výzkumu biodiverzity (anglicky)
Kategorie:Aktivní sopky Kategorie:Čtyřtisícovky v Kamerunu Kategorie:Sopky v Kamerunu Kategorie:Stratovulkány Kategorie:Ultraprominentní vrcholy v Africe