Tradice dámských literární salonů a společností v arabském světě sahá až do předislámského období, kdy významná arabská literární postava Al-Khansa stála na trhu v Ukazu v Mekce, recitovala svou poezii a předkládala své názory shromážděným učencům. Kultura literární kritiky mezi arabskými ženami se objevila už v době dynastie Umajjovců. Sukaynah bint Husayn,Příběh Sakinah je jedním z mnoha emocionálních příběhů, které muslimové vypráví o Husajnovi a jeho mučednictví v rukou Yazidových vojsk. Bitva o Karbala a následné události na dvoře Yazidově jsou každoročně vysvětlovány a muslimové truchlí během oslav 10. výročí Muharramu, známého také jako "Åshûrá" (arabsky: عَـاشُـورَاء, desátý den). (narozena někdy v sedmém století), založila první literární salonek ve svém domě.Khaldi, 2008, p. 58 Tradice byla oživena koncem devatenáctého století v důsledku rozsáhlých společenských, politických a ekonomických změn uvnitř Osmanské říše a evropského politického a kulturního vlivu v regionu. Prvními průkopníky arabských literárních Salonů byly ženy z bohatých rodin v Sýrii a Egyptě, které se vrátily domů ovlivněné stykem s evropskými ženami v době, kdy studovaly v zahraničí a navštěvovaly pařížské salony, nebo studovaly ve školách evropských nebo amerických misionářů. Společenské večery, které pořádaly ženy, ale za účasti mužů i žen, poskytly jedinečnou příležitost diskutovat o společenských, politických a literárních trendech současnosti. Ačkoli tato tradice po druhé světové válce zanikla, zanechala v arabském světě trvalé dědictví o literární kultuře a otázkách ženských práv. Více než o sto let později zpráva OSN o lidském rozvoji v arabských zemích odráží to, co si v té době uvědomovalo mnoho lidí v arabských společnostech: „Arabské renesance nelze dosáhnout bez vzestupu žen v arabských zemích.“ náhled|Minaret mešity Sayyidah Ruqayya, Damašek, Sýrie

Souvislosti literárních společností devatenáctého století Ženy a vzdělání 19. století bylo obdobím rozsáhlé sociální, ekonomické a politické transformace uvnitř Osmanské říše od Mashrequ v Sýrii až k Maghrebu v severní Africe, vyplývajících z různých okolností vyskytujících se na různých úrovních říše. Změny se dotkly i vzdělávacího systému. Tyto změny byly z velké části způsobeny zvýšenou přítomností Evropanů v regionu a sekulárními názory a představami o moderním světě, které s sebou Evropané přinesli. Příchod křesťanských misionářů podporovaných evropskými a americkými vládami vedl k vytvoření formálního systému vzdělávání dívek, které do té doby měly jen malou či žádnou možnost vzdělání.Tuto úlohu plnily nejprve soukromé instituce, které poskytovaly vzdělání ženám z bohatých, převážně křesťanských rodin. Časem se tyto školy staly pro arabskou společnost sociálně přijatelnější a také cenově dostupnější, takže je mohly navštěvovat i ženy ze střední třídy a postupně byly dostupné i pro ty nejchudší. Stále více rodin souhlasilo se vzděláním svých dcer. Uvědomovaly si, že by dívky měly dostat vzdělání, které by jim poskytlo lepší vyhlídky na manželství, a co je důležitější, vzdělání by jim mohlo poskytnout odpovídající prostředky, aby mohly vzdělávat své děti.Lattouf, 2004, str. 62–63 Ovšem rozsah vzdělávání nabízeného ženám byl omezen. Ženy se přesto chopily příležitosti učit se a prokázaly v tomto směru obdivuhodné úsilí a odhodlání. V polovině 19. století se smysl pro "... povědomí a také povinnost intelektuálního a společenského uvědomění, zejména ocenění situace žen a boj o jejich hlas ve společnosti stal viditelným a veřejným.Lattouf, 2004, str. 67

Pozoruhodným příkladem přínosu západních misionářů k rostoucím vzdělávacím příležitostem pro ženy byla práce Daniela a Abby Maria Bliss, amerického páru, který se přestěhoval do Bejrútu v roce 1866 a následně založil "Syrian Protestant College" (syrskou protestantskou školu), která se později stala americkou univerzitou v Bejrútu. V roce 1905 byl pro ženy zřízen ošetřovatelský program a v roce 1924 otevřela škola pro studentky další fakultu: "Faculty of Arts and Sciences" (Fakulta umění a věd).Lattouf, 2004, str. 70

Pokračující reformy uvnitř osmanské společnosti nakonec dosáhly až k institucionální úrovni, tedy samotný sultanát. Osmanský režim se rozhodl čelit hrozbě politického a náboženského vlivu křesťanských misijních škol. Sultanát si uvědomil, že říše nepřežije bez vzdělávání v moderních přírodních vědách a začal provádět vlastní reformy. Toto období se nazývá "tanzimat". Podle arabského historika Eugena Rogana, reformy tanzimat zavedené sultanátem neměly na říši velký vliv, nicméně v letech 1850 až 1860 začaly být výsledky reformy viditelné v každodenním životě.Rogan, 2009, str. 90

Třetí, a pravděpodobně nejdůležitější tlak, který vedl k existenci a zlepšení vzdělávání žen v devatenáctém a počátkem dvacátého století, byl způsoben evropským kolonialismem a jeho odkazem. Napoleon, který Egypt krátce okupoval (1798 – 1801) nebyl příliš úspěšný se zaváděním francouzských standartů. Revoluční myšlenky přicházející spolu s dovozem technologií a vzdělávání byly úspěšnější v Egyptě a ve zbytku severní Afriky.Rogan, 2009, str. 61–64 Během vlády Muhammada Aliho, obdivovatele francouzských inovací a technologií se zlepšily interakce a výměny mezi Egyptem a Francií v kulturních, akademických a vědeckých oborech.Rogan, 2009, "The Egyptian Empire of Muhammad 'Ali", str. 61–83 A nebyli to jen arabští studenti, kteří odjížděli studovat do zahraničí.Také arabské ženy se vydávaly do zahraničí, hlavně do Francie. Pracovaly tam jako hostitelky či "salonnières" či za se realizovaly jinak. Například jako libanonsko-palestinská básnířka, spisovatelka a překladatelka May Ziade (Mayy Ziyadah), která strávila nějaký čas ve Francii. Další ženou byla egyptská feministka a příležitostná hostitelka salonních večerů, Huda Sha`arawi, která platila ze svých peněz studentům stipendium, aby si vůbec mohli dovolit studovat v Evropě.Zeidan, 1995, str. 50–53 Myšlenky na reformu vzdělávání a podporu feminismu se objevovaly i jinde v arabském světě. Syrský spisovatel a učenec Butrus al-Bustani (1819–1883) v byl v Libanonu mezi prvními, kdo obhajoval právo žen na vzdělání, a to už v roce 1847.AUC Critical Reference Guide. American University in Cairo Press, 2008 str. 6 O dvě desetiletí později v Tunisku zdůraznil reformátor Ahmed Kheireddine důležitost vzdělání žen pro řízení domácností a výchovu dětí. To byl sice malý, ale zásadní krok v emancipaci žen ve společnosti. Později v Egyptě, poté, co Britové převzali od Francouzů jejich "civilizační misi"Cromer, 1908, str. 124 v Egyptě, také oni přispěli k reformě vzdělávání žen. Ve své práci s názvem "Modern Egypt" (Moderní Egypt), lord Cromer, který sloužil téměř třicet let jako vysoký egyptský komisař píše: "... omezením sféry zájmu žen na velmi úzký horizont, křečovitý intelekt spolu s potlačováním duševního rozvoje, je to čím trpí polovina populace v muslimských zemích."Cromer, 1908, str. 155–156

V roce 1924, kdy "Faculty of Arts and Sciences" (Fakulta umění a věd) na Americké univerzitě v Bejrútu začala přijímat žádosti ke studiu od žen, byl zastáván názor, že "poznání spíše než nevědomost zachovává důstojnost a morálku žen". Ženy čelily situaci svého vyloučení z formálního vzdělávacího systému. Své vyloučení a společenskou marginalizaci se snažily ženy vyřešit pořádáním neformálních literárních nebo studijních kroužků ve svých rodinných domech.Lattouf, 2004, str. 51 Navíc ženy jako Mayy Ziyadah a Mary 'Ajami pokračovaly ve svém vysokoškolském vzdělávání v Evropě a vracely se domů, aby vytvořily známé Salony a velice tak přispěly k rozvoji literatury, tisku a umělecké produkce v arabském světě.

Ženy a veřejná sféra Na přelomu devatenáctého století v mnoha arabských společnostech stále přetrvávala idea harému. Ženy městských středních a vyšších tříd byly omezeny na domácí sféru a drtivou většinu nebylo ve veřejném životě ani vidět ani slyšet. Nutnost přispět domácímu rozpočtu přece jen umožnila ženským příslušníkům nižších a venkovských tříd mírnou „svobodu“. Koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století začaly pracovat v zemědělství. Nastala nutnost podporovat rodinu. Tím začaly problémy žen z domácností pronikat na veřejnost – i když pomalu. Procesu napomáhali i zastánci žen, jako byli Qasim Amin (1863–1908)<ref>'Imarah, Muhammad „Qāsim Amin wa-tahrir al-mar'ah“. al-Mu'assasah alArabiyyah lil-Dirasat wa-al-Nashr, 1980</ref>, kteří označovali vyloučení žen z veřejného života za „bezpráví“ a obhajovali částečné posílení postavení žen. Většina prominentních feministických spisovatelů však byla muži a přítomnost ženských aktivistek ve veřejné sféře prakticky neexistovala. Otevření „Salonů“ i pro mužské účastníky, z nichž mnozí byli dobře známí intelektuálové, poskytl ženám prostor k vyjádření svých myšlenek a názorů sice v soukromí, ovšem zároveň prostřednictvím živých debat a diskusí měly možnost ukázat svůj postoj k mužské dominanci ve veřejné sféře.Zeidan, 1995, str. 44 Ve své diplomové práci s názvem „Arab Women Going Publict“ Boutheina Khaldi poznamenal: May Ziade a její „Literary Salon“ a „Comparative Context“, dokázala, že ženy v Salonech překonaly překážku genderové nerovnosti „tím, že do svých soukromých salonů přivedly společnost a vytvořily tak veřejnou sféru ze samé podstaty soukromého“.Khaldi, 2008, str. 62 Eseje a dopisy, které napsaly hostitelka a účastníci Salonů na diskutovaná témata měly v té době značný dopad na celou společnost, a to zejména na Arabskou renesanci a emancipaci žen. Vydávání těchto prací bylo podle Jürgena Habermase interpretováno jako překlenutí propasti mezi soukromou sférou, ve které se ženy mohly setkávat a veřejnou sférou, kterou se snažily formovat a dobýt.

Ženy a arabská kulturní renesance Arabská renesance (al-Nahda nebo v arabštině: النهضة) byla snahou o dosažení kompromisu mezi moderním světem v Evropě a stále živým arabským dědictvím. Existovala zde naděje na vytvoření nové vize pro transformaci arabské společnosti. Bylo již zmíněno, že vztah mezi ženskými literárními Salony a arabským probuzením je mimořádně důležitý. Nejen, že setkávání literárních osobností bylo nedílnou součástí této snahy o transformaci, ale od počátku arabské renesance v 19. století si ženy uvědomovaly silné vazby mezi literárně-kulturním, sociálním a politickým veřejným životem a že literární hnutí je klíčem k osvobození "kolektivního vědomí" z tradičních norem, které zabraňovaly pokroku. Muži také v této době začali uznávat význam emancipace žen pro národní osvobození a rozvojAshour et al., 2008, str. 14 a není pochyb o tom, že zvýšená interakce mezi mužskými a ženskými intelektuály v literárních kruzích byla neocenitelným příspěvkem. Jeden z prvních mužů, kteří psali o osvobození žen, byl Kásim Amin (Qāsim Amin), vlivná literární postava z přelomu 19. a 20. století. Svými argumenty se snažil prosadit právo žen na emancipaci v zájmu arabské renesance, stejně jako al-Tahtáwí. Oba tito muži navštěvovali Salon May Ziade v Káhiře. Touha žen po emancipaci a nacionalistické sny mužů se tak stala základním kamenem rozvoje společnosti.