náhled|Mapa Siamu z roku 1686 Dějiny Thajska (až do roku 1939 Siam) zahrnují události na současném území Thajska a sousedních regionech jako jsou Myanmar, Laos, Kambodža a poloostrov Malacca v průběhu několika tisíc let před křesťanskou érou až po současnost.
Prvním státem na dnešním thajském území byl Dváravatí, existující v 6. až 11. století. Obývalo ho etnikum Monů. Později sem zasahovala mocná Khmérská říše. Posléze se do oblasti začali stěhovat Tajové, kteří původně žili v jihozápadní Číně. Ti založili několik království, z nichž nejvýznamnější bylo Suchothajské království, které za vlády krále Ram Khamhenga získalo mocenskou převahu na většině území dnešního Thajska, a proto je v thajské historiografii považováno za první thajský stát.
V roce 1350 byl na ústřední rovině založen nový stát Ajutthajské království. Během několika desetiletí se ajutthajským panovníkům podařilo vojenskou silou i sňatkovou politikou suchothajský stát ovládnout. Všechny státy Tajů bojovaly často proti sobě a byly vystaveny neustálému ohrožení ze strany Khmerů, Barmy a Vietnamu. Roku 1569 dobyla Ajutthajské království barmská vojska a vnutila mu vazalské postavení. Za vlády krále Naresuana Velikého svou nezávislost obnovila a v 17. století byla dokonce dominantní mocností v oblasti. V roce 1767 však podlehla nové barmské invazi, která tentokrát již království zcela zničila.
Od 19. století suverenitu thajských států ohrožovaly evropské koloniální mocnosti, Thajsko se však jako jediný jihovýchodoasijský stát koloniální nadvládě ubránilo. Zčásti díky sjednocení území králem Čulalongkornem, zčásti proto, že se Francouzi a Britové rozhodli, že Thajsko bude neutrální zónou. Po pádu absolutní monarchie v roce 1932 zažilo Thajsko šedesát let vesměs vojenských režimů. V roce 1992 nastoupilo cestu k demokracii, v roce 2014 však došlo k dalšímu vojenskému převratu.
Pravěk a starověk náhled|Archeologické nálezy z Ban Chiang Během vykopávek nedaleko města Lampang byly nalezeny pozůstatky člověka vzpřímeného. Nálezy byly datovány zhruba do doby před 1 000 000 až 500 000 lety, tedy do pleistocénu. Kamenné artefakty datované do doby před 40 000 lety byly získány z naleziště Tham Lod na severu Thajska, nedaleko města Mae Hong Son, a z naleziště Lang Rongrien na jihozápadě země. Archeologické jeskynní nálezy z doby před 18 000 až 3000 lety jsou spojeny s tzv. hoabinhskými sběrači.
Přes území dnešního Thajska vedla námořní nefritová cesta. Tato obchodní síť existovala mezi lety 2000 př. n. l. až 1000. Naleziště Ban Chiang (provincie Udon Thani) je nejstarší známé centrum výroby mědi a bronzu v jihovýchodní Asii. Kovy se zde vyráběly již kolem roku 2000 před naším letopočtem.
Archeologická dokumentace naznačuje rozsáhlou historii lidského osídlení od 4. století př. n. l. Nejstarší známou politickou entitou v jihovýchodní Asii je Funan s centrem v deltě Mekongu. Zasahoval na území Thajska, Kambodže a Vietnamu. Čínské anály potvrzují existenci Funanu již v 1. století, zánik je datován do roku 627.
Dváravatí a Nan-čao náhled|Buddha z Dváravatí, 9. století Kultura Dváravatí se rozvinula kolem několika městských států a malých knížectví, z nich nejvýznamnějším byl U Thong, k dalším důležitým centrům patřil Nakhon Pathom. Mnoho archeologických stop bylo nalezeno též v Khu Bua, jež bylo patrně hlavně obchodním centrem. Legendy vyryté na královských urnách zaznamenaly jména tří králů: Surjavikrama (vláda 673–688), Harivikrama (688–695) a Sihavikrama (695–718). V 10. století se Dváravatí začalo dostávat pod vliv Khmerské říše a nakonec bylo napadeno a uchváceno khmerským králem Súrjavarmanem II. v první polovině 12. století. Na severu se udrželo jen knížectví Hariphunchai, které se později začlenilo do říše Lan Na. Je jisté, že lidé kultury Dváravatí hovořili a psali monským jazykem. O tom, zda to byli skutečně Monové (jež dnes žijí na území Barmy), nebo byl jazyk přijat různými etnickými skupinami v oblasti jako kulturní svorník či jazyk místní elity, vedou odborníci spory. Vyvrácena byla ovšem teorie o příchodu Tajů do Dváravatí, jejich příchod do oblasti byl pozdnější. Diskutuje se též o míře centralizace kultury. Je evidentní, že Dváravatí bylo pod silným indickým kulturním vlivem, samo slovo Dváravatí pochází ze sanskrtu a v překladu značí zhruba "to, co má brány". Bylo nalezeno na některých mincích z této éry. Kultura je často označována za buddhistickou, silný vliv však měl i hinduismus. Tradičně byla kultura umisťována do 7.-11. století, ale novější vykopávky posouvají její vznik až k roku 200.
Kmerská říše v oblasti dnešního Thajska vytvořila významné kulturní centrum v Lopburi. Khmerové byli hinduisté a postavili řadu hinduistických chrámů. Většina z nich byla později předělána na buddhistické.
Tajové žili v éře Dváravatí na jihu Číny (v dnešních provinciích Jün-nan a S’-čchuan). Vytvořili zde stát zvaný Nan-čao (čínská historiografie ovšem tajskou povahu tohoto království popírá a tvrdí, že říši vytvářeli Baiové). Jeho existence je doložena mezi 7. až 13. stoletím, tedy zhruba v době vrcholu dváravatské kultury. V roce 1253 však bylo Nan-čao vyvráceno Kublajchánem a Tajové zahájili masivní migraci na jih, především do oblasti dnešního Thajska. První tajské migrační vlny jsou však ještě starší, již ve 12. století tvořili Tajové většinu populace v oblasti centrálních planin, které ovládala Khmerská říše. Tajové se usazovali hlavně kolem Lopburi. Oblasti se pak začalo říkat „Sijam“ (což v překladu značí zhruba "lidé tmavé pleti"). Název Siam se pak udržel dlouho, byť sami Tajové ho užívali jen zřídka. Roku 1281 Tajové oblast kolem Lobpuri plně ovládli a vytvořili stát zvaný Lan Na.
Lan Na náhled|Lan Na na vrcholu územní expanze za krále Tiloka Království Lan Na vzniklo roku 1281 sjednocením Tajů žijících na severu jihovýchodní Asie a posledního pozůstatku monské říše Hariphunchaie (s centrem v dnešním Lamphunu). Lan Na znamená v překladu „země milionů rýžových polí“. Otcem zakladatelem říše byl král Mangrai. Nechal postavit i nové hlavní město Čiang Mai (založeno 1296). Od Monů Tajové převzali théravádský buddhismus, monští kněží a učitelé byli však postupně nahrazeni učiteli ze Srí Lanky a ze Suchothajského království, zejména díky panovníkovi Kue Naovi. Velmi vážně buddhistickou víru bral zejména král Tilok, zvaný též Tilokaraj nebo Tilokarat (vládl 1441–1487), který nechal postavit mnoho chrámů a vyrobit velké množství bronzových soch sedícího Buddhy. Za něho se království ocitlo na vrcholu moci politické i kulturní, když Tilok nejprve odrazil Ajjuthajský útok vedený Borommarachathiratem II. (1442) a poté dobyl sousední království Payao (1456). V roce 1480 poslal Tilok pomoc králi Lan Xangu (stát Laů), aby se osvobodil od vietnamské okupace. Tilok pak rozšířil říši na západ do Barmy, Lan Na však zde ztratil vliv krátce po Tilokově smrti. Posledním mocným vládcem říše byl jeho vnuk Paja Kaew, který se roku 1507 pokusil dobýt Ajutthajského království, ovšem neúspěšně. Odpovědí byla roku 1513 invaze Ajutthajců, jež vedla ke ztrátě Lampangu. Po nešťastném pokusu se zapojit do dynastických bojů v jednom z barmských států v roce 1523, během nějž utrpěl Lan Na zdrcující porážku, jeho moc definitivně poklesla. V roce 1545 se stal vazalem Ajjuthajského království. Později se zde realizovali i laoští vládci, od roku 1558 barmští, roku 1602 se Lan Na stalo vazalem Siamu, v roce 1614 kontrolu znovu získala Barma, roku 1775 vypuklo protibarmské povstání vedené Kawilou z Lampangu a podporované Siamem. Kawila se stal králem a vazalem Siamu. Jakousi autonomii si stát udržel, dokonce až do začátku 20. století, ale byla spíše formální. Do Thajska ho plně včlenil král Čulalongkorn. Důkazem regionální specifiky je jazyk mírně se odlišující od thajštiny, zejména v gramatice, tzv. Kham Mueang (zvaný též severothajština nebo jazyk lanna).
Suchothajské království náhled|Chrám Wat Si Sawai postavený v suchothajské éře Ve 13. století oslabila Khmerská říše. Tajové na khmerském území toho využili a roku 1238 založili nezávislý stát, Suchothajské království. Hlavním městem byl Sukhotaj. Zpočátku šlo o jeden z mnoha menších států v oblasti, ale za krále Ramy Khamhaenga (vládl 1279-1298) zahájil mohutnou územní expanzi, která vedla k ovládnutí takřka celého území současného Thajska (pouze východní provincie zůstaly pod kontrolou Khmerů). Proto je Suchothajská říše velmi důležitá pro thajskou identitu a thajský nacionalismus. Nacionální historiografie 19. století hovořila o „zlatém věku thajských dějin“ nebo o „prvním thajském státě“. Na vrcholu své moci Suchothajci ovládali i část Barmy a Laosu. Lan Na na severu byl tradiční a dlouhodobý spojenec. Za Ramy Khamhaenga se rozšířil v Suchothajském království théravádový buddhismus (díky mnichům pozvaným ze Srí Lanky) a stal se státním náboženstvím. Říše se stala jakýmsi jeho centrem, z něhož se šířil i do jiných oblastí (misie do Lan Na). Král Rama Khamhaeng je též považován za tvůrce thajského písma (měl ho vytvořit roku 1283, přičemž důkazem má být stéla objevená roku 1833, o jejímž stáří a původu se nicméně odborníci přou). Pozval do země rovněž čínské hrnčíře a Suchothajské království se stalo načas centrem výroby keramiky v čínském stylu (tradice se ovšem neudržela). Ram Khamhaeng nechal též stavět stúpy, typicky s kopulí ve tvaru poupěte lotosu. Přestože Rama Khamhaeng vytvořil všechny předpoklady pro to, aby se Suchothaj stal hegemonem v oblasti, jeho nástupci nedokázali toto očekávání naplnit. V roce 1349 začaly války s Ajutthajským královstvím, roku 1378 se Suchothajské království stalo jeho vazalem a v roce 1438 s ním zcela splynulo.
Ajutthajské království náhled|Buddha v bývalém hlavním městě Ayutthaya, které bylo roku 1767 zničeno nájezdníky z Barmy
Ajutthajské království, existující 400 let, patřilo k nejvlivnějším státům v oblasti. Za datum jeho vzniku bývá uváděn rok 1351, kdy bylo založeno hlavní město Ayutthaya (poté, co centrum Lopburi zdevastovala epidemie neštovic). Zakladatelem města i prvním králem byl U Thong. Již roku 1378 ovládl Suchothajské království, a tak i celý region. V roce 1431 si Ajutthajský stát podrobil kdysi mocný Angkor. Král Naresuan roku 1516 navázal kontakt s Portugalci a učinil z hlavního města epicentrum obchodu, mnohé evropské národy (a ovšem i Číňané, Peršané či Indové) měly v Ayutthayae svou celou čtvrť, z níž zprostředkovávaly obchod s jihovýchodní Asií. Tito cizinci království nazývali obvykle Siam, ačkoli jeho obyvatelé užívali pojmu Krung Tai.
Za vlády krále Naraie (1657-1688) došlo k velkému rozmachu obchodních a diplomatických styků mezi Ajutthajskou říší a Francií, do Siamu dorazili první jezuitští misionáři a francouzští vyslanci, zatímco v letech 1684 a 1686 navštívila dvě siamská poselstva dvůr Ludvíka XIV. Mezi nejvlivnější hodnostáře na ajutthajském dvoře se zařadil řecký dobrodruh Konstantin Phaulcon, který sice výrazně podporoval zahraniční obchod mezi Siamem a Evropou, ale současně se na něm sám bezohledně obohacoval.