Těšínsko, také Těšínské Slezsko (, ) je termín označující území bývalého Těšínského knížectví včetně všech jeho bývalých území, z nichž se stala samostatná stavovská panství, a s územím bývalého stavovského panství Bohumín. Do konce první světové války se jednalo o souvislý zeměpisný a kulturní celek, který v Rakousko-uherské monarchii představoval východní část korunní země Rakouské Slezsko a následně byl po několikaletém územním sporu v roce 1920 rozdělen mezi Československo (západní část) a Polsko (východní část). Historicky a zeměpisně patří k Hornímu Slezsku, nicméně autochtonní obyvatelé si vytvořili svébytnou regionální identitu a nepovažují se zpravidla za Hornoslezany.
Oblast má rozlohu 2 283 km² (srovnatelnou s Lucemburskem), z toho 1 274 km² (55,8 %) patří České republice a 1 009 km² (44,2 %) Polsku. Obývá ji přes 800 tisíc obyvatel, z čehož zhruba 450 tisíc připadá na českou stranu a 350 tisíc na polskou. Historickou metropolí je Těšín, nyní rozdělený státní hranicí. Na Těšínsku leží část Ostravy a Frýdku-Místku na pravém břehu Ostravice, jakož i levobřežní část Bílska-Bělé. Mezi další významná města patří Karviná, Havířov, Bohumín, Třinec, Skočov, Visla, Ustroň a Čechovice-Dědice.
Území náhled|upright=0.7|vlevo|Správní rozdělení Těšínska v roce 1897 náhled|upright=0.8|vpravo|Polská mapka Těšínska, ukazující vývoj kontroly Těšínska po skončení první světové války Hranice Těšínska určil v hrubých rysech již tvar piastovské kastelánie, v konečné podobě (s Bohumínem) však vykrystalizovaly až po první slezské válce (1742), kdy jej státní hranice jednoznačně oddělila od Pruského Slezska a tzv. moravský klín kolem Moravské Ostravy od západní části Rakouského Slezska.
Oblast se rozkládá na obou březích Olše (Olzy), pravého přítoku Odry, v Západních Beskydech, na Podbeskydské pahorkatině a v Ostravské a Osvětimské pánvi, severovýchodně od Moravské brány, sníženiny s průměrnou výškou 310 m n. m. mezi Karpaty a Krkonošsko-jesenickou subprovincií. Historicky se jednalo o křižovatku obchodních cest z Prahy a Vídně přes Moravskou bránu do Krakova, jakož i z Vratislavi přes Jablunkovský průsmyk do Uher.
Západní hranice regionu se táhne po celé délce řeky Ostravice, od pramenů Černé Ostravice na jihu po ústí do Odry na severu. Následně kopíruje průběh česko-polské státní hranice – vede tokem Odry až k ústí Olše. Severní hranice s výjimkou úseku mezi Petrovicemi u Karviné a Strumení (v raném středověku bažiny) probíhá podél Olše a Visly, nejdelší polské řeky pramenící ve stejnojmenném městě. Východní hranici určuje řeka Bělá spolu s Pásmem Beraní hory ve Slezských Beskydech. Na jihu jsou hranice Těšínska shodné s polsko-slovenskou a česko-slovenskou státní hranicí.
Těšínsko leží severně od jednoho z hlavních evropských rozvodí v úmoří Baltského moře s výjimkou nejjižnějšího cípu (obce Hrčava a Javořinka), kudy protéká Čadečka a její přítok Krężelka, jež patří k povodí Dunaje a tudíž úmoří Černého moře. Nejvyšším vrcholem je Lysá hora (1325 m n. m.) v Moravskoslezských Beskydech, v polské části pak Beraní hora (1220 m n. m.).
Administrativně Těšínsko zahrnuje celý okres Těšín, západní část okresu Bílsko-Bělá a levobřežní část městského okresu Bílsko-Bělá ve Slezském vojvodství v Polsku, a také celý okres Karviná a východní části okresu Frýdek-Místek a Ostrava-město v Moravskoslezském kraji v České republice.
Dějiny
Pravěk V letech 2004 a 2005 byly ve Velkých Kunčicích nalezeny přibližně 800 tisíc let staré stopy druhu Homo erectus, vůbec nejranější na území dnešního Polska.Gazeta Codzienna: Nejstarší stopy člověka na území Polska objeveny v Kunčicích, 21.10.2010
První intenzivní osídlení druhu Homo sapiens souvisí s kulturou Gravettien. Nejstarší zemědělci pocházeli z lengyelské kultury a usadili se v oblasti ve čtvrtém století př. n. l. V době měděné a bronzové se jednalo o řídce osídlenou křižovatkou obchodních cest. Teprve na přelomu doby bronzové a doby železné nastal civilizační rozmach v souvislosti s příchodem lužické kultury. Na početná lužická sídla zaútočili pravděpodobně na začátku 5. století př. n. l. Skytové. Hradiště v Podoboře nese známky využití až do laténského období, kdy se budoucí Slezsko dostalo pod vliv Keltů. Osídlen byl rovněž Zámecký vrch v Těšíně, avšak bez opevnění. Větší a dobře prozkoumaná sídla púchovské kultury a keltské oppidum na Kotouči v Štramberku se nacházejí o něco dále na západ, za Ostravicí. Období římských vlivů před stěhováním národů dlouho připomínaly jen nálezy římských mincí, ale nedávno přišli archeologové na stopu větších, pravděpodobně germánských, osad v obcích Lazy a Kovále. Ty jsou však zatím slabě prozkoumány a nebyly přesně klasifikovány. V roce 2013 byly nálezy v Koválech započítány jako součást převorské kultury.Bożena i Bogusław Chorąży: Kim byli mieszkańcy Podbeskidzia w czasach cesarstwa rzymskiego? (polnisch)
Rané dějiny náhled|upright=0.9|Zrekonstruované hradiště Starý Těšín v Podoboře Archeologické výzkumy potvrdily na Těšínsku existenci dvou slovanských hradišť ze 7. století: v Podoboře (Starý Těšín) a Mezisvětí. Německý badatel Gottlieb Biermann je původně v roce 1867 považoval za sídla Vislanů, nicméně moderní výzkumy je přičítají kmeni Holasiců, o kterých se Bavorský geograf zmiňuje, že měli pět civitates (hradišť) s pěti vicinias (župami). Většina vědců v současnosti podporuje tuto interpretaci. Vzhledem ke svému umístění musela obě hradiště hrát politickou roli ve vztazích mezi Vislany a Moravou. Na sklonku 9. století byla vypálena pravděpodobně Svatoplukem I. Mnoho historiků rozporuje přičlenění oblasti k Velkomoravské říši, jež mělo údajně následovat, nepochybně však tehdy došlo k posílení vlivu Velké Moravy. V druhé polovině 10. století se Krakov ocitl pod nadvládou Přemyslovců, což poukazuje na to, že Holasicko muselo určitě také. Pravděpodobně kolem roku 990 převzali moc Piastovci. Někteří historici s Piastovci spojují hradiště v Kylešovicích, které mělo být nadřazeno Starému Těšínu. Na přelomu století ovládl první polský král Boleslav I. Chrabrý nejen Slezsko s územím Holasiců, ale dokonce celou Moravu a podržel si ji do roku 1019. Ve 30. letech 11. století však došlo k politické krizi na piastovském dvoře, jíž využili Češi v čele s Břetislavem I. Na základě kvedlinburského míru z roku 1054 připadlo Holasicko českým vládcům, není ovšem jasné, zda tehdy Těšínsko pořád ještě tvořilo jednotný celek s územím, jehož centrem byl Hradec nad Moravicí. Česko-polská válka ze 30. let 12. století je naopak zdokumentována mnohem lépe a kladský mír z roku 1137 určující hranici mezi Moravou a Slezskem na Cině představuje významný historický předěl. Z tohoto období pochází rotunda svatého Mikuláše a svatého Václava, nejstarší zděná stavba na Těšínsku a symbol regionu zvěčněný i na polských dvacetizlotových bankovkách.
První písemná zmínka o lokalitě Tescin (jejíž ztotožňovaní s Těšínem bývá rozporováno) pochází z listiny vydané papežem Hadriánem IV. v roce 1155, ve které se uvádí jako jedno z nejdůležitějších měst ve vratislavském biskupství, resp. Slezském knížectví pod vládou Boleslava IV. Kadeřavého. Od roku 1171 patřil těšínský kraj k Ratibořskému knížectví, zatímco zbytek kmenového území Holasiců byl součástí Moravského markrabství a v jeho rámci tvořil od roku 1201 Holasickou provincii, z níž pak vzniklo Opavské knížectví.
Politická a církevní příslušnost ovlivnila odlišný jazykový vývoj. Nejstaršími doklady řeči místního obyvatelstva jsou toponyma zapsaná v latinských dokumentech. Tehdejší čeština a polština měly k sobě mnohem blíž než teď, ovšem nazální samohlásky, jež se v mnoha názvech středověkých obcí objevují, jsou jednoznačným důkazem příslušnosti těšínského nářečí k lechické podskupině západoslovanských jazyků, nikoli k česko-slovenské. Dalším jazykovým jevem, který odlišil mluvu Těšínska od laštiny a moravských nářečí, bylo neprovedení změny g → h ve 13. a 14. století.
Těšínská kastelánie náhled|upright=0.9|Sídla v těšínské kastelánii s latinskými názvy a daty prvních zmínek 23. května 1223 byla vydána listina vratislavského biskupa Vavřince Dolivety, která uvádí jména čtrnácti vesnic v castellatura de Tessin. Jedná se o první explicitní zmínku o těšínské kastelánii a samotném městě Těšín.
O několik let později se objevily první zmínky o dalších deseti obcích ve vlastnictví benediktinského opatství v Týnci u Krakova, mj. o dnešní Slezské Ostravě na břehu Ostravice. Na protější – moravské – straně řeky právě probíhala intenzivní osídlovací akce započatá Arnoldem z Hückeswagen, v níž po jeho smrti (1260) pokračoval olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku. To přimělo někdy kolem roku 1260 knížete Vladislava I. Opolského k trvalému určení západní hranice Opolsko-ratibořského knížectví na řece Ostravici (objevují se první zmínky o Bohumíně a Hrušově) a zřízení benediktinského kláštera v Orlové, aby tím posílil pohraniční oblast v blízkosti Moravy. Další kolonizační akce se však již neprováděly, a tak zůstala kastelánie až do vzniku Těšínského knížectví slabě rozvinutým regionem na okraji Opolsko-ratibořského knížectví s celkem čtyřiceti vesnicemi.
Těšínské knížectví za vlády Piastovců náhled|upright=0.9|Titulní strana Zřízení zemského (1573)
V 80. letech 13. století začal pozvolný rozpad Opolsko-ratibořského knížectví završený tím, že se Těšín stal na konci roku 1289 (nebo již v roce 1290) rezidenčním městem Měška I. První těšínský kníže zahájil rozsáhlou osídlovací akci na německém právu prostřednictvím lokátorů, kteří založili na sedmdesát obcí, převážně lesních lánových vsí, jakož i města Bílsko a Fryštát. Potomci osadníků kolem Bílska tvořili až do konce druhé světové války v roce 1945 a následného vysídlení německý jazykový ostrov. Těšínská větev slezských Piastovců vládla v různých obdobích i jiným územím v okolí (např. Osvětimsku, Pštinsku či Seveřsku), nicméně pojem Těšínské Slezsko se vztahuje pouze k jádrovému knížectví, resp. k území bývalé kastelánie.
Ještě v roce 1297 bylo území Těšínska označeno jako Polonia (Polsko), ale v roce 1327 složil Kazimír I. lenní slib králi Janu Lucemburskému a Těšínské knížectví se tak stalo součástí Koruny království českého. Roku 1315 se odpojilo Osvětimské knížectví. Po roce 1430 a zejména v druhé polovině 15. století stará čeština postupně nahradila latinu a němčinu v roli úředního jazyka knížectví, s výjimkou i nadále německojazyčného Bílska. Tuto skutečnost oficiálně stvrdilo Zřízení zemské Knížectví těšínského vyhlášené 24. června 1573. náhled|upright=0.8|vlevo|Roztříštěné Těšínsko okolo roku 1580: území v přímém vlastnictví knížete, frýdecké panství, bílské panství, fryštátské panství, skočovsko-strumeňské panství. Roku 1494 přišli z východu první Valaši, kteří v průběhu následujících dvou století osídlili horské oblasti na jihu regionu. Kníže Václav III. Adam podpořil reformaci a za jeho vlády v letech 1545–1579 konvertovala drtivá většina obyvatel k luteránství. Obě tyto události měly zásadní vliv na kulturní odlišnost Těšínska od zbytku Horního Slezska, která se projevuje dodnes. Samotný termín Silesia Superiori (Horní Slezsko) se v písemných pramenech objevuje poprvé na sklonku 15. století v souvislosti s výboji Matyáše Korvína a jeho konsolidačními snahami. Těšínské knížectví bylo považováno za jeho neodmyslitelnou součást, nicméně zůstalo mimo hranice Opolského knížectví, v němž Jan II. zvaný Dobrý po roce 1521 opět sjednotil většinu hornoslezských území. Kazimír II. připojil kolem roku 1517 Strumeň, jež dříve patřila k Pštinsku.