Filozofie (ve stylově příznakové podobě také filosofie, původem z řeckého φιλοσοφία, filosofía, „láska k moudrosti“) je systematické, racionální a kritické studium obecných a základních otázek, jako jsou otázky existence, rozumu, poznání, hodnot, mysli a jazyka. Tyto otázky jsou často předkládány jako problémy, které je třeba studovat nebo řešit. Některé prameny tvrdí, že termín pochází od Pythagora (asi 570 – asi 495 př. n. l.); jiné tuto verzi zpochybňujíJaeger, W. 'On the Origin and Cycle of the Philosophic Ideal of Life.' First published in Sitzungsberichte der preussischen Akademie der Wissenschaften, philosophisch-historishce Klasse, 1928; Eng. Translation in Jaeger's Aristotle, 2nd Ed. Oxford, 1948, 426-61Festugiere, A.J. 'Les Trios Vies', Acta Congressus Madvigiani, vol. 2, Copenhagen, 1958, 131-78 a tvrdí, že pythagorejci se pouze přihlásili k užívání již existujícího termínu. Mezi filozofické metody patří kladení otázek, kritická diskuse, racionální argumentace a systematická prezentace.Quinton, Anthony. 1995. "The Ethics of Philosophical Practice." s. 666 v The Oxford Companion to Philosophy, editor Ted Honderich. New York: Oxford University Press. . "Filozofie je racionálně kritické myšlení více či méně systematického druhu o obecné povaze světa (metafyzika neboli teorie existence), o oprávněnosti víry (epistemologie neboli teorie poznání) a o životním chování (etika neboli teorie hodnot). Každý ze tří prvků tohoto výčtu má svůj nefilozofický protějšek, od něhož se odlišuje explicitně racionálním a kritickým způsobem postupu a systematičností. Každý člověk má nějakou obecnou představu o povaze světa, v němž žije, a o svém místě v něm. Metafyzika nahrazuje neargumentované předpoklady obsažené v takové představě racionálním a organizovaným souborem přesvědčení o světě jako celku. Každý člověk má příležitost pochybovat a zpochybňovat přesvědčení, ať už svá vlastní, nebo přesvědčení druhých, s větším či menším úspěchem a bez jakékoli teorie toho, co dělá. Epistemologie se snaží pomocí argumentů objasnit pravidla správného utváření přesvědčení. Každý řídí své jednání tím, že je směřuje k žádoucím nebo ceněným cílům. Etika neboli morální filosofie ve svém nejširším smyslu usiluje o to, aby racionálně systematickou formou formulovala příslušná pravidla či principy." (s. 666).
Historicky filozofie zahrnovala všechny soubory vědomostí a její praktik byl označován jako filozof. Od dob starořeckého filozofa Aristotela až do 19. století zahrnovala „přírodní filozofie“ astronomii, medicínu a fyziku. Například Newtonovy Matematické principy přírodní filozofie z roku 1687 byly později klasifikovány jako kniha o fyzice. V 19. století vedl růst moderních výzkumných univerzit k profesionalizaci a specializaci akademické filozofie a dalších oborů, od té doby se různé oblasti zkoumání, které byly tradičně součástí filozofie, staly samostatnými akademickými disciplínami, a to konkrétně společenskými vědami, jako je psychologie, sociologie, lingvistika a ekonomie.
Dnes mezi hlavní podobory akademické filozofie patří metafyzika, která se zabývá základní povahou existence a reality, epistemologie, která studuje povahu poznání a víry, etika, která se zabývá morálními hodnotami, a logika, která studuje pravidla odvozování, jež umožňují vyvozovat závěry z pravdivých premis. Mezi další významné podobory patří filozofie náboženství, filozofie vědy, politická filozofie, estetika, filozofie jazyka, filozofie mysli a filozofie jistoty.
Definice Panuje široká shoda na tom, že filozofie (ze starořeckého φίλος, phílos: „láska“; a σοφία, sophía: „moudrost“) se vyznačuje různými obecnými rysy: je formou racionálního zkoumání, usiluje o systematičnost a má tendenci kriticky reflektovat své vlastní metody a předpoklady. Přístupy, které jdou nad rámec těchto vágních charakteristik a podávají zajímavější či hlubší definici, jsou však obvykle rozporuplné. Často jsou přijímány pouze teoretiky náležejícími k určitému filozofickému směru a jsou revizionistické v tom smyslu, že mnohé předpokládané části filozofie by si nezasloužily název „filozofie“, kdyby byly pravdivé. Před novověkem se tento termín používal ve velmi širokém smyslu, který zahrnoval jednotlivé vědy, jako je fyzika nebo matematika, jako její dílčí disciplíny, ale současné užití je užší.
Některé přístupy tvrdí, že existuje soubor podstatných rysů, které jsou společné všem částem filozofie, zatímco jiné vidí pouze slabší příbuzenské podobnosti nebo tvrdí, že se jedná pouze o prázdný souhrnný pojem. Některé definice charakterizují filozofii ve vztahu k její metodě, jako je čisté uvažování. Jiné se zaměřují spíše na její téma, například jako studium největších zákonitostí světa jako celku nebo jako snahu odpovědět na velké otázky. Oba přístupy mají ten problém, že jsou obvykle buď příliš široké, protože zahrnují i nefilozofické disciplíny, nebo příliš úzké, protože vylučují některé filozofické podobory. Mnohé definice filozofie zdůrazňují její úzký vztah k vědě. V tomto smyslu je filozofie někdy chápána jako svébytná věda. Některé naturalistické přístupy například chápou filozofii jako empirickou, avšak velmi abstraktní vědu, která se namísto konkrétních pozorování zabývá velmi rozsáhlými empirickými zákonitostmi, někteří fenomenologové naopak charakterizují filozofii jako vědu o podstatách. Definice založené na vědě se obvykle potýkají s problémem, jak vysvětlit, proč filozofie ve své dlouhé historii nedosáhla takového pokroku, jaký je patrný u jiných věd. Tomuto problému se vyhýbají tím, že filozofii považují za nezralou či provizorní vědu, jejíž dílčí disciplíny přestávají být filozofií, jakmile se plně rozvinou. V tomto smyslu je filozofie porodní bábou věd.
Jiné definice se více zaměřují na kontrast mezi vědou a filozofií. Společným tématem mnoha takových definic je, že filozofie se zabývá významem, porozuměním nebo objasněním jazyka. Podle jednoho názoru je filozofie pojmovou analýzou, která zahrnuje hledání nutných a postačujících podmínek pro použití pojmů. Jiný přístup definuje filozofii jako lingvistickou terapii, jejímž cílem je rozptýlit nedorozumění, k nimž jsou lidé náchylní kvůli matoucí struktuře přirozeného jazyka. Podle dalšího přístupu je hlavním úkolem filozofie vyjádřit předontologické chápání světa, které funguje jako podmínka možnosti zkušenosti.
Mnoho dalších definic filozofie nespadá jednoznačně do žádné z výše uvedených kategorií. Raný přístup, který lze nalézt již ve starověké řecké a římské filozofii, říká, že filozofie je duchovní praxe rozvíjení schopnosti uvažování, která je výrazem filozofovy lásky k moudrosti a jejímž cílem je zlepšit blaho člověka vedením přemýšlivého života. Úzce související přístup označuje za hlavní úkol filozofie rozvoj a artikulaci světonázoru, tj. vyjádřit, jak věci ve velkém měřítku spolu souvisejí a jaký praktický postoj bychom k nim měli zaujmout. Jiná definice charakterizuje filozofii jako myšlení o myšlení, aby zdůraznila její reflexivní povahu.
Historický přehled V obecném smyslu je filozofie spojována s moudrostí, intelektuální kulturou a hledáním poznání. V tomto smyslu si všechny kultury a gramotné společnosti kladou filozofické otázky, například „jak máme žít“ a „jaká je povaha skutečnosti“. Široké a nestranné pojetí filozofie tedy nachází rozumové tázání po takových otázkách, jako je realita, morálka a život, ve všech světových civilizacích.
Západní filozofie
Západní filozofie je filozofická tradice západního světa, která sahá až k předsokratovským myslitelům působícím v Řecku v 6. století př. n. l., jako byli Thalés z Milétu (asi 624 – asi 545 př. n. l.) a Pythagoras (asi 570 – asi 495 př. n. l.), kteří vyznávali „lásku k moudrosti“ (latinsky philosophia) a byli také označováni jako „studenti přírody“ (physiologoi).
Západní filozofii lze rozdělit do tří epoch:
antická (řecko-římská); středověká filozofie (vztahující se ke křesťanskému evropskému myšlení); novověká filozofie (počínaje 17. stoletím).
Antická éra Zatímco naše znalosti o antické éře začínají Thalétem z Milétu v 6. století př. n. l., o filozofech, kteří přišli před Sókratem (obecně známí jako předsókratici), je známo jen málo. V antickém období dominovaly řecké filozofické školy. Mezi nejvýznamnější z řeckých škol ovlivněných Sókratovým učením patřili Platón, který založil Platónskou akademii, a jeho žák Aristotelés, který založil peripatetickou školu. Mezi další antické filozofické tradice ovlivněné Sókratem patřily kynismus, kyreneismus, stoicismus a akademický skepticismus. Dvě další tradice ovlivnil Sókratův současník Démokritos: Pyrrhonismus a epikureismus. Mezi důležitá témata, kterými se Řekové zabývali, patřila metafyzika (s konkurenčními teoriemi, jako je atomismus a monismus), kosmologie, povaha dobře prožitého života (eudaimonia), možnost poznání a povaha rozumu (logos). S rozmachem Římské říše se o řecké filozofii stále více diskutovalo v latině, a to u Římanů, jako byli Cicero a Seneca.
Středověk Středověká filozofie (5.–16. století) se odehrávala v období po pádu Západořímské říše a dominoval jí nástup křesťanství; odráží tedy židovsko-křesťanské teologické zájmy a zároveň si zachovává kontinuitu s řecko-římským myšlením. V tomto období se diskutovalo o problémech, jako je existence a povaha Boha, povaha víry a rozumu, metafyzika a problém zla. Mezi klíčové středověké myslitele patří svatý Augustin, Tomáš Akvinský, Boëthius, Anselm a Roger Bacon. Filozofie byla pro tyto myslitele vnímána jako pomoc teologii (ancilla theologiae), a proto se snažili sladit svou filozofii s výkladem Bible. V tomto období se rozvinula scholastika, metoda kritiky textu, která se vyvinula na středověkých univerzitách a byla založena na pozorném čtení a disputacích o klíčových textech. V období renesance se zvýšil důraz na klasické řecko-římské myšlení a na silný humanismus.
Novověk náhled|Obraz vlivného moderního filozofa Immanuela Kanta (v modrém plášti) s jeho přáteli. Mezi další osobnosti patří Christian Jakob Kraus, Johann Georg Hamann, Theodor Gottlieb von Hippel a Karl Gottfried Hagen Raná novověká filozofie v západním světě začíná u myslitelů, jako byli Thomas Hobbes a René Descartes (1596–1650). Po vzniku přírodních věd se novověká filozofie zabývala rozvojem sekulárního a racionálního základu poznání a odkláněla se od tradičních autoritativních struktur, jako je náboženství, scholastika a církev. Mezi významné novověké filozofy patří Spinoza, Leibniz, Locke, Berkeley, Hume a Kant.
Filozofie 19. století (někdy nazývaná pozdně moderní filozofie) byla ovlivněna širším hnutím 18. století označovaným jako „osvícenství“ a zahrnuje osobnosti jako Hegel, klíčovou postavu německého idealismu, Kierkegaard, který vytvořil základy existencialismu, Thomas Carlyle, představitel teorie velkého člověka, Nietzsche, známý odpůrce křesťanství, John Stuart Mill, který propagoval utilitarismus, Karl Marx, který vytvořil základy komunismu, a Američan William James. Ve 20. století došlo k rozkolu mezi analytickou a kontinentální filozofií, stejně jako k filozofickým směrům, jako je fenomenologie, existencialismus, logický pozitivismus, pragmatismus a lingvistický obrat.
Filozofie Blízkého východu
Předislámská filozofie Podle asyriologa Marca Van de Mieroopa byla babylónská filozofie vysoce rozvinutým myšlenkovým systémem s jedinečným přístupem k poznání a zaměřením na písmo, lexikografii, věštění a právo.Philosophy before the Greeks. The Pursuit of Truth in Ancient Babylonia (2015), pp. vii-viii, 187-188. Princeton University Press. jednalo se také o dvojjazyčnou intelektuální kulturu, založenou na sumerštině a akkadštině.Philosophy before the Greeks. The Pursuit of Truth in Ancient Babylonia (2015), p. 218. Princeton University Press. náhled|Stránka z Ptahhotepových Maxim, tradičně připisovaných vezírovi Ptahhotepovi (asi 2375–2350 př. n. l.)