Aféra XYZ byla politická a diplomatická epizoda v letech 1797 a 1798, na počátku vlády amerického prezidenta Johna Adamse, kdy došlo ke konfrontaci mezi Spojenými státy a Francií, která vedla ke kvaziválce. Název aféry je odvozen od písmen X, Y a Z, která nahrazovala jména francouzských diplomatů, jak byla v používána v dokumentech zveřejněných Adamsovou administrativou: Jean Conrad Hottinguer (X), Pierre Bellamy (Y) a Lucien Hauteval (Z).
Pozadí náhled|Britská politická karikatura zobrazující tuto aféru: Spojené státy jsou zastoupeny Kolumbií, která je drancována pěti Francouzi. Jedna z postav má frygickou čapku – reprezentuje francouzského revolucionáře. Postavy vpravo představují další evropské země; John Bull, zastupující Velkou Británii, se směje na bílých útesech Doveru zobrazených jako kopec.
V červenci 1797 byla do Francie vyslána americká diplomatická komise, aby vyjednala řešení problémů, které hrozily vypuknutím války. Diplomaté Charles Cotesworth Pinckney, John Marshall a Elbridge Gerry byli neformálně osloveni zaměstnanci francouzského ministra zahraničí Talleyranda, který před zahájením formálních jednání požadoval úplatky a půjčku. Ačkoli takové požadavky nebyly neobvyklé v kontinentální evropské diplomacii té doby, Američané byli uraženi a nakonec opustili Francii, aniž by se vůbec zapojili do formálních jednání. Gerry, snažící se vyhnout totální válce, zůstal ještě několik měsíců poté, co ostatní dva komisaři odcestovali. Jeho jednání s Talleyrandem položilo základ pro případné ukončení diplomatických a vojenských nepřátelských akcí.
Po zveřejnění neúspěšného jednání komise vypukla ve Spojených státech politická bouře. Vedlo to k nevyhlášené kvaziválce (1798–1800). Federalisté, kteří ovládali obě komory Kongresu využili národního hněvu k vybudování národní armády. Také zaútočili na demokratické republikány za jejich pro-francouzské postoje a na Gerryho, který v té době zůstával stále ve Francii a obviňovali jej ze selhání vyjednávání komise.
Historie Po francouzské revoluci v roce 1789 byly vztahy mezi novou francouzskou republikou a federální vládou USA napjaté. V roce 1792 vypuklo ve Francii povstání, které vyústilo do Francouzské revoluční války. Prezident George Washington deklaroval americkou neutralitu.Ferling, str. 337–338 Avšak jak Francie, tak Velká Británie, hlavní válečné mocnosti této války, zahájily zabírání lodí neutrálních mocností včetně lodí Spojených států pod záminkou jejich obchodování s nepřáteli.Ferling, str. 338–339 Podle „Jay Treaty“, smlouvou ratifikovanou v roce 1795, Spojené státy dosáhly urovnání sporů s Británií, což rozhněvalo členy Direktoria vládnoucího ve Francii.Elkins and McKitrick, str. 538 Francouzské námořnictvo následně zintenzívnilo své úsilí o přerušení amerického obchodu s Británií.Elkins and McKitrick, str. 537 Ke konci vlády prezidenta George Washingtona, začátkem roku 1797, dosáhly incidenty rozměrů krize. Krátce po nástupu do funkce 4. března 1797 se prezident John Adams dozvěděl, že Charles Cotesworth Pinckney byl kvůli eskalaci krize odmítnut jako vyslanec USA a že v Karibiku byly zabaveny další americké obchodní lodě.Ferling, str. 342 V reakci na to vyzval Kongres, aby se během zvláštního květnového zasedání pokusil vyřešit zhoršující se stav francouzsko-amerických vztahů.
Názory na zhoršující se situaci ve vztazích mezi Francií a Spojenými státy se do jisté míry lišily podle stranické příslušnosti. Federalisté trvali na tvrdé linii, upřednostňovali účinnou obranu, ale nechtěli vyvolat válku. Demokratičtí republikáni vyjadřovali solidaritu s republikánskými ideály francouzských revolucionářů a nechtěli být spojováni s nátlakem federalistů ve vládě prezidenta Adamse. Viceprezident Thomas Jefferson, sám republikán, pohlížel na federalisty jako na monarchisty, spojence Británie, nepřítele amerických hodnot.Elkins and McKitrick, str. 546–555
Vyjednávání s Francií náhled|upright=.80|Charles Cotesworth Pinckney předseda americké komise
Koncem května 1797 Adams projednal situaci se svým kabinetem a rozhodl o složení komise, která by odjela vyjednávat s Francií. Vybráni byly Elbridge Gerry, John Marshall a Charles Cotesworth Pinckney jako její předseda.Ferling, str. 345 Kabinet ovšem protestoval proti E. Gerrymu, nebyl pro ně skutečně přesvědčeným federalistou. Gerryho tedy nahradil právník Francis Dana. Prezident Adams při představení komise Kongresu přednesl poněkud agresivní projev, ve kterém vyzval k rázné obraně neutrality národa a k expanzi amerického námořnictva, ale na druhou stranu byl proti vyhlášení války s Francií.Ferling, str. 344 Kongres schválil zvolené komisaře a Adams nařídil těmto vyslancům vyjednat podobné podmínky jako ty, které byly vyjednány s Británií v „Jay Treaty“ (Jayova smlouva, smlouva o přátelství a obchodu Británií a Spojenými státy z roku 1795, upřesnění Pařížské smlouvy z roku 1783)Ferling, str. 345–346 Komisaři měli pověření odmítnout půjčky, ale měli být flexibilní při úpravě platebních podmínek ve finančních záležitostech.Elkins and McKitrick, str. 563 John Marshall odcestoval do Evropy v polovině července, aby se připojil k Pinckneymu, Gerry se přece jenom připojil, ale o několik týdnů později.Elkins and McKitrick, str. 556 Politické rozdělení ve složení komise se odrazilo i v jejich postojích během jednání: Marshall a Pinckney, oba federalisté, nedůvěřovali Francouzům, zatímco Gerry byl ochoten k ústupkům a při vyjednávání nespěchat.Billias, str. 267
Francouzská republika, založená v roce 1792 během francouzské revoluce, byla v roce 1797 řízena dvoukomorovým zákonodárným shromážděním, jehož národním výkonným orgánem byl pětičlenné Direktorium. V Direktoriu existoval nejen vnitřní mocenský boj, ale také boj s dolní komorou zákonodárného sboru. Ke změnám na ministerstvech došlo v první polovině roku 1797, včetně zvolení Charlese Maurice de Talleyranda jako ministra zahraničí.Stinchcombe (1977), str. 593–594 Talleyrand, který strávil několik let ve Spojených státech, byl otevřeně znepokojen navázáním užších vazeb mezi USA a Británií. Ani Direktorium nebylo příliš nakloněné americkým zájmům. Nepřátelský postoj se vyhrotil v září 1797, kdy vnitřní spory pomohly posílit pozice několika antiamerických politiků ve Francii.Stinchcombe (1977), str. 594 Tito političtí vůdci v čele s Talleyrandem považovali prezidenta Adamse za nepřátelského vůči jejich zájmům, ale nemysleli si, že by hrozilo nebezpečí války.Stinchcombe (1977), str. 594–595 Zčásti na základě doporučení, které francouzským diplomatům poskytl Jefferson, se Talleyrand rozhodl přijmout přiměřené a pomalé tempo vyjednávání.Elkins and McKitrick, str. 566–567
náhled|vlevo|upright|Francouzský ministr zahraničí Talleyrand
Americká komise dorazila do Paříže začátkem října a okamžitě požádala o schůzku s Talleyrandem. Po úvodním krátkém zasedání (na kterém Talleyrand pouze prozatímně přijal pověření komisařů), se o týden později konalo delší zasedání. Talleyrand požadoval od komisařů vysvětlení projevu, který Adams přednesl v květnu a který rozhněval členy Direktoria; jeho motivací bylo zjistit, jak příznivě jsou komisaři nakloněni jednání. Pokud by odpověděli nepřijatelným způsobem, Direktorium by odmítlo potvrdit jejich diplomatické pověření.Stinchcombe (1977), str. 596–597 Členové komise se poprvé dozvěděli o finančních podmínkách Talleyranda 14. října a to prostřednictvím nepřímého kanálu. Rozhodli se, že k Adamsově projevu nebude poskytnuto žádné vysvětlení.Elkins and McKitrick, str. 571
Zahájení jednání Následovala řada neformálních setkání. Dne 17. října Nicholas Hubbard, Angličan zastupující nizozemskou banku používanou Američany (a který byl ve zveřejněných dokumentech označen jako „W“), oznámil Pinckneyovi, že baron Jean-Conrad Hottinguer, kterého Hubbard popsal jako čestného muže, se s ním chce setkat.Stinchcombe (1977), str. 597 Pinckney souhlasil a oba muži se setkali příští večer. Hottinguer (který byl později označen jako „X“) předal Pinckneymu řadu francouzských požadavků, které zahrnovaly velkou půjčku francouzské vládě a výplatu úplatku 50 000 liber pro Talleyranda.Stinchcombe (1977), str. 598 Pinckney předal tyto požadavky ostatním členům komise a Hottinguer je opakoval celé komisi. Tyto požadavky byly stroze odmítnuty, i když bylo všeobecně známo, že diplomaté z jiných států zaplatili úplatky za možnost jednání s Talleyrandem.Stinchcombe (1977), str. 599, 602 Hottinguer Talleyrandovy požadavky předal Pierru Bellamymu (“Y”), který se prezentoval se jako člen Talleyrandova vnitřního kruhu.Stinchcombe (1977), str. 599 Bellamy americké komisi podrobně vysvětlil Talleyrandovy požadavky, včetně jeho vyjádření, že „musíte zaplatit mnoho peněz.“ Dokonce byla francouzskou stranou navržena řada obchodních transakcí (za nafouknuté ceny) jako způsob, kterým by takové peníze mohly být tajně vyplaceny.Billias, str. 270 Komisaři nabídli, že pošlou navrhovanou výši částky do Spojených států. Podmínkou bylo ukončení francouzského zabavování amerických lodí; to francouzští vyjednavači odmítli.
náhled|Elbridge Gerry
Krátce po tomto neúspěchu jednání poslal Talleyrand Luciena Hautevala („Z“), aby se setkal s E. Gerrym. Oba muži se znali a setkali se v Bostonu už v roce 1792. Hauteval ujistil Gerryho o upřímnosti Talleyranda při hledání mírové dohody a povzbuzoval ho aby neformální jednání znovu otevřel. Zopakoval požadavky na půjčku a úplatek.
O týden později, zejména po podpisu mírové smlouvy „Mír v Campo Formio“, která ukončila pětiletou válku Francie s Rakouskem (a většinou ostatních evropských mocností), se Hottinguer a Bellamy znovu setkali s americkými diplomaty a zopakovali své původní požadavky, doprovázené hrozbami potenciální války, protože Francie nebyla v Evropě v tomto okamžiku s nikým ve válce. Pinckneyova odpověď byla slavná: „No, no, not a sixpence!“ („Ne, ne, ani šestipenci!“).Stinchcombe (1977), str. 600 Komisaři se 1. listopadu rozhodli odmítnout další neformální jednání.Billias, str. 272 Zveřejnění zpráv popisujících tuto sérii schůzek tvořilo základ pro pozdější politické debaty ve Spojených státech.
Další jednání Členové komise brzy zjistili, že stále jednají pouze neoficiálně. Oficiální cesty jim byly uzavřeny. Během několika příštích měsíců vyslal Talleyrand sérii neformálních vyjednavačů, aby se setkali s komisaři a pokusili se je „ovlivnit“. Některé neformální cesty byly definitivně uzavřeny (například Gerry informoval Hautevala, že se už nemohou setkat, protože Hauteval neměl formální pověření). Talleyrand přistoupil na společnou večeři až v listopadu 1797, především ovšem kvůli požadovanému návratu Američanů do USA, důvodem byla jejich neochota souhlasit s vyplacením požadovaného úplatku.Stinchcombe (1977), str. 601
náhled|vlevo|upright|Jean-Conrad Hottinguer
Koncem listopadu začal Talleyrand manévrovat s cílem oddělit Gerryho od ostatních členů komise. Rozšířil „společenskou“ pozvánku na večeři na Gerryho. To samozřejmě vedlo ke zvýšení nedůvěry ke Gerrymu od Marshalla a Pinckneye. Požadovali záruky, že Gerry se vyhne jakýmkoliv slibům, prohlášením či předjednaným dohodám.Billias, str. 273–274 Navzdory snaze odmítat neformální jednání skončili nakonec všichni komisaři soukromými schůzkami s některými vyjednavači Talleyranda.Stinchcombe (1977), str. 599–601
Členy komise nakonec rozdělila otázka zda pokračovat v neformálních jednáních. Federalisté Marshall a Pinckney byly pro ukončení neplodných jednání, Gerry chtěl ve vyjednávání pokračovat. Tento postoj Talleyrand očekával, už v lednu 1798 řekl Gerrymu, že už nebude s Pinckneyem jednat.Stinchcombe (1977), str. 606–608 V únoru získal Talleyrand souhlas od Direktoria pro novou vyjednávací pozici a snažil se vyloučit z jednání Marshalla. Změna strategie vyděsila řadu amerických obyvatel Paříže, kteří se obávali rostoucí možnosti války.Stinchcombe (1977), str. 610 A tentokrát byl Gerry, kdo na Talleyrandovo naléhání začal tajit před ostatními komisaři podstatu jejich schůzek. náhled|vpravo|upright|John Marshall