Brazílie (), plným názvem Brazilská federativní republika (portugalsky ), je největší a nejlidnatější stát v Jižní Americe. Zaujímá přibližně polovinu rozlohy Jižní Ameriky a na východě ohraničený Atlantským oceánem hraničí se všemi ostatními zeměmi kontinentu kromě Ekvádoru a Chile. Má rozmanitou tropickou a subtropickou krajinu, včetně mokřadů, savan, náhorní plošiny a nízkých hor. Zahrnuje většinu povodí Amazonky, včetně největšího říčního systému na světě a nejrozsáhlejšího původního tropického pralesa. Na většině území převládá tropické podnebí. Brazílie se dělí na 26 spolkových států a federální distrikt a na ploše 8,5 milionu km² žije 213 milionů obyvatel. Je tak na světě pátou nejrozlehlejší zemí a sedmou nejlidnatější zemí. Hlavním městem je Brasília, nejlidnatějším je São Paulo, následované Riem de Janeirem; mezi další velká města patří Fortaleza, Salvador a Belo Horizonte. Necelou polovinu obyvatel tvoří pardové, 43 % běloši, 10 % černoši a 0,6 % domorodci. Úředním jazykem je portugalština, 57 % obyvatel jsou katolíci a 27 % protestanti.
Před přistáním portugalského průzkumníka Pedra Álvarese Cabrala v roce 1500 bylo území Brazílie osídleno různými domorodými kmeny. Portugalsko si toto území přivlastnilo a osídlilo ho, přičemž dovezlo africké otroky, aby pracovali na plantážích. Brazílie zůstala kolonií až do roku 1815, kdy byla po přesunu portugalského dvora do Ria de Janeira povýšena na spojené království s Portugalskem. Princ Petr I. Brazilský vyhlásil v roce 1822 nezávislost země a po válce s Portugalskem založil Brazilské císařství. První brazilská ústava z roku 1824 zavedla dvoukomorový zákonodárný sbor, dnes nazývaný Národní kongres, a zakotvila principy jako svoboda náboženství a tisku, ale zachovala otroctví, které bylo postupně rušeno v průběhu 19. století až do jeho konečného zrušení v roce 1888. Po vojenském převratu v roce 1889 se Brazílie stala prezidentskou republikou. Ozbrojená revoluce v roce 1930 ukončila první republiku a k moci se dostal Getúlio Vargas. Ačkoli se Vargas zpočátku zavázal k demokratickému vládnutí, po samozvaném převratu v roce 1937 převzal diktátorskou moc, což znamenalo začátek Estado Novo, v jehož rámci dohlížel na zapojení Brazílie do druhé světové války. Demokracie byla obnovena po Vargasově svržení v roce 1945. V roce 1964 vznikla s podporou Spojených států amerických autoritářská vojenská diktatura, která vládla až do roku 1985, kdy byla obnovena civilní vláda.
Brazílie je federativní prezidentskou republikou, hlavou státu je prezident, zákonodárnou moc má dvoukomorový Národní kongres. Brazílie je regionální a střední mocností a je popisována jako rostoucí světová mocnost. Je to rozvíjející se ekonomika s vyššími středními příjmy a nově industrializovaná země, která patří mezi 11 největších ekonomik světa jak z hlediska nominální hodnoty, tak z hlediska parity kupní síly. Brazílie je jedním z předních světových vývozců různých zemědělských produktů, nerostných surovin a průmyslových výrobků; je největším producentem obilovin, pomerančů, kávy a sóji. Země však stále vykazuje značnou míru korupce, kriminality a sociální nerovnosti, v indexu lidského rozvoje zaujímá 84. místo. Patří jí první místo mezi 17 megadiverzitními zeměmi a její přírodní dědictví je předmětem značného globálního zájmu, protože degradace životního prostředí (například odlesňováním) má přímý dopad na globální problémy, jako jsou změna klimatu a ztráta biodiverzity. Země zaujímá třinácté místo na světě podle počtu památek zapsaných na seznamu světového dědictví. Brazílie je zakládajícím členem Organizace spojených národů, G20, BRICS, G4, jihoamerického sdružení volného obchodu Mercosur, Organizace amerických států a Organizace iberoamerických států a Společenství portugalsky mluvících zemí.
Etymologie Slovo brasil pochází z portugalského označení stromu paubrasilia echinata (sapan ježatý), což je endemit Atlantického lesa, jenž se rozprostírá na východě Brazílie, u pobřeží Atlantského oceánu. Jméno stromu pak vzniklo ze slova brasa označujícího žhavý popel, což odkazuje k červené barvě, neboť červené barvivo se z toho stromu získávalo a šlo o vůbec první průmyslový produkt, který byl z Brazílie, od 16. století, vyvážen do Evropy. Oficiální portugalské jméno kolonie bylo tehdy Země svatého kříže (Terra da Santa Cruz), ale evropští námořníci a obchodníci užívali pojmu Terra do Brasil, právě kvůli obchodu s brazilským dřevem, a toto označení se ujalo více. První evropští námořníci brazilské území také často nazývali Země papoušků. V domorodé guaranštině se nazývá Pindorama, což značí Země palem. https://www.crwflags.com/fotw/flags/br.html
Dějiny
náhled|vlevo|Pohřební urna kultury Marajoara náhled|Cabralova loď Jeden z nejstarších lidských ostatků nalezených v Severní a Jižní Americe – lebka ženy nazvaná Luzia – byl nalezen v oblasti Pedro Leopoldo ve státě Minas Gerais a poskytl důkazy o lidské přítomnosti nejméně před 11 000 lety.About.com, http://gobrazil.about.com/od/ecotourismadventure/ss/Peter-Lund-Museum.htm Nejstarší keramika nalezená na západní polokouli byla vykopána v povodí Amazonky v Brazílii a radiokarbonovou metodou bylo odhadnuto její stáří na 8000 let. Keramika byla nalezena nedaleko města Santarém a poskytuje důkaz, že oblast tropického pralesa umožňovala vznik komplexní prehistorické kultury.Science Magazine, 13 December 1991 http://www.sciencemag.org/content/254/5038/1621.abstract V době příchodu Evropanů žilo na území dnešní Brazílie asi 2000 kmenů. Domorodé obyvatelstvo tradičně tvořily převážně polokočovné kmeny, které se živily lovem, rybolovem, sběrem a migračním zemědělstvím. K nejvýznamnějším indiánským kulturám patřila kultura Marajoara, která se rozvinula na ostrově Marajó u ústí řeky Amazonky. Zformovala se okolo roku 400. Její populace dosahovala možná až 100 000 lidí.
V roce 1500 přistál u brazilských břehů portugalský kapitán Pedro Álvares Cabral. Až do roku 1529 věnovalo Portugalsko Brazílii velmi malou pozornost, především kvůli vysoce lukrativnímu obchodu s Indií a Čínou. Tohoto nezájmu využívali cizí obchodníci, piráti a korzáři k ilegální těžbě cenného sapanu, stromu, z něhož se vyrábělo barvivo. Až roku 1532 zde Portugalci zřídili kolonii. V roce 1549 byl hlavním městem kolonie Brazílie vyhlášen São Salvador da Bahía de Todos os Santos (dnešní Salvador) a byl zřízen úřad generálního guvernéra (vicekrále). V letech 1554–1567 domorodci vytvořili Konfederaci Tamoyo (Confederação dos Tamoios), do jejíhož čela se postavil náčelník Cunhambebe. Tato konfederace se vzbouřila proti portugalské nadvládě, avšak byla poražena.
Během 16. století se základem brazilské ekonomiky a společnosti stalo plantážní pěstování cukrové třtiny a export cukru do Evropy. Kolem roku 1600 již byla Brazílie největším producentem cukru na světě. Kolonisté však nedokázali trvale zotročovat domorodce, a tak začali brzy dovážet miliony otroků z Afriky. Afričané se stali podstatnou částí brazilského obyvatelstva a dávno před zrušením otroctví (1888) se začali mísit s evropskou brazilskou populací. Ovlivnili i brazilskou kulturu, stáli u počátků současných afro-latinských synkretických kultů umbanda a candomblé. Otroci vedli i několik povstání, v čele nejznámějšího stál Zumbi dos Palmares. Založil i vlastní stát o velikosti Portugalska zvaný Palmares. Na vrcholu své slávy měl více než 30 000 obyvatel a udržel se 67 let. náhled|Portugalský princ Pedro vyhlašuje roku 1822 nezávislost Brazílie na Portugalsku
Skupiny průzkumníků, nazývané bandeiras, pronikaly od 17. století také do vnitrozemí a roku 1637 Pedro Teixeira jako první Evropan proplul po celé délce řeku Amazonku. Nálezy zlata a diamantů ve státě Minas Gerais na přelomu 17. a 18. století přilákaly do země statisíce Portugalců a urychlily kolonizaci brazilského vnitrozemí. Za napoleonských válek roku 1807 uprchl do Brazílie portugalský dvůr v čele s králem Janem VI., který zde vládl 13 let, usazen v Rio de Janeiro. Brazílie tak byla zrovnoprávněna v rámci portugalské říše s evropským centrem; v roce 1815 byla zrušena kolonie a vyhlášeno Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves. Důležitým krokem bylo, že král otevřel brazilské přístavy cizím lodím (zvláště britským), což pomohlo obchodu. Došlo k zakládání podniků, vysokých škol, bank, bylo povoleno vydávání novin a knih. Rakouská princezna Leopoldina, provdaná za Janova syna Petra, s sebou přivedla učence a umělce, kteří významně přispěli k rozvoji duchovního života země. Když se král vrátil v roce 1821 do Portugalska, zanechal v Brazílii právě svého staršího syna korunní prince Petra, aby zde vládl jako regent. Po návratu krále portugalské Cortesy zrušily autonomii Brazílie. Tomu se ale místní elita a princ Petr nechtěli podřídit. Již za rok Petr vyhlásil na Portugalsku nezávislost. Po krátké válce vzniklo 7. září 1822 Brazilské císařství do jehož čela se Petr postavil jakožto císař Petr I. Brazilský. O dva roky později byla pod jeho vedením vyhlášena liberální ústava. V roce 1831 vyvrcholila nespokojenost s jeho vládou a byl donucen abdikovat a odejít do exilu. Císařem se stal jeho nezletilý syn Petr II. (Pedro), za něhož do jeho dospělosti vykonávali vládu regenti. náhled|vlevo|Císař Pedro II. (1876) Ve 30. letech 19. století povstání cabanagem proti vládnoucí bílé vrstvě v provincii Grão-Pará otřáslo autoritou státu a způsobilo vylidnění regionu. V dalších provinciích vzrůstala nespokojenost se silným centralismem a objevili se požadavky federalismu. Pro uklidnění situaci byla ústavou umožněna samospráva provincií. Vzrůstající nespokojenost s nestabilitou regentské vlády, vedla politiky v roce 1840 k prohlášení sotva patnáctiletého Pedra plnoletým, načež se ujal vlády. Za téměř šedesátileté vlády Petra II. prošla Brazílie výraznou modernizací, kterou sám pokrokový císař podporoval a byl mezi obyvatelstvem oblíbený. Brazílie se proměnila v prosperující parlamentní monarchii, byť s výrazným postavením císaře a poměrně úzkým volebním právem. Politice dominovalo soupeření liberálních a konzervativních politiků. Postupně nabývaly na síle snahy o zrušení otroctví, o které se snažila i císařská rodina. Pro zachování stability a jednoty státu byla zvolena metoda postupného omezování otroctví.
Po vítězství v krvavé paraguayské válce roku 1870 Brazílie anektovala část regionu Mato Grosso. V důsledku války, která Brazílii stála přes čtyři tisíce mrtvých a dvacet tisíc raněných, došlo ke zvýšení vlivu a prestiže armády. Mezi některými důstojníky poklesla přízeň k císařské rodině a začaly se mezi nimi šířit republikánské myšlenky. V roce 1888 Brazílie rozhodnutím regentky korunní princezny Isabely oficiálně zrušila otroctví, i přes nesouhlas vlivné části bohatých latifundářů, kteří byly abolicí hospodářsky poškozeni. To se stalo císařské rodině osudným, jelikož tím dovršila nespokojenost části armádních důstojníků a bývalých majetných vlastníků otroků. Tato malá skupina společně pod vedením maršála Deodora da Fonseci vyhlásila 15. listopadu 1889 v Riu de Janeiru federativní republiku. Starý, dlouhou vládou a politikou unavený monarcha, který delší dobu přemýšlel o abdikaci, nevyužil svého postavení a nesnažil se zachránit existenci monarchie pro sebe ani pro své potomky. Císařská rodina odešla do evropského exilu. Po vzoru USA byla roku 1891 přijata ústava a vyhlášeny Spojené státy brazilské.
náhled|Getúlio Vargas (1930)