Ekonomie blahobytu () je odvětví ekonomie, které používá mikroekonomické techniky k hodnocení blahobytu na agregované (celohospodářské) úrovni.
Pokus o uplatnění principů ekonomie blahobytu vede k oblasti veřejné ekonomiky, tzn. studium toho, jak by vláda mohla zasáhnout za účelem zlepšení sociálního blahobytu. Ekonomie blahobytu také poskytuje teoretické základy pro konkrétní nástroje veřejné ekonomiky, včetně Analýza nákladů a přínosů, zatímco kombinace ekonomie blahobytu a poznatků z behaviorální ekonomie vedla k vytvoření nové oblasti, a to behaviorální ekonomie blahobytu. Neoklasická ekonomie tvoří základ dosavadní ekonomie blahobytu. Existuje ale také specificky post-keynesovská ekonomie blahobytu, která staví na jiných principech sociální ekonomie.
Oblast Neoklasické sociální ekonomie (hospodářský liberalismus) je spojena se dvěma základními větami. První uvádí, že za určitých předpokladů produkují konkurenční trhy účinné (Pareto-optimální) výsledky , což zachycuje logiku neviditelné ruky Adama Smithe. Druhá uvádí, že každý účinný výsledek může být dosažen působením tržních mechanismů bez dalších zásahů při odpovídajícím rozdělení zdrojů mezi účastníky trhu. Kvůli úzkým vazbám na ekonomii blahobytu a teorii sociální volby je Arrowova věta o nemožnosti někdy uvedena jako třetí základní věta.
Typická metodika začíná odvozením (nebo předpokladem) funkce sociálního blahobytu, kterou lze poté použít k hodnocení ekonomicky proveditelných alokací zdrojů z hlediska blahobytu, který vyprodukují. Takové funkce obvykle zahrnují měřítka ekonomické účinnosti a spravedlnosti, i když novější pokusy o kvantifikaci sociálního blahobytu zahrnovaly širší škálu měřítek včetně ekonomické svobody (jako v přístupu založeném na schopnostech).
Měření blahobytu
Kardinální užitek (kardinální utilita) Raně neoklasický přístup vyvinuli Edgeworth, Sidgwick, Marshall a Pigou.
Předpokládá následující:
Užitek je kardinální, tj. poměr mezi dvěma hodnotami má reálný význam (užitek s hodnotou 4€ je dvakrát vyšší, než užitek s hodnotou 2€) Preference jsou dány exogenně (zvenčí) a nemění se. Další spotřeba poskytuje menší a menší zvýšení užitku (Zákon klesajícího mezního užitku). Všichni jednotlivci mají mezilidsky souměrné užitkové funkce (předpoklad, kterému se Edgeworth ve své matematické psychice vyhnul).
Na základě těchto předpokladů je možné postavit funkci blahobytu jednoduše shrnutím všech jednotlivých užitkových funkcí. Upozorňujeme, že takové opatření by se stále týkalo rozdělení příjmů (distribuční účinnost), ale nikoli distribuce konečných užitků. V normativních termínech tito autoři psali v Benthamitské tradici.
Řádný užitek (ordinální utilita) Nový ekonomický přístup je založen na práci Pareta, Hickse a Kaldora. Výslovně uznává rozdíly mezi aspektem účinnosti disciplíny a aspektem distribuce a zachází s nimi odlišně. Otázky efektivity jsou posuzovány pomocí kritérií, jako je Paretovo optimum a Kaldor-Hicksovy kompenzační testy, zatímco otázky rozdělení příjmů jsou uvedeny ve specifikaci funkce sociálního blahobytu. Efektivita se dále obejde s kardinálními měřítky užitečnosti, které nahradí řádovou užitečností, která pouze řadí komoditní balíčky (například s mapou indiferenčních křivek).
Kritéria
Účinnost Situace jsou považovány za distributivně účinné, když je zboží rozděleno lidem, kteří z něj mají největší užitek.
Mnoho ekonomů používá Paretovo optimum jako svůj cíl z hlediska účinnosti. Dle tohoto měřítka sociálního blahobytu je situace optimální jen v případě, že žádný jedinec nemůže dosáhnout zlepšení bez toho, aby zhoršil situaci někoho jiného.
Tento ideální stav věcí může nastat pouze při splnění čtyř kritérií:
Mezní míry substituce ve spotřebě jsou stejné pro všechny spotřebitele. K tomu dochází, když není možné zlepšit situaci jednoho spotřebitele, aniž by se stav ostatních zhoršil. Mezní rychlost transformace ve výrobě je stejná pro všechny produkty. K tomu dochází, když je nemožné zvýšit výrobu jakéhokoli zboží, aniž by se snížila výroba jiného zboží. Náklady na mezní zdroje se rovnají produktu pro mezní výnosy pro všechny výrobní procesy. K tomu dochází, když mezní fyzický produkt faktoru musí být stejný pro všechny firmy produkující zboží. Mezní míry substituce ve spotřebě se rovnají mezním rychlostem transformace ve výrobě, například tam, kde se výrobní procesy musí shodovat s přáním spotřebitele.
Většina ekonomů souhlasí, že existuje řada podmínek, které mohou vést k neefektivnosti. Mezi ně patří:
Nedokonalé tržní struktury, jako je monopol, monopson, oligopol, oligopson nebo monopolistická konkurence. Neefektivnosti alokace faktorů v základech teorie výroby. Selhání trhu a externality Cenová diskriminace a snižování cen. Asymetrické informace, problém příkazce - zprostředkovatele (anglicky principal-agent problem) Dlouhodobě klesající průměrné náklady v přirozeném monopolu. Některé druhy daní a cel.
Pro určení, zda činnost směřuje ekonomiku směrem k Paretově optimu, byly vyvinuty dva kompenzační testy. Jakákoli změna obvykle způsobí, že někteří lidé na tom budou lépe, zatímco jiné na tom budou hůř – tyto testy se ptají, co by se stalo, kdyby "vítězové" kompenzovali "poražené".
Podle Kaldorova kritéria aktivita přispěje k Paretově optimu, pokud je maximální částka, kterou jsou vítězové připraveni zaplatit, větší než minimální částka, kterou jsou poražení připraveni přijmout. Podle Hicksova kritéria aktivita přispěje k Paretově optimu, pokud je maximální částka, kterou jsou poražení připraveni nabídnout vítězům, aby se zabránilo změně, menší než minimální částka, kterou jsou vítězové připraveni přijmout jako kompenzaci, aby se změny vzdali. Hicksův kompenzační test je z pohledu poražených, zatímco Kaldorův kompenzační test je z pohledu vítězů. Jsou-li obě podmínky splněny, vítězové i poražení se shodnou na tom, že navrhovaná činnost posune ekonomiku směrem k Paretově optimu. Tomu se říká Kaldor-Hicksovská účinnost nebo Scitovskyho kritérium.
Spravedlivost Existuje mnoho kombinací užitečnosti pro spotřebitele, výrobních mixů a kombinací vstupů faktorů v souladu s účinností. Ve skutečnosti existuje nekonečno spotřebních a produkčních rovnovah, které poskytují Pareto optimální výsledky. Existuje tolik optim, kolik je bodů na hranici celkové produkce a možností. Paretovo optimum je tedy nezbytnou, ale nikoli dostatečnou podmínkou maximalizace sociálního blahobytu. Každé Paretovo optimum odpovídá různému rozdělení zdrojů v ekonomice. Některé mohou zahrnovat velké nerovnosti. Jak tedy rozhodneme, které Paretovo optimum je nejžádanější? Toto rozhodnutí se přijímá na základě určení funkce sociálního blahobytu. Tato funkce ztělesňuje hodnotící úsudky o mezilidském užitku. Funkce sociálního užitku relativní význam užitku jednotlivců tvořících společnost. náhled|630x630pixelů Utilitárního (Benthamova) funkce sociálního blahobytu sčítá užitek každého jednotlivce, aby získala celkový užitek společnosti. Počáteční situace jednotlivce tedy nehraje roli – přidání jedné jednotky užitku je hodnoceno stejně pro hladovějící osobu a pro milionáře. Užitky jednotlivých jedinců jsou tedy dokonalé substituty. Podle Max-Min (Rawlsovy) funkce sociálního blahobytu je blahobyt maximalizován, když je užitek těch nejchudších jedinců největší. Žádná ekonomická aktivita nezvýší sociální blahobyt, pokud nezlepší pozici jedince, který je na tom nejhůř. V tomto případě jsou užitky jednotlivých jedinců dokonalé komplementy. Většina ekonomů určuje funkce sociálního blahobytu, které jsou mezi těmito dvěma extrémy.
S funkcemi sociálního blahobytu lze pracovat podobně, jako s užitkovou funkcí v mikroekonomické teorii racionální volby: funkce sociálního blahobytu je obvykle znázorňována indiferenčními křivkami, které mohou být použity ve stejném grafickém prostoru jako ostatní funkce, s nimiž interagují (typicky funkcí politik, které můžeme implementovat – obdoba rozpočtového omezení). Utilitární indiferenční sociální křivka je lineární a směrem doprava klesá. Max-Min indiferenční sociální křivka má tvar dvou přímých čar, které tvoří úhel 90 stupňů. Indiferenční sociální křivka vycházející z přechodné funkce sociálního blahobytu je křivka, která se svažuje doprava dolů.
Střední formu indiferenční sociální křivky lze interpretovat tak, že ukazuje, že se zvyšující se nerovností je zapotřebí většího zlepšení užitečnosti relativně bohatých jedinců, aby se kompenzovala ztráta užitečnosti relativně chudých jedinců.
Surovou funkci sociálního blahobytu lze vytvořit měřením subjektivní hodnoty zboží a služeb distribuovaných účastníkům ekonomiky (viz také přebytek spotřebitelů) v dolarech.
Základní věty ekonomie blahobytu Základní věty ekonomie blahobytu spojují koncept Paretovy efektivnosti s fungováním mechanismu trhu.
První věta Za určitých podmínek vede konkurenční prostředí k situaci, kdy jsou zdroje rozděleny tak, že nejde zlepšit situaci aktéra bez toho, aby se zhoršila situace jiných. Tato alokace zdrojů se nazývá Pareto optimální.
Aby platila první věta, musí platit i tyto podmínky:
Všichni jednotlivci pohybující se na trhu se setkávají se stejnými cenami, které berou jako dané. Domácnosti se snaží o maximalizaci užitku. Firmy se snaží o maximalizaci zisku. Neexistují externality a vlivy stojících mimo trh, které ovlivňují rozhodování jednotlivců na trhu.
Věty by měla zachycovat logiku „neviditelné ruky trhu“ Adama Smitha. Obecně však neexistuje důvod předpokládat, že nejlepší Pareto efektivní bod, bude vybrán trhem bez zásahu, jenom, že nějaký takový bod existuje.
Druhá věta Každý bod na křivce užitkových možností může být dosažen působením tržních mechanismů bez dalších zásahů při odpovídajícím rozdělení zdrojů mezi účastníky trhu.
Jinak řečeno, jakéhokoli výsledku, který maximalizuje sociální blahobyt, lze dosáhnout správným přerozdělením příjmu mezi spotřebitele a tržní mechanismus opět zajistí efektivní alokaci.
Platnost druhé věty za těchto předpokladů:
Trhy jsou dokonale konkurenční.
Kritika Teorie ekonomie blahobytu nepřináší žádnou odpověď na to, jak má být bohatství rozdělené. Dokáže řešit pouze optimální alokaci zdrojů v podmínkách daného rozdělení bohatství.
Ekonomové tradiční rakouské školy, pochybují o tom, zda kardinální užitková funkce nebo kardinální funkce sociálního blahobytu mají nějakou hodnotu. Důvodem je to, že je obtížné agregovat užitou hodnotu různých lidí, kteří mají různou mezní užitečnost peněz, jako jsou bohatí a chudí. Také zpochybňují relevanci Pareto-optimální alokace v situacích, kdy rámec prostředků a cílů není zcela znám. Neoklasická teorie vždy předpokládá, že je rámec definován dokonale.Sen, Amartya Kumar. "Distribution, Transitivity and Little's Welfare Criteria." The Economic Journal 73, no. 292 (1963): 771-78. doi:10.2307/2228209.
Další kritici zpochybňují hodnotu ordinálních užitkových funkcí. Navrhli jiné způsoby měření blahobytu, jako alternativu k cenovým indexům, např. jaká je ochota platit a další cenově orientovaná měření. Tato opatření jsou mnohými vnímána, jako podpora konzumerizmu a produktivity. Ekonomii blahobytu je možné dělat bez použití cen, ale není to vždy praktikováno.
Hodnota předpokladů ve funkci sociálního zabezpečení, použitá a implikovaná ve zvoleném kritériu účinnosti, mají tendenci učinit ekonomiku prosperity normativní a možná subjektivní oblastí. Může to být kontroverzní.
Nejvýznamnější však ze všeho jsou obavy z limitů utilitárního přístupu k ekonomice blahobytu. Podle této argumentace není užitečnost jedinou věcí, na které záleží. Proto by měl komplexní přístup k ekonomice blahobytu zahrnovat i další faktory. Přístup založený na schopnostech je pokusem o vytvoření komplexnějšího přístupu k ekonomice blahobytu, v němž se hodnotí blaho a jednání jedince z hlediska schopností a funkcí.
Post-Keynesovská ekonomie blahobytu