Ekologická daň (označovaná také jako energetická daň, environmentální daň či eko-daň) je jedním z pěti ekonomických nástrojů politiky životního prostředí. K ekologickým účelům je možné daně využít dvojím způsobem – za prvé jako zvýhodnění (daňové úlevy), za druhé jako znevýhodnění (ekologické daně). Hlavním účelem těchto daní je omezit poptávku po statcích s negativním dopadem na životní prostředí a stimulovat alternativní řešení.
Ekologické daně spadají do daní nepřímých, přesněji do selektivních.
Definice I když existuje více definic ekologické daně, každá tento pojem vymezuje rozdílně. Na tento fakt poukazuje i vyjádření Evropské komise, která upozorňuje, že každý členský stát Evropské unie vysvětluje a chápe pojem ekologické daně odlišně.The European Commission summarizes the issue as follows: “In the area of environmental taxation, different meanings are often given to similar terms in different Member States, and no precise definitions are offered by EU legislation” (EC 1997, p.3) I v českém právním řádu neexistuje legální definice tohoto pojmu, a proto si pod tímto termínem můžeme představit následující:
veškeré environmentální platby včetně ekologických poplatků, jež se od daní liší pouze tři zavedené daně v roce 2008 (daň ze zemního plynu, daň z pevných paliv, daň z elektřiny)
Mezi nejvyužívanější patří společná definice Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a Evropské agentury pro životní prostředí, která zní: „jakékoli povinné neopětované platby státu uvalené ve formě daní, kterým je připisován: určitý vztah k životnímu prostředí“.OECD/EEA database on environmentally related taxes: definition of environmentally related taxes [online]. [cit. 2010-02-19] Dostupné na: http://www2.oecd.org/ecoinst/queries/index.htm Pod slovem neopětované je myšleno, že užitek poskytovaný daňovému poplatníkovi státem běžně neodpovídá jeho odvodům (opětované platby jsou např. různé typy poplatků uvalené v poměru k poskytované službě, jako objem svozu a zpracování odpadů). Další často používaná definice pochází z Eurostatu (Evropského statistického úřadu) a zní: „daně, jejichž daňový základ je fyzická jednotka (případně její zástupní jednotka) něčeho, co má určitý prokázaný negativní vliv na životní prostředí“. EUROSTAT: Environmental taxes – A statistical guide. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2001.
Členění
Podle cílů, kterých se snaží dosáhnout a) poplatky na hrazení nákladů (výnos z těchto daní je využíván k odstranění negativních dopadů na životní prostředí, které zaviňuje chování určitého daňového subjektu. Příkladem může být svoz domovního odpadu)
b) stimulační daně (stimulační daně mají za úkol měnit a upravovat chování daňových subjektů tak, aby bylo prospěšné pro životní prostředí)
c) fiskální daně (úkolem fiskálních daní je získat co nejvyšší fiskální výnos)
Podle účelu a) čisté Pigouovy daně (tato daň získala své jméno dle anglického ekonoma Arthura C. Pigoua a vychází z teorie externalit, založené na myšlence, že daň by se platila za každou jednotku znečištění v takové výši, aby vyrovnala mezní náklady výroby). Účelem daně je tedy zdaňování přímých příčin, které způsobují zhoršování životního prostředí. Vyvstává problém se stanovením výše daně, jelikož je výpočet externích nákladů obtížný, což vysvětluje, proč jsou tyto daně používány pouze jako teoretický koncept
b) nepřímé ekologické daně (nypřímé ekologické daně jsou uvalovány za účelem příznivého ovlivnění životního prostředí, avšak i zde je problém se stanovením výše daně. U těchto daní se nezdaňuje emisní jednotka (jako i čisté Pigouvy daně), ale výrobky způsobující ekologickou škodu. Jako příklad lze uvést daň z ropných produktů)
c) daně s neplánovanými ekologickými vlivy (jak již napovídá sám název, jedná se o daně, účelem jejichž vytvoření nebyla původně ochrana životního prostředí, ale nakonec na ni vliv mají. Jedná se například o sníženou sazbu daně z přidané hodnoty)
d) účelové ekologické daně (do této kategorie spadají všechny daně, jejichž výnos či alespoň jeho část je vázána na financování ochrany životního prostředí)ŠIROKÝ, J. a kol. Daňové teorie: s praktickou aplikací. 2. vyd. Praha : C.H. Beck, 2008, S. 202. Podle předmětu jednotlivých daní K ochraně životního prostředí slouží:
a) daně z motorových paliv (jedná se o fiskálně nejdůležitější ekologickou daň. Spadá sem zdaňování motorových paliv všeobecnými spotřebními daněmi a daní z přidané hodnoty)
b) daně z automobilů (do daní z automobilů spadají tři skupiny daní – daň z prodeje motorových vozidel, roční poplatky související s vlastnictvím nebo užíváním motorového vozidla a daň uvalená na automobily právnických osob či podnikajících fyzických osob používaná k nepodnikatelským účelům)
c) daně z energetických surovin (do této kategorie spadají daně z uhlí, lehkých a těžkých topných olejů, zemního plynu a elektrické energie)
d) daně z emisí (sem lze zařadit poplatky za těžbu nerostných surovin a platby za využívání životního prostředí)KUBÁTOVÁ, K. Daňová teorie a politika. Praha: ASPI, 2006. S. 261-262.
Podle techniky zdanění Podle techniky, jakou jsou uloženy a v praxi zdaňovány:
a) emisní daně a poplatky (tato daň je placená přímo z emisí, přičemž je očekáváno, že budou mít přímý vliv na pokles množství škodlivých látek)
b) výrobkové daně (v případě výrobkových daní se jedná o daně, jež jsou uvaleny na výrobky, u kterých jejich spotřeba, výroba, použití či likvidace působí na znečišťování životního prostředí)
c) uživatelské poplatky (uživatelské poplatky slouží k pokrytí nákladů vynaložených na poskytování určitých veřejných služeb, například za sběr a likvidaci odpadů. Převážně bývají tyto poplatky vybírány samosprávnými celky)
d) administrativní poplatky (tento typ poplatků je vybírán v souvislosti se speciálním povolením)
e) odčitatelné daňové položky (odčitatelné daňové položky nepatří do klasických daňových nástrojů, avšak jejich vliv na ochranu životní prostředí je pozitivní)
Funkce Ekologické daně mají dvě hlavní funkce – fiskální a stimulační. Pod fiskální funkcí se rozumí získávání dostatečných finančních prostředků pro financování veřejných statků, stimulační funkce pozitivně působí na změnu chování ekonomických subjektů.LEGIERSKÁ, Y. Cíle a meze využití daní k ochraně životního prostředí. In ŠČASNÝ, M. Konsolidace vládnutí a podnikání v České republice a v Evropské unii. Praha: Matfyzpress, 2002.
Ekologická daň v České republice Ekonomické snahy o ochranu životního prostředí se na území České republiky objevují už v 60. letech. Patřily mezi ně například poplatky za znečišťování ovzduší a takzvané náhrady nebo úplaty za vypouštění odpadních vod do vod povrchových. S postupem času byly zaváděny i další platby za znečišťování životního prostředí a využívání přírodních zdrojů.KOVÁŘ, J. Analýza ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí v ČR . Praha, 1994.
Ekologické daně měly být zavedeny od roku 1992, kdy vstoupil v platnost zákon č. 212/1992 Sb. Tento zákon obsahoval takzvané daně k ochraně prostředí, které ale po dobu jeho účinnosti nebyly nikdy implementovány.RITSCHELOVÁ, I. et. al. Úvod do ekonomiky životního prostředí. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Fakulta životního prostředí, 2002. S. 47. K zavedení ekologických daní v České republice zásadně přispěla směrnice č. 2003/96/ES, která zavazuje členské státy Evropské unie k zavedení minimální sazby spotřebních daní pro energetické produkty (elektřina, uhlí a zemní plyn). Ekologické daně byly v České republice zavedeny k 1. lednu 2008, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 261/2007 Sb. o stabilizaci veřejných rozpočtů.RADVAN, M. Ekologické daně. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví, Praha: C. H. Beck, 2008, roč. 16, č. 16, S. 606-616.
Formy ekologických daní v České republice daně nepřímé – daně z pevných paliv, elektřiny a zemního plynu daně s neplánovanými ekologickými dopady – spotřební daně jako daň z pohonných hmot a daň silniční
Spotřební daně byly do zavedení tří nových ekologických daní zákonem č. 261/2007 Sb. největším zdrojem příjmů z ekologických daní.RITSCHELOVÁ, I. et. al. Úvod do ekonomiky životního prostředí. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Fakulta životního prostředí, 2002, S. 47.
Druhy ekologických daní v České republice
V oblasti ochrany ovzduší poplatek za znečišťování ovzduší poplatky za výrobu a dovoz regulovaných látek a výrobků, které je obsahují (freony)Zákon č. 86/2002 Sb. o ochraně ovzduší.
V oblasti ochrany vod platba za odebrané množství podzemní vody poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových poplatek za povolené vypouštění odpadních vod do vod podzemních platba k úhradě správy vodních toků a správy povodíZákon č. 254/2001 Sb. o vodách.
V oblasti ochrany horninového prostředí úhrada z dobývacího prostoru – úhrada z vydobytých nerostů na výhradních ložiskách nebo vyhrazených nerostů po jejich úpravě a zušlechtěníZákon č. 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství.
V oblasti ochrany půdního fondu odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu poplatek za odnětí dle lesního zákonaZákon č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu.
V oblasti odpadového a obalového hospodářství poplatky za uložení odpadů poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů poplatek na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků – registrační a evidenční poplatek dle zákona o obalech.Zákon č. 541/2020 Sb. o odpadech Tento poplatek je jednorázový a platí se při první přeregistraci použitého auta kategorie M1 a N1 v ČR. Vozidla, která splňují emisní normy Euro 3, 4 a 5 jsou od ekologického poplatku osvobozena. Pokud vozidla splňují emisní normu Euro 2, platí se při převodu vozidla 3 000 Kč. Za vozidla, která splňují pouze Euro 1, se platí 5 000 Kč. Vozy nesplňující žádnou emisní normu (poplatek 10 000 Kč) se ve většině případů nevyplatí již převádět a je lepší je ekologicky zlikvidovat.Ekologická daň při přepisu automobilu v roce 2020, 3.2.2020 Poplatníkem emisního poplatku je nový vlastník vozidla, jde-li o změnu vlastníka.§ 113 zákona č. 542/2020 Sb. - znění od 01.07.2025
Ekologická daň v Evropské unii Evropská unie má přísné ekologické normy a s nimi souvisí i příslušné ekologické daně. V roce 2018 byl celkový výtěžek z ekologických daní napříč EU 324,6 miliardy euro, což odpovídá 2,4 % HDP Evropské unie a 6 % celkových příjmů vlád všech členských států. Hlavním cílem EU je v této oblasti unifikace ekologického zdanění napříč všemi členskými státy.
Směrnice Rady 2003/96/ES V souladu se snahou sjednotit ekologické zdanění v EU byla přijata Směrnice Rady 2003/96/ES, která určuje spodní hranici zdanění elektřiny a energetických produktů, mezi které patří například uhlí, zemní plyn a minerální oleje. Ke zdanění těchto produktů však dochází pouze v případě, že jsou použity jako paliva nebo pohonné hmoty. Na způsobu využití (palivo/pohonná hmota) závisí i směrnicí určené minimální sazby. Směrnice také zakazuje vládě členského státu na svém území uplatňovat daňové sazby nižší, než je uvedená minimální sazba.
Jelikož daňové systémy některých zemí při vstupu do EU tyto požadavky nesplňovaly, byly nuceny si vyjednat lhůtu pro jejich implementaci. Státy, o kterých je řeč, byly poté nuceny provést tzv. Ekologickou daňovou reformu (EDR). EDR má snížit daňové zatížení práce a kapitálu a přesunout jej na statky, které negativně ovlivňují životní prostředí. Hlavním účelem EDR je motivovat subjekty, jež způsobují znečištění ke snížení produkce škodlivin na minimum.
Ekologická daň mimo Evropskou unii
Ekologické daně a poplatky na území Indie O zavádění ekologických daní si rozhoduje každý indický stát samostatně, což může vést k celkové nepřehlednosti opatření.
Zelená daň státu Gudžarát