Tento článek je o pravoslavné církvi jako instituci. O jejím náboženství, učení a tradici viz Pravoslaví. Nezaměňovat se Starými pravoslavnými církvemi, Východním křesťanstvím nebo Východními katolickými církvemi

Pravoslavná církev, oficiálně pravoslavná katolická církev, „Východní pravoslaví, oficiální název, používaný i v britské angličtině, je ortodoxní katolická církev, jedna ze tří hlavních doktrinálních a jurisdikčních skupin křesťanství.“ „Pravoslavné církve se správně nazývají ,Pravoslavná katolická církevʻ.“ „Plný název naší církve je ,Pravoslavná katolická církevʻ.“ je druhou největší křesťanskou církvíProtestantismus jako celek není jediná církev ani jediná denominace. „Pravoslavní jsou druhým největším křesťanským společenstvím, které počtem členů předčí pouze římskokatolické společenství.“ s přibližně 220 miliony pokřtěných členů. Funguje jako společenství autokefálních církví, z nichž každá je řízena svými biskupy prostřednictvím místních synodů. Církev nemá ústřední doktrinální nebo vládní autoritu analogickou hlavě katolické církve – papeži, ačkoli ekumenický konstantinopolský patriarcha je jimi uznáván jako primus inter pares („první mezi rovnými“). „Jeho Svatost je duchovním vůdcem 300 milionů pravoslavných křesťanů na celém světě.“ Jako jedna z nejstarších dochovaných náboženských institucí na světě hrála pravoslavná církev významnou roli v dějinách a kultuře západní Asie, Kavkazu a východní a jihovýchodní Evropy.

Pravoslavná teologie je založena na Písmu svatém a svaté tradici, která zahrnuje dogmatické dekrety sedmi ekumenických koncilů a učení církevních otců. Církev učí, že je jedinou, svatou, katolickou a apoštolskou církví, kterou ustanovil Ježíš Kristus ve svém Velkém poslání, a že její biskupové jsou nástupci Kristových apoštolů. Zastává, že vyznává původní křesťanskou víru, jak ji předává svatá tradice. Její patriarcháty, vzešlé z pentarchie, a další autokefální a autonomní církve odrážejí různorodost hierarchické organizace. Uznává sedm hlavních svátostí, z nichž hlavní je eucharistie, slavená liturgicky v synaxis. Církev učí, že konsekrací, kterou epiklezí činí kněz, se obětní chléb a víno stávají tělem a krví Kristovou. Panna Maria je ve pravoslavné církvi uctívána jako Bohorodička a je jí vzdávána úcta při bohoslužbách.

Konstantinopolská, alexandrijská, jeruzalémská a antiochijská církev – s výjimkou některých přerušení společenství, jako bylo schizma Fotiana nebo schizma Akakijců – sdílela společenství s římskou církví až do schizmatu mezi Východem a Západem v roce 1054. Rozkol v roce 1054 byl vyvrcholením narůstajících teologických, politických a kulturních sporů mezi těmito církvemi, zejména o autoritu papeže. Před Efezským koncilem v roce 431 n. l. se na tomto společenství podílela také východní církev, stejně jako různé starobylé východní církve před Chalcedonským koncilem v roce 451 n. l. Všechny se oddělily především kvůli rozdílům v christologii.

Pravoslavná církev je hlavním náboženským vyznáním v Rusku, na Ukrajině, v Rumunsku, Řecku, Bělorusku, Srbsku, Bulharsku, Moldavsku, Gruzii, Severní Makedonii, na Kypru a v Černé Hoře, je také významná a rozšířená v Albánii, Bosně, Sýrii, Iráku a Libanonu a je významně zastoupena v Německu, Španělsku, Spojených státech a Uzbekistánu. Ačkoli pocházejí ze západní Asie, většina východních pravoslavných křesťanů dnes žije v jihovýchodní a východní Evropě a na Sibiři. Zhruba polovina východních pravoslavných křesťanů žije v postsovětských státech, převážně v Rusku. „Ruská pravoslavná církev se sídlem v Moskvě má nejméně 150 milionů stoupenců, což je více než polovina všech pravoslavných křesťanů. ... Ale pan Šterin, který přednáší o trendech v bývalých sovětských republikách, říká, že některé farnosti napojené na Moskvu pravděpodobně přejdou k nové církvi vedené Kyjevem, protože mnoho farností ,se příliš neliší ve svých politických preferencíchʻ.“ Komunity v bývalých byzantských oblastech severní Afriky, východního Středomoří patří mezi nejstarší pravoslavné komunity z Blízkého východu, které se zmenšují v důsledku nucené migrace vyvolané zvýšeným náboženským pronásledováním. Pravoslavné komunity mimo západní Asii, Malou Asii, Kavkaz a východní Evropu, včetně těch v Severní Americe, západní Evropě a Austrálii, vznikly díky diaspoře, konverzím a misionářské činnosti.

Název a charakteristika

Definice Pravoslavná církev je definována jako východní křesťané, kteří uznávají sedm ekumenických koncilů a obvykle jsou ve společenství s Ekumenickým patriarchátem, Alexandrijským patriarchátem, Antiochijským patriarchátem a Jeruzalémským patriarchátem. Pravoslavné církve „jsou pozitivně definovány svým lpěním na dogmatických definicích sedmi [ekumenických] koncilů, silným vědomím, že nejsou sektou ani denominací, ale prostě pokračováním křesťanské církve, a i přes svůj různý původ dodržováním byzantského obřadu“. Tyto církve se negativně vymezují tím, že odmítají papežskou bezprostřední a univerzální svrchovanost.

Pravoslavné církve uznávají těchto sedm ekumenických koncilů: Nicea I., Konstantinopol I., Efez, Chalcedon, Konstantinopol II., Konstantinopol III. a Nicea II. Tyto církve se domnívají, že Trullská synoda „sdílí ekumenickou autoritu Konstantinopole III.“ „Podle shody, která zřejmě panuje ve [východním] pravoslavném světě, bude pravděpodobně koncil, který se konal v roce 879 k ospravedlnění patriarchy Fotia, někdy v budoucnu pravoslavnou církví uznán jako osmý [ekumenický] koncil“.

Pravoslaví západního obřadu existuje jak mimo východní pravoslaví, tak uvnitř něj. V rámci východního pravoslaví jej praktikuje vikariát antiochijské pravoslavné církve.

Název V souladu s církevním učením o univerzalitě a s Nicejským vyznáním víry autority pravoslavné církve, jako například Rafael z Brooklynu, trvaly na tom, aby plný název církve vždy obsahoval výraz „katolická“, jako například „Svatá pravoslavná katolická apoštolská církev“. „Oficiální označení pravoslavné církve je ,pravoslavná katolická a apoštolská církevʻ.“

Oficiální název pravoslavné církve je „pravoslavná katolická církev“. „Oficiální název tohoto tělesa je Pravoslavná katolická církev.“ Je to název, kterým se církev sama označuje „Oficiální označení církve v liturgických a kanonických textech je ,pravoslavná katolická církevʻ.“ „Oficiální označení církve v liturgických a kanonických textech je ,pravoslavná katolická církevʻ (gr. catholicos = všeobecná).“ „Oficiální označení církve v liturgických a kanonických textech je ,pravoslavná katolická církevʻ (gr. catholicos = všeobecná).“ „Oficiální označení církve v liturgických a kanonických textech je ,pravoslavná katolická církevʻ (gr. catholicos = všeobecná).“ „Oficiální označení církve v liturgických a kanonických textech je ,pravoslavná katolická církevʻ (gr. catholicos = všeobecná).“ „Oficiální označení církve v liturgických a kanonických textech je ,pravoslavná katolická církevʻ (gr. catholicos = všeobecná).“ a který je vydáván v jejích liturgických nebo kanonických textech. „Oficiální označení církve ve východních pravoslavných liturgických nebo kanonických textech je ,pravoslavná katolická církevʻ. Vzhledem k historickým vazbám východního pravoslaví na Východořímskou říši a Byzanc (Konstantinopol) se však používá označení ,východníʻ nebo ,řecká pravoslavnáʻ církev.“ „Oficiální označení církve ve východních pravoslavných liturgických nebo kanonických textech je ,pravoslavná katolická církevʻ.“ Pravoslavní teologové označují církev jako katolickou. Tento název a delší varianty obsahující slovo „katolická“ jsou uznávány a uváděny i v jiných knihách a publikacích světských či nevýchodních pravoslavných autorů. „V pravoslavné katolické církvi je autorita“. „...všechno je shromážděno a stále žije ve Svaté apoštolské pravoslavné katolické církvi sedmi koncilů.“ Katechismus Filareta (Drozdova) Moskevského vydaný v 19. století nese název: Delší katechismus pravoslavné, katolické, východní církve (rus: Пространный христианский катехизис православныя, кафолическия восточныя Церкви).

Od starověku až do prvního tisíciletí byla řečtina nejrozšířenějším společným jazykem v demografických oblastech, kde byzantská říše vzkvétala, a řečtina, jako jazyk, v němž byl napsán Nový zákon, byla hlavním liturgickým jazykem církve. Z tohoto důvodu byly východní církve někdy označovány jako „řecké“ (na rozdíl od „římské“ nebo „latinské“ církve, která používala latinský překlad Bible), a to i před velkým schizmatem v roce 1054. Po roce 1054 se „řecko-pravoslavnou“ nebo „řecko-katolickou“ označovala církev, která byla ve společenství s Konstantinopolí, podobně jako se „katolickou“ označovalo společenství s katolickou církví. „Vzhledem k používání názvu ,řeckokatolíciʻ východními církvemi katolické církve a historickým vazbám pravoslavné katolické církve na Východořímskou říši a Byzanc (Konstantinopol) se však exonymum v americkém anglickém úzu označovalo jako ,Easternʻ nebo ,Greek Orthodoxʻ Church. Tyto termíny jsou někdy zavádějící, zejména pokud se vztahují na ruské nebo slovanské církve a na pravoslavné komunity v západní Evropě a Americe.“

V maďarštině se církev i ve 21. století běžně nazývá „východní řecká“ (maďarsky Görögkeleti). Toto ztotožnění s řečtinou se však postupem času stávalo stále více matoucím. Misionáři přinesli východní pravoslaví do mnoha oblastí bez etnických Řeků, kde se nemluvilo řecky. Navíc boje mezi Římem a Konstantinopolí o kontrolu nad některými částmi jihovýchodní Evropy vedly k přestupu některých církví ke katolické církvi, která pak také používala označení „řeckokatolická“ k označení, že nadále používá byzantský obřad. Dnes používá řečtinu jako bohoslužebný jazyk jen menšina stoupenců východní ortodoxie.

„Východní“ tedy označuje geografický prvek v původu a vývoji církve, zatímco „pravoslavný“ označuje víru, stejně jako společenství s ekumenickým patriarchátem v Konstantinopoli. Na východě existují další křesťanské církve, které nejsou ve společenství ani s katolickou církví, ani s pravoslavnou církví, které bývají rozlišovány kategorií nazvanou „pravoslavní“. Zatímco pravoslavná církev se nadále oficiálně nazývá „katolická“, z důvodu univerzálnosti se společným názvem „pravoslavná církev“ předchází náhodné záměně s katolickou církví.

Ortodoxie

První známé použití výrazu „katolická církev“ (he katholike ekklesia) se objevilo v dopise jedné řecké církve druhé (Ignác z Antiochie Smyrňanům), který byl napsán kolem roku 110 n. l. V dopise se uvádí: „Kdekoli se objeví biskup, tam ať je lid, stejně jako kde může být Ježíš, tam je všeobecná [katholická] církev.“ Křesťané tedy téměř od počátku označovali křesťanskou církev jako „jednu, svatou, katolickou (z řeckého καθολική, ,podle celku, všeobecnáʻ) a apoštolskou církev“. Pravoslavná církev tvrdí, že je dnes pokračovatelkou a zachovatelkou téže rané církve.

Podobně se hlásí i řada dalších křesťanských církví: římská katolická církev, anglikánské společenství, asyrská církev a pravoslavní. Podle názoru východních pravoslavných Asyřané a orientálci opustili pravoslavnou církev v letech následujících po třetím ekumenickém koncilu v Efezu (431), respektive po čtvrtém ekumenickém koncilu v Chalcedonu (451), když odmítli přijmout christologické definice těchto koncilů. Podobně se církve v Římě a Konstantinopoli oddělily v události známé jako schizma mezi Východem a Západem, tradičně datované do roku 1054, ačkoli šlo spíše o postupný proces než o náhlý rozchod.