Válka v Abcházii (1992–1993)

Válka v Abcházii (1992–1993) byl válečný konflikt mezi gruzínskými vládními vojenskými jednotkami a abchazskými separatisty, které podporovali Rusové a militanti ze Severního Kavkazu. Do bojů se zapojili Gruzínci žijící v Abcházii na straně vládních vojsk, zatímco místní Rusové a Arméni podpořili Abchazy. V průběhu války si Abchazové zajistili podporu několika tisíc severokavkazských či kavkazských militantů a též ruských vojenských jednotek, které se nacházely na území Abcházie nebo blízko hranic. Tato válka byla vrcholem gruzínsko-abchazského konfliktu, který je doposud nevyřešený.

Průběh války byl navíc vyostřen kvůli probíhající občanské válce v západní Gruzii mezi příznivci nedávno sesazeného prezidenta Zviada Gamsachurdii a novou vládou pučistů v čele s Eduardem Ševardnadzem, také kvůli gruzínsko-osetskému konfliktu, jenž probíhal již od roku 1989, a kvůli všeobecnému nárůstu nacionalismu v době rozpadu SSSR. Během bojů docházelo k masakrům, k násilí na civilistech a k dalším válečným zločinům, a to všemi bojujícími stranami. K nejhoršímu krveprolití došlo až v závěru války dne 27. září 1993 při masakru v Suchumi. Dle Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě následovaly v Abcházii etnické čistky namířené proti gruzínskému obyvatelstvu. Tyto zločiny vyšetřovala mise v říjnu 1993, kterou nařídil Generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí a odhalila četné a závažné případy porušování lidských práv jak Abchazy, tak Gruzíny.

Vítězem války byla nakonec Abcházie, jež získala nezávislost, ačkoliv ji žádný stát na světě tehdy neuznal. Válka těžce dolehla na Gruzii, jež se musela vyrovnat s uprchlickou krizí, s tvrdými dopady války na ekonomiku a na tamní veřejnost celkově, a také se ztrátami území, kterým vládla od té doby jen de iure. Abcházie vyšla ze všech bojů rovněž zpustošená.

Pozadí a příčiny Již v průběhu 80. let byla situace v tehdejší Abchazské autonomní sovětské socialistické republice napjatá a vyostřená a sílily hlasy volající po odtržení Abcházie od Gruzie. Abchazská inteligence v roce 1989 sepsala v obci Lychny na velkém shromáždění oficiálně petici moskevské vládě na vytvoření Abchazské sovětské socialistické republiky, nezávislé na Gruzii, a tuto deklaraci podepsal rektor Suchumské státní univerzity. Tento krok vyvolal masové bouře ze strany Gruzínců žijících v Abcházii, kteří zde tvořili téměř polovinu obyvatelstvaCORNELL, Svante E., Small Nations and Great Powers: A Study of Ethnopolitical Conflict in the Caucasus, 2001. str. 156. Routledge (UK), . Ačkoliv nebylo této žádosti sovětským vedením vyhověno, zůstávali Abchazové loajální vůči sovětské moci. Gruzíni naopak v téže době pořádali v Tbilisi akce, jež přerostly v protisovětské demonstrace, jež byly 9. dubna 1989 složkami sovětské armády krvavě potlačeny. V průběhu této demonstrace též zazněly protiabchazské hlasy a Abchazové to vnímali jako vážnou hrozbu pro své postavení v rámci sovětské Gruzie.

Napětí v Abcházii proto rostlo a vyvrcholilo 16. červenci v ozbrojený střet následkem sporů o založení pobočky Gruzínské státní univerzity v Suchumi vyčleněním gruzínské sekce z Abchazské státní univerzity, kdy bylo zabito nejméně 17 osob a dalších 448 bylo zraněno, z toho 302 bylo Gruzínců.Suny, Ronald Grigor, The Making of the Georgian Nation: 2. vydání, 1994. str. 399. Indiana University Press, . Pořádek nastolila až sovětská armáda, nastolením stanného práva a obvinila extrémisty z obou táborů ze vzájemné provokace.

V roce 1990 se situace v Abcházii relativně uklidnila, avšak nevraživost Abchazů a Gruzínců přetrvávala. Projevovala se například legislativními válkami a segregací zájmových spolků dle národnosti. V té době nemohla pomoci etnický konflikt vyřešit ani ústřední moc, jež se potýkala s rozpadem Sovětského svazu. Změny přinesla v dubnu 1991 vyhlášená nezávislost Gruzie, jejímž prvním prezidentem se stal nacionalista Zviad Gamsachurdia. Konaly se první svobodné volby, kdy byly pro Nejvyšší sovět Abchazské ASSR nastaveny národnostní kvóty, výrazně ve prospěch Abchazů. Ty však nereflektovaly tehdejší národnostní složení: Abchazové získali 28 křesel z 65 (17 % populace), Gruzínci 26 mandátů (45 %) a zbylých 11 křesel získali Rusové a zástupci ostatních národností (38 %). Takovéto rozdělení na dvě dominantní frakce prohloubilo národnostní spory.

Do čela Abcházie se již o rok dříve dostal Vladislav Ardzinba, pod jehož vedením se země potichu připravovala na další fázi konfliktu. V lednu 1992 došlo k puči v Tbilisi a nastoupila nová moc v čele s Eduardem Ševardnadzem. Gruzie přijala ústavu z roku 1921, která nepočítala s existencí autonomních republik, a tak nové napětí vyvrcholilo v červnu 1992 útokem abchazských demonstrantů a militantů na vládní budovy v Suchumi. Abchazská vláda reagovala dne 23. července 1992 jednostranným vyhlášením nezávislosti na Gruzii a prozatímně obnovila abchazskou ústavu z roku 1925. Nezávislost tehdy nebyla uznána žádným státem z mezinárodního společenství. O pár týdnů později vypukla válka.

Průběh války

Gruzínská ofenzíva (srpen–září 1992)

náhled|vlevo|Průběh válečných událostí v srpnu až říjnu 1992. Po nastolení režimu Eduarda Ševardnadzeho se Gamsachurdiovi příznivci (Zviadovci) stáhli z Tbilisi do západní Gruzie, kde následně vypukla občanská válka. Dne 14. srpna 1992 vyslal šéf gruzínské obrany Tengiz Kitovani do akce policejní jednotky a také jednotky Národní gardy o počtu zhruba 3 tisíc mužů, aby na západě nastolila pořádek a obnovila kontrolu nad Abcházií, jež vyhlásila nezávislost. Tyto jednotky byly doplněny zločinci propuštěnými z vězení pod podmínkou, že budou bojovat v Abcházii. Ještě téhož dne se rozhořely urputné boje v ulicích Suchumi. Jednotka čítající tisíc policistů ve zbrani totiž zaútočila směrem od Gali na Suchumi. Jako první obsadili letiště Suchumi-Babušara. Poté uvalili informační embargo na novináře a během poledne vtrhli do města. Následovaly je gruzínské tanky a pěchotní vozidla, které použili v ulicích proti abchazským militantům, schovaných za barikádami a vyzbrojených Molotovy koktejly a samopaly. Následovala dělostřelba na pozice Abchazů ve městě. Gruzínské jednotky brzy obsadily i velkou část střední a východní Abcházie. 18. srpna 1992 bylo Suchumi gruzínskými jednotkami dobyto. Separatistická vláda pod vedením předsedy abchazského nejvyššího sovětu Vladislava Ardzinby rozhodla o stažení se do Gudauty, kde vyhlásil všeobecnou mobilizaci a začal volat o pomoc.

Na tuto situaci zareagovala Konfederace kavkazských národů ze Severního Kavkazu, která se 19. srpna sešla v Grozném a otevřeně vyhlásila pomoc Abcházii a nepřátelství vůči Gruzii. 22. srpna uveřejnila Konfederace kavkazských národů dekret jejího prezidenta Musy Šanibova a předsedy jejich parlamentu Jusupa Soslanbekova, který zněl:

„Jelikož není jiná možnost, jak vyhnat vojsko gruzínských okupantů z území nezávislé Abcházie, a aby došlo k realizaci usnesení 10. jednání parlamentu Konfederace kavkazských národů, nařizujeme tímto: 1. Všechny štáby Konfederace zabezpečí vyslání dobrovolníků na území Abcházie, aby zničili agresora vojensky. 2. Všechny vojenské jednotky Konfederace musí provést vojenské akce proti jakýmkoliv silám, jež se jim postaví, a pokusí se dostat na území Abcházie jakýmkoliv způsobem. 3. Vyhlásit Tbilisi zónou katastrofy. Proti městu využít všech metod, včetně teroristických aktů. 4. Vyhlásit všechny osoby gruzínské národnosti přítomné na území Konfederace jako rukojmí. 5. Zadržet veškerý náklad směřující do Gruzie a přerušit všechny možnosti jejich přesunu.“Červonnaja, Světlana. Абхазия-1992: Посткоммунистическая вандея. Abkhazeti.info. 26. ledna 2006. Dostupné online .

25. srpna oznámil velitel gruzínských vojsk, vyslaných do Suchumi, Giorgi Karkarašvili přes televizi, že gruzínské jednotky nebudou brát žádné válečné zajatce. Přislíbil, že mírumilovným obyvatelům Abcházie nebude ublíženo, a uskuteční se mírové rozhovory. Separatisty varoval, že pokud jednání o míru ztroskotají a pokud bude zabito sto tisíc Gruzínů, zahyne všech zbývajících 97 tisíc etnických Abchazů, podporujích Ardzinbu.AMKUAB, G. ILLARIONOVA T. Abxazija: Xronika neobjavlennoj vojny. Časť I. 14 avgusta – 14 sentiabria 1992 goda. Moskva, 1992, str. 128. The Search for a Peace Settlement, 1998, Vrije Universiteit Brussel Karkarašvili později vyhrožoval Ardzinbovi, aby se vyvaroval jakýchkoliv akcí, kterými by měly za následek ztrátu potomků abchazského národa. Na Ardzinbu tak přesunul zodpovědnost za jejich případnou budoucí smrt. Tyto výroky později využili separatisté pro potřeby své propagandy a pro ospravedlnění svých vlastních skutků.ČERVONNAJA S. M. Абхазия – 1992: посткоммунистическая Вандея. Moskva. 1993

Během této fáze bojů došlo k etnickým čistkám, které provázely krutosti na obou stranách.ČERVONNAJA S. M. Conflict in the Caucasus: Georgia, Abkhazia and the Russian Shadow. Gothic Image Publications, 1994. . Abchazové byli vyháněni z míst pod gruzínskou kontrolou a Gruzíni byli vyháněni z míst ovládaných abchazskými separatisty. Časté byly loupeže, rabování či únosy a jiné druhy násilí včetně vražd. V Suchumi páchala gruzínská vojska, k nimž se přidaly milice Mchedrioni, tyto zločiny na etnickém základu, dle výpovědí vyháněných abchazských obyvatel často pod vlivem alkoholu. Terčem útoků se staly i abchazské kulturní památky. Gruzínci vyplenili budovy Abchazské státní univerzity, abchazského muzea a další místa. Budova abchazského národního archivu byla skupinou mladých gruzínských vojáků podpálena. Okolní obyvatelé všech národností (včetně Gruzínů) požár uhasili, ale vojáci se pak vrátili, rozehnali obyvatele střelbou, polili budovu kerosinem a znovu ji zapálili. Budova zcela vyhořela a nenávratně bylo zničeno 95 % všech písemností, dokumentů a nahrávek.DE WAAL. Thomas. Abkhazia: Cultural Tragedy Revisited. Institute for War & Peace Reporting. [cit. 2019-12-31]. Dostupné online.

Do konce srpna ovládla Gruzie většinu území Abcházie. Abchazové se ocitli obklíčení ze západu i východu v okrese Gudauta, a v severovýchodní části okresu Očamčyra v Tkvarčeli a okolí. V Gudautě byla umístěna ruská letecká základna, což bylo pro budoucí vývoj války klíčové. Zde totiž Abchazové oficiálně požádali o pomoc Rusko. Ruská armáda reagovala prohlášením odsuzující gruzínskou agresi, zatímco prezident Boris Jelcin se k záležitosti postavil neutrálně a na začátku září uspořádal v Moskvě setkání mezi Ševardnadzem a Ardzinbou. 3. září bylo sjednáno příměří, na základě kterého se měla gruzínská vojska stáhnout z okresu Gagra, nejzápadnějšího okresu v Abcházii, a Abchazové měli zařídit odchod severokavkazských dobrovolníků domů. K dojednání nejdůležitějšího bodu smlouvy, který měl definitivně vyjasnit vztah Gruzie k Abchazům, však nedošlo. Zatímco Gruzie svou část dohody o příměří plnila, Abchazové nikoliv.

Operace Gagra (říjen 1992)

Po stažení těžké techniky gruzínské armády z Gagry se ocitli Gruzínci v okrese Gagry bezbranní, a tak Abchazové porušili příměří a obnovili boje. Tentokrát plně zasáhli i severokavkazští bojovníci, podporovaní kozáckými oddíly z Kubáně. Nejpočetnější byli Čečenci, v jejichž řadách bojoval i tehdy ještě neznámý bojovník Šamil Basajev. Bitva o Gagru se uskutečnila 1. až 6. října 1992. Město na pobřeží Černého moře bylo gruzínskou armádou obsazeno již v průběhu bojů o Suchumi, když se zde vylodila. Zdejší posádka zde po podepsání příměří sice nebyla příliš početná, ale byla pořád dobře vyzbrojená. Vojsku složeném z abchazských separatistů, dobrovolníků Konfederace kavkazských národů a Kozáků velel Šamil Basajev a byl úspěšný. Separatisté byli tentokrát vyzbrojeni podstatně lépe než při bitvě o Suchumi, a nasadili tanky T-72, raketomety BM-21 Grad, útočné stíhačky Suchoj Su-25 a helikoptéry. Ševardnadze před bitvou obvinil Rusko z pomoci separatistům, neboť předtím touto výzbrojí Abchazové nedisponovali.