Francouzština (dříve též nazývaná franštinaNapř. ještě v roce 1991 vydaná učebnice Franština pro mediky (Brno, Masarykova univerzita)) je románský jazyk, je státním jazykem např. ve Francii, Belgii, Švýcarsku, Kanadě a v některých afrických zemích.

Francouzština jako samostatný jazyk se formovala přibližně v 6.–8. století ve franské říši, kde se v bývalé římské provincii Galie užívala vulgární latina (galorománština) ovlivňovaná germánskými jazyky Franků a dalších kmenů. Starofrancouzština se užívala v severní části bývalé Galie a označovala se také jako langue d'oïl, pro odlišení od jižní okcitánštiny (langue d'oc). Za nejstarší doklad francouzštiny je obvykle považována štrasburská přísaha Karla Holého z roku 842. Koncem středověku se francouzština prosadila jako oficiální jazyk království a v novověku se vyvinula klasická literární francouzština. Po francouzské revoluci začala být francouzština prosazována jako nástroj národního sjednocení země, kde se mluvilo množstvím místních jazyků a dialektů, tzv. „patois“.

Vznik a vývoj

Původ Prvopočátky vývoje francouzštiny jako románského jazyka jsou spojovány s postupným pronikáním římského vojevůdce Julia Caesara do Galie v letech 58 až 52 př. n. l. Vítězní Římané se ujali administrativy v zemi a úředním jazykem se stala latina (především ve formě mluvené vulgární latiny).

Původní keltský jazyk Galů přežíval i nadále, a to převážně v mluvené podobě na venkově, zčásti i v městských domácnostech.

Tento proces, který se označuje jako romanizace, probíhal od jihu země a rozdíly v nářečích lze pozorovat ještě dnes. Tzv. provençal, nářečí kraje Provence, je svou výslovností velmi podobné italštině.

Období Germánů Germáni pronikali na galská území v pozdním starověku. Vulgární latina se postupně vytrácela a přežívala pouze ve formě latiny klasické, která se stala od roku 313 vyhlášením Ediktu milánského jediným jazykem bohoslužeb.

Země byla relativně roztříštěná a vyvíjela se místní nářečí (patois), z nichž nejvýznamnější je nářečí 'Île-de-France. Postupně se utvořily tři hlavní jazykové oblasti: Nářečí severu země – la langue d'oïl, označované podle toho, že ano (oui) se v tomto nářečí vyslovuje jako oïl. Nářečí jihu země – la langue d'oc, označované podle toho, že ano (oui) se v tomto nářečí vyslovuje jako oc. Nepatří vlastně do francouzštiny, jazykověda je považuje za samostatný románský jazyk, okcitánštinu. Nářečí frankoprovensálská - le francoprovençal, ve východní oblasti, v okolí měst Lyon, Ženeva a Grenoble. Nepatří vlastně do francouzštiny, jazykověda je považuje za samostatný románský jazyk, franko-provensálštinu.

Vliv germánských jazyků na francouzštinu Vznik tzv. h aspiré, které má vliv na vázání slov. Zatímco v germánských jazycích se hláska 'h' vyslovuje, ve francouzštině tomu tak není. Ve slovech s 'h' germánského původu nelze provádět elizi (např. le Havre /ləavʀ/, ale l'hôtel /lɔtɛl/). Vzniká charakteristický přízvuk francouzštiny (accent pointu), většinou na koncové slabice slova. Protože v germánských jazycích je přízvuk na první slabice, došlo k redukci výslovnosti koncových slabik u původních latinských slov. Tak např. z latinského slova TĒLA se vyvinulo francouzské 'toile' /twal/ s tzv. němým e na konci. V románských jazycích je přídavné jméno umístěno většinou za podstatným jménem. Díky vlivu germánských jazyků lze některá krátká přídavná jména ve francouzštině nalézt před podstatným jménem (např. un petit garçon).

Období šíření křesťanství V roce 496 se franský král Chlodvík I. oženil s burgundskou kněžnou Klotildou a přijal i její katolickou víru. Tak se katolické křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Franské říše. Znovu se vrátil vliv latiny, která se vyvinula do různých nářečí.

Karel Veliký a počátky francouzštiny Ještě v období vlády Karla Velikého se nedalo mluvit o francouzštině jako takové. Jazyk, kterým se v té době mluvilo, byl složen z mnoha nářečí a souhrnně jej francouzština označuje jako la langue romaine. Karel Veliký dbal na šíření kultury a miloval klasickou latinu. Zakládal školy jak pro obyčejný lid při každé farnosti, tak školy pro vzdělance při každém klášteře, kde se vyučovalo klasické latině. (Tato tradice však po jeho smrti zanikla a mnoho škol bylo zrušeno a opuštěno.) Z Anglie si pozval mnicha Alquina, jehož úkolem bylo postarat se o znovunalezení pravidel klasické latiny. Ta se stává jediným jazykem vzdělanců a jediným psaným jazykem. Pro tyto účely vzniklo nové písmo, které se nazývá karolinská minuskula. Z karolinské minuskuly vznikla později malá písmena abecedy, kterou používáme dnes i my – nazývá se latinka. Velká písmena (majuskule) byla převzata z antických nápisů.

Po smrti Ludvíka Pobožného, syna Karla Velikého, byla země rozdělena. Mezi Ludvíkovými syny dochází k bojům o moc a Ludvík Němec a Karel Holý uzavírají alianci proti staršímu bratru Lotharovi. Za tímto účelem vzniká Štrasburská přísaha, dokument, který jako první v písemné podobě dokládá podobu staré francouzštiny (la langue romaine).

Jazyk, který díky šíření kultury vzniknul v období karolinské renesance, se ve francouzštině nazývá la langue franque nebo la langue francienne, tedy základ moderní francouzštiny.

Změny jazyka v tomto období náhled|Znalost francouzštiny v Evropské Unii|268x268px Obnova klasické latiny měla vliv především na slovní zásobu. Vznikala tzv. dubleta, tedy dvě slova různé pravopisné i fonetické formy, která pocházela ze stejného latinského základu. Příčinou je dvojí podoba latiny. Vulgární latina, kterou používal prostý lid, dala za vznik jednomu tvaru, vznikajícímu přirozenou cestou, a latina klasická, kterou používali učenci, dala za vznik druhému tvaru. Tato slova vznikala uměle a vyplňovala mezery ve slovní zásobě, bylo-li třeba popsat nový jev. Např. z latinského hospitalem vzniklo přirozeným vývojem hôte (hostitel) nebo hôtel (hotel) a uměle bylo vytvořeno hôpital (nemocnice).

Změny v pravopise: Změna souhlásky c na spřežku ch /ʃ/ (např. z latinského castelum vzniká château) Souhláska 's' v některých případech mizí před samohláskami, místo ní se nad samohláskou píše cirkumflex ^ (např. z latinského insula vzniká île – ostrov) V pravopise mizí souhláska 'l' a mění se na spřežku 'au' /o/, která se v mnoha případech už ani v latině nevyslovovala (např. z latinského auba vzniká aube – úsvit)

Francouzština ve světě Z francouzštiny pochází velká část mezinárodních slov – 45 % slov v dnešní angličtině má francouzský (a zprostředkovaně přes francouzštinu vlastně latinský) původ. Francouzština je mezinárodním diplomatickým jazykem, komunikačním jazykem EU, NATO, OSN a dalších mezinárodních organizací; po 2. světové válce je však vytlačována angličtinou a její celosvětový význam je menší (přes snahu francouzské vlády podporovat šíření jazyka v zahraničí).

Výslovnost

Souhlásky +Přehled souhlásekBilabiálaLabiodentálaAlveoláraPostalveoláraPalatálaVeláraUvuláraNazálamnɲɲPlozivaNezněláptkZnělábdgFrikativaNezněláfsʃʁZnělávzʒAproximantaProstájLabiálníɥwLaterálal

Samohlásky +Přehled samohlásekPředníStředníZadní Prosté ZaokrouhlenéUzavřenéiyuPolouzavřenéeø(ə)oPolootevřenéɛ/(ɛː)œɔOtevřenéa(ɑ)PředníZadní Prosté Zaokrouhlené Polootevřenéɛ̃(œ̃)ɔ̃ Otevřenéɑ̃

Abeceda Francouzština se píše latinkou s diakritickými znaménky. Písmena s diakritikou se v abecedním pořadí řadí tak, jako by diakritiku neobsahovala, tj. např. slovo mère je v abecedě mezi slovy merci a mettre.

+ Základní abeceda velká písmena A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z malá písmena a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z výslovnost a b k/s d e f g/ž – i ž k l m n o p k r s/z t ü v v s/z i/j z + Písmena s diakritikou a ligatury velká písmena À Â Æ Ç Ë È É Ê Ï Î Ô Œ Ü Ù Û Ÿ malá písmena à â æ ç ë è é ê ï î ô œ ü ù û ÿ výslovnost a a ä s  e e e e i/j i o ö u ü ü i/j

Francouzština používá částečně spřežkový pravopis – ch [ʃ], gn [ɲ], ou [u], ch [ʃ], que [kɛ, k], gue [gɛ, g], aux [o] atd. U samohlásek má rozlišovací funkci otevřenost, nikoli délka jako v češtině. Dlouze se mohou (ale nemusí) vyslovovat přízvučné slabiky, pravidelně se dlouze vyslovuje přízvučná samohláska před [v], [ʀ], [z], [ʒ], [vʀ] (např. père [pɛ:ʀ] otec).

Písmeno e v nepřízvučné slabice se nečte vůbec nebo jen redukovaně [ə], na konci slova se nečte, ale ovlivňuje čtení předchozí souhlásky (gris [gri] šedý grise [gri:z] šedá). Zpravidla se nečte koncové -s, pokud není vázáno s dalším slovem začínajícím samohláskou (les âmes [lezɑm] duše – plurál). Redukce výslovnosti souhlásek se uplatňuje také u dalších zakončení slov, např. -ez, -er se vyslovuje [-e]. Kromě vázání se setkání dvojice samohlásek těsně vázaných slov zabraňuje také elizí (la + amie = l'amie přítelkyně) nebo změnou tvaru (ma + amie = mon amie má přítelkyně). Písmeno h se nečte, ale počáteční h slov germánského původu (jsou vyznačena ve slovníku) je tzv. dyšné h (h aspiré), které brání elizi a vázání (la hache, ma hache (má) sekera, na rozdíl od l'homme člověk).

Tři diakritické značky se nazývají „přízvuk“ (fr: accent), protože jsou převzaty z označování přízvuku ve starořečtině. Ve skutečnosti však neoznačují různé přízvuky, ale částečně odlišnou výslovnost, částečně jde o historický pozůstatek, který v některých případech graficky rozlišuje homonyma. Accent aigu (ostrý přízvuk) – é – se čte jako zavřené [e] (např. étudiant [etydjɑ̃]); pozor: neznačí jako v češtině prodlouženou výslovnost Accent grave (tupý přízvuk) – à, è, ù – v případě è označuje otevřené [ɛ] (např. mère [mɛ:ʀ] matka). Jinak má jen rozlišovací funkci: ou „nebo“ – où „kde“

Accent circonflexe (cirkumflex) – â, ê, î, ô, û – česky vokáň, připomíná obrácený háček, „stříška“. Â označuje zadní [ɑ], ê otevřené [ɛ] a ô naopak zavřené [o]. Často označuje oněměné s, tedy historické písmeno s v pozici před souhláskou, které se přestalo vyslovovat (např. fenêtre [fənɛtr] „okno“ z lat. fenestra)

Další znaménka Trema (dvojtečka nad samohláskou) – ë, ï, ü, ÿ – používá se ve spojení dvou hlásek, pokud chceme zachovat jejich samostatnou výslovnost. Tyto hlásky by jinak fungovaly jako spřežky a jejich výslovnost by byla redukovaná toliko na jediný foném (např. maïs [mais], ale mais [mɛ]). C cédille (cedilla) – ç – vyslovuje se jako [s] a používá se před tzv. tvrdými samohláskami „a“, „o“ a „u“ (např. François [fʀɑ̃sła]).

Písmeno -s- mezi dvěma samohláskami se čte [z], dvě -ss- se čtou [s]: poisson (ryba) × poison (jed), dessert (dezert) × désert (poušť).

Gramatika Francouzština je flektivní jazyk, rozlišuje mužský a ženský rod, dvě čísla a tři osoby. Na rozdíl od češtiny nezná střední rod ani rozlišování pádů, naopak jako čeština hojně užívá mluvnické shody. Mnohé tvary slov se ve výslovnosti neliší, např. [ami] může znamenat přítel, přítelkyně, přátelé (ami, amie, amis, amies), [parl] může znamenat: mluvím, mluvíš, mluví, k rozlišení tvarů pomáhá pravidelné používání členů (l'ami × les amis), přivlastňovacích a osobních zájmen a také vázání, kdy počáteční samohláska oživuje výslovnost koncové souhlásky předchozího slova (cher ami [šɛrami] drahý příteli × chers amis [šerzami] drazí přátelé).

Podstatná jména U podstatných jmen se rozlišují dva rody. Běžné je přechylování pomocí typických přípon, obecně ale nelze z tvaru slova určit rod, uvádí se ve slovníku. Množné číslo se tvoří koncovkou -s (v některých případech pravopis -x), která se však zpravidla nevyslovuje. Podstatné jméno se rodem a čísle shoduje s členy, přivlastňovacími zájmeny, přídavnými jmény a v některých případech s příčestím minulým (participe passé).

Členy