náhled|Valdická kartouza u Jičína založená Albrechtem z Valdštejna. Zrušená roku 1782, dnes věznice. Rytina Jana Antonína Venuta 1823 Řád kartuziánů v českých zemích existoval od roku 1342, kdy byli pozváni králem Janem Lucemburským. Jeho činnost byla ukončena v době církevních reforem císaře Josefa II.
Historie První kartuziáni přišli do Českých zemí na pozvání krále Jana Lucemburského v době největšího rozmachu řádu. Brzy se plně zapojili do duchovního i kulturního života lucemburských Čech. První fundací byla kartouza na Smíchově podléhající přímo králi. Později vznikaly další kartouzy, Královopolská, Valdická, v Tržku, založené většinou v blízkosti sídelních měst fundátorů, kterým výstavba kláštera zajišťovala nejen podíl na modlitbách řeholníků, ale dodávala také patřičné náboženské a kulturní zázemí jejich rezidencím.
Pohromou pro kartuziány, podobně jako pro mnoho dalších řádů, bylo období husitských válek. Kartuziáni opustili Prahu, byly zničeny také další kartouzy, ale řád dokázal většinu klášterů přivést k novému rozkvětu a najít své příznivce i v měšťanském prostředí.
Definitivní konec kartuziánské spirituality v Čechách znamenaly osvícenské reformy císaře Josefa II.
Současnost V Česku není v současné době žádná aktivní kartuziánská fundace. Řád má po celém světě přibližně 400 členů, mužských klášterů je 18, ženských pět. Nejvíc klášterů (po pěti) se nachází ve Francii a Španělsku.
Kartuziánské kláštery na českém území Praha
náhled|Zvěstování Panně Marii z Laus Mariæ Konráda z Haimburku) Kartuziány uvedl do Čech král Jan Lucemburský po příkladu některých zvěčnělých knížat, chtěje něco vykonati k stálé paměti své. Smrt milované dcery Markéty 1. července 1341 patrně jen uspíšila dřívější úmysl již slepého panovníka, který vystavil zakládací listinu dne 1. února 1342. Určitý vzor měl král v počínání svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina Lucemburského, který si tento řád oblíbil a založil mu dva kláštery – roku 1331 v Koblenci a roku 1338 přímo v Trevíru. Již dříve byli někteří přemyslovští králové příznivci francouzské La Grande Chartreuse.
Pro budoucích dvacet čtyři mnichů vykázal král místo vně hradeb Prahy, kde se na levém břehu Vltavy táhl dosti široký rovinný pruh, pokrytý volněji rozsetými sídelními soubory. Zakladatel si u nich vymínil modlitby a služby Boží za sebe a za svou rozvětvenou rodinu, Lucemburky i Přemyslovce, celkem za dvacet osob. Ve dnech, kdy konvent vzpomínal jejich památky, měl převor přilepšit bratřím na stravě. Základem královského nadání byl dvůr na Újezdě u Prahy, s ornou půdou, zahradami a veškerým příslušenstvím, oceněný na 400 kop pražských grošů. Patřilo k němu pět mlýnů na obou březích Vltavy. Ke stavbě kláštera určil král dříví z brdských lesů a hlavně 2000 hřiven stříbra z Kutné Hory v několika splátkách. Kartouza, podřízená přímo panovníkovi a vyňatá z pravomoci zemských úřadů, byla také osvobozena od všech daní a dávek. Naopak – sama je směla od poddaných kláštera vybírat ve svůj prospěch. Řeholníci využili i výsady svobodně držet v Praze dům a zakoupili na Starém Městě dnešní dům čp. 246 v Liliové ulici, zvaný U zlatého zajíce. Časem získali kartuziáni od dobrodinců i koupěmi další vesnice, stálé příjmy, vinice: odkazem dostali například dům se zahradou na břehu Vltavy poblíž kláštera.
Malá skupinka zakladatelů v čele s převorem přišla do Prahy roku 1342, s největší pravděpodobností z rakouského Mauerbachu. Počet mnichů se rozrostl na zakladatelem stanovených dvacet čtyři, mimo něž v kartouze žili bratři laikové a donáti. Odhaduje se, že v době rozkvětu žilo v klášteře na čtyřicet osob, nepočítaje v to lidi na řádovém domě závislé, kteří zajišťovali hmotné potřeby řeholníků. Známe z písemných pramenů kováře, který měl svou dílnu u ohradní zdi. Převor Albert rozdělil roku 1386 chmelnici, ležící u kláštera od břehu Vltavy až k veřejné silnici, na 24 stejných dílů, na kterých si novousedlíci vystavěli své domky. Kartouza se tedy podílela na kultivaci příměstského území Prahy.
Vzhled pražské kartouzy můžeme jen tušit, z její gotické architektury neznáme nic. Stavba byla dokončena pravděpodobně roku 1356 a později doplňována – o barevná chrámová okna, vyřezávané oltáře, malby a sochy. V kostele byly vztyčeny mramorové náhrobky. O tom nám podávají zprávy soudobé písemné prameny, které také architekturu kartouzy označují za Podivuhodné a chvályhodné dílo, dům obzvlášť vznešený a slavný. Předpokládá se, že do jisté míry odpovídal pražskému příkladu velkolepý klášter kartuziánů v Gdaňsku, založený roku 1389 a osazený z Prahy.
Obyvatele kartouzy známe málo, víme však, že ve srovnání s jinými řády do ní vstupoval větší počet akademicky vzdělaných mužů, z nichž někteří již za sebou měli delší kariéru učenců. Z posloupnosti převorů se vynořují – osvětlena podrobnostmi – jen některá jména a zprávy o jednotlivých mniších jsou ještě skoupější. Řád na veřejnost téměř nevystupoval, pouze prokurátor kláštera častěji docházel na konzistoř k úřednímu jednání. Řehole, jejímž posláním bylo především rozjímání, kontemplace, teologické bádání, a nikoli kazatelství či duchovní správa, kladla velký důraz na knižní produkci. Kartuziáni měli ve 14. století velké a dobře organizované knihovny s naučnou i bohovědnou literaturou. Kromě vlastní literární činnosti se věnovali opisování, půjčování a výměně knih. Jakub, plebán v Nelahozevsi, koupil roku 1376 od kláštera bibli, za kterou zaplatil 6 kop grošů. O tři roky později sliboval katedrální písař Jan Buškovec vrátit kartouze vypůjčenou knihu a epistolář. Ve zdejším skriptoriu se knihy psaly a opisovaly, ale jejich iluminace byla svěřována cechovním malířům. Rozptýlené rukopisy pražské kartouzy nalézáme dnes v knihovnách v Praze, ve Vídni, v Římě i jinde.
Řadu literárně činných pražských kartuziánů zahajuje slavný skladatel latinských hymnů, Konrád z Haimburgu. Na popud arcibiskupa Arnošta z Pardubic sestavil roku 1360 lekcionář o šesti čteních a mariánských homiliích z děl církevních spisovatelů. Dílo, zvané Orationale či Mariale Ernesti, bylo určeno svatovítským mansionářům, kteří denně zpívali officium o Panně Marii v pražské katedrále. Později sestavil Konrád výtah z tohoto díla, známý pod jménem Laus Mariae nebo Matutinale Beatæ Mariæ Virginis o třech lekcích na den. Stručná verze dosáhla značné obliby a v opisech se rozšířila mezi kněžstvem. Ještě populárnější byla sbírka modliteb veršovaná ke cti Matky Boží a svatých se souborem rozličných hodinek Scala coeli Konrádova následníka Alberta, převora v letech 1382–1392, důvěrného přítele arcibiskupa Jana z Jenštejna. V díle obou pražských kartuziánů se hlásí devotio moderna, reformní hnutí směřující k zvnitřnění náboženského života, jasným pastoračním záměrem. Oba sestavují mimoliturgické pobožnosti: Konrád proto, aby denním střídáním lekcí podnítil zbožnost misionářů; Albert, jak sám výslovně praví, proto, aby světský nebo řeholní kněz, když by pro zaneprázdnění nebo z nedbalosti vynechali povinný brevíř, měli v nich doplněk a náhradu. Vrcholem literárního díla pražských kartuziánů je nesporně dílo Jana Rodeho. Pobýval ve zdejším klášteře s dvouletou přestávkou v letech asi 1400–1412. Svých šest asketicky laděných epištol napsal převážně kněžím nebo jiným duchovním osobám na téma ideál kněze či řeholníka. Zatímco jeho předchůdci usilovali o mravní obrodu kněžstva nepřímo, kritizuje Rode hříchy duchovních slovy tvrdými a nevybíravými. Výmluvně zapřísahá a prosí, aby se ti, jimž píše, polepšili. Epištoly nebyly zamýšleny jako soukromé dopisy, nýbrž byly adresovány kněžstvu obecně. Opisy zejména prvních tří se rozšířily z Prahy do četných rukopisných kodexů Evropy. Ze spisů vikáře pražské kartouzy Michala vzpomeňme spis De regimine principum, který napsal pro bavorského vévodu Ruperta, jenž ráčil si vyžádati ode mne nějaké pojednání o čtyřech ctnostech, jak autor předesílá v úvodu.
Ochránci kláštera byli pochopitelně čeští králové z lucemburské dynastie. Svou přízeň mu projevovali pražští arcibiskupové, zejména Jan z Jenštejna byl přítelem kartuziánské myšlenky a své přátelství osvědčoval celému řádu. Po zhoubném požáru La Grande Charteuse přispěl roku 1371 na její obnovu. Na svém hradě roudnickém dal si vymalovati muka pekelná, radosti rajské a život kartuziánský. V pražském paláci měl malou světničku, kterou nazýval svou kartuzí. Byla to obdoba soukromé kaple sv. Kateřiny na Karlštejně, do které utíkal před světským ruchem císař Karel IV. Když arcibiskup Jenštejn zamýšlel složit svůj úřad a vstoupit do kláštera, vybral za posla k papeži převora pražské kartouzy Alberta. Ostatně, sám Urban VI. byl řádu příznivě nakloněn a své důvěrníky volil právě z řad kartuziánů. Jana z Jenštejna také navštívilo jedenáct převorů, vracejících se z generální kapituly kartuziánského řádu. Na paměť budoucím nechal arcibiskup tuto událost zvěčnit malbou ve věži roudnického hradu. Jenštejnovým vlivem byl v řádě svátek Navštívení Panny Marie zaveden už před rokem 1390. Přitom officium nového svátku bylo zveřejněno až o rok později. Podíl českých kartuziánů na hnutí devotio moderna jsme již letmo zmínili, účast Jana z Jenštejna je dobře známa. Nemenší úlohu v něm sehrál řád augustiniánů kanovníků. S jejich domem v arcibiskupské Roudnici uzavřela pražské kartouza duchovní bratrství – členové jednoho konventu měli účast na modlitbách konventu druhého. Pražský klášter tak učinil smlouvou z 12. června 1376. Toto přátelství trvalo i po zničení pražského domu a kartuziáni i ze svého vyhnanství posílali zprávy svým roudnickým augustiniánům. Zde vzpomínali syny sv. Bruna při bohoslužbách vždy 12. října. Z klášterních dobrodinců musíme zvláště zmínit rodinu pánů z Vartenberka; v klášterním kostele bylo pohřbeno šest členů tohoto mocného rodu. Nekrologium k jejich jménům připojuje poznámku velký dobrodinec. Zdá se také, že převor Markvart (1407–1420) pocházel z této rodiny. Generální kapitula jej dispenzovala od pravidla, že nemá být převorem, kdo není alespoň dva roky po profesi. Uvedenou domněnku podpírá i zpráva o sbírce, kterou o vigilii svátku Všech svatých roku 1408 učinila Žofie, manželka Petra z Vartenberka, se svou dcerou Eliškou. Kolekta vynesla 100 hřiven stříbra a obě paní odvedly výtěžek převoru kartouzy.
Výlučné postavení pražské kartouzy ukazuje rozhodnutí řádové kapituly roku 1389, která nařizuje posílat sem jen nejlepší členy řádu, a to jen s vědomím otce generála, neboť král, panstvo i vysoký klerus často návštěvou svou dům ten ctí, aby pobožnostem se oddali. Pak ovšem požadovaná odloučenost od světa musela poněkud ustoupit.
Kartouza Hortus Beatae Mariae (Zahrada Panny Marie) byla matkou čtyř nových založení: kláštera Gratia Dei u Štětína roku 1360, kartouzy na Králově Poli u Brna roku 1375, domu Rubus Sanctae Mariae (Keř Panny Marie) v Tržku u Litomyšle roku 1376 a kláštera Paradisus Sanctae Mariae u Gdaňsku roku 1382. Tadeáš Hájek z Hájku uvedl ve své Kronice ještě jinak neznámou kartouzu v Poděbradech, založenou Bočkem z Kunštátu, pradědem Jiřího z Poděbrad, v šedesátých letech 14. století. Tato zpráva však není pravdivá. Následně se dokonce uvádělo, že rozjímaví kartuziáni měli v Poděbradech klášterní školu.