náhled|Zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík Skauting se v Česku objevil v roce 1911, již čtyři roky po vzniku skautingu v Anglii. Za zakladatele bývá považován středoškolský profesor a první náčelník skautské organizace Antonín Benjamin Svojsík. Kromě klasického skautingu dle světového náčelníka Roberta Baden-Powella měly výrazný vliv na podobu českého skautingu i myšlenky amerického spisovatele a zálesáka Ernesta Thompsona Setona. Vlivem nižší religiozity v Česku a odmítavému postoji ke katolické církvi byl český skauting byl také od počátku uskupením nenáboženským, orientovaným spíše na vlastenectví a přírodní spiritualitu. Teprve od sametové revoluce je duchovní dimenze skautingu plně přítomna ve slibu i principech většiny organizací. Organizace českých skautů byla i přes snahu udržet činnost pod totalitními systémy třikrát rozpuštěna (1940 nacisty a 1950 a 1970 komunisty). Český skauting po roce 1989 opět reprezentuje celá řada nezávislých spolků, které se svůj program snaží upravit pro potřeby a zájmy dětí 21. století a jejich počet členů výrazně roste; největší českou skautskou organizací je v současnosti Junák – český skaut.
Počátky náhled|Skauti v Prokopském údolí (1911, foto A. B. Svojsík) S prvními pokusy o skauting začal A. B. Svojsík v roce 1911. Inspirací mu byla práce R. Baden-Powella v Anglii, kde se byl v létě 1911 i podívat a pozorovat anglické skauty. Požádal Baden-Powella, aby mohl jeho Scouting for Boys vydat v českém jazyce, ovšem upravený pro české poměry. Knihu Základy junáctví Svojsík vydal v květnu 1912. Mimo textů z anglického originálu zahrnul také inspiraci Setonovou lesní moudrostí (woodcraftem) a oslovil i zhruba třicítku významných českých osobností, které přispěly svými články (František Bílý, bohemista a pozdější zemský školní inspektor, navrhl pojmenování českých skautů junáci, podle černohorského slova pro statného mládence).
Již v roce 1911 utvořil Svojsík ze svých studentů pokusnou družinu a podnikl několik výprav s tábořením, například do Prokopského údolí. Skauting začal ještě před vydáním Základů propagovat články i přednáškami. První skautský tábor uspořádal Svojsík v červenci 1912 nedaleko Vorlovské hájovny u hradu Lipnice, v místech dnešní Wolkerovy studánky. Třináct (podle některých zdrojů patnáct) skautů ve věku 11 až 18 let dorazilo na místo z Prahy za pět dní pěšky s vybavením a zásobami v dvoukoláku. Tábor trval nejméně čtyři týdny.
O uvedení skautingu do českého prostředí pokoušeli i jiní, především Miloš Seifert. S jeho osobností je spojen především skautský woodcraft. Také Seifert uspořádal v létě roku 1912 první skautský putovní tábor z Domažlic do Sušice. Josef Rössler-Ořovský zavedl vodní skauting pro dorost Českého Yacht Klubu. Učitel František Hofmeister v roce 1911 založil a do svého odvodu do první světové války provozoval v Rožmitále pod Třemšínem Americkou kolonii skautů. Jan Hořejší zkoušel ve stejném roce některé prvky skautské metody se studenty z Rokycan, v roce 1913 pak založil s Bořivojem Müllerem setonovsky laděné sdružení Psohlavci. První skautskou organizaci, Kroužek skautů, založil v Třebechovicích pod Orebem František Barvíř; v roce 1917 se tento spolek sloučil s Junákem. Vedle Svojsíka tak u zrodu českého skautingu stálo hned několik velmi rozdílných osobností. Z jejich úsilí vychází pozdější pestrá směsice různých tuzemských skautských stylů orientovaných různě ideově i politicky.
Původní Svojsíkův záměr byl zavést skauting do výchovy v Sokole. Sokolové však skauting odmítli jako cizáckou myšlenku. Svojsík proto v roce 1914 založil samostatný spolek Junák – český skaut. Prvním starostou byl zvolen Čeněk Klika, na konci roku 1917 vystřídaný Josefem Rösslerem-Ořovským.
V roce 1915 založily Vlasta Štěpánová a Anna Berkovcová první dívčí skautskou družinu Sasanek a uspořádaly první dívčí tábor u Živohoště; to se spolu se vznikem Odboru pro dívčí výchovu skautskou při Junáku pokládá za počátek činnosti českého dívčího skautingu. Dřívější, méně odvážné pokusy s dívčím skautingem podnikala od roku 1912 i Popelka Biliánová, ta však odmítala např. táboření dívek v přírodě. Během první světové války vznikl také český rodinný skauting z iniciativy Eduarda Štorcha – Sachema, který založil spolek Přátelé skautingu.
Velké úsilí bylo v počátcích věnováno propagaci skautingu a náboru a výchově nových vedoucích – v roce 1913 byl zahájen v Praze první kurz pro rádce a vůdce a v září byl v Královské oboře v Praze zahájen první propagační skautský tábor. V průběhu první světové války čelil Junák tlaku rakousko-uherských orgánů na větší podporu válečného úsilí; tomu se Svojsík snažil vyhnout zapojením skautů do dobrovolných služeb Červenému kříži a Českému srdci a v hospodářství, např. při žních. Hnutí také velmi trpělo odvodem mladých vůdců na frontu.
Český skauting byl od počátku poněkud odlišný od anglického, neboť kladl větší důraz na pobyt v přírodě a romantismus (vlivem amerického woodcraftu), současně ale i na vlastenectví, což vyplývalo z postavení českého národa v době vzniku. Naopak menší důraz byl kladen na původní křesťanské základy skautingu, neboť katolická církev byla v Rakousku-Uhersku silně propojena s vládnoucí habsburskou dynastií. To se také promítlo do poněkud odlišného českého znění skautského slibu, který místo na Boha a panovníka odkazoval na vlast.
1918–1938 Po vyhlášení československé samostatnosti se skauti přihlásili do služby Národnímu výboru. Po dobu prvních měsíců vykonávali společně se sokoly strážní službu u důležitých objektů, pomáhali jako tlumočníci či telefonisté. Nejvýraznější však byla Skautská pošta, kurýrní služba mezi vznikajícími institucemi nového státu, v rámci níž vznikly první skautské známky na světě. Z této doby také pochází zvyk českých skautů si navzájem (bez ohledu na věk) tykat.
Období první republiky je považováno za zlatý věk českého skautingu. 7. června 1919 vznikla z Junáka s cílem sjednotit české skauty organizace Svaz junáků-skautů Republiky československé v čele s A. B. Svojsíkem. Vedle něj se ovšem objevila i řada dalších organizací založených na principu národnostním (židovští Techelet Lavan, Hašomer Hacair, Hašomer Kadimah), náboženském (Liga katolických skautů, Legio Angelica) nebo politickém (např. sociálně-demokratičtí Skauti DTJ, národně socialističtí Junáci volnosti, agrárničtí Švehlovi junáci či komunističtí Spartakovi skauti Práce, kteří už však ze skautingu převzali pouze metodu naroubovanou na komunistickou ideologii). Některé tyto organizace časem vstoupily do Svazu, některé sdružovala Svazu konkurující Federace československého junáka; sjednocení českých skautů se tedy nepodařilo ani při opětovném pokusu v roce 1921. Svaz se stal v roce 1922 zakládajícím členem Mezinárodní skautské kanceláře, předchůdce WOSM, Svojsík byl zvolen do jejího Světového výboru; dívčí odbor spoluzakládal v roce 1928 Světovou asociaci skautek (WAGGGS).
Početně začalo skautů v Česku výrazně přibývat. Zatímco na konci války existovaly skautské oddíly mimo Prahu jen v několika městech, v roce 1923 měl jen Svaz již 23 tisíc členů a v roce 1938 65 tisíc. Tomáš Garrigue Masaryk, který Baden-Powellovy práce a skauting mládeži doporučoval již před válkou, převzal 9. května 1920 nad českým skautingem patronát a věnoval mu slavnostní prapor, jehož kopie se zachovala dodnes. Českoslovenští skauti se účastnili prvního světového skautského jamboree v roce 1920 v Olympia Hall v Londýně. V roce 1922 se na Císařském ostrově v Praze uskutečnily Národní skautské slavnosti, první národní jamboree. Na něm byl skauty z Československa, Polska a Jugoslávie založen Svaz slovanských skautů a skautek, který ve 30. letech uspořádal několik slovanských jamboree – v roce 1931 tak tábořilo v Praze přes 15 000 skautů. V roce 1933 chystal Svaz uspořádání světového jamboree, avšak nezískal dostatečnou podporu od státu, a proto se jamboree uskutečnilo v Maďarsku. náhled|Účastníci skautského tábora u Kramolína na řece Jihlavě r. 1930 Ve dvacátých letech se také ústředí přesunulo od propagace skautingu k práci na jeho kvalitě. Vyšla také řada metodických příruček, jejichž prvky skauti používají dodnes – věkové kategorie, kroje, stupně zdatnosti, odborky (nejznámější Tři orlí pera ovšem vznikla již v roce 1917). V roce 1923 uspořádal F. A. Elstner, který se účastnil kurzu v anglickém Gilwellu, první lesní školu (tehdy šlo o kurz pro vedoucí oddílů); velmi brzy se přidala i Moravská lesní škola, vedená Velenem Fanderlikem. V Měsíčním údolí u Vlašimi byla vybudována první skautská rezervace. V předtuše druhé světové války skauti zvýšili důraz na brannou výchovu.
V období první republiky existovalo také mnoho tematicky specializovaných skautských oddílů, především sportovních – krom dodnes působících vodních skautů také oddíly lyžařské, cyklistické, vědecké nebo dokonce letecké; existovaly oddíly esperantistů nebo radioskautů. Od počátku bylo součástí skautského hodnotového rámce odmítání návykových látek, včetně alkoholu a cigaret; Svaz byl kolektivním členem Československého abstinentního svazu.
V období první republiky vznikla odnož hnutí zvaná skauti táborníci. Zakladatelem byl Eduard Štorch. Oddíly táborníků se po rozpuštění skautských organizací v roce 1940 změnily v soukromé chatové osady a po 2. světové válce již rodinný skauting nebyl obnoven.
1939–1945 Na podzim 1938 se A. B. Svojsík vydal do Sovětského svazu. Po návratu prohlásil, že „skauting vylučuje totalitu, totalita vylučuje skauting“. Sovětský Pionýr ho nicméně zaujal. Dva týdny po návratu ovšem zemřel. Také aktivity českého skautského hnutí směřovaly po smrti svého zakladatele jiným směrem, než jaký mělo po většinu meziválečného období. Nově vzniklou Druhou republiku ovládly nacionalistické nálady, což mělo na skauting negativní dopad. Majetek Svazu v pohraničí zabavila Hitlerjugend, oddíly v okleštěné republice se snažily zvládnout nápor uprchlíků z pohraničí. Brzy se začaly polarizovat dosavadní dobré vztahy se skauty v Maďarsku, Polsku a dalších zemích. Na Slovensku se některé dosavadní skautské oddíly staly základem Hlinkovy mládeže. Největší české skautské organizace (Svaz skautů, Junáci volnosti, Švehlovi junáci, Ústředí katolických skautů) se v lednu 1939 spojily do nového národního svazu Junák – ústředí skautské výchovy. Nová organizace direktivně stanovila, že výchova má probíhat jen v údajném křesťanském a národně pravicovém duchu, což z nového Junáka automaticky vyloučilo židovské skauty a do některých oddílů se začal vkrádat antisemitismus. Vedoucí Junáka museli být členy vládní Strany národní jednoty, čímž byl narušen princip apolitičnosti skautingu. Junák také zavedl jednotné kroje a barvy šátků dle věkových kategorií a novou podobu znaku, která je používána dodnes. Mladší skautky byly z původních šotků přejmenovány na světlušky. Ve výchově bylo akcentováno vyhrocené vlastenectví.
Krize Junáka pokračovala i po vzniku Protektorátu, citelná byla materiální krize. Po vypuknutí druhé světové války bylo ve vlně zatýkání odvlečeno do koncentračních táborů i mnoho činovníků Junáka, mezi nimi náčelník Řehák. Na jeho místo nastoupil místonáčelník Rudolf Plajner, který po emigraci velitele Vlčka zastával i tuto funkci. Přes řadu politických ústupků ze strany vedení Junáka, provedených ve snaze uhájit činnost s mládeží, jej okupační orgány dál považovaly za nebezpečnou opoziční organizaci.