Fortuniova píseň (hráno též jako Píseň Fortuniova nebo Píseň pana Fortunia, ve francouzském originále ) je opéra comique o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Hectora Crémieuxe a Ludovica Halévyho. Premiéra se konala 5. ledna 1861 v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens.
Vznik náhled|vlevo|Louis-Arsène Delaunay jako Fortunio v de Mussetově činohře Španělská stěna, Comédie-Française 1850 Vzniku samotné opery Fortuniova píseň o deset let předcházela kompozice stejnojmenné písně pro tenor na text francouzského spisovatele, básníka a dramatika Alfreda de Musseta. Jedná se o píseň, kterou ve třetím výstupu druhého dějství lyrické komedie Le Chandelier (v češtině hráno jako Španělská stěna, napsáno roku 1835, premiéra roku 1848 v pařížském Théâtre-Historique) zpívá své milované Jacquelině mladistvý lokaj-světlonoš Fortunio. Podle historky, jež se objevila v tisku později při premiéře opery, požádal při zkouškách Alfred de Musset tehdejšího šéfa orchestru Comédie-Française Jacquese Offenbacha o zhudebnění písně pro účely inscenace; Offenbach mu vyhověl, avšak ukázalo se, že představitel Valentina, Louis-Arsène Delaunay, má jako zpěvní hlas bas, což se pro mladého milovníka nehodilo, a proto píseň nakonec jen recitoval.
Tato historka je podezřelá tím, že v době premiéry Le Chandelier v Comédie-Française (29. června 1850) Offenbach ještě nebyl šéfem jejího orchestru, smlouvu podepsal až koncem září. V té době však již vedl jednání o smlouvě a je možné, že byl o scénickou hudbu předběžně požádán. Již v říjnu 1850, po čtyřiceti představeních, však musel být Le Chandelier stažen kvůli námitkám cenzury a na repertoár Comédie-Française se vrátil až roku 1872.Yon, c. d., s. 113.
V každém případě tato inscenace inspirovala Offenbacha k napsání „Fortuniovy písně“, kterou v lednu roku 1853 nechal vydat u nakladatele Heugela spolu s pěti dalšími jako písňové album Les Voix mystérieuses (Tajemné hlasy), věnované princezně Matyldě.Yon, c. d., s. 112-113. Tím, že ji převzali do svého koncertního repertoáru, tuto píseň zpopularizovali tenoři Gustave-Hippolyte Roger a Gilbert-Louis Duprez.Yon, c. d., s. 113-114.
Obliba samotné Fortuniovy písně vedla zřejmě roku 1860 k myšlence využít ji jako hlavní, dokonce eponymní téma jednoaktové opery. De Mussetův bratr Paul de Musset – Alfred de Musset mezitím roku 1857 zemřel – udělil svolení k použití básníkova textu, kolem nějž vytvořili dva libretisté, Offenbachovi nejčastější spolupracovníci (Jonathan-)Hector Crémieux a Ludovic Halévy, příběh postaveny na premise neodolatelné svůdnosti dotyčné písně. Paulu de Mussetovi bylo celé dílo také z vděčnosti věnováno.Yon, c. d., s. 246. Jacques Offenbach text zhudebnil v létě roku 1860, přičemž přinejmenším část při svém každoročním pobytu v lázních Bad Ems.Yon, c. d., s. 299. Zkoušky v Théâtre des Bouffes-Parisiens začaly již počátkem října 1860 a v téže době vydal hudební týdeník Le Ménéstrel znovu soubor písní Voix mystérieuses, aby připravil obecenstvo.Yon, c. d., s. 235, 246. Rovněž partitura pro klavír a zpěv šesti samostatných písní a desíti různých tanečních aranžmá byly k dispozici v tisku ještě předtím, než se opera Fortuniova píseň dostala na jeviště.Yon, c. d., s. 248. Opera však musela delší dobu čekat v záloze kvůli obrovskému úspěchu Orfea v podsvětí. Teprve poté, co se 4. ledna 1861 odehrálo na nějakou dobu poslední představení Orfea, nastoupila následující den Fortuniova píseň (v kombinaci s operetou Le Mari sans le savoir na libreto Louise a Ludovica Halévyho a na hudbu Charlese de Mornyho).
náhled|vlevo|Julia Zoé Pfotzer jako Valentin v první inscenaci Fortuniovy písně náhled|Scénka z Fortuniovy písně, Bache jako písař Friquet, litografie z roku 1861 Kvůli uvedenému zpoždění byla Fortuniova píseň uvedena dva týdny po premiéře první Offenbachovy opery hrané na prestižní scéně, totiž Barkoufovi, který se dostal na jeviště Théâtre impérial de l'Opéra-Comique na Štědrý večer roku 1860. Barkouf byl obecenstvem přijat vlažně, především však byl podroben zdrcující kritice denního i odborného tisku. Tento neúspěch měl značný vliv na Offenbachovo další tvůrčí směřování, byla to však právě Fortuniova píseň, díky které aféra s Barkoufem nebyla pro jeho kariéru zničující.
Fortuniova píseň totiž u publika triumfovala. Historiograf francouzské operety Florian Bruyas o sto let později psal, že to byl „největší premiérový úspěch, jaký se zapsal do pamětí Bouffes-Parisiens […] U všech čísel bylo nadšeně vyžadováno opakování. A obecenstvo by si bylo vynutilo i druhé opakování, kdyby se mu byla nechala volnost. Po „písni“ samotné vypukl v sále tak bouřlivý potlesk, že herci a orchestr byli nuceni přerušit představení na řadu minut.“ Slavný skladatel Giacomo Meyerbeer, který Offenbachovu tvorbu se zájmem sledoval, údajně prohlásil: „Rád bych byl tuto úchvatnou partituru napsal sám.“ I kritikou byla přijata s nadšením, a to i od některých z těch – jako byl Émile Perrin – kdo Barkoufa nejtvrději odsuzovali. Perrin v Revue européenne se domníval, že zatímco Barkouf nepatřil do Opéra-Comique a hodil by se do Bouffes-Parisiens, Fortuniova píseň by byla bývala v Opéra-Comique přijata s nadšením.Yon, c. d., s. 247. Časopis Le Figaro rovnou navrhoval rychle stáhnout Barkoufa a vyměnit ho v Opéra-Comique za Fortuniovu píseň. Jiní Barkoufovi odpůrci, jako kritik Oscar Comettant v časopise L'Art musical, však i kvalitu Fortuniovy písně považovali za potvrzení svého názoru, že Offenbach nepatří mezi seriózní skladatele. „Jsa vrácen na svou pravou půdu, ze které se neměl vzdalovat, září Offenbach v první řadě.“ Fortuniova píseň navíc představovala osobní triumf pro představitelku kalhotkové role písaře Valentina, Julii Zoé Pfotzerovou, která sdílela obdiv kritiky.
Fortuniova píseň zůstala na repertoáru Bouffes-Parisiens po následující desetiletí. Offenbach se podílel i na novém nastudování v roce 1874, kdy hlavní role ztvárnili Daubray (vl. jm. René-Michel Thibault), slečna Fontiová a Marie-Blanche Peschardová. Oproti tomu roku 1873 odmítl nabídku Opéry-Comique o inscenaci tam, protože se domníval, že toto divadlo, byť prestižní, pro ni nemělo vhodné herce a zpěváky.Yon, c. d., s. 482.
Zatímco Fortuniova píseň jen odkazuje na de Mussetovu komedii, zhudebnil Offenbach později jiné jeho drama. Podle hry Fantasio Alfreda de Musseta, upravené na libreto spisovatelovým bratrem Paulem de Mussetem, napsal opéru comique Fantasio, která měla premiéru roku 1872.
Postavení samotné Fortuniovy písně v rámci Offenbachova díla dokládá skutečnost, že variacemi na tuto melodii zakončil slavný varhaník Auguste Bazille obřad Offenbachova pohřbu, jenž se konal 7. října 1881 v pařížském kostele sv. Maří Magdaleny.Yon, c. d., s. 610.
Charakteristika náhled|Marcelle Lenderová a Numa Auguez v inscenaci Fortuniovy písně v Théâtre des Variétés roku 1895. Litografie Henriho de Toulouse-Lautreca. V de Mussetově komedii Fortunio, lokaj starého notáře, získá díky své upřímnosti a vroucnosti lásku pánovy mladé choti Jacqueline, která jej původně chtěla použít jen k tomu, aby odvedl manželovu pozornost od jejího skutečného milence. Crémieuxovo a Halévyho libreto je jakýmsi volným pokračováním. Fortunio je nyní sám zestárlým notářem, který se obává o věrnost své mladé ženy Lauretty. Do té je ale zamilován jeho písař Valentin, který si získá Laurettinu přízeň právě pomocí písně, která kdysi jeho zaměstnavatele činila u dam neodolatelným. Libreto není hluboké, ale dovedně sestavené, ve stylu tradiční opéry comique, tj. s dramatickým spádem, lehkým, nikoli výstředním humorem a mírnou dávkou sentimentality. Přitom poskytuje skladateli příležitost k několika efektním hudebním scénám.
Partitura má předehru a osm zpěvních čísel. Nejznámější a nejvýznamnější z nich je samotná „Fortuniova píseň“; objevuje se již v předehře, pak v názvucích v ansámblu č. 6 a v plné verzi jako druhá část č. 7, s opakováním ve finále č. 8. Již současníci tuto melodii oceňovali jako „diamant zasazený do libreta komické opery“ (recenzent listu Le Figaro). I například podle německého dramaturga a muzikologa zaměřeného na operetu Otto Schneidereita je to „vroucí a srdce dojímající melodie“. Ale i některé další části jsou zvlášť oceňovány, například milostný duet Lauretty a Valentina (první část č. 7), Valentinova parodická „pijácká píseň“ (č. 2), vstupní píseň Friqueta (č. 3) a výsměšné rondo písařů (č. 4). Pro celé dílo platí slova vydavatele Jacquesa-Léopolda Heugela: „Konečně je zde pravý žánr skutečné opéry comique, živá, lehká, elegantní, s příjemnou dávkou sentimentu.“ Když o mnoho let později kritik revue Le Ménéstrel Henri Moreno komentoval Hoffmannovy povídky, obecně uznávané za vrchol Offenbachovy tvorby, přirovnal je právě k Fortuniově písni: „Nikdo neumí tak jako autor Fortuniovy písně jedním máchnutím křídel vzlétnout od operety k opeře.“ Fortuniova píseň patří mezi nejoceňovanější Offenbachova díla (i když její jevištní život tomu zcela neodpovídá). Významný rakouský spisovatel Karl Kraus ji označil za „jedno z nejpůvabnějších a stylisticky nejjednotnějších děl světové hudební literatury“. I český Offenbachův životopisec Miroslav Šulc ji vyzdvihuje pro její „grácii a melodickou nápaditost“.
Offenbachovu Fortuniovu píseň ve svých románech několikrát připomíná Louis-Ferdinand Céline.
Inscenační historie náhled|Autor německé verze Fortuniovy písně Ferdinand Gumbert (1818–1896) Fortuniova píseň se stala brzy standardním prvkem repertoáru francouzskojazyčných divadel. Jejímu rozšíření doma i v zahraničí pomohla turné Bouffes-Parisiens: například v létě 1861 ji soubor představil na zájezdu do Vídně, Pešti, Berlína a Bruselu – právě Fortuniova píseň měla ze všech uváděných her největší ohlas – a vícekrát hostoval rovněž v Bad Ems, kde ji 11. června 1870 hráli v přítomnosti ruského cara a pruského krále.Yon, c. d., s. 258-259, 285, 395
Z významnějších pozdějších uvedení lze uvést pařížské inscenace v Théâtre des Variétés roku 1895 a v Trianon-Lyrique roku 1919,Bruyas, c. d., s. 277, 430, 440.Yon, c. d., s. 651. jakož i inscenaci v Monte Carlu roku 1903.
V Belgii se Fortuniova píseň hrála poprvé 7. března 1861 v Bruselu; roku 1914 ji uvedlo i hlavní operní divadlo země Théâtre royal de la Monnaie v Bruselu.Yon, c. d., s. 745.
náhled|vlevo|Anna Marková jako písař Valentin v první vídeňské inscenaci Fortuniovy písně náhled|Emma Zöllnerové jako kuchařka Babette v první vídeňské inscenaci Fortuniovy písně Mimo Francii jako první uvedl Fortuniovu píseň Offenbachův nadšený propagátor, vídeňský divadelník Karl Treumann ve svém Divadle na nábřeží Františka Josefa (Theater am Franz-Josef-Quai, nazývané však často prostě Treumanntheater). Jak psal list Blätter für Musik, Theater und Kunst, „tato scéna si Offenbachův kult vzala za úkol; přináší jeho hudbu na východ.“ Premiéra s novou výpravou a novými kostýmy se konala 25. dubna 1861. V překladu a úpravě Ferdinanda Gumberta (pod pseudonymem G. Ernst) se jmenovala Meister Fortunio und sein Liebeslied (tento neobratný titul byl v tisku kritizován a inscenace v jiných divadlech používaly většinou název Fortunios Lied nebo Fortunios Liebeslied). Oproti originálnímu znění byla vídeňská verze značně upravena; cenzura si vynutila změnu závěru (Laurette zůstává věrna svému postaršímu manželovi, tj. „Fortuniova píseň“ se v rozporu se smyslem díla mine účinkem), postavu písaře Friqueta, kterou v Bouffes-Parisiens ztělesnil tenor Bache, přepsali a textově posílili pro oblíbenou lokální zpěvačku Annu Grobeckerovou – premiéra Fortuniovy písně ostatně byla její beneficí, posílena byla i role Babety, která se z grizety stala kuchařkou aj. Když měl o něco později vídeňský tisk možnost seznámit se s původní verzí při změněném turné Bouffes-Parisiens, zpochybňoval vhodnost Gumbertových zásahů.