Dámy z tržnice (ve francouzském originále , v češtině se hrála pod názvem Pařížské zelenářky) je opereta (autorským označením „opérette-bouffe“) o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Armanda Lapointa. Premiéra se konala 3. března 1858 v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens.
Vznik Počátkem roku 1858 připravoval Jacques Offenbach pro své divadlo Bouffes-Parisiens, jehož byl majitelem i ředitelam a současně hlavním autorem, nejprve jednoaktovou komedii Un fi, deux fi, trois figurants na libreto Adolpha Jaima mladšího a Étienna Tréfeua (vl. jm. Étienne-Victor de Tréval). Tři komické mužské postavy měli hrál Léonce, Désiré a Mesmacre. Offenbach měl napsáno pět hudebních čísel a v divadle započaly zkoušky, ale právě v tomto okamžiku se mu podařilo u ministerstva vnitra získat rozšíření svého divadelního privilegia. Do té doby měly Bouffes-Parisiens povoleno hrát pouze jednoaktové hry s nejvíce čtyřmi postavami; nově nebyl počet účinkujících omezen, takže bylo možné hrát hudební komedie nejen s větším počtem hlavních postav, ale rovněž se sborem, případným baletem a figuranty. Za těchto okolností zanechal práce na zmíněném libretu (které nakonec v roce 1872 zhudebnil Léon Vasseur) a rychle hledal jiné, které by mu umožnilo nové možnosti využít.
náhled|vlevo|Zpěvačka Marie Cico v Dámách z tržnice debutovala ve vedlejší roli ovocnářky Nové libreto mu poskytl spisovatel a novinář Armand Lapointe (1822–1910), který v 50. letech 19. století napsal řadu hudebních komedií (vaudevillů) pro různá divadla, i když dosud žádnou pro Bouffes-Parisiens. Dámy z tržnice a Mesdames de Cœur-Volant (hudba Camille Erlanger, premiéra 16. dubna 1859 v Bouffes-Parisiens) však patří mezi poslední díla v tomto žánru; od roku 1860 se Lapointe věnoval téměř výlučně próze. Dámy z tržnice měly dvanáct jmenovitých rolí, z toho sedm podstatnějších (včetně vděčných úloh pro komickou trojici Léonce–Désiré–Mesmacre, aby změnou programu nepřišli zkrátka), a uvádějí na scénu sbor v podobě trhovců a trhovkyň i figuranty ve formě vojenského oddílu. Drobnou rolí zde začala i tehdejší Offenbachova milenka Marie Cico.Yon, c. d., s. 200, 214. Nevídanému počtu účinkujících odpovídala i – na poměry malého divadla – skvostná výprava z dílny hlavního dekoratéra pařížské Opery Charlesa-Antoina Cambona, která představovala dobovou tržnici před dosud nezrušeným hřbitovem Neviňátek s kašnou Pierra Lescota a Jeana Goujona v původní podobě.
Premiéra se konala 3. března 1858. Vedle trojice komiků v převleku se prosadil i Charles-François Duvernoy v mravně pochybné roli tambora Raflafly a v rolích mladých milenců spolehlivá Pierrette Chabertová jako Ciboulette a hlavně nově příchozí Lise Tautinová jako kuchtík Croûte-au-pot. Obecenstvo i kritika byly překvapeny inscenační ambiciózností díla, na které v tomto divadle, dosud předvádějícím v podstatě série drobných komorních scének, nebyly zvyklé; slovy kritika Julese Lovyho z hudebního časopisu Le Ménéstrel se tu objevila „grand opéra bouffe“. Reakce však byly vesměs pozitivní; kritika se shodovala na chvále potřeštěného libreta, zejména však hudby. Zmíněný Lovy byl nadšen: „Tato hudba je současně jiskřivá a patetická, příjemná a strohá, burleskní a ušlechtilá; směje se a pláče, tančí, sténá, podupává, bubnuje, přiměje vás k slzám, ztrýzní vám duši, rozchechtá vás, očaruje vás, převrátí vám útroby, magnetizuje vás, uvrhne vás do extáze – je prostě báječná (místní výraz).“ Rovněž Aldino Aldini v La France musicale považoval Dámy z tržnice za osvědčení Offenbachova talentu: „Hned ze začátku musím říci, že p. Offenbach je nevyčerpatelný; nikdy neřekl své poslední slovo. Hudba veselá a hudba cituplná, hudba lidová a hudba učená, všechno mu jde. Tentokrát nám představil duchaplnou a pikantní parodii velkých oper, s jejich ansámbly, jejich septety – mimochodem, jeho vlastní septet je mistrovský kousek – jejich velkými efekty a dokonce jejich fígly. A jak je jeho opereta odvážně instrumentována! Člověk by se cítil v samotné Opeře.“ Recenzent Revue et gazette musicale de Paris psal: „Offenbach se na svou novou partituru spoléhal, a nemýlil se; je to jedna z nejlepších, které napsal v tomto žánru, který je jeho majetkem. Originalitu jeho inspirace a jeho stylu uznávají všichni, i ti, kteří jím pohrdají a přáli by si ho předstihnout.“ Podle něj se nejedná jen o hříčku nebo napodobeninu. „Systém hudební parodie zde ještě hraje svou roli, ale bez přehánění; Offenbach má dost síly, aby letěl na vlastních křídlech a to, co situace vyžaduje, nehledal jinde než v sobě.“
Charakteristika náhled|Rytina s premiérovým obsazením Dam z tržnice: zleva Mesmacre (Mme Beurrefondu), Lise Tautin (Croûte-au-pot), Léonce (Mlle Poiretapée), C.-F. Duvernoy (Raflafla), Désiré (Mme Madou), Mlle Chabert (Ciboulette), Guyot (tržní komisař). Rytina Léona Loira Lapointovo libreto řadí Dámy z tržnice do burleskní a parodické větve Offenbachovy rané tvorby, reprezentované například Dvěma slepci, Ba-ta-clanem, Chrupželezem nebo Večerním větrem Dějištěm tentokrát není exotické prostředí ani období, ale Paříž 18. století; podobně jako v případě Dvou slepců se hrdinové rekrutují ze spodních příček společnosti. Připomínka atmosféry historické pařížské tržnice byla aktuální, neboť právě v době premiéry probíhala výstavba nových pavilonů Halles de Paris a trh Neviňátek zažíval své poslední dny; definitivně byl zrušen roku 1860.
náhled|vlevo|Atmosféru pařížské tržnice ve svých komediích zpopularizoval dramatik z poloviny 18. století Jean-Joseph Vadé Libreto paroduje uslzená dramata s rodinnou tematikou, melodramata hraná lidovějšími pařížskými divadly s typickými scénami jako shledání ztracených příbuzných (hrdinka Ciboulette se dojemně shledává se ztracenou matkou postupně třikrát). Podle Julese Lovyho je to „Paul de Kock naroubovaný na Vadého“ – odkaz jednak na nejtypičtějšího autora lidových románů a dramat z první poloviny 19. století, jednak na dramatika 18. století Jeana-Josepha Vadé, zakladatele „genre poissard“ – celého žánru komedií z prostředí tržnice. Jedním z prostředků humoru je nápodoba nevázaného lidového jazyka trhovců, občas v kontrastu s pseudo-patetickou mluvou v melodramatických situacích. Hra však obsahuje také řadu prvků grotesky a fyzického humoru – potyčky mezi trhovkyněmi, přetahování se o kuchtíka i o Ciboulettu atd.; podle jedné z recenzí premiéry hrál nemalou úlohu „koš na uhlíky, v němž postupně přistanou všechny postavy této rekohry, včetně pana komisaře“. Tento účinek podtrhlo využití mnoha převlekových rolí. Obsazení rolí mladíků zpěvačkami bylo dobovou konvencí a vyskytuje se v řadě Offenbachových operet; obsazení postav komických starších žen mužskými herci bylo rovněž osvědčeným divadelním prostředkem a Offenbach je využil v některých okrajovějších, zvláště fraškovitých pracích (Ojajaje aneb Královna ostrovů, Paní Motýlek, případně též Jana pláče a Jan se směje). Avšak v Dámách z tržnice jsou ze sedmi hlavních postav hned čtyři převlekové. Děj končí hned dvěma svatbami mezi postavami různého pohlaví, avšak hranými herci téhož pohlaví; už dobová kritika konstatovala, že „Offenbach se s pohlavím umělců nepárá“. Již první dějepisec Bouffes-Parisiens Albert de Lasalle libreto charakterizuje slovy „extravagantní a nadmíru groteskní“ a Offenbachův životopisec Jean-Claude Yon ho přirovnává k absurdním humorem vynikajícím výtvorům Hervého.Yon, c. d., s. 200.
Dámy z tržnice byly první Offenbachovo dílo, ve kterém mohl prokázat svou schopnost napsat rozsáhlejší vokální formy, a partitura opery obsahuje řadu pozoruhodných míst. Začíná krátkou instrumentální introdukci přecházející ihned do prvního z osmi zpěvních čísel, v němž skladatel skvěle vystihl tržní mumraj. V úvodním septetu se překřikují jednotliví trhovci, vychvalujíce své zboží; je to v podstatě zvukomalebná kompozice sestávající ze stylizovaných pouličních výkřiků, včetně napodobení jejich falešných akcentů. Tato scéna vrcholí příchodem Raflaflova oddílu a jeho kupletem, který se svou ráznou a zapamatovatelnou melodií sloužil jako základní téma opery. Méně výrazná je následující romance Croûte-au-pota, následuje první hudební rvačka a vzápětí po ní Ciboulettina bravurní (až pretenciózní) árie italského typu v rytmu valčíku umožňuje interpretce předvést své pěvecké i herecké schopnostmi, například v částech, kdy přeskakuje z nižšího rejstříku do vyššího, jak tlumočí návrhy svých ctitelů a své odpovědi. Raflaflovo nokturno je parodickým vyjádřením předstíraného milostného citu, zatímco následující duet Cibouletty a Croûte-au-pota je vřelejším a upřímnějším vyznáním lásky, moment určitého oddechu od rychlého groteskního děje. Vrcholným číslem je septet s potyčkou trhovkyň o dceru, který o málo později následuje poslední číslo, finále s odhalením Ciboulettina původu, radostným tancem „fricassée“ zejména pro představitele tří trhovkyň (který později německá kritika nazvala „trivializovanou čtverylkou“ nebo „tancem, který lze hravě označit za matku kankánu“) a hymnickým zopakováním hlavního tématu z Raflaflova úvodního kupletu; obě poslední čísla se vyznačují drastickými hudebními kontrasty, žonglováním se slabikami nebo opakováním triviálních až nesmyslných útržků textu k zvýšení komického účinku. Až ve finále se zapojuje sbor, který má spíše statickou úlohu, i když čtyři jeho sólisté vystupují již v introdukci. Již dobová kritika poukazovala na příbuznost hudby Dam z tržnice s mistry italské opery buffy (jako Paisiello nebo Cimarosa). Celkově tento experiment prokázal Offenbachův talent pro propracovanější partitury – včetně schopnosti dosáhnout skutečného sladění hlasů v ansámblech –, který se již na podzim roku 1858 definitivně osvědčil v Orfeovi v podsvětí.
Inscenační historie náhled|V prvním vídeňském nastudování Dam z tržnice roku 1862 vystoupili slavní komici Johann Nepomuk Nestroy a Louis (Alois) Grois Dámy z tržnice zůstaly několik let na repertoáru Bouffes-Parisiens, a to nejen v Paříži, ale i na četných zájezdech tohoto divadla. 10. května 1858 jimi Bouffes-Parisiens zahájily svůj vůbec první zájezd v Marseilles.Yon, c. d., s. 203. 7. července 1858 je hrály v Krollově divadle v Berlíně. I když je kritika chválila a označovala za „vrchol groteskní komiky“, předvídala, že „přenesení tohoto kusu na německé jeviště by bylo nemožností; absurdity a lascivnosti libreta by stěží přežily první scény“. V Bruselu Bouffes-Parisiens uvedly Dámy z tržnice prvně 13. června 1860. 11. června 1861 následovala Vídeň (Treumannovo divadlo na nábřeží Františka Josefa) a 12. července 1861 Pešť (Budapešť) v Národním divadel (Nemzeti Színház).
Později Dámy z tržnice od Bouffes-Parisiens převzala jiná pařížská divadla: roku 1873 Théâtre de la Renaissance (ještě pod Offenbachovým dohledem), roku 1889 Théâtre Cluny, roku 1913 Théâtre des Arts, 4. května 1940 dokonce Théâtre national de l'Opéra-Comique.Yon, c. d., s. 475, 640, 660. Hrály se často i ve francouzských provinčních divadlech. Roku 1867 například pobýval Jacques Offenbach v Nice a navštívil představení Dam z tržnice v tamějším divadle; následně veřejně nabídl řediteli divadla 500 franků za to, že až do Offenbachova odjezdu z města upustí od masakrování jeho díla.Yon, c. d., s. 340. Celkově, zatímco zahraniční kariéra Dam z tržnice zaostávala za jinými Offenbachovými díly, ve Francii nikdy nadlouho nezmizely z jeviště. Významná byla inscenace režiséra Roberta Dhéryho v Opéra-Comique v letech 1979–1984 (spolu s operetami Pan Karfiol si dovoluje pozvat… a Panenské jablíčko pod společným názvem Vive Offenbach!).Yon, c. d., s. 668. Pozadu samozřejmě nezůstala ani francouzskojazyčná divadla mimo samotnou Francii. Již v říjnu 1858 ji hrálo v Bruselu divadlo Bouffes-Belges.Yon, c. d. 1858. 18. prosince 1908 je uvedla honosná Opéra de Monte Carlo.