Pištec žlutý (Mohoua ochrocephala, ) je malý žlutohnědý pták z řádu pěvců, který se endemitně vyskytuje na Jižním ostrově Nového Zélandu. Ještě v době příchodu Evropanů na Nový Zéland koncem 18. století se jednalo o jednoho z nejrozšířenějších ptáků. Z důvodu odlesňování a hlavně predace ze strany nově zavlečených savců (zejména hranostajů a krysy obecné) se areál pištce zmenšil až o 90 %. Ministerstvo památkové péče odhaduje celkovou velikost populace k roku 2020 na 5000 ptáků.
Pištec žlutý měří 15 cm. Samec váží 30 g, samice 25 g. Peří pištce je na hlavě i břichu kanárkově žluté; záda, křídla a ocas jsou převážně hnědé. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný a v terénu je samec od samice k nerozeznání. K páření dochází od října do března. Snůšky obsahují většinou tři až čtyři vejce, ale může jich být od jednoho do pěti. Živí se převážně bezobratlými živočichy, občas pojídá i ovoce a nektar. Hnízdí vysoko v korunách stromů v dutinách starých pabuků. Očekávaná délka života je 5 let, avšak byl zaznamenán i 16letý jedinec. Druh poprvé popsal Johann Friedrich Gmelin v roce 1789. O jeho zařazení se vedla dlouhá vědecká debata. Až analýzy DNA zařadily druh do rodu Mohoua a monotypické čeledi Mohouidae.
Od roku 2005 je pištec veden na Červeném seznamu ohrožených druhů jako ohrožený taxon. Maorský kmen Ngāi Tahu považuje pištce žlutého za („posvátný klenot”), ke kterému příslušníci kmene chovají historické, emoční a spirituální pouto. Pištec je vyobrazen na reversní straně novozélandské stodolarové bankovky.
Nomenklatura Pištec žlutý byl poprvé zaznamenán Evropany při druhé plavbě Jamese Cooka (1772–1775). Plavby se účastnil přírodovědec Johann Reinhold Forster, jehož syn a asistent Georg Forster pořídil první kresbu druhu. O několik let později John Latham zařadil druh do svého díla A General Synopsis of Birds, avšak k prvnímu odbornému popisu se odhodlal až německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin v roce 1789.
O taxonomickém zařazení pištce žlutého se již od jeho prvního popsání vedla dlouhá vědecká debata. Pištec byl původně zařazen mezi pěnkavovité. V roce 1837 mu René Lesson přiřadil vlastní rod, který pojmenoval Mohoua po maorském názvu pištce. V 19. století nebylo zvykem pojmenovávat taxony na základě domorodých názvů, a tak William Forbes tento – dle vlastních slov – „barbarský” název rodu přejmenoval na Clitonyx. H. C. Oliver v roce 1955 přeřadil pištce k pěnicovitým a F. C. Kinsky v roce 1970 do čeledi modropláštníkovitých.
Moderní analýzy morfologie a DNA zařadily pištce žlutého spolu s pištcem šedokrkým a pištcem bělohlavým do rodu Mohoua a monotypické čeledi Mohouidae. Tato čeleď se tak zařadila po bok dalších přežívajících endemických čeledí Nového Zélandu, kterými jsou kiviovití, pokřovníkovití, kakapovití, laločníkovití a Notiomystidae.
náhled|Pištec žlutý (vlevo), pištec bělohlavý (nahoře) a pištec šedokrký (John Gerrard Keulemans, 1888)|alt=Kresba pištce žlutého, pištce bělohlavého a pištce šedokrkého
Maorský název pištce žlutého je . V anglickém jazyce je druh znám jako („žlutá hlava”) nebo („kanárek z buše”).
Rod Mohoua tedy zahrnuje tři druhy pištců:
pištec žlutý (Mohoua ochrocephala, ), pištec šedokrký (Mohoua novaeseelandiae, ), pištec bělohlavý (Mohoua albicilla, ).
Evoluční vývoj pištce žlutého je úzce spjat s dalšími dvěma druhy pištců. Podle Geoffa Normana přiletěl jejich prapředek před 30 miliony lety z Austrálie a rozšířil se po Novém Zélandu, který byl tehdy tvořen jednou souvislou pevninou. Když geologické procesy oddělily oba ostrovy Cookovým průlivem, začal se tento původní prapředek vyvíjet do samostatných druhů, které Norman pojmenovává jako proto-pipipi (prapředek pištce šedokrkého, rozšířen na Jižním ostrově) a proto-pōpokotea (prapředek pištce bělohlavého, rozšířen na Severním ostrově). Když došlo k opětovnému spojení obou ostrovů, proto-pōpokotea se přemístil i na Jižní ostrov. Poté, co došlo k opětovnému – a dosud konečnému – rozdělení pevniny na dva ostrovy se z proto-pōpokoteay na Jižním ostrově vyvinul pištec žlutý.
Vedle genetické a morfologické příbuznosti spojuje všechny tři pištce i to, že jsou výhradními hostiteli kukačky dlouhoocasé.
Popis Pištec žlutý měří 15 cm. Samec váží 30 g, samice 25 g. Peří na hlavě, šíji, krku, hrudi a horní částí břicha je kanárkově žluté. Křídelní krovky, svrchní část ocasu a střední část zad jsou hnědé se žlutým nádechem. Spodní část břicha je šedobílá, stehna a boky jsou světle hnědé. Podocasní krovky jsou žluté. Zobák a nohy jsou černé, drápy tmavě hnědé. Duhovka je rovněž černá a na sytě žluté hlavě dosti zřetelná.
Při sbírání potravy z kmenů stromů používá pištec, podobně jako šplhavci, svůj ocas jako podpěru, až jsou jeho pera často obnošená a spíše připomínají špičaté ostny než jemné peří. Jelikož pištec přepeřuje ocasní peří najednou, je možné odhadnout podle míry obnošení ocasního peří, kdy došlo k poslednímu přepeření. Vzhledem k tělu má dlouhé nohy a dlouhé a silné prsty, které mu při šplhání po stromech pomáhají.
Pohlavní dimorfismus je nevýrazný a v terénu lze obě pohlaví jen těžko odlišit. Samičí peří je oproti samci o trochu bledší, zejména na hlavě a na šíji. Mladé jedince lze rozpoznat podle toho, že jejich hlava a spodní část těla jsou o něco bledší a spíše hnědého než žlutého zabarvení. vlevo|náhled|Vycpaný jedinec ze sbírky Aucklandského muzea|alt=Fotografie vycpaného pištce Z novozélandských ptáků je pištci žlutému (pro své převažující žluté zbarvení) velmi vzdáleně podobný jen samec strnada obecného, který byl na Nový Zéland zavlečen z Evropy. Strnad je od pištce rozeznatelný mimo jiných znaků pomocí hnědých ušních krovek a hnědých skvrn po stranách korunky. Zásadní rozdíl je ten, že strnad obývá jiný habitat: zdržuje se téměř výhradně v otevřené krajině, zatímco pištec tráví celý život v lese.
Ekologie a chování
Zatímco v období páření zůstává pištec hlavně se svým partnerem, mimo pářící období žije v hejnech. V 19. století byly zaznamenány skupiny až o 200 jedincích. Studie ze druhé poloviny 20. století zmiňují hejna o 25–40 pištcích. S úbytkem přirozeného prostředí jsou však stále častější samotářští jedinci nebo malá hejna čítající jen několik málo jedinců. Hejna pištců občas následují kakariki rudočelé a krmí se hmyzem, který tito papoušci vyrušili.
Teritorium pištce má velikost kolem několika hektarů. Vokální projev je výrazný a slyšitelný po celý rok. Díky tomu je pištec, navzdory svému nápadnému zbarvení, „častěji slyšen než viděn”. Nejvýraznější je teritoriální zpěv samce, který vrcholí koncem jara. Zpěv je podobný pískavému zvuku kanárů. Samice se projevuje pouze občas a její zpěv připomíná spíše bzučení.
Rozmnožování
K páření dochází od října do března s vrcholným obdobím mezi listopadem a lednem. Před samotným pářením si pištci nejdříve postaví hnízdo. Hnízda bývají vysoko nad zemí v dutinách stromů. Nejčastěji využívají dutiny starých pabuků (konkrétně Nothofagus fusca, Nothofagus menziesii a Nothofagus solandri). S oblibou vyhledávají mrtvé stromy, které mají více vhodných dutin než živé stromy. Jakmile pár najde vhodnou lokaci, samice začne se stavbou hrníčkovitého hnízda z větviček, mechu, kořínků, listů a pavučin. Hnízdo vystele peřím a trávou (typicky ostřicemi). Stavba takto propracovaného hnízda je pro ptáky hnízdící v dutinách stromů poměrně vzácná. náhled|Kresba hnízda pištce bělohlavého (vlevo) a pištce žlutého|alt=Černobílá kresba hnízda pištce bělohlavého a pištce žlutého Výjimečně si pištec postaví hnízdo i mimo dutiny stromů. Byli pozorováni jedinci hnízdící mezi větvemi manukového lesa. Většinou každý rok na jiném místě. Jakmile je hnízdo postaveno, samec začne nadbíhat samici. Postaví se vedle ní a začne třepotat křídly. Občas samici klovne do zadní části hlavy. Samice dá najevo souhlas pokrčením hlavy, načež dojde k pářícímu aktu.
O pištci se někdy píše, že je polygynní, tzn. že samec má více samic. A. D. Read však upozornil na to, že je těžké rozlišit, zda se jedná o polygynii či pomocníky, kteří jsou běžní i u jiných ptáků (např. pokřovník zelený).
Zhruba dva týdny před kladením vajec začne samec shánět potravu i pro samici. Samice klade 1–5, nejčastěji 3–4 vejce o rozměrech 23,5×18 mm. Časový interval mezi kladením jednotlivých vajec je 1–2 dny. Oválná vejce mají narůžovělou barvu s jemnými červenohnědými fleky.
Na vejcích sedí pouze samice po dobu 20–21 dní. Během hnízdění jí většinu potravy shání samec. Pro krmení opouští samice hnízdo několikrát denně na dobu až jedné hodiny. Pokud je k páru přidružena další samice (pomocnice), na sezení na vejcích se s další samicí pravidelně střídá a k opouštění hnízda dochází v kratších intervalech. vlevo|náhled|Pištec na Stewartově ostrově|alt=Fotografie pištce jak sedí na větvi Mláďata po vylíhnutí zůstávají zcela závislá na rodičích a na případných pomocnících, kteří je pomáhají krmit. Po zhruba 22 dnech se osamostatňují, avšak rodiče je stále přikrmují až do stáří jednoho roku. Pářit se začínají nejdříve mezi 1–2 rokem.
U většiny pištců dochází ke druhé snůšce. U párů, kterým se nepodaří vyvést dvě snůšky po sobě (např. z důvodů predace), může dojít i ke třetí snůšce.
Pištec se průměrně dožívá 5 let, nejstarší zaznamenaný jedinec měl 16 let.
Potrava Živí se převážně bezobratlými živočichy jako jsou brouci, larvy, noční motýli, stonožky, wety a pavouci. Výjimečně pojídá i nektar a ovoce, např. z rostliny Astelia fragrans z čeledi bičulovitých.
Potravu hledá především v korunách stromů, občasně se krmí i na zemi. Hmyz buď sbírá z povrchu listů a větví, nebo ho vyzobává z malých trhlinek v kmenech stromů a z epifytických mechů a lišejníků. Potravu nezřídka sbírá hlavou dolů.
Rozšíření a populace Pištec žlutý žije výhradně ve starších pabukových lesích, kde je biodiverzita daleko vyšší než v mladších lesích. Ve starších lesích je také více vhodných dutin pro hnízdění. V minulosti byl pištec rozšířen i v nížinatých podokarpových lesích.
Existuje zhruba 30 místních populací pištce. Dají se rozdělit do 4 skupin podle následujících oblastí: na východ od hlavního rozvodí Jižních Alp, kopcovité oblasti Otaga a Southlandu, pobřežní ostrovy a malé rozdrobené populace Fiordlandu. Největší populace se nachází v národních parcích Mount Aspiring a Fiordland. Menší populace se nachází v národním parku Arthur's Pass, chráněné oblasti Catlins a v Modrých horách v Otagu. náhled|Jedinec na ostrově Ulva|alt=Fotografie pištce na kmeni stromu Pištec byl mnohokrát přemístěn do oblastí, kde původně vyhynul nebo kde lze lépe kontrolovat jeho ochranu. K roku 2012 bylo zaznamenáno 12 reintrodukčních projektů. Ohrožení Před osídlením Nového Zélandu byl pištec žlutý hojně rozšířen po celém Jižním ostrově. Ještě v 19. století se jednalo o jednoho z nejrozšířenějších ptáků. Koncem 19. století se začala populace pištců rapidně zmenšovat a v prvních třech desetiletích 20. století druh úplně vymizel z některých oblastí jako je Západní pobřeží, Stewartův ostrov, Nelson či Marlborough. Do konce 20. století vymizel ze 75 % svého původního habitatu a k roku 2019 vyhynul na 90 % svého původního rozšíření.
Tento dramatický úbytek nastal zejména následkem predace ze strany introdukovaných savců, především hranostajů a krys. U ostatních pěvců však takto dramatický úbytek v tak krátkém čase nebyl zaznamenán. Badatelé z Ministerstva památkové péče identifikovali 5 důvodů, proč jsou pištci více náchylní k predaci než ostatní lesní ptáci:
Hnízdění v dutinách stromů – když predátor napadne hnízdo, kde právě sedí samice na vejcích, samice nemá kam utéct a tak predátor vedle pozření vajec zabije i samici. Následkem toho je v populaci více samců než samic. Dlouhá inkubační doba – inkubační doba trvá zhruba tři týdny, což je asi třikrát déle než u většiny introdukovaných pěvců. Během sezení na vejcích jsou přitom pištci nejzranitelnější. Hejna pištců tráví hodně času krmením na zemi – pištci jsou v hejnech velmi hluční což spolu s přízemním krmením zvyšuje riziko predace.