Konžská krize () bylo období politické nestability a konfliktu v Konžské republice v letech 1960 až 1965. Krize začala téměř okamžitě poté, co Kongo získalo nezávislost na Belgii a skončilo neoficiálně převzetím vlády nad celou zemí Josephem-Désiré Mobutuem. Konžská krize se skládala ze sérií občanských válek a byla zástupným konfliktem studené války, ve kterém Sovětský svaz a Spojené státy podporovaly opoziční frakce. Během krize bylo zabito odhadem asi 100 000 lidí.
Národně-osvobozenecké hnutí v belgickém Kongu požadovalo konec koloniální nadvlády, což vyústilo 30. června 1960 v nezávislost země. Převzetí vlády bylo připraveno jen minimálně a mnoho otázek jako federalismus, tribalismus a etnický nacionalismus zůstalo nevyřešeno. V prvním červencovém týdnu se vzbouřila armáda a začal pogrom na bělochy. Na ochranu bílých uprchlíků vyslala Belgie vojenské jednotky. S belgickou podporou se od země odtrhly provincie Katanga a Jižní Kasai. Do probíhajícího konfliktu vyslala OSN mírové jednotky, ale generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld odmítl tyto jednotky nasadit proti separatistům. Premiér Patrice Lumumba, vůdce největší nacionalistické frakce, povolal na pomoc Sovětský svaz, který okamžitě vyslal vojenské poradce a poskytl ústřední vládě v Léopoldville další podporu.
Zapojení Sovětů rozdělilo konžskou vládu a vedlo roztržce mezi Lumumbou a prezidentem Josephem Kasavubuem. Velitel armády Mobutu roztržku ukončil převratem, vyhnal sovětské poradce a ustanovil novou vládu pod svou vlastní kontrolou. Lumumba byl zajat a následně popraven v roce 1961. Lumumbovi přívrženci vedení Antoinem Gizengou vyhlásili ve východním městě Stanleyville konkurenční vládu „Svobodné republiky Kongo“. Získali sovětskou podporu, ale počátkem roku 1962 byli poraženi. Poté, co na konci roku 1961 Hammarskjöld zahynul při letecké havárii, zaujala OSN vůči separatistům razantnější postoj. Ústřední vláda porazila s podporou jednotek OSN odštěpenecká hnutí v Katanze a jižním Kasai počátkem roku 1963.
Když byla Katanga a Jižní Kasai navrácena pod vládní kontrolu, byla přijata kompromisní ústava a uprchlý katanžský vůdce Moise Tshombe byl povolán, aby vedl prozatímní správu, zatímco byly připravovány nové volby. Dříve než se uskutečnily, povstali východě země maoističtí bojovníci, kteří si říkali „Simba“. Simbové převzali kontrolu nad značným územím a ve Stanleyville vyhlásili komunistickou „Konžskou lidovou republiku“. Vládní síly postupně získávaly území zpět a v listopadu 1964 intervenovala ve Stanleyville belgická armáda s podporou Spojených států, aby zachránila ze zajetí rukojmí zadržovaná Simby. Simbové byli poraženi a jejich moc se záhy zhroutila. Po volbách v březnu 1965 vznikl mezi Tshombem a Kasavubuem politický pat, díky němuž nebylo možno sestavit vládu. Mobutu provedl druhý převrat a v listopadu 1965 převzal kontrolu nad zemí. Pod Mobutuovou vládou se Kongo (přejmenované v roce 1971 na Zair) přeměnilo na diktaturu, která vydržela až do jeho odstranění v roce 1997.
Pozadí
Belgická nadvláda vlevo|náhled| Belgické Kongo, dnes Demokratická republika Kongo, na mapě Afriky podbarveno Koloniální nadvláda v Kongu začala na konci 19. století. Belgický král Leopold II., frustrovaný nedostatečným mezinárodním uznáním Belgie a její sily, se pokusil přesvědčit belgickou vládu, aby podpořila koloniální expanzi do tehdy ve značné míře neprozkoumané Konžské pánve. Nejednoznačný postoj belgické vlády k této myšlence dovedl Leopolda k tomu, že nakonec vytvořil kolonii na vlastní účet. S podporou řady západních zemí, které považovaly Leopolda za užitečný nárazník mezi soupeřícími koloniálními mocnostmi, dosáhl Leopold v roce 1885 mezinárodního uznání osobní kolonie – svobodného státu Konga.Pakenham, str. 253–255 Násilí státních úředníků vůči domorodcům a nemilosrdný systém hospodářského vykořisťování vedl na přelomu století k intenzivnímu diplomatickému tlaku na Belgii, aby převzala oficiální kontrolu nad zemí, což provedla v roce 1908, čímž vzniklo belgické Kongo.Pakenham, str. 588–589
Belgická vláda v Kongu byla založena na „koloniální trojici“ () státních, misionářských a soukromých zájmů.Turner, str. 28 Zvýhodnění belgických obchodních zájmů znamenalo, že kapitál se někdy přeléval zpět do Konga a že se jednotlivé regiony specializovaly. Při mnoha příležitostech byly zájmy vlády a soukromého podnikání těsně svázány a stát pomáhal společnostem ve stávkokazectví a čelil dalším snahám domorodců o zlepšení jejich údělu. Rozlehlá a řídce osídlená země byla kvůli efektivní správě rozdělena do hierarchicky organizovaných správních útvarů, jejichž řízení, téměř výhradně v rukou bělochů, bylo značně nezávislé. Jednotně byla řízena „domorodá politika“ (), která vycházela z nadřazenosti bělochů nad černochy, a to přestože po skončení druhé světové války přišlo do Konga velké množství bílých přistěhovalců, kteří pocházeli z celého sociálního spektra.Turner, str. 29 V důsledku toho zde byla vysoká úroveň rasové segregace. Koncem koloniálního období žilo v Kongu asi 100 000 Evropanů, převážně v hlavním městě Léopoldville.
Na počátku padesátých let začala být Belgie vystavována mezinárodnímu tlaku, aby přeměnila svoji kolonii na suverénní stát. Koloniální administrativa zahájila různé rozvojové programy zaměřené na přeměnu území na „modelovou kolonii“, v jejímž důsledku zažilo Kongo bezprecedentní úroveň urbanizace.Freund, str. 198–199 Na jejich začátku bylo v Kongu jen třicet domorodých absolventů vysokých škol. Poté, co se začalo významně investovat do školství, dostalo se Kongo mezi země s nejvyššími výdaji na vzdělávání (v letech 1958 a 1959 2 100 miliónu franků ročně, čili 15 % rozpočtu). Byly založeny první dvě univerzity ve střední Africe (v Léopoldville a Elisabethville), kde koncem padesátých let studovalo 466 místních studentů a kromě toho 76 na evropských univerzitách. V té době mělo Kongo už více než tisíc absolventů lékařství, pedagogiky, agronomie, veterinářství, techniky a teologie. Stejně tak byl vysoký počet škol v přepočtu na obyvatele (jedna pro 75 žáků), nejvyšší úroveň vzdělání (50 až 55 %) a míra gramotnosti (55 %) byla nejvyšší ze všech „rovníkových“ zemí. Přímým důsledkem byl vznik nové střední třídy vzdělanějších afrických „“ ve městech.
V roce 1955 zveřejnil profesor A. J. Van Bilsen studii nazvanou třicetiletý plán politické emancipace belgické Afriky. Dobu nezbytnou pro výcvik a postup na veškerá místa zajišťující správu státu odhadoval na třicet let. Belgičané a mnoho byli vůči tomuto plánu skeptičtí, jedni zklamáni vyhlídkou na opuštění země a druzí délkou přechodného období. Jediní, kdo na plán reagovali pozitivně, byli katoličtí sdružení ve skupině, která zveřejnila svůj manifest v konžských novinách . Jedním z opatření nepřímo reagujícím na tento plán bylo vypsání místních voleb v roce 1956, což bylo oproti francouzským koloniím o více než deset let později. Podle představ belgické správy se mělo nezávislosti dosáhnout v letech 1980 až 2000.
Bohaté přírodní zdroje, včetně uranu přitahovaly v průběhu studené války pozornost k tomuto regionu jak Sovětského svazu, tak Spojených států.
Politika a radikalizace náhled|Vůdce ABAKO, Joseph Kasavubu, který se později stal prvním prezidentem nezávislého Konga S celkovým pokrokem se začalo rozvíjet i národně-osvobozenecké hnutí. Jednou z prvních organizací byla Aliance Kongů ( – ABAKO), založená v roce 1950 a vedená Josephem Kasavubuem. Významnou organizací byla také „Konfederace kmenových sdružení Katangy” ( – CONAKAT), lokální strana vedená Moisem Tshombem primárně zastupující jižní provincii Katanga a později obhajující federalismus. Další organizace byly Liboke lya Bangala, která hájila zájmy Ngalů, a Fédékaleo, ve které se sdružovali obyvatelé z regionu Kasai. Navíc k tomu zde existovalo několik menších stran, které se objevily v souvislosti s rozvojem národně-osvobozeneckého hnutí, včetně radikální (PSA) a frakcí zastupujících zájmy menších etnických skupin, jako je (ABAZI).Zeilig, str. 74 Celkově bylo protikoloniální hnutí rozděleno do mnoha stran a skupin, které se lišily v závislosti na etnickém a geografickém původu a působily proti sobě.Freund, str. 199
Nejpočetnější organizací se stalo „Národní konžské hnutí“ ( – MNC), založené v roce 1958 jako jednotná fronta zaměřená na dosažení nezávislosti „v přiměřené“ době.Zeilig, str. 64 Vznikla kolem charty, kterou podepsali mimo jiné Patrice Lumumba, Cyrille Adoula a Joseph Iléo, ale strana byla obviněna, že je příliš umírněná.Zeilig, str. 64–65 Charismatický Lumumba se stal vedoucí postavou v rámci MNC a podle vlastních údajů měla koncem roku 1959 58 000 členů.Zeilig, str.76 Ačkoli MNC byla největší z afrických národně-osvobozeneckých stran, zahrnovala mnoho různých frakcí, které zaujímaly odlišné postoje k řadě otázek. Hnutí se stále více polarizovalo mezi umírněnými évolué a radikálnějším masovým členstvem.Zeilig, str. 82–83 Radikální frakce vedená Iléem a Albertem Kalonjim se v červenci 1959 rozpadla, ale nedokázala vyvolat hromadný odchod členů z MNC. Odštěpenecká frakce se stala známou jako MNC-Kalonji (MNC-K), zatímco většinová skupina nesla označení MNC-Lumumba (MNC-L). Podpůrná základna strany se rozdělila na ty, kteří zůstali s Lumumbou, především v oblasti Stanleyville na severovýchodě, a ty, kteří podporovali MNC-K, která se stala nejoblíbenější ve městě Élisabethville na jihu a u lubského etnika.Zeilig, str. 83–85
Oproti MNC obhajoval ABAKO radikálnější ideologii založenou na výzvách k okamžité nezávislosti a podpoře regionální identity.Zeilig, str. 65–66 Postoj ABAKO byl oproti MNC etnicky nacionalističtější; argumentoval tím, že jako dědici předkoloniálního království Kongo by nezávislé Kongo měli vést Kongové.Zeilig, str. 66
Poté, co se politická demonstrace v konžském hlavním městě Léopoldville přeměnila na násilnou, vypukly 4. ledna 1959 velké nepokoje. Koloniální četnictvo, zvané , použilo proti vzbouřencům sílu – bylo zabito nejméně 49 lidí a celkem mohlo být až 500 obětí. Vliv národně-osvobozeneckých stran se poprvé rozšířil mimo velká města, a demonstrace a nepokoje se v průběhu následujícího roku staly pravidelným jevem, který do hnutí za nezávislost přivedl velké množství domorodců z řad mimo évolué. Mnozí z nich začali pokoušet hranice koloniálního systému odmítáním platit daně nebo dodržovat méně významné koloniální předpisy. Převážná část vedení ABAKO byla zatčena, čímž se MNC dostala do výhodnějšího postavení.Zeilig, str. 70–73
Vývoj měl za následek, že se bílá komunita také radikalizovala. Někteří běloši plánovali pokus o převrat, pokud by vládu převzala černá většina.Zeilig, str. 70 Jak se zákonnost a pořádek začaly rozpadat, bílí civilisté vytvořili skupiny milic známé jako „Evropské dobrovolnické sbory“ , aby ochraňovali své okolí. Ve snaze zmírnit napětí mezi obyvateli vyhlásila belgická správa volby na konec roku 1959. Nicméně na uklidnění situace neměly příliš vliv, protože je většina domorodých stran bojkotovala.
Nezávislost vpravo|náhled| Patrice Lumumba, vedoucí MNC-L a první předseda vlády, zachycený v Bruselu na konferenci u kulatého stolu v roce 1960 Kvůli zjevně bezvýchodné situaci vypracovala belgická parlamentní pracovní skupina zprávu o budoucnosti Konga, ve které zmiňovala silnou poptávku po „vnitřní autonomii“. August de Schryver, ministr kolonií, zahájil v lednu roku 1960 v Bruselu významnou konferenci u kulatého stolu, jíž se zúčastnili představitelé všech hlavních konžských stran.Zeilig, str. 88 Lumumba, který byl zatčen po nepokojích ve Stanleyville, byl před konferencí propuštěn a vedl delegaci MNC-L.Zeilig, str. 87 Belgická vláda prosazovala před vyhlášením nezávislosti přechodné období, ale konžský tlak na konferenci vyústil ke stanovení data 30. června 1960. Otázky týkající se federalismu, etnicity a budoucí úlohy Belgie v konžských záležitostech zůstaly nevyřešeny, protože se nedosáhlo dohody.Zeilig, str. 88–91