náhled|Pascal Sébah: Turecké kostýmy; z alba fotografií Pascala Sébaha u příležitosti výstavy ve Vídni v roce 1873; sbírka představuje kostýmy z různých oblastí, etnických a náboženských skupin Osmanské říše; vpravo kurdský pastýř z Aljazeera (Mezopotámie), uprostřed Kurd z Mardinu (město na syrské hranici) a vlevo je pastýř z provincie Diyarbekir náhled|Dmitrij Ivanovič Jermakov: Princezna Lazarev v tureckém kostýmu náhled|Jean Pascal Sébah: Durru Shehvar, princezna provincie Berar v devíti letech
Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Turecku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Turecku vyvíjela za silné spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění v druhé polovině devatenáctého století. Kvůli islámským náboženským omezením zobrazování lidí se umění fotografie v Osmanské říši šířilo pomalu a zpočátku jej provozovali výhradně nemuslimové, většinou na zakázku ze sultánova paláce. V Osmanské říši existovalo přibližně 150 ateliérů provozovaných nemuslimskými fotografy. V 21. století již působilo několik tureckých fotografů, kteří se stali známí a respektovaní po celém světě.
Historie V Istanbulu 28. října 1839 oznámily místní noviny Takvim-i Vekayi vynález fotografie. V roce 1841 byl v Osmanské říši vydán první překlad o používání daguerrotypie a ateliéry se otevíraly jeden za druhým. Prvními osmanskými fotografy byli Arméni, poté si fotografické ateliéry otevřeli i Řekové a další evropské národnosti žijící v Istanbulu. Prvními tureckými fotografy byli vojáci, kteří vynález používali hlavně k vojenským účelům, včetně camery obscura od počátku 19. století, ale v civilní fotografii dlouho nebyli tureckého původu. Zpočátku většina objednávek pocházela ze sultánského paláce a od různých vysoce postavených pašů. Většinou se jednalo o fotografie továren, přístavů, škol, vojenských zařízení, budov, zahraničních velvyslanců a různých oficiálních událostí, které se nacházejí v 800 albech v knihovně Istanbulské univerzity.
Již v 70. letech 19. století tiskové společnosti využívaly fotografii ve velkých pobřežních městech k dokumentování budov a památek pro obecní správu a k výrobě pohlednic pro turisty. Koncem 19. století byla takto dokumentována města jako Smyrna (Izmir) a Trebizond (Trabzon). Většina z těchto fotografů a editorů pohlednic byli Řekové, Arméni a Italové. Mimo Konstantinopol fotografie poprvé začala rozvíjet v Trabzonu. Fotograf ruského původu Jermakov otevřel fotostudio ve městě v roce 1868.Unisentified Armenian Boy and Mother (1890s) Web-page on photograph of Armenians in Trabzon Hačik Čolakian byl arménský fotograf, který v 70. letech otevřel své studio v Trabzonu. V oboru však působili i Turci. Kitabi Hamdi Efendi (knihkupec Hamdi), turecký majitel tiskárny v Trabzonu, publikoval své fotografie (a fotografie ostatních) a prodával také fotoaparáty. Dalším tureckým fotografem a editorem pohlednic, který působil od konce 19. století v Trabzonu, byl Osman Nouri.
Jedním z prvních profesionálních tureckých fotografů byl Bahaettin Rahmi Bediz, který otevřel svůj fotoateliér na Krétě a později v Istanbulu. Působil také v první polovině 20. století jako průkopnický fotograf v Turecku. Tisíce fotografií (zejména portrétů), které pořídil během své kariéry (Kréta, İzmir, İstanbul, Ankara), mají obrovskou historickou hodnotu. V letech 1927–1928 připravil pro magistrát brožuru „Album de Smyrne“, ve francouzštině a turečtině, sbírku fotografií, kterou doplnil vysvětlujícími texty. Album distribuované v zahraničí prostřednictvím tureckých ambasád a konzulárních úřadů je pozoruhodné jednak tím, že je jedním z prvních informačních a propagačních balíčků připravených Tureckou republikou pro mezinárodní čtenáře, a také tím, že to byla jedna z posledních knih vytištěná v Turecku v arabštině, krátce před přechodem na latinskou abecedu.
Dalším z nejstarších fotografů v Turecku byl Pascal Sébah, který se narodil v Istanbulu, ale neměl zcela turecký původ, provozoval svůj fotoateliér v Istanbulu. Specializoval se na portrétní fotografii a fotografii architektury, vyráběl pohlednice architektonických památek a zabýval se dokumentací tureckých kostýmů z různých oblastí, etnických a náboženských skupin Osmanské říše.
V roce 1857 si otevřel první ateliér v Istanbulu na Rue de Pera 439 – vedle Ruského velvyslanectví, jak uváděl na zadní straně svých fotografií. Roku 1873 již jako velmi úspěšný otevřel další studio v Káhiře – na Esbekieh vedle francouzského velvyslanectví. V roce 1883 dostal Pascal Sébah mrtvici a s firmou mu pomáhal jeho bratr Cosmo. Asi v letech 1884/1885 se k firmě připojil Francouz Policarpe Joaillier a firma se přejmenovala na Sébah & Joaillier. Získala dokonce právo „fotografovat sultána“ poté co v roce 1900 zakoupil společnost tří bratrů Abdullah Frères. Ve stejném roce se Carpe Joaillier vrátil zpátky do Francie. Po roce 1910 Jean Sébah spolupracoval s Hagopem Iskenderem a od roku 1914 s Leo Perpignanim. V období 1917–1918 byly Sébah & Joaillier partnerem v projektu systematického shromažďování a katalogizace architektonických památek ze všech dob v Istanbulu pod záštitou německého novináře a historika umění Friedricha Schradera. Sébah a Iskender obnovili své obchodní aktivity v roce 1934. Firma nesla jméno 'Foto Sabah' a pokračovala až do roku 1952.
Pascal Sébah byl vedle bratrů Abdullahů jedním z nejvýznamnějších profesionálních fotografů svého času v Osmanské říši. O jeho fotografie byl mezi cestovateli velký zájem, především o pohlednice exotického Orientu, památek, lidových scén, orientálních krojů a podobně. Tato činnost Sébaha Pascala se stal dobovou dokumentací, jeho fotografie byly použity mimo jiné také ve vědeckých prací o Orientu. Zabýval se dokumentací tureckých kostýmů z různých oblastí, etnických a náboženských skupin Osmanské říše. Po jeho smrti v roce 1886 studio převzal jeho bratr Cosmo, do doby než jej spolu s ním převzal Pascalův syn Jean (1872–1947) v roce 1888. Zpočátku jej řídil jeho strýc Cosmi (tj. bratr jeho otce) a v roce 1888 se stal společníkem Pollicarpe Joiallier. V této době byla společnost přejmenována na Sebah & Joaillier.Hannavy, J., Encyclopedia of Nineteenth-Century Photography, Routledge, 2013, s. 1036 Jean Pascal Sébah se připojil v roce 1888 a pokračoval ve studiu ateliéru s dalšími fotografy. Firma si vybudovala pověst vedoucího představitele orientalistické fotografie a v roce 1889 byla jmenována oficiálními fotografy pruského dvora.Hannavy, J., Encyclopedia of Nineteenth-Century Photography, Routledge, 2013, s. 1032 a s. 1036 V roce 1893 osmanský sultán Abdulhamid II. sponzoroval padesát jedna fotografických alb představujících rozpětí Osmanské říše dvěma vydáními produkovanými společností Sebah a Joaillier. Americký prezident Grover Cleveland byl jedním z příjemců sbírky fotografií a nyní je v Kongresové knihovně.Photography in Ottoman Istanbul by Maggie Kurkoski '12 Smith College Museum of Art Ateliér „Foto Sabah“ v čtvrti Pera byl v 19. a 20. století nejprestižnějším fotografickým studiem ve městě po mnoho desetiletí. Fotografie zobrazovaly místa jako Hagia Sofia, Modrá mešita nebo Galatská věž.
Prvním Turkem, který si otevřel ateliér, byl Rahmizâde Bâhâeddin Bediz (1875–1951) v roce 1910 v Izmiru. V roce 1915 se přestěhoval do Konstantinopole a v roce 1935 otevřel ateliér v Ankaře. O dva roky později se stal ředitelem fotografického oddělení Turecké historické společnosti.
První polovina 20. století Důležitým milníkem v turecké fotografii je dílo zakladatele tureckého státu Mustafy Kemala Atatürka, který zachytil období založení republiky (1923) a zrodu nového tureckého národa. Esat Nedim Tengizman (1897–1980) a Etem Tem (?–1971) byli váleční fotografové a Etem Tem má přibližně 620 Atatürkových fotografií, které jsou součástí soukromé sbírky. Cemal Işıksel (1905–1989) byl Atatürkovým osobním fotografem dle vlastní oblíbenosti a slavné snímky zakladatele tureckého státu pořídil rakouský rodák Othmar Pferschy (1898–1984). Atatürk chtěl, aby každý okamžik turecké války za nezávislost byl zaznamenán na fotografiích, a tím umožnil vznik a rozvoj turecké profese fotoreportéra.
Ve 30. letech 20. století byly založeny tzv. halkevleri, komunitní domy, v jejichž rámci byly mimo jiné zahájeny fotografické kurzy, pořádány výstavy a soutěže. Şinasi Barutçu (1906–1985) byl prvním tureckým fotografem, který vydával fotografický časopis, jehož barevné fotografie byly vystaveny na fotografické výstavě, a s jeho jménem je spojen i první vysokoškolský fotografický program. Po Barutçuovi je také pojmenován pohár, který se každoročně uděluje nejvýznamnějším mladým fotografům.
Turecký fotograf Othmar Pferschy, původem z Rakouska, otevřel své fotografické studio v Istanbulu v roce 1931 a aktivně pořizoval dokumentární fotografie. Pferschy začal jako dobře placený asistent rumunského židovského fotografa Jeana Weinberga, který ho najal v roce 1926. V roce 1931 otevřel vlastní studio v Istanbulu a pokračoval ve fotografii samostatně. Dne 11. června 1932 turecký parlament schválil zákon 2007 o umění a povoláních vyhrazených tureckým občanům v Turecku, který zakazoval zahraničním fotografům pracovat v Turecku. V důsledku toho se oba dva, Pferschy a Weinberg, v roce 1932 přestěhovali do Alexandrie. Po několika měsících se do Istanbulu vrátili. V roce 1935 začal pracovat jako fotograf pro Generální ředitelství tisku a vysílání a byl pověřen organizováním archivů. Během pětileté cesty po Turecku pořídil asi 16 tisíc fotografií. Pořizoval městské a architektonické fotografie; výhledy na budovy, moderní továrny, školy, univerzity, zdravotnické instituce, ulice, stadiony, parky a náměstí. Ve svých fotografiích o lidech a životě zahrnul obřady, vesničany, rolníky, dělníky, jezdce, tenisisty, šerm, laboratorní pracovníky, písaře, pianisty atd. Byl známý tím, že se snímkům věnoval s velkou péčí, což se odrazilo v dokonalé technice, dokonalé estetice a geometrickém pořádku. Fotografie byly publikovány v Mnichově v turečtině, francouzštině, angličtině a němčině. Kromě krajin a architektury pořídil také portréty významných osobností jako byli Mustafa Kemal Atatürk nebo İsmet İnönü. Některé jeho další práce byly použity na pohlednicích a papírových penězích.
Weinberg během oslav Dne republiky v roce 1929 v paláci Ankara Weinberg úmyslně kopal do stativu Cemala Işıksela, kterému turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk udělil vyznamenání „prvního fotožurnalisty“ v Turecku. V důsledku toho bylo Weinbergovi zakázáno Atatürka fotografovat.
Naciye Suman byla první tureckou muslimskou ženou, která se stala profesionální fotografkou. Poté, co vystudovala fotografii v Rakousku, si v roce 1919 otevřela doma vlastní studio. Její klienti byly převážně ženy, kterým fotografovala portréty a svatební fotografie. Později vyučovala fotografování v sultánském paláci. Během této doby bývaly ženy zahaleny a nepracovaly, zvláště pak ty, které byly dcerami pašů, ale i přesto měla hned od prvního dne klienty. Mnoho žen, jejichž manželé byli právě ve válce, chtělo přidat k dopisům i svou fotografii.
Druhá polovina 20. a 21. století náhled|Oko Istanbulu Ara Güler, v roce 2008
Turecká fotografie se začala skutečně rozvíjet v 60. letech 20. století díky vzestupu cestovního ruchu a ekonomickému rozvoji. Sami Güner (1915-1991) byl jedním z prvních fotografů, kteří cestovali po celém Turecku a svými fotografiemi propagovali rozmanitou krajinu země v zahraničí. Získal několik prestižních ocenění. V tomto období se objevují četní turečtí fotografové aktivní v Turecku i mimo něj. První fotografická asociace byla založena v roce 1959 a univerzitní vzdělávání začalo v roce 1979.