Æthelberht (/ ˈæθəlbərt /; asi 550 – 24. února 616), také Æthelbert, Aethelberht, Aethelbert nebo Ethelbert, staroanglicky: Æðelberht [ˈæðelberxt], byl králem Kentu asi od roku 589 až do své smrti. Mnich Beda Ctihodný ho ve svém díle Historia ecclesiastica gentis Anglorum z 8. století zmiňuje jako třetího krále, který držel imperium nad jinými anglosaskými královstvími. Na konci 9. století o něm Anglosaská kronika hovoří jako o bretwaldovi, neboli „vládci Británie“. Byl prvním anglickým králem, který konvertoval ke křesťanství.
Æthelberht byl synem kentského krále Eormenrika, jehož byl podle Anglosaské kroniky Æthelberht nástupcem coby král Kentu. Oženil se s Berthou, křesťanskou dcerou franského krále Chariberta, čímž vytvořil spojenectví s nejmocnějším státem v tehdejší západní Evropě. Sňatek se pravděpodobně uskutečnil před Æthelberhtovým nástupem na trůn. Berthin vliv zřejmě vedl k rozhodnutí papeže sv. Řehoře I. vyslat benediktinského mnicha sv. Augustina coby misionáře z Říma. Augustin přistál na ostrově Thanet ve východním Kentu v roce 597. Krátce nato král Æthelberht konvertoval ke křesťanství, budoval kostely a v království započal s christianizací v širším měřítku. Poskytl nové církvi pozemky v Canterbury, čímž položil jeden ze základních kamenů toho, co se nakonec stalo Anglikánským společenstvím.
Nejstarší zákoník napsaný v jakémkoli germánském jazyce, Æthelberhtův zákoník, zavedl pro Kent složitý systém pokut. Zákoník se uchoval ve středověkém rukopise kodexu Textus Roffensis. Kent byl bohatý, měl silné obchodní vazby na kontinent a Æthelberht zřejmě zavedl královskou kontrolu nad obchodem. Během jeho vlády pravděpodobně začaly v Kentu poprvé od začátku anglosaského osídlení obíhat mince. Později byl prohlášen za svatého za svou roli při šíření křesťanství mezi Anglosasy. Jeho svátek původně připadal na 24. únor, ale byl změněn na 25. únor.
Historický kontext náhled|327x327pixelů|Anglosaská Anglie v době nástupu Æthelberhta na trůn Kentu V 5. století nájezdy na Británii ze strany kontinentálních etnik přerostly v regulérní migraci. K přistěhovalcům patřili Anglové, Sasové, Jutové a Frísové, a existují důkazy ještě o dalších etnických skupinách. Tyto skupiny obsadily území na východě a jihu Anglie. Na konci 5. století ale vítězství BritonůPro původní obyvatele římské a pořímské Británie používá moderní angličtina souhrnně termín „Britons“, tedy „Britoni“, na rozdíl od současných Britů, tedy „Brits/British“; termín „Britoni“ v češtině zdomácněl jenom částečně. v bitvě u Mount Badon (Mons Badonicus) zastavilo anglosaský postup na padesát let.Hunter Blair, An Introduction, s. 13–16.Campbell et al., The Anglo-Saxons, s. 23. Nicméně asi od roku 550 začali Britoni ztrácet svá území znovu, takže během 25 let byla kontrola nad téměř celou jižní Anglií v rukách útočníků.Peter Hunter Blair (Roman Britain, s. 204) uvádí dvacet pět let od roku 550 do roku 575 jako data konečného dobytí.
Anglosasové pravděpodobně dobyli Kent ještě před bitvou u Mount Badon. Existují jak textové, tak archeologické důkazy, že Kent byl především kolonizován Juty z jižní části Jutského poloostrova.Yorke, Kings and Kingdoms, s. 26. Podle legendy přistáli v Kentu bratři Hengist a Horsa v roce 449 jako žoldnéři britonského krále Vortigerna. Po vzpouře kvůli žoldu a Horsově smrti v bitvě založil Hengist království Kent.Swanton, Anglo-Saxon Chronicle, s. 12–13. Někteří historici se domnívají, že základní příběh vzpoury žoldnéřů může být pravdivý, a většina nyní datuje založení království Kent do poloviny 5. století, což je v souladu s legendou.Není shoda ohledně toho, do jaké míry lze s touto legendou nakládat jako se skutečností. Kupříkladu současná britská historička Barbara Yorke říká: „Nedávné podrobné studie […] potvrdily, že tyto záznamy jsou do značné míry mytické a že jakákoli spolehlivá ústní tradice, kterou mohly představovat, byla ztracena v konvencích formátu legendy o původu“, ale jiný britský historik Richard Fletcher (1944–2005) říká o Hengistovi, že „neexistuje žádný dobrý důvod k pochybnostem o jeho existenci“, a další britský historik James Campbell (1935–2016) dodává, že „ačkoliv původ takových análů je hluboce tajemný a podezřelý, nelze je jednoduše vyřadit“.Yorke, Kings and Kingdoms, s. 26Fletcher, Who's Who, s. 15–17Campbell et al., The Anglo-Saxons, s. 38.Toto rané datum jen několik desetiletí po odchodu Římanů také naznačuje, že pod anglosaskou nadvládou možná v Kentu přežilo více římské civilizace než v jiných oblastech.
Hlavním rysem anglosaské politiky byl hegemonismus, který započal již před Æthelberhtovou dobou. Někteří králové byli nazýváni hegemony až do 9. století. Anglosaská invaze zřejmě vyžadovala vojenskou koordinaci různých skupin útočníků s vůdcem, který nad mnoha různými skupinami měl moc. Takovým vůdcem mohl být i král Jižních SasůV článku používané dvojice termínů jihosaský a sussexský, případně západosaský a wessexský nebo východosaský a essexský jsou synonyma. Ælle.Fletcher, Who's Who, s. 15–17. Jakmile se začaly formovat nové státy, začaly i konflikty mezi nimi. Tribut od závislých mohl vést k bohatství.Campbell et al., The Anglo-Saxons, s. 44. Slabší stát také mohl požádat o ochranu silnějšího souseda před válkychtivým třetím státem nebo za ni zaplatit.Hunter Blair, An Introduction, s. 201–203
Mezi prameny pro toto období kentské historie patří latinsky psané dílo Historia ecclesiastica gentis Anglorum z roku 731, jehož autorem je northumbrijský mnich Beda Ctihodný. Beda Ctihodný se ve svém díle zajímal především o christianizaci Anglie. Protože byl Æthelberht prvním anglosaským králem, který konvertoval ke křesťanství, uvádí o něm Beda Ctihodný daleko více informací než o kterémkoli dřívějším králi. Jedním ze zdrojů Bedy Ctihodného byla korespondence s opatem kláštera sv. Petra a Pavla v Canterbury (následně přejmenovaného na sv. Augustina) Albinem. Anglosaská kronika, sbírka letopisů shromážděných kolem roku 890 v království Wessex, zmiňuje několik událostí v Kentu během Æthelberhtovy vlády.Yorke, Kings and Kingdoms, s. 25. Další zmínka o událostech v Kentu se nalézá v historii Franků galořímského historika sv. Řehoře z Tours z konce 6. století. Je to nejranější zachovaný zdroj, který zmiňuje jakékoliv anglosaské království.Kirby, Earliest English Kings, s. 30. Některé z dopisů papeže Řehoře Velikého se týkají misie sv. Augustina v Kentu v roce 597. Tyto dopisy také zmiňují stav Kentu a jeho vztahy se sousedy. K dalším zdrojům patří královské seznamy kentských králů a rané listiny (pozemkové dary králů svým stoupencům nebo církvi). Ačkoliv se žádné originály z doby Æthelberhtova panování nedochovaly, existují pozdější opisy. Z doby Æthelberhtovy vlády se dochoval také zákoník.
Rodinný původ, nástup na trůn a chronologie Podle Bedy Ctihodného pocházel král Æthelberht v přímé linii od Hengista a uvádí jeho rodokmen takto: „Ethelbert byl synem Irminrika, syna Octy, a po jeho dědečkovi Oerikovi, příjmením Oisc, jsou králové Kentu obyčejně známí jako Oiscingovci. Otcem Oerika byl Hengist.“Bede, Ecclesiastical History, Kniha II, Kapitola 5, z překladu Sherleyho-Price, s. 112. Alternativní verzi této genealogie zaznamená mimo jiné historické dílo Historia Brittonum, které prohazuje pozice Octy a Oiska v rodokmenu. První ze jmen, které lze s přiměřenou důvěrou uvést jako historické, je jméno Æthelberhtova otce, jež se nyní obvykle hláskuje coby Eormenric. Jediný přímý písemný odkaz na Eormenrika je v kentských genealogiích. Řehoř z Tours zmiňuje, že Æthelberhtův otec byl králem Kentu, ale neuvádí žádné datum. Eormenrikovo jméno napovídá spojení s královstvím Franků za Lamanšským průlivem. Element „Eormen“ byl vzácný ve jménech anglosaské aristokracie, ale mnohem běžnější mezi franskými šlechtici.Yorke, Kings and Kingdoms, s. 28. Známe dalšího člena Æthelberhtovy rodiny, a sice jeho sestru Ricole, kterou zaznamená Beda Ctihodný i Anglosaská kronika coby matku krále Východních Sasů Sæberhta.Bede, Ecclesiastical History, Kniha II, Kapitola 3, z překladu Sherleyho-Price, s. 108.
Data Æthelberhtova narození i nástupu na trůn Kentu jsou obě předmětem debaty. Předpokládá se, že nejčasnější zdroj dat Beda Ctihodný získal své informace z korespondence s opatem Albinem. Beda Ctihodný konstatuje, že když král Æthelberht v roce 616 zemřel, vládl padesát šest let, z čehož vychází jeho nástup na trůn v roce 560. Beda Ctihodný také říká, že král Æthelberht zemřel dvacet jedna let po svém křtu. Víme, že Augustinova misie dorazila z Říma v roce 597 a podle Bedy Ctihodného to byla tato misie, která krále Æthelberhta obrátila na víru.Bede, Ecclesiastical History, Kniha I, Kapitola 25 & 26, z překladu Sherleyho-Price, s. 74–77. Bedova data jsou tedy nekonzistentní. Jiný důležitý zdroj pro raná data, Anglosaská kronika, je s Bedou Ctihodným v rozporu a také má nesrovnalosti mezi svými různými verzemi rukopisů. Když shrneme různá data uvedená v Anglosaské kronice pro narození, smrt a délku panování, zdá se, že Æthelberhtova vláda byla uvažována buď mezi roky 560–616 nebo 565–618, ale že dochované zdroje obě tradice zamlžily.Kirby (Earliest English Kings, s. 31–3) poskytuje širší diskusi o obtížné chronologii Æthelberhtovy vlády.
Je možné, že Æthelberht konvertoval ke křesťanství ještě před Augustinovým příjezdem. Æthelberhtova manželka byla křesťankou a přivedla si s sebou franského biskupa, aby za ní docházel ke dvoru, takže Æthelberht mohl mít povědomost o křesťanství dříve, než Augustinova misie dorazila do Kentu. Je také možné, že Beda Ctihodný uvedl špatně datum Æthelberhtovy smrti. Jestliže ve skutečnosti král Æthelberht zemřel v roce 618, souhlasilo by to s jeho křtem v roce 597, což je v souladu s tradicí, že sv. Augustin obrátil krále Æthelberhta na víru do jednoho roku od svého příjezdu.
Řehoř z Tours ve svém díle Historia Francorum píše, že se Bertha, dcera krále Franků Chariberta, vdala za syna krále Kentu. Beda Ctihodný říká, že Æthelberht přijal Berthu „od jejích rodičů“. Pokud budeme Bedu Ctihodného interpretovat doslova, svatba by se musela uskutečnit před rokem 567, kdy král Charibert zemřel. Výše uvedené výpočty začátku Æthelberhtovy vlády by tedy znamenaly, že se Æthelberht oženil s Berthou před rokem 560 nebo před rokem 565.
Extrémní délka Æthelberhtovy vlády byla historiky také vnímána skepticky. Je navrhován výklad, že král Æthelberht zemřel v šestapadesátém roce svého života, spíše než v šestapadesátém roce svého panování. To by znamenalo přibližně rok 560 coby rok jeho narození, ale potom by se nemohl oženit dříve než v polovině 70. let 6. století. Podle Řehoře z Tours byl Charibert již králem, když se oženil s Berthinou matkou Ingobergou, která toto manželství nemohla uzavřít dříve než roku 561. Je proto nepravděpodobné, že by se Bertha vdala mnohem dříve než kolem roku 580. Tato pozdější data pro sňatek Berthy a Æthelberhta také řeší další možný problém: Æthelberhtova dcera Æthelburg se zdá být pravděpodobně Berthiným dítětem, ale při použití dřívějších dat by Bertha měla asi šedesát let v době pravděpodobného Æthelburžina data narození.
Řehoř z Tours však také říká, že se domnívá, že Ingoberze bylo v roce 589 sedmdesát let. Jenže to by jí bylo asi čtyřicet let, když se provdala za Chariberta. To je sice možné, ale nezdá se jako pravděpodobné, zvláště když Charibert zřejmě preferoval mladší ženy, opět dle záznamu Řehoře z Tours. Pro Berthu by to znamenalo dřívější datum narození. Na druhé straně Řehoř z Tours Æthelberhta v době jeho sňatku s Berthou zmiňuje jednoduše jako „muže z Kentu" a v pasáži k roku 589 týkající se Ingoberžiny smrti, která byla napsána asi v roce 590 nebo 591, Æthelberhta zmiňuje jako „syna krále Kentu“. Pokud to neodráží jenom Řehořovu neznalost kentských záležitostí, což se zdá nepravděpodobné vzhledem k úzkým vazbám mezi Kentem a Franky, pak někteří tvrdí, že Æthelberhtova vláda nemohla začít před rokem 589.IV 25 & IX 25 v