Medosavka novozélandská (Anthornis melanura; maorsky nebo ) je pták z čeledi kystráčkovitých, který se endemitně vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Je poměrně hojně rozšířený po Jižním i Severním ostrově s výjimkou Northlandu, odkud vymizel koncem 19. století. Společně s vyhynulou medosavkou chathamskou se řadí do rodu Athornis. Rozeznávají se tři poddruhy: obscura (vyskytuje se na Tříkrálových ostrovech), oneho (Ostrovy chudých rytířů) a nejrozšířenější melanura (ostatní území včetně obou hlavních novozélandských ostrovů).

Medosavky mají výrazný hlasový projev, který používají k vymezení svých teritorií i k běžné komunikaci. Měří okolo 20 cm. Samec váží okolo 34 g, samice 26 g. Samci jsou na většině těla olivově zelení, jejich ocas je černý a zadní část těla je zespodu světlá. Na hlavě mají lesklou fialovou skvrnu. Samice mají méně výrazné zbarvení. Jejich peří je spíše do šedých a světle hnědých olivových barev. K páření dochází od září do listopadu. Hnízdo staví pouze samice. Typicky dochází ke dvěma snůškám, avšak samice ostrovních populací (subs. oneho a obscura) kladou pouze jednu snůšku. Melanura snáší 3–5 narůžovělých vajec, ostrovní populace 2–4 vejce o rozměrech 23×16 mm. Inkubační doba trvá kolem 14 dní. Mláďata opouští hnízdo po dvou týdnech od vylíhnutí, avšak v dalších několika týdnech jim rodiče pomáhají shánět potravu.

Medosavky jsou důležití opylovači. Živí se nektarem, ovocem a bezobratlými živočichy. V sání nektaru jim pomáhá dlouhý, na konci roztřepený jazyk. Jsou ohrožené zejména introdukovanými predátory jako jsou lasice hranostaj a krysa obecná. Škodí jim úbytek původních lesů a destrukce některých zdrojů potravy ze strany kusu liščích. V minulosti byly medosavky loveny Maory pomocí dlouhých dřevěných kopí zvaných here. Organizace BirdLife International hodnotí jejich populaci jako málo dotčenou.

Nomenklatura náhled|vlevo|Samec (vlevo) a samice na ilustraci John Gerrard Keulemanse z roku 1888|alt=Ilustrace samice a samce z roku 1888

Medosavka novozélandská byla poprvé popsána v roce 1786 švédským ornitologem Andersem Sparrmanem. Sparrman popsal medosavku na základě kůže, o které se chybně domníval, že pochází z Mysu Dobré naděje, kde Sparrman působil jako učitel. Nový druh zařadil do rodu šoupálků (Certhia) a pojmenoval jej jako Certhia melanura. George Robert Gray v roce 1840 vyzdvihl druh do samostatného rodu Anthornis a přejmenoval jej na Anthornis melanura, což medosavce už zůstalo. Společně s medosavkou novozélandskou se do rodu Anthornis ještě řadí vyhynulá medosavka chathamská.

Medosavka novozélandská a tui zpěvný jsou jedinými zástupci čeledi kystráčkovitých na Novém Zélandu. Ještě na počátku 21. století se v literatuře uváděli 3 zástupci, avšak medosavka hvízdavá byla v roce 2007 na základě DNA analýz přeřazena do samostatné monotypické čeledi Notiomystidae. V 19. století byla na Novém Zélandu dvakrát pozorována i další zástupkyně kystráčkovitých, a to laločnatka jihoaustralská. Jednalo se však o zatoulaného jedince a tato laločnatka se na Novém Zélandu běžně nevyskytuje.

Medosavka novozélandská má 3 poddruhy:

Anthornis melanura obscura (rozšířena na Tříkrálových ostrovech; hodnocena jako na pokraji ohrožení); Anthornis melanura oneho (Ostrovy chudých rytířů; hodnocena jako na pokraji ohrožení); Anthornis melanura melanura (ostatní ostrovy; hodnocena jako málo dotčená).

Některé publikace uvádí medosavku chathamskou jako poddruh medosavky novozélandské.

V maorštině je medosavka novozélandská známá jako nebo .

Popis

Od špičky zobáku po konec ocasu měří okolo 20 cm. Samec váží asi 34 g, samice zhruba 26 g. Rozpětí křídel je kolem 22 cm. Černý zobák je krátký a jemně zahnutý. Jazyk je dlouhý a na konci roztřepený jako štětec, což medosavkám umožňuje efektivně vysávat nektar z hlubin květů. Ocas je relativně dlouhý a na konci mírně rozdvojený.

U medosavek novozélandských je poměrně výrazný pohlavní dimorfismus. Dospělí samci jsou na většině těla olivově zelení. Hlava je zbarvená do lesklé fialové barvy. Fialová je nejvýraznější na vrcholu hlavy a kolem uší. Svrchní část křídel je na krovkách olivově zelená, na letkách přechází do černé s nádechem lesklé tmavě modré barvy. Spodní část křídel je většinou šedá s tmavě zeleným lemováním směrem k ručním krovkám, která přechází do světle žluté u předloketních krovek a do hnědé u krycích letek. Ocas je černý až tmavě modrý, na bocích se nachází výrazná světle žlutá skvrna. Podocasní krovky jsou rovněž světle žluté. Duhovka je červená. Silné nohy a prsty jsou modrošedé.

Samice má podobné vzory jako samec, avšak zbarvení jejího peří je mnohem méně výrazné a spíše do hněda. Její hlava a krk jsou olivově zelené až olivově hnědé. Na čele a temeni hlavy je peří do modra s jemně lesklým nádechem. Od kořene zobáku ve směru k bokům má krátký a tenký světlý proužek. Ocas je tmavě hnědý. Vrchní část křídel je do hněda. Krovky jsou olivově hnědé s tmavě hnědým lemováním směrem k velkým krovkám. Spodní část křídel je stejná jako u samců. Podobně jako samci, i samice mají na bocích světle žlutou skvrnu, která je však méně výrazná.

Juvenilní samci mívají podobné vzorce barev jako samci, avšak jejich peří postrádá lesklý nádech a barvy jsou bledší a hodně do šeda. Jejich duhovka je hnědá. Zbarvení juvenilních samic je ještě méně výrazné než u samců.

Ekologie a chování Medosavky tráví většinu svého života na svém teritoriu, které opouští pouze příležitostně za účelem shánění potravy nebo návštěvy zdroje vody. Zatímco samice brání teritoria hlavně v období páření, samci jsou známí celoroční teritoriální agresí. Během potyček samců může dojít k vážným zraněním i smrti. Podle výzkumu z roku 2006 na ostrově Tiritiri Matangi byla velikost teritorií kolem 2 rozmnožujících se párů na 1 hektar. Na Ostrovech chudých rytířů bylo zaznamenáno až 23 párů na hektar.

Hlasový projev

Medosavky novozélandské jsou známé svým výrazným hlasovým projevem, kterého si všiml už i James Cook, který jejich zpěv přirovnal k „nádherně vyladěným zvonečkům”. Právě díky zvonivému zpěvu se medosavce novozélandské v angličtině říká bellbird, což je složenina anglického bell („zvon”) a bird („pták”).

Ke zpěvu dochází po celý rok, přičemž v zimě je prozpěvování méně časté a naopak na jaře v období páření nejčastější. Nejhlasitěji se medosavky projevují kolem východu a západu slunce. Zpěv se skládá ze tří základních zvuků připomínajících zvuk zvonků, které medosavky hojně opakují v různých výškách a tónových zbarveních. Samice zpívají stejně hojně jako samci. Zpěv používají ke komunikaci mezi sebou, nejčastěji jako vymezení svých teritorií; samice jsou nepřátelské zejména vůči samicím a samci vůči samcům. V rámci populací existuje řada „místních nářečí“, které se trénovaný člověk může naučit po čase rozeznat. náhled|vlevo|Videoukázka medosavek u krmítka na ostrově Tiritiri Matangi|alt=Video zobrazuje krmítko a medosavky, jak přilétávají a odlétávají od krmítka za bohatového hlasového doprovodu Zpěv medosavek je velmi podobný hlasu tui zpěvných, se kterými je poměrně snadno zaměnitelný. Častá záměna nastává i díky tomu, že tui někdy imitují zpěv medosavek. Klíčový rozdíl v jejich zpěvu je v tom, že tui dříve či později do svého zpěvu zahrne vrčivý, hluboce položený skřečivý zvuk.

Rozmnožování Začínají se pářit kolem 1 roku. Páření předbíhá období námluv, ke kterému dochází koncem zimy. V rámci námluv samci předvádí samicím krátké vertikální lety, při nichž vydávají zvuky připomínající zvuk vrtule. Zvuky vytváří pomocí křídel. Samec své lety doplňuje bohatým zpěvným repertoárem. Námluvy pokračují tak, že samec a samice tráví čím dál tím více času spolu a koordinovaně poletují kolem svého teritoria.

Toto chování vrcholí pářícím aktem. Páření probíhá u pevninských populací (subsp. melanura) od počátku září do ledna a v některých oblastech pokračuje až do března. V tomto období medosavky vyvedou nejčastěji dvě snůšky se 3–5, nejčastěji 4 vejci, které samice klade v denních intervalech. Narůžovělá vejce s červenohnědými skvrnami mívají rozměr 23×16 mm a váží okolo 3,1 g. U ostrovních populací subsp. obscura a oneho dochází k páření od konce září do prosince a samice kladou pouze jednu snůšku. Bývají v ní 2–4, nejčastěji 3 vejce. náhled|Kresba hnízda tuiho zpěvného (vlevo) a medosavky novozélandské (Walter Buller, 1888)|alt=Černobílá kresba hnízda tuiho zpěvného a medosavky novozélandské. Hnízdo tuiho v průměru širší a s vyššími stěnami než hnízdo medosavky

Materiál pro stavbu hnízda i stavbu samotnou obstarává pouze samice. Hnízda bývají ve všech lesních patrech – v husté vegetaci těsně při zemi, ve skalních puklinách, v březích řek, v hustých křoviscích i vysoko v korunách stromů. K oblíbeným stromům, na kterých si medosavky staví svá hnízda, patří zástupci rodu železnec a balmín metlatý (manuka). Hnízdo o průměru kolem 15 cm je hrníčkového tvaru s vnějšími stěnami z větviček, listů, kořínků, trávy a mechu. Vnitřní stěny bývají tvořeny jemnou trávou a mechem. Hnízdo bývá vystláno peřím a někdy i jemným mechem. Pokud dochází ke druhé snůšce, samice začne se stavbou druhého hnízda zhruba týden po vylíhnutí mláďat z první snůšky.

Inkubační doba trvá kolem 14 dní a na vejcích sedí pouze samice. Během inkubace samec pomáhá samici se sháněním potravy, avšak samice během dne v krátkých intervalech opouští na několik minut hnízdo, aby si sesbírala potravu i sama. Mláďata se rodí s opeřením na korunce a na zádech, na zbytku těla jsou holá. K opeření dochází během několika dní od narození. Mláďata krmí oba rodiče, nicméně samice má tendenci krmit své potomky častěji než samec. Mláďata opouští hnízdo po dvou týdnech od vylíhnutí. Dalších několik týdnů zůstávají v blízkosti hnízda a i když se začínají krmit sama, rodiče jim stále zajišťují část potravy. Po několika týdnech dochází k plnému osamostatnění.

Medosavky se mohou dožít nejméně 8 let.

Potrava Živí se nektarem, medovicí, ovocem a bezobratlými živočichy. Typ konzumované potravy se mění v závislosti na ročním období. Nektar a medovici pojídají koncem zimy, na jaře a počátkem léta. V případě, že jsou nektar a medovice dostupné po celý rok, medosavky je pojídají v průběhu celého roku. Ovoce pojídají hlavně koncem léta a na podzim a bezobratlé živočichy po celý rok. Dovedou spolknout ovoce až o průměru 10 mm. náhled|vlevo|Samec medosavky při sběru nektaru|alt=Fotografie samce, jak s rozkročenýma nohama balancuje na úzkých větvích s hlavou zastrčenou v růžovém květu

K nejčastěji uváděným druhům rostlin, ze kterých medosavky sají nektar, patří Dysoxylum spectabile, Fuchsia excorticata, Knightia excelsa, železnec ztepilý, lenovník novozélandský, Sophora microphylla a Vitex lucens. Ovoce pojídají nejčastěji ze stromů Aristotelia serrata, Coprosma lucida, Coprosma robusta, Dacrycarpus dacrydioides, Melicytus ramiflorus, lenovníka novozélandského a Myrsine australis.Spurr, Rod & Tranter 2011, s. 140. Není však jasné, zda medosavky tyto rostliny preferují nebo byly tyto rostliny hojné v oblastech, kde byl prováděn terénní výzkum jídelníčku medosavek. Nejoblíbenějším jídlem medosavek je nektar a pokud je ho v oblasti nedostatek, medosavky mohou urazit poměrně velké vzdálenosti, aby se k němu dostaly.Spurr, Rod & Tranter 2011, s. 149. Jelikož medosavky sají spoustu nektaru, představují důležité opylovače některých endemických druhů rostlin.

Z bezobratlých živočichů si medosavky s oblibou pochutnávají zejména na pavoukovcích.

Sociální vztahy