Spojené arabské emiráty (SAE) nebo jen Emiráty jsou stát v jihozápadní Asii na Blízkém východě, na východním konci Arabského poloostrova. Na východě a severovýchodě sousedí na pevnině s Ománem a na jihozápadě se Saúdskou Arábií, na moři v Perském zálivu s Katarem a Íránem. Celá země má charakter pouště nebo polopouště, jih země tvoří část pouště Rub al-Chalí, východ a sever zaujímají hory, severovýchodní pobřeží tvoří slané pláně. Panuje zde suché pouštní klima, s horkými léty a teplými zimami. Spojené arabské emiráty se skládají ze sedmi emirátů, na ploše 83 000 km² žije 11 milionů obyvatel. Hlavním městem je Abú Zabí, Dubaj je nejlidnatějším městem a je mezinárodním centrem; mezi další významná města patří Šardžá, Al-Ajn a Adžmán. Vlastní arabští Emiráťané tvoří jen necelých 12 % obyvatel, zbytek jsou přistěhovalci: skoro dvě pětiny obyvatel jsou Indové, dále zde žijí Egypťané, Bangladéšané, Pákistánci, Filipínci. Úředním jazykem je arabština, zatímco nejpoužívanějším jazykem a obchodním jazykem je angličtina. Oficiálním náboženstvím je islám.
Artefakty nalezené v Emirátech ukazují na historii lidského osídlení přes 125 000 let. V době bronzové v oblasti žili, Sumerům známí, „Maganové“, kteří obchodovali jak s pobřežními městy, tak se zpracovateli bronzu z vnitrozemí. V době železné a následném helénistickém období zůstala oblast důležitým pobřežním obchodním entrepôtem. Oblast se v 7. století islamizovala a v islámské éře se znovu stala důležitým centrem obchodu, soustředěným zejména kolem přístavů Džulfar, Dibba a Chór Fakkán. Ty ve spojení s rozsáhlou východoarabskou obchodní sítí, která se soustředila kolem Hormuzského království, tvořily důležitý článek arabského monopolu na obchod mezi Východem a Evropou. V pozdní islámské éře se vedle rozvoje zemědělství ve vnitrozemských oázách, jako jsou Liwa, Al-Ajn a Dhaid, rozvíjela řada malých obchodních přístavů a kmenová beduínská společnost koexistovala s usedlým obyvatelstvem v pobřežních oblastech.
Když Portugalci pod vedením Afonsa Velikého vtrhli do oblasti a narušili arabské obchodní sítě, došlo k řadě vpádů a bitev podél pobřeží, což vyvolalo úpadek obchodu a nárůst regionálních konfliktů v důsledku roztříštění hormuzské moci. Následné konflikty mezi námořními komunitami Smluvních států a Brity vedly k vyplenění Rás al-Chajmy britskými vojsky v roce 1809 a znovu v roce 1819, což vyústilo v první z řady britských smluv s místními vládci v roce 1820.Balfour-Paul, G., The End of Empire in the Middle East: Britain's Relinquishment of Power in her Last Three Arab Dependencies, Cambridge University Press, 1984, Tyto smlouvy vedly k míru a prosperitě na pobřeží a podpořily obchod s přírodními perlami i oživení dalšího regionálního obchodu. Další smlouva z roku 1892 přenesla vnější vztahy na Brity výměnou za status protektorátu. Britské rozhodnutí z počátku roku 1968 o ukončení angažovanosti v poručenských státech vedlo k rozhodnutí založit federaci. Šest emirátů dne 2. prosince 1971 vyhlásilo Spojené arabské emiráty a o tři měsíce později se přidal poslední, sedmý. Naopak dva z bývalých Smluvních států, Bahrajn a Katar, se rozhodly nepřipojit a zvolily samostatnost. První prezident federace šejk Zájid bin Sultán Ál Nahján dohlížel na rozvoj emirátů tím, že investoval příjmy z ropy do zdravotnictví, vzdělávání a infrastruktury.
Spojené arabské emiráty jsou federativní polokonstituční monarchií tvořenou federací sedmi dědičných politických jednotek na bázi kmenových monarchií zvaných šejcháty. Hlavou státu je prezident, zákonodárným orgánem je jednokomorová Nejvyšší federální rada. Zásoby ropy a zemního plynu ve Spojených arabských emirátech jsou obě sedmé největší na světě.U.S. Energy Information Administration, International Energy Statistics , accessed 17 January 2019. Zájid bin Sultán Ál Nahján, vládce Abu Dhabi a první prezident země, dohlížel na rozvoj emirátů tím, že investoval příjmy z ropy do zdravotnictví, vzdělávání a infrastruktury. Emirátská ekonomika je čtrnáctá na světě podle parity kupní síly v přepočtu na obyvatele. Země má nejdiverzifikovanější ekonomiku mezi členy Rady pro spolupráci v Zálivu, v 21. století se Emiráty staly méně závislými na ropě a plynu a ekonomicky se zaměřují na cestovní ruch a podnikání. Jsou považovány za střední mocnost. V indexu lidského rozvoje zaujímají 15. místo. Organizace na ochranu lidských práv je považují v oblasti lidských práv za podprůměrné, jejich index lidské svobody dosahuje pouze 6,06 bodu, přičemž uvádějí zprávy o věznění a mučení kritiků vlády, a o případech nucených zmizení. Individuální práva, jako je svoboda shromažďování, sdružování, projevu a svoboda tisku, jsou tvrdě potlačována. Spojené arabské emiráty jsou členem Organizace spojených národů, Ligy arabských států, Organizace islámské spolupráce, Hnutí nezúčastněných zemí, Světové obchodní organizace a seskupení BRICS. Jsou rovněž partnerem Šanghajské organizace pro spolupráci.
Dějiny vlevo|náhled|Pohřebiště kultury Umm Al-Nar Kamenný nástroj používaný k porážení zvířat objevený u pobřeží Perského zálivu naznačuje, že lidé v oblasti sídlili možná již před 130 000 lety.
Pravěké osídlení bylo archeologicky doloženo k době 5000 let př. n. l. Souvislé trvání osady při zálivu sahá do doby 3200 př. n. l., archeologové hovoří v této souvislosti o kultuře Hafit. V období 2600–2000 př. n. l. existovala na území současných Spojených arabských emirátů, zejména kolem dnešního Abú Zabí, kultura doby bronzové zvaná Umm Al-Nar. Tato kultura obchodovala s Harappskou kulturou v údolí Indu, s Mezopotámií, jakož i se starým Íránem, Baktrií a Levantou. Sumerské zdroje hovoří o území dnešních Emirátů jako o domově „Makkanů“ nebo „Maganů“.
Další kultura zvaná Wadi Suq (2000 až 1300 př. n. l.), řazená k době železné, již přešla ke kočovnictví a vytvořila první zavlažovací systémy umožňující osídlení i více ve vnitrozemí.
Někdy po roce 1200 př. n. l. území ovládli Achaimenovci (o čase jejich příchodu do oblasti se vedou spory, jejich vliv je doložen spíše až od 7. století př. n. l.), kteří pak roku 550 př. n. l. zformovali Achaimenovskou říši, zvanou též První perská říše, jejíž součástí se emirátské území stalo. V achaimenovské éře došlo k výstavbě opevněných osad a vybudování zavlažovacího systému zvaného falaj. Po rozbití říše, způsobeném invazí Alexandra Makedonského roku 330 př. n. l., se historické údaje o oblasti ztrácejí, určité civilizační centrum se totiž zachovalo spíše v oblasti dnešního Ománu. Zdá se však, že zejména od 2. století docházelo k příchodu kmenů ze západu a jihozápadu Arabského poloostrova, zhruba z území dnešní Saúdské Arábie. Území ve 3. století ovládali Sásánovci, centrum jejich říše bylo však mnohem severněji, na území dnešního Iráku a Íránu, a emirátské území bylo jen periferií.
Je známo, že kolem roku 600 se v oblasti uchytilo nestoriánské křesťanství. Ale nakonec jasně převládl islám. Zakladatel islámu Mohamed oslovil vládce Ománu již roku 630, devět let po hidžře. Ti odcestovali do Medíny a konvertovali k islámu. Zároveň přijali úkol vyhnat Sásánovce, což se jim podařilo. Po smrti Mohameda hrozilo, že se nové islámské komunity na jihu Perského zálivu rozpadnou a hrozila i povstání proti muslimským vůdcům. Chalífa Abú Bakr tak vyslal z hlavního města Medíny armádu, která území ovládla (tzv. války ridda zvané též války proti apostázi) a území Emirátů tak bylo začleněno do nově vzniklého Rášidského chalífátu. Důležitými body se v té době stal přístav Džulfar (dnešní Rás al-Chajma) a oáza tehdy zvaná Tu'am, jež byla důležitým obchodním centrem pro velbloudí karavany cestující mezi pobřežím a arabským vnitrozemím.
Kočovnické kmeny a skupiny zakládaly sezónní a polosezónní osady a centra. Všechny současné emiráty mají tento kořen. Nejsilnějším kmenem byl Bani Jas, který položil základ dnešního Abú Zabí. Kmen Al Kavasim ovládal námořní obchod. Obyvatelstvo se živilo hlavně sběrem mořských perel, rybolovem a dálkovým obchodem. vlevo|náhled|Fialově označeno území dobyté Portugalci Expanze evropských koloniálních říší do oblasti Perského zálivu přivedla nejprve Portugalce. Ti si udržovali vliv na pobřežní osady a od 16. století podnikali i výboje do vnitrozemí, pod vedením Afonsa de Albuquerqua. V 17. století ovládli široký pás země, který ovšem zahrnoval především území dnešního Ománu. Na území emirátském pro ně byl důležitý zejména přístav Džulfar a ovládli i osadu Chór Fakkán (které říkali Corfacão). vlevo|náhled|Britové dobývají Rás al-Chajmu roku 1809 Emiráty se v závěru 18. století staly místem hospodářského a politického zájmu Britů, kteří ovládli celé území a od roku 1787 vytvořili síť vojenských základen – typové pevnosti na čtvercovém půdorysu se čtyřmi válcovými věžemi a dvěma podzemními patry. Důvodem měl být boj s pirátstvím, Britové toto území nazývali také Pirátským pobřežím. Emirátští historikové však teze o pirátství odmítají, z jejich úhlu pohledu čelili Britové především odporu Al Kavasim, který byl dle nich logický a legitimní, a boj proti pirátům byl jen záminkou k postupnému ovládnutí oblasti, zejména obchodu s perlami. Knihu vyvracející mýtus o pirátství sepsal v roce 1986 i jeden z emírů, Sultan bin Muhammad Al-Kasimi, vládce emirátu Šardžá.
Hlavní vojenské kampaně Britů k ovládnutí pobřeží se odehrály v letech 1809 a 1819. Následující rok podepsala Británie s řadou místních vládců příměří, jež dalo vzniknout výrazu Trucial States, neboli Smluvní státy, někdy se užívalo i pojmu Trucial Oman, tedy Smluvní Omán. Další smlouva byla podepsána v roce 1843 a v roce 1853 byla schválena „věčná smlouva o námořním příměří“. V té době se vžil další název pro region – Pobřeží příměří. K tomu byla přidána „výlučná dohoda“ podepsaná v roce 1892, která z Trucial States udělala britský protektorát. „Smluvní“ šejkové se zavázali, že nebudou prodávat půdu nikomu jinému než Britům a nebudou bez jejich souhlasu vstupovat do vztahů s žádnou jinou zahraniční vládou. Na oplátku Britové slíbili, že budou chránit pobřeží před agresí po moři, a že budou pomáhat i v případě pozemního útoku z vnitrozemí. Krom problémů politických sužovala v letech 1841–1892 obyvatelstvo i epidemie pravých neštovic. vlevo|náhled|Dubaj v roce 1950 Mnozí šejkové se cítili poškozeni vyhlášením protektorátu, i proto, že britský zákaz obchodu s otroky vedl ke ztrátě jejich důležitého zdroje příjmů. Obchod s perlami jim však brzy nahradil tyto ztráty a konec 19. století a začátek 20. století byly ve znamení prosperity. Obchody však narušila nejprve první světová válka a později dvě rány, které přišly téměř současně: velká hospodářská krize a vynález umělé výroby perel. Poslední ránu zasadila obchodu s pravými perlami vláda nově vzniklé nezávislé Indie v roce 1947, když uvalila vysoká cla na perly dovážené z Perského zálivu. To vedlo k extrémním ekonomickým obtížím celé oblasti.
Emírové se snažili nahradit zhroucení obchodu s perlami nalezením ropy, která v té době již byla s úspěchem těžena v okolních státech, v Bahrajnu, Kataru či Kuvajtu. Vrt do hloubky 4000 metrů, který byl s obrovskými náklady proveden v roce 1950, však na ropu nenarazil. Síly při hledání ropy spojili Britové (BP) a Francouzi (Total), mezi nimi i známý oceánograf Jacques-Yves Cousteau. Průlom přišel v roce 1958, kdy námořní vrtná plošina objevila ropu nedaleko Abú Zabí. V roce 1962 byl vyvezen první barel emirátské ropy do zahraničí – zlé časy skončily a nastala znovu éra prosperity. Zejména vládce emirátu Abú Zabí Zajd bin Sultán Ál Nahján zahájil velkorysou výstavbu škol, nemocnic a silnic.
Problémem politickým, ale i ekonomickým (limitujícím hledání a těžbu ropy ve vnitrozemí) byly nejasné hranice mezi jednotlivými emiráty a ostatními státy v oblasti. V 50. letech se tuto problematiku rozhodli vyřešit Britové, ale diplomat Julian Walker neuspěl.UAE Federal Boundaries.pdf, str. 21 Problém se přelil i do éry samostatnosti, spor o hranice se Saúdskou Arábií byl vyřešen roku 1974, spor o hranice s Ománem skončil dohodou dokonce až roku 2008.