Pieter Coecke van Aelst nebo Pieter Coecke van Aelst starší (14. srpna 1502 Aalst – 6. prosince 1550 Brusel) byl vlámský malíř, sochař, architekt, návrhář tapisérií a také tvůrce dřevořezů, zlatnických děl, vitráží a tapisérií. Jeho hlavními náměty byla křesťanská náboženská témata. Pracoval v Antverpách a Bruselu a byl dvorním malířem císaře Svaté říše římské Karla V.
Coecke van Aelst byl polyglot. Překládal z francouzštiny a němčiny starověká římská i moderní italská architektonická pojednání.Tyto publikace hrály klíčovou roli při šíření renesančních myšlenek v severní Evropě. Jeho publikace tak přispěly v severní Evropě k pozvolnému opouštění pozdně gotického stylu, který převládal v tehdy tak moderní „antické“ architektuře.
Životopis náhled|330px|Pokušení svatého Antonína
Pieter Coecke van Aelst byl synem starosty města Aalst v belgické provincii Brabant. Umělecký historik Karel van Mander ve své životopisné publikaci Het schilder-boeck (Malířská kniha), zveřejněné v roce 1604 napsal, že Coecke van Aelst studoval u Bernarda van Orleye, předního renesančního bruselského malíře. Nejsou sice známy žádné doklady, které by potvrzovaly tuto informaci, ale styly obou umělců vykazují silnou podobnost.Jane Campbell Hutchison. "Coecke van Aelst Pieter, I." Grove Art Online. Oxford Art Online. Oxford University Press. Web. 8. 12. 2014
Podle Karla van Mandera Pieter Coecke van Aelst studoval v Itálii, kde v Římě kreslil klasické sochy a antickou architekturu. Ani o této cestě neexistuje nepopiratelný důkaz, tvrzení Karla van Mandera o Aelstově pobytu v Itálii potvrzují pouze stylistické důkazy v jeho tvorbě. Manderovo tvrzení podporuje fakt, že kresby Rafaela Santi byly v Bruselu kolem roku 1516 známy, byly zde použity k návrhům tapiserií. Rafaelovo dílo, které Coecke van Aelst jistě znal, je jeho freska Triumf Galatei dokončená kolem roku 1514 v paláci Villa Farnesina v Římě. Pravděpodobně tedy Coecke van Aelst v Itálii skutečně byl.Pieter Coecke van Aelst na stránkách Sphinx Fine Arts
Pieter Coecke van Aelst se dvakrát oženil. Se svou první manželkou Annou van Dornicke se oženil v roce 1525 krátce po svém příchodu do Antverp. Anna byla dcerou Jana Mertense van Dornicke, jednoho z nejúspěšnějších antverpských malířů.Getting to Know Pieter Coecke van Aelst na stránkách Metropolitan Museum Je možné, že se Pieter učil malovat právě u něho. Jan Mertense van Dorrnicke v roce 1527 zemřel a Coecke van Aelst převzal jeho malířskou dílnu.[http://3r-prev.com/gdjmed/en/home/old-masters-collection/the-madonna-with-the-cushion Pieter Coeck van Aelst, The Madonna with the Cushion] na stránkách Gallery De Jonckheere Z manželství s Annou měl Pieter dvě děti, Michiela a Pietera II., který se stal také malířem. Anna zemřela před rokem 1529. Po její smrti se Coecke van Aelst seznámil s Anthonette van der Sandt (také známou jako Antonia van der Sant). Nikdy se nevzali, ale měli spolu dceru Antonette a syna Pauwela, který se také stal malířem.Frans Jozef Peter Van den Branden, Geschiedenis der Antwerpsche schilderschool, Antwerpen, 1883, s. 150-159 náhled|250px|vlevo|Pieta, vitráž
V roce 1527 se Coecke van Aelst připojil k antverpskému malířskému spolku, k Cechu svatého Lukáše. V roce 1533 odcestoval do Konstantinopole. V Konstantinopoli zůstal rok, pokoušel se získat od tureckého sultána zakázku na návrh gobelínu,A. Wunder. "Western Travelers, Eastern Antiquities, and the Image of the Turk in Early Modern Europe" Journal of Early Modern History, 7 (2003). ovšem bez úspěchu. Za svého pobytu v Turecku vytvořil mnoho kreseb, kreslil nejen budovy, ale i obyvatele a místní flóru. Z této cesty si odvezl trvalý zájem o přesné zobrazení přírody. Svou nabytou znalost přírody pak úspěšně využil i na svých gobelínech.Roberta Smith, In Weft and Warp, Earth, Heaven and Hell ‘Grand Design’ Showcases Pieter Coecke Tapestries at the Met], 23. 10. 2014</ref> Kresby, které Coecke van Aelst vytvořil během svého pobytu v Turecku, posmrtně vydala jeho vdova pod názvem Ces moeurs et fachons de faire de Turcz avecq les regions y appertenantes ont este au vif contrefaictez (vyšlo v Antwerpách v roce 1553).<ref>[http://lib.ugent.be/nl/catalog/rug01:000786128 Online version of the Ces moeurs et fachons de faire de Turcz na stránkách University of Ghent
Po svém návratu do Antverp v roce 1534 vytvořil Coecke van Aelst návrh pro velkou sochu zvanou „Druon Antigoon“ nebo „Giant of Antwerp“. (Druon Antigoon je mytická vlámská postava). Jeho hlava vytvořená z papírmaše je nyní v Museu aan de Stroom v Antverpách. Socha se dočkala slávy v roce 1549 při příležitosti Joyeuse Entrée, slavnostního vjezdu prince Filipa, budoucího španělského krále Filipa II., do Antverp. Zpodobnění obra Antigoona se pravidelně objevovalo při veřejných průvodech či oslavách v Antverpách až do 20. století.Göttler, Christine (2014), Druon Antigoon, der unzerstörbare Koloss: Städtischer Raum, antiquarische Kultur und Künstlerwissen im Antwerpen des 16. Jahrhunderts In: Nova, Alessandro; Hanke, Stephanie (eds.) Skulptur und Platz. Raumbesetzung, Raumüberwindung, Interaktion. I Mandorli: Vol. 20 (s. 141–172). Berlín, Mnichov: Deutscher Kunstverlag
V roce 1537 byl Coecke van Aelst zvolen děkanem antverpského Cechu svatého Lukáše. Měl také příjem od města Antverpy, dostával velké zakázky na návrhy vitráží, včetně vitráží v katedrále v Antverpách.
náhled|320px|Milenci překvapení bláznem a smrtí
V letech 1538–1539 se Coecke van Aelst podruhé oženil. Jeho druhá manželka Mayken Verhulst pocházela z Mechelenu a byla malířka miniatur. Měli spolu tři děti, dcery Katelijne a Mariu a syna Pauwela (i když Pieter měl už syna tohoto jména).Pieter Coecke van Aelst (I) na stránkách Nizozemského institutu dějin umění Malíř Pieter Brueghel starší se oženil s Aelstovou dcerou Marií nazývanou „Mayken“. Karel van Mander tvrdil, že druhá manželka Coecke van Aelsta byla první učitelkou svých vnoučat, Pietera Brueghela mladšího a Jana Brueghela staršího. Sňatkem s Mayken Verhulst se Pieter Coecke stal švagrem významného tiskaře a vydavatele Huberta Goltzia, který se oženil se sestrou Mayken Elisabeth.W. Le Loup. "Goltzius, Hubertus." Grove Art Online. Oxford Art Online. Oxford University Press. Web. 8. 2. 2016
Existují spekulace, že Coecke si otevřel v Bruselu druhou dílnu, ale pro takové tvrzení nejsou žádné důkazy. Byl také jmenován dvorním malířem císaře Svaté říše římské Karla V. jen několik měsíců před svou smrtí. V roce 1550 žil Coecke v Bruselu, kde v prosinci toho roku zemřel. Protože jeho dvě nejmladší děti zemřely současně s ním, je možné, že všichni tři členové rodiny byli oběťmi nějaké epidemie.
Mezi jeho studenty patřili přední malíři jako Gillis van Coninxloo, Willem Key, Hans Vredeman de Vries, Michiel Coxcie a možná i Pieter Brueghel starší.Van Mander stated that Bruegel was Coecke’s apprentice, an allegation which is no longer generally accepted in view of their substantial stylistic differences, see: Max J. Friedländer, 'Pieter Bruegel', comments and notes by Henri Pauwels, translated by Heinz Norden, A.W. Sijthoff, Leyden, 1978, s. 13
Dílo náhled|310px|Snímání z kříže |alt= Pieter Coecke van Aelst byl všestranný umělec a mistr designu. Věnoval se celé řadě uměleckých oborů, maloval deskové obrazy, byl sochařem, vytvářel návrhy tisků, tapisérií, vitráží a zlatnických prací.Grand Design, Pieter Coecke van Aelst and Renaissance Tapestry at the Metropolitan Museum of Art Nezachoval se bohužel žádný jím podepsaný obraz a dochovalo se jen málo spolehlivě zdokumentovaných jeho obrazů.
Jedinými signovanými pracemi Pietera Coecke van Aelst jsou jeho kresby. Přibližně čtyřicet kreseb je považováno za jeho práci, kromě kreseb či jejich fragmentů, na nichž pravděpodobně spolupracoval se svými asistenty. Většina jeho kreseb jsou návrhy tapisérií.Sarah Mallory, Stijn Alsteens on Pieter Coecke's Drawings posted on 9. 12. 2014, Metropolitan Museum of Art
Ve svých dílech se Coecke snažil napodobovat současné italské umělce. Koncem dvacátých let 16. století se na jeho práci ukazuje italský vliv. Je to patrné na jeho postavách, které získávají na monumentalitě, a jeho kompozice se stávají dramatičtější. Obdivoval styl Rafaela Santi a dalších italských malířů. Už v době kdy žil v Antverpách Coecke velmi pravděpodobně jejich práce znal. Když však kolem roku 1533 odcestoval do Konstantinopole, pravděpodobně navštívil Mantovu, kde tehdy působil Rafaelův hlavní žák Giulio Romano. Romano vlastnil velkou sbírku Rafaelových kreseb a Coecke se s nimi při svém pobytu v Mantově jistě seznámil. Po svém návratu do Flander se Coeckeho styl dramaticky změnil a přiblížil se k italským modelům, které studoval.
Coecke provozoval velkou dílnu, která byla efektivně organizována. Pracoval jako podnikatel, který předává svým asistentům originální návrhy a na jejich základě pak asistenti pod jeho dohledem vytvářejí konečné dílo.Pieter Coecke van Aelst, The Last Supper, at Christie's Styl, který Pieter van Coelch vytvořil, byl široce napodobován.
Vybrané práce
Poslední večeře náhled|vlevo|330px|Poslední večeře Van Aelstova kompozice obrazu Poslední večeře se stala v 16. století velmi oblíbenou. Bylo namalováno mnoho jeho verzí. Verze z roku 1527 je ve sbírce vévody a vévodkyně z Rutlandu, na hradě Belvoir Castle v Anglii. Tato verze je považována za kopii původního obrazu, podle které byly vytvořeny všechny ostatní.[http://www.metmuseum.org/exhibitions/listings/2014/grand-design/blog/posts/pieter-coecke-panel-paintings Sarah Mallory, Curatorial Conversations: Maryan Ainsworth on Coecke's Panel Paintings] posted on 23. 12. 2014, Metropolitan Museum of Art Kompozice byla zpopularizována, když obraz vydal tiskem Hendrik Goltzius.
Van Aelstův obraz byl volně inspirován obrazem Poslední večeře Leonarda da Vinci (1498, klášter Santa Maria delle Grazie v Miláně) a rytinou italského rytce Marcantonia Raimondiho vytvořené na základě ztracené kresby Rafaela Santi. Gesta apoštolů jsou odvozena z Dürerova tisku Poslední večeře z roku 1523. Existuje asi 45 verzí této kompozice, které vytvořili asistenti jeho dílny. Velké množství verzí je datováno a z těchto je šest nebo sedm datováno 1528. Van Aelst pravděpodobně vytvořil originální kresbu pro Poslední večeři, která byla následně zkopírována na plátno. Kopie byly vytvořeny ve dvou formátech: 50 x 60 cm a 60 x 80 cm. Větší verze byla populárnější než ta menší.
Malé biblické scény v pozadí kompozice umisťují děj obrazu do teologického kontextu. Za oknem divák vidí scénu zachycující Ježíše Krista v Jeruzalémě, podle křesťanské literatury to byla hlavní událost předcházející Kristově zatčení a následném odsouzení. Scény Pád člověka a Vyhoštění z ráje lze rozeznat na horní výzdobě oken. Medaile na zdi zobrazují biblické příběhy Zavraždění Kaina a David a Goliáš. Scéna představující Zavraždění Kaina je založena na tisku významného vlámského umělce Jana Gossaerta. Celá ikonografie zdůrazňuje křesťanské zatížení původním hříchem a vírou, že spasení lidstva závisí pouze na Kristově oběti. Původní verze z roku 1527 v některých detailech ukazuje úzkou vazbu na hnutí protestantské reformace. V ostatních verzích není tato vazba tak výrazná.
Svatý Jerome ve své studovně náhled|270px|Svatý Jerome ve své studovně