náhled|Alegorie vítězství Kateřiny Veliké nad Turky z dílny Stefana Torelliho Rusko-osmanské války nebo rusko-turecké války byly sérií dvanácti válek mezi Ruským impériem a Osmanskou říší, které proběhly v 16. až 20. století. Jde o jeden z nejdelších vojenských konfliktů v evropské historii. S výjimkou války v letech 1710–11 a krymské války, která je často považována za samostatnou událost, konflikty skončily katastrofálně pro stagnující Osmanskou říši a naopak ukázaly vzestup Ruska jako evropské velmoci po modernizačních snahách Petra I. Velikého.
První válka (1568–1570)
První konflikt, v osmanských zdrojích označovaný též jako Astrachaňská expedice, vypukl poté, co v roce 1556 dobyl Ivan Hrozný Astrachaňský chanát. V roce 1568 zahájil velký vezír Mehmed Paša Sokolović, reálný vládce Osmanské říše za Selima II., první pokus Astrachaň znovu dobýt. V létě roku 1569 byla vyslána velká síla 20 000 Turků a 50 000 Tatarů, aby obklíčili Astrachaň, zatímco osmanská flotila oblehla Azov. Souběžně byly zahájeny práce na velkém osmanském projektu kanálu, který měl spojit Volhu a Don.
Nicméně velitel posádky Serebrjanyj-Obolenskij útok Osmanů odvrátil a Astrachaň udržel. Na pomoc mu brzy přišla ruská armáda s 30 000 muži. Rozehnala dělníky pracující na kanále. Chránit je měli Tataři, přesto 70% dělníků a vojáků, kteří je měli chránit, na zpáteční cestě zemřelo. Řada z nich se stala obětí útoků Čerkesů (Adygejců). Osmanská flotila byla ve stejnou dobu zničena bouří. Tím vyvrcholila drtivá osmanská porážka, která zahájila pozvolný pád celé říše a předznamenala příští katastrofy.
Druhá válka (1676–1681)
Poté, co se Osmané v průběhu polsko-turecké války v letech 1672–1676 zmocnili oblasti Podolí, snažili se rozšířit svou vládu nad celou pravobřežní Ukrajinu, a to za pomoci svého vazala, hejtmana Petra Dorošenka. Jeho proturecká politika vyvolala nespokojenost mezi mnoha ukrajinskými kozáky, kteří v roce 1674 zvolili hejtmana levobřežní Ukrajiny Ivana Samoiloviče hejtmanem celé Ukrajiny a Dorošenko tak byl de facto odvolán. Navzdory tomu nadále držel Čyhyryn, tehdejší faktické hlavní město Ukrajiny. Chytře přitom manévroval mezi Moskvou a Varšavou a využíval podporu turecko-tatarské armády. Nakonec ruské a ukrajinské síly Čyhyryn oblehly a donutily Dorošenka, aby se v roce 1676 vzdal. Turecký sultán v reakci jmenoval nového hejtmana pravobřežní Ukrajiny (svého tehdejšího vězně Jiřího Chmelnického) a v červenci 1677 vyslal k Čyhyrynu 45 000 vojáků. Ti však utrpěli katastrofální porážku, při níž zahynula téměř polovina osmanské armády. Krymský chán Selim I. Giraj v důsledku toho přišel o trůn. V červenci 1678 turecká armáda (přibližně 70 000 mužů) vedená osobně Karou Mustafou a krymskotatarská armáda (až 50 000 mužů) oblehla Čyhyryn znovu. Rusko-ukrajinské síly (70 000-80 000 mužů) je sice zahnaly na útěk, ale rozprášit početně silnějšího nepřítele se jim nepodařilo a obléhání tak neskončilo. Neochabujícímu tlaku Rusové nakonec ustoupili a stáhli se za Dněpr. Turci zřídili Chmelnickému državu, kde reálně vládl, nicméně neodvážili se zaútočit na Kyjev. O průlom se v letech 1679–1680 pokoušeli jen krymští Tataři, ale marně. Patová situace vyústila v podpis Bachčisarajské mírové smlouvy, která za rusko-tureckou hranici určila řeku Dněpr.
Třetí válka (1686–1700)
náhled|250px|Obsazení Azova jednotkami Petra Velikého v roce 1696 Válka začala poté, co se Ruské carství připojilo k široké evropské protiturecké koalici tvořené Habsburskou monarchií, Polsko-litevskou unií a Benátskou republikou (konflikt je též znám jako Velká turecká válka). Cena, kterou si Rusové stanovili, bylo polsko-litevské uznání ruského nároku na Kyjev a levobřežní Ukrajinu.
Ruské pokusy dobýt Krym v letech 1687 a 1689 byly neúspěšné, ale nakonec se Rusům podařilo v roce 1696 dobýt Azov. Protože car Petr I. Veliký tušil blížící se konflikt se Švédy, nechtěl válku s Turky protahovat. Karlovický mír z roku 1699 byl pro Rusy i tak dosti výhodný. Ponechával jim Azov a dával jim též pevnost Taganrog, Pavlovsk a Mius. Do Konstantinopole též zamířil ruský velvyslanec a byl zajištěn návrat všech válečných zajatců. Car se zavázal, že jeho podřízení, kozáci, nezaútočí na Osmany, sultán zase, že na Rusy nebudou útočit jeho podřízení, krymští Tataři.
Čtvrtá válka (1710–1711)
Válka byla přímým důsledkem porážky Švédů Ruskou říší v bitvě u Poltavy v létě 1709 (viz Severní válka). Zraněný švédský král Karel XII. se na útěku uchýlil do osmanské pevnosti Bender (Tighina v dnešním Moldavsku). Sultán Ahmed III. odmítl opakované ruské žádosti o Karlovo vydání, což přimělo cara Petra I. Velikého k útoku na Osmanskou říši. Ta zase vyhlásila válku Rusku dne 20. listopadu 1710.
Moldavský kníže Dimitrie Cantemir podepsal s carem Petrem smlouvu, kterou se Moldavsko zavázalo podporovat Rusko v jeho válce proti Osmanům a umožnit ruské armádě umístit posádky do moldavských pevností. Poté, co se rusko-moldavská armáda shromáždila nedaleko moldavského hlavního města Jasy, zahájila 11. července pochod na jih podél řeky Prut se záměrem překročit Dunaj a napadnout Balkánský poloostrov. Rusům se podařilo dobýt Brăilu, ovšem rozhodující událostí války byla čtyřdenní bitva u Stănilești, která začala 18. července 1711. Rusko-moldavské jednotky zde byly obklíčeny a donuceny se vzdát velkému vezírovi Baltacı Mehmetu Pašovi.
V tzv. prutské mírové smlouvě (podepsané skutečně na březích řeky Prut) se Rusové vzdali Azova a zavázali se zbořit Taganrog a několik dalších pevností. Car se rovněž zavázal, že přestane zasahovat do záležitostí Polsko-litevské unie. Karel XII. mohl bezpečně odjet do Švédska. Jediné, v čem car nevyhověl, bylo, že odmítl Turkům vydat Cantemira, s nepravdivou výmluvou, že utekl.
Pátá válka (1735–1739)
Byla způsobena osmansko-perskou válkou, která trvala od roku 1730 do roku 1735. To byla válka Osmanské říše s perskou dynastií Afšárovců, v jejímž průběhu došlo k nájezdům krymských Tatarů na ruské území. Následná válka mezi Ruskem a Osmanskou říší byla vedena také ve znamení neustálého boje mezi oběma mocnostmi o přístup k Černému moři.
V roce 1737 se do války na ruské straně zapojilo Rakousko, čímž začala Rakousko-turecká válka (1737–1739). Po porážce rakouských vojsk musela Vídeň vrátit Cařihradu území v severním Srbsku a jižním Rumunsku. Carská vojska úspěšně vstoupila do Moldávie, ale bělehradská smlouva, podepsaná 18. září 1739, nepřinesla Rusku téměř nic. Petrohrad se zavázal demilitarizovat Azov a nevysílat své lodě do Černého moře.
Šestá válka (1768–1774)
náhled|Zničení osmanské flotily v bitvě u ostrova Chios Válce předcházela složitá mezinárodní situace v Evropě, kdy spolu vedly diplomatické spory Francie a Rusko a probíhala vnitropolitická krize v Polsku. Na základě francouzského popudu a pod požadavkem, aby se Rusko vzdalo svých zásahů do polských záležitostí, vyhlásil osmanský sultán Mustafa III. Rusku válku. Na stranu Turecka se přidaly Krymský chanát a Dubrovnická republika. Kromě toho Turecko vojensky podporovalo polské povstalce. Na straně Ruska vedle pravidelné armády a námořnictva bojovali donští a záporožští kozáci. Ruská vojska dosáhla řady velkých vítězství, když obsadila Azov, dobyla Krym a Besarábii. Roku 1769 podnikli Tataři z Krymského chanátu nájezd na území Nového Srbska, při kterém bylo odvlečeno do otroctví několik tisíc lidí. Během války v roce 1770 vypuklo protiturecké povstání Řeků na Peloponésu a v roce 1771 v Egyptě a Sýrii.
Ruská armáda pod Rumjancevovým a Suvorovovým vedením prošla Moldávií a porazila Turky v Bulharsku. Postupně zvítězila v bitvě u Largy, u Kahulu a u Kozludži. Ruské středomořské loďstvo pod Orlovovým a Spiridovovým vedením triumfovalo nad tureckým námořnictvem v bitvě u ostrova Chios.
Výsledkem války bylo vítězství Ruska, jeho definitivní zajištění přístupu k Černému moři, územní zisky na severním Kavkaze a protektorát nad Krymským chanátem. Mírová smlouva podepsaná 21. července 1774 potvrdila Rusku obrovské územní zisky – celé severní pobřeží Černého moře od Azova po Dněpr a Jižní Bug. Rusko bylo prohlášeno „ochráncem křesťanů na Balkáně“. Turecko také uznalo ruskou suverenitu nad Kabardou.
Sedmá válka (1787–1792)
náhled|Bitva o Očakivu V roce 1786 předvedla ruská carevna Kateřina Veliká s císařem Josefem II. demonstraci síly proti Turecku, když se setkali na obsazeném Krymu. Turecko tuto událost vzalo jako nehorázné porušení smlouvy z Küçük Kaynarca a s diplomatickou podporou Francie a Velké Británie v srpnu 1787 vyhlásilo Rusku válku. V únoru 1788 přišlo na pomoc Kateřině II. Rakousko. V roce 1789 turecká armáda obsadila Banát, zatímco Rusové napadli Moldavsko. Polní maršál Pjotr Rumjancev získal Jasy a Chotyn. V zimě Rusové vedení Grigorijem Potěmkinem vedli zdlouhavé obležení Očakivu, které vyvrcholilo masakrem obránců. Po zprávě o porážce zemřel sultán Abdulhamid I. Rusové porazili turecká vojska s pevnostmi Bendery a Akerman, rakouský polní maršál Ernst Gideon von Laudon získal Bělehrad. V roce 1790 byla turecká pevnost Izmail dobyta pod vedením Alexandra Suvorova. Ruský Admirál Fjodor Ušakov porazil tureckou flotilu v sérii bitev: u Fidonisi, Tendry, Kerčského průlivu a v blízkosti mysu Kaliakra. Rusové obsadili i důležitý černomořský přístav Anapa. Turci se nedočkali očekávané pomoci od Pruska, se kterým 31. ledna 1790 uzavřeli smlouvu namířenou proti Rusku a Rakousku.
Mladý sultán Selim III. byl nucen 9. ledna 1792 podepsat mír v Jasech, na jehož základě Rusku zůstal Krym a ještě připadl Jedisan. Turecko-ruskou hranicí se stala řeka Dněstr.
Osmá válka (1806–1812)
Válka vypukla v souvislosti s Napoleonskými válkami. Osmanská říše, která předtím od Ruska utrpěla několik ponižujících porážek, se teď cítila povzbuzena rusko-rakouskou porážkou v bitvě u Slavkova. Chtěla také snížit náklonnost Hospodarů (vládců) ve svých vazalských oblastech v Moldávii a Valašsku. Současně její francouzští spojenci obsadili Dalmácii a hrozilo, že budou využívat obě dunajská knížectví jako tranzitní oblasti do Ruska. Aby Rusové zabránili takovému vývoji, obsadila ruská armáda 40 % území Moldávie a Valašska. Sultán reagoval blokádou úžiny Dardanely pro ruské lodě a vyhlásil Rusku válku.
Velká část ruské armády byla vázána na západních hranicích proti případné francouzské invazi. Přesto polní maršál Michail Illarionovič Kutuzov získal pro Rusko Besarábii Bukurešťskou smlouvou z 28. května 1812.
Devátá válka (1828–1829)
Válku způsobil boj evropských mocností (Velké Británie, Francie a Ruska) o rozdělení Osmanské říše, která v té době zažívala prudkou vnitřní krizi způsobenou zejména národně osvobozeneckou válkou řeckého národa (1821–1829). Velká Británie a Francie se obávaly nárůstu ruského vlivu na Balkáně (Řekové se o pomoc obrátili na Rusko), a proto v roce 1827 poslaly vojska na pomoc řeckým povstalcům společně s Ruskem. Po společné účasti v bitvě u Navarina (1827) se rozpory mezi spojenci zintenzivnily. Válka mezi Rusy a Turky vypukla poté, co sultán ruským lodím uzavřel Dardanely a v odplatě za ruskou účast v bitvě u Navarina vypověděl akkermanskou úmluvu. Rusko poslalo přes 95 tisíc vojáků s úkolem obsadit Moldávii, Valašsko a Dobrudžu a dále obsadit města Šumen a Varna.
Krymská válka (1853–1856)
náhled|Obrana Sevastopolu