náhled|upright=1.2|Vlající vlajka hrdosti bisexuálů, symbol bisexuální komunity, na San Francisco Pride v roce 2009 Bisexualita je erotická, emocionální a/nebo sexuální přitažlivost k mužům i ženám. Existují dvě pojetí bisexuality. V prvním je chápána jako svébytná sexuální orientace (podobně jako heterosexualita a homosexualita), zatímco v druhém je vnímána pouze jako specifický projev sexuálních aktivit heterosexuálně a homosexuálně orientovaných osob.
Teoretické přístupy Termín bisexualita se poprvé objevil v 19. století. Původně byl užíván ve smyslu biologického hermafroditismu (u jedinců s mužskými i ženskými pohlavními znaky). Analogicky k tomu byly stejnopohlavní vztahy dobovou psychiatrií a psychoanalýzou vysvětlovány jako psychický hermafroditismus či projev sexuální inverze. Například Karl Heinrich Ulrichs v 60. letech 19. století označil sexuální přitažlivost k osobám stejného pohlaví jako důsledek „ženské duše v mužském těle“.
Freud a vrozená bisexualita Sigmund Freud ve svém díle Tři pojednání k teorii sexuality z roku 1905 uvádí, že podstata inverse (v dnešní terminologii homosexuality) není uspokojivě vysvětlena ani domněnkou, že je vrozená, ani domněnkou, že je získaná. Zvláštní pozornost Freud věnuje tzv. obojaké inversi (psychickému hermafroditismu), což je pojem zhruba odpovídající dnešnímu pojmu bisexuality, a příležitostné inversi (která postihuje případy dnes interpretované jako náhradní sexuální chování). Freud zmiňuje vysvětlení výskytu inverse teoriemi Franka Lydstonea, Kiernana a Chevaliera, vycházejícími z faktu výskytu bisexuálnosti neboli hermafroditismu a faktu, že jistý stupeň anatomického hermafroditismu patří k normě, tj. týká se každého jedince. Toto pojetí předpokládá, že původní založení je bisexuální (tj. hermafroditní), ale během vývoje se změnilo v monosexuální specializace se zakrnělými zbytky znaků druhého pohlaví. Přenesení na psychickou inversi (psychický hermafroditismus) však Freud shledával problematickým proto, že inverze není pravidelně spojena s psychickými a somatickými příznaky hermafroditismu, ale obojí se vyskytují téměř nezávisle, v čemž se odvolával například na Halbana. Za exaktnější pokus o vysvětlení považoval Freud Krafft-Ebingovu tezi, že jak bisexuální založení mozku, tak pohlavní orgány se vyvíjejí pod vlivem pohlavních žláz, a tedy odchylky obojího jsou vývojovou poruchou. O mužských a ženských centrech v mozku však podle Freuda nebylo ještě známo nic než hypotézy.Sigmund Freud: Tři pojednání k teorii sexuality In: Spisy z let 1904–1905, Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, Praha 2000, str. 33 an.
Freudův koncept konstituční bisexuality dále rozpracoval jeho žák a spolupracovník Wilhelm Stekel, podle něhož je bisexualita původním a univerzálním základem lidské sexuality. Na rozdíl od svého mentora tvrdil, že je přirozené navazovat vztahy jak s muži, tak s ženami, a že monosexualita (tedy heterosexualita a homosexualita) je nepřirozená, neboť v obou případech podle něj dochází u jedince k potlačení části sebe sama. Kromě Freuda, Stekela a několika dalších psychoanalytiků však nebyla bisexualitě věnována významnější pozornost. Pokud se ve výzkumech objevil bisexuálně se projevující jedinec, byl buď evidován jako homosexuál či vůbec nebyl brán v potaz.
Kinsey a nový přístup k bisexualitě náhled|upright=1.5|Kinseyho stupnice Významný zlom ve vývoji přístupů k bisexualitě nastal díky práci amerického biologa a průkopníka v oblasti sexuologie Alfreda Kinseyho. Ten spolu se svými spolupracovníky provedl v letech 1938 až 1949 ve Spojených státech rozsáhlý výzkum zaměřený na sexuální chování mužů a žen, publikovaný v letech 1948 a 1953 v rámci tzv. Kinseyho zpráv. Při vyhodnocování jeho výsledků kromě jiného zjistil, že všechny respondenty nelze podle sexuálního chování označit buď za výlučně heterosexuální, nebo homosexuální. Aby tuto skutečnost zohlednil, sestavil sedmibodovou stupnici (tzv. Kinseyho stupnice) kontinuálního přechodu mezi heterosexualitou a homosexualitou se stupni 0 až 6, kde 0 znamenala výlučně heterosexuální chování a 6 výlučně homosexuální chování. Mezilehlé stupně 1 až 5 značily různou míru bisexuálního chování, přičemž stupeň 3 byl zcela bisexuální (tj. rovnoměrně heterosexuální a homosexuální). Stupnice začala být později analogicky používána jako koncepce sexuální orientace. Ačkoli byl Kinseyho výzkum z metodického hlediska kritizován, tvoří základ jedné z etap vývoje moderní sexuologie. Jedním z jeho významným přínosů je posun vymezení sexuální orientace od dvou protichůdných kategorií (heterosexuality a homosexuality) k již zmíněnému kontinuálnímu pojetí. (Podrobné výsledky Kinseyho výzkumu ve vztahu k bisexualitě jsou uvedeny v sekci Zastoupení v lidské populaci.)
Na Kinseyho a jeho sedmibodovou stupnici navázala řada teoretiků, kteří chtěli vytvořit kvalitativnější multidimenzionální nástroj pro zhodnocení sexuální orientace. Jedním z nich byl psychiatr Fritz Klein, který v roce 1978 zveřejnil tzv. Kleinovu stupnici sexuální orientace (), v níž zohlednil komplexnost lidské sexuality a všechny nedostatky Kinseyho stupnice (statičnost v čase a omezení se na sexuální chování). Jeho hodnocení sexuální orientace zahrnuje kromě sexuálního chování také sexuální přitažlivost, sexuální fantazie, emocionální a sociální preference, životní styl a sebeidentifikaci. Vše je navíc posuzováno z hlediska minulosti, současnosti a ideálního stavu (budoucnosti).
Bisexualita v různých koncepcích sexuální orientace Existuje několik koncepcí sexuální orientace, přičemž v každé z nich je bisexualita chápána jinak.
Dichotomická koncepce Dichotomická koncepce, někdy též označovaná jako binární, předpokládá existenci dvou navzájem protikladných a ohraničených kategorií. Sexuologové Blumstein a Schwartzová v roce 1977 pojmenovali tři dichotomie strukturující západní chápání sexuality. Jsou jimi pohlaví (žena × muž), gender (maskulinní × feminní) a sexuální orientace či preference (heterosexuální × homosexuální). Zařazení do jednotlivých kategorií pak probíhá na principu výlučnosti; pakliže jedinec splňuje daná kritéria, je zařazen. Bisexualita však takovouto výlučnost nesplňuje, a proto je její existence, coby samostatné sexuální orientace a identity, v dichotomické koncepci zpochybňována. Hovoří se pouze o bisexuálním chování, které je chápáno jako specifický projev sexuální aktivit heterosexuálně a homosexuálně orientovaných osob. Takové chování je navíc vysvětlováno různě: jako experimentování, přechodná fáze coming outu u homosexuálů, ego-dystonní homosexualita, situační homosexualita apod.
Tento názor se odráží rovněž v české sexuologii. Podle Jaroslava Zvěřiny sice existují jedinci, kteří nedovedou říci, jaké ze dvou pohlaví preferují, jedná se však prý o extrémně vzácné případy. Spíše se tedy podle něj o bisexualitě v praxi hovoří v souvislosti se sexuálním chováním a někdy se též za bisexuály označují homosexuálové, „aby existenci své orientace učinili sociálně přijatelnější tam, kde se veřejné mínění proti homosexuálním lidem staví nepříliš pozitivně“.Sexuologie (nejen) pro lékaře. S. 121. Bisexualitu jako svébytnou sexuální orientaci nepovažují ani Petr Weiss a Radim Uzel, kteří se v tomto ohledu vyjádřili následovně:
Kontinuální koncepce Kontinuální koncepci sexuální orientace, někdy též označovanou jako bipolární, poprvé použil na přelomu 40. a 50. let 20. století Alfred Kinsey. Heterosexualita a homosexualita jsou v ní stále chápány jako kategorie protikladné, s tím rozdílem, že již nejsou výlučné, ohraničené a binární. Je tak možné zastávat různé pozice, i bisexuální. Bisexualita je pojata jako kombinace heterosexuálního a homosexuálního chování, případně jako jejich prostřední varianta. Tato koncepce je však jednodimenzionální. To zjednodušeně předpokládá, že člověk, nacházející se na Kinseyho stupnici ve spektru 1 až 5, který je například málo sexuálně přitahován jedním pohlavím, bude silně přitahován druhým pohlavím. Jedinec přitom může být ve skutečnosti málo sexuálně přitahován oběma pohlavími nebo naopak silně sexuálně přitahován oběma pohlavími.
Multidimenzionální koncepce S příchodem multidimenzionální koncepce nastal významný posun v chápání bisexuality ve snaze o komplexnější zachycení lidské sexuality. Na bisexualitu je nahlíženo v širších souvislostech a z jiných perspektiv/dimenzí, tedy nikoliv jen z hlediska sexuálního chování, ale také například sexuální přitažlivosti, sexuálních fantazií, emocionálních a sociálních preferencí, životního stylu a sebeidentifikace (těchto sedm dimenzí použil ve svém modelu výše zmíněný Fritz Klein). Mezi nimi přitom nemusí být deterministický vztah. Jedinec se tak může třeba považovat za bisexuála a z hlediska emocionálních preferencí mít blíže k osobám stejného pohlaví, a přitom žít v heterosexuálním svazku a být výrazněji sexuálně přitahován osobami opačného pohlaví.
Ortogonální koncepce náhled|Stormsova teorie sexuální orientace V ortogonální koncepci jsou maskulinita a feminita (v rámci genderu) a heterosexualita a homosexualita (v rámci sexuální orientace) chápány jako na sobě navzájem nezávislé dimenze.Psychological Perspectives on Lesbian, Gay, and Bisexual Experiences. Kapitola Bisexual Identities. S. 86–129. V roce 1980 představil americký psycholog Michael Storms svoji teorii, že sexuální orientace je výslednicí zmíněných dimenzí, vynesených v kartézské soustavě souřadnic, kde homosexualita představuje osu x a heterosexualita osu y. V souladu s ortogonálním pojetím označil John C. Gonsiorek bisexualitu za nezávislou na heterosexualitě a homosexualitě (v kontinuální koncepci je naopak pokládána za jejich kombinaci). Sexuální přitažlivost k jednomu pohlaví nemusí vylučovat sexuální přitažlivost k druhému pohlaví. Sexuální orientaci tak je možné v tomto rámci definovat jako kombinaci individuálního poměru heterosexuality a homosexuality, představujícího dvě nezávislé paralelní dimenze. To umožňuje chápat bisexualitu jako samostatnou sexuální orientaci a identitu.Psychological Perspectives on Lesbian, Gay, and Bisexual Experiences. S. 4.
Bisexuální coming out Konceptem rozvoje bisexuální identity se v 80. letech 20. století v San Franciscu zabývali Martin Weinberg, Colin Williams a Douglas Pryor, kteří v roce 1994 představili čtyřfázové schéma rozvoje identity a coming outu. Jde o počáteční zmatení, hledání se a aplikování „nálepky“ bisexuála, zvykání si na identitu a pokračující nejistotu. Jiní teoretici (např. Paula Rodríguez Rus) však podobné modely odmítají s poukazem na to, že coming out je ovlivňován celým množstvím faktorů.
Zastoupení v lidské populaci Výzkum zabývající se zastoupením bisexuálních osob v populaci je obtížný jednak z důvodu problematičnosti samotné definice bisexuality a rovněž z metodického hlediska. Jedním z důvodů je rozporuplná akceptace bisexuality jako samostatné orientace výzkumníky. Druhým je skutečnost, že kvantitativní výzkumy často zjišťují spíše sexuální chování, a bisexuálně orientovaní lidé tak spadají do homo- či heterosexuálních kategorií. Naopak o lidech vykazujících obojí sexuální chování nelze vždy říci, že jsou bisexuálně orientováni, neboť může jít jen o náhražkové chování, experimentování a další případy nesouvisející s trvalou orientací jedince. Ve výzkumech sexuálního chování Zvěřiny a WeisseWeiss, Petr; Zvěřina, Jaroslav: Sexuální chování v ČR – situace a trendy. Brno: Portál, 2001. proto číselné údaje o bisexuálech chybí.
Výzkum, který v letech 1938 až 1949 ve Spojených státech provedl již zmíněný Alfred Kinsey, přinesl řadu překvapivých výsledků ve vztahu k bisexualitě. Celkem 37 % mužů a 19 % žen přiznalo alespoň jednu homosexuální zkušenost. Stupněm 3 v Kinseyho stupnici (tj. jako zcela bisexuální) bylo označeno 11,6 % mužů, 7 % svobodných žen a 4 % vdaných žen.