náhled|Replika ostřelovacího pásma v táboře Vojna Trestanecké pracovní tábory při jednotlivých závodech národního podniku Jáchymovské doly fungovaly na území bývalého Československa mezi roky 1949 až 1961. Jednalo se celkem o 18 vězeňských zařízení táborového typu postavených v blízkosti některé z důlních uranových šachet v oblasti Jáchymova, Horního Slavkova a Příbrami. Zdejší trestanci (vězňové) byli nuceni těžit uranovou rudu pro Sovětský svaz za krajně nevyhovujících a nelidských podmínek, které zvláště v letech 1950–1953 hrubě překračovaly i hranice tehdejší komunistické zákonnosti. V letech 1949 až 1954 byly tyto tábory oficiálně označovány jako trestanecké pracovní tábory, respektive pracovní útvary vězňů, od roku 1954 jako nápravně pracovní tábory. Celkově těmito tábory prošlo přibližně 65 000 trestanců, z nich asi polovinu tvořili političtí vězňové.
Účel uranových táborů Se vznikem poválečného bipolárního světa se objevilo reálné riziko možného nového vojenského konfliktu mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Zatímco USA od roku 1945 disponovaly jaderným arzenálem, SSSR nikoli. Stalinova komunistická diktatura proto potřebovala v co nejkratším čase získat maximum uranu k výrobě vlastní atomové zbraně. Jediné otevřené zdroje, dostupné pro SSSR, se nalézaly v Krušnohoří. Hned po válce proto Sověti udělali maximum pro jejich ovládnutí. náhled|Důl Rovnost s trestaneckým táborem, historická ortofotomapa (50. léta) Na podkladě tajné československo-sovětské smlouvy z listopadu 1945 vznikl národní podnik Jáchymovské doly, jehož úkolem bylo zajistit těžbu uranové rudy v takovém rozsahu, jaký československé straně ukládala sjednaná smlouva. Početní stav civilních horníků, zlákaných do uranových dolů z různých oblastí Československa, nebyl dostačující. Za účelem zrychlení a zvýšení dodávek bylo proto do těžby nasazeno několik set tuzemských etnických Němců, vyjmutých za tím účelem z plánovaného odsunu. Souběžně s tím byli do těžby uranové rudy zapojeni i němečtí váleční zajatci, transportovaní na československé území především ze Sovětského svazu a z Německa. Od roku 1949 se tato rozmanitá skupina nesvobodných pracovních sil při Jáchymovských dolech dále rozrostla o chovance z táborů nucených prací a především o soudně trestané vězně kriminální, retribuční a politické.
Organizaci důlní činnosti zajišťoval národní podnik Jáchymovské doly, formálně řízený československými báňskými orgány, v praxi však plně podléhající vlivu politických nařízení nejvyšších komunistických představitelů. Klíčovým účelem podniku bylo bez ohledu na okolnosti vytěžit maximum uranové rudy za co nejkratší dobu. Veškerá strategická rozhodnutí prováděla Stálá smíšená československo-sovětská komise v Praze, nikoli důlní podnik. Úkolem jáchymovského podniku a jemu podřízených důlních pracovišť měla být organizace práce, zajištění nezbytného vybavení a výstroje, v čemž ale po mnoho let selhával. Následky nesli civilní horníci a zejména trestanci.
Podnik Jáchymovské doly byl také vlastníkem táborových areálů a byl zodpovědný za jejich budování a provozuschopnost. Podnik se tak přímo i nepřímo podílel na represi trestanců vytěžovaných uranovým průmyslem.
Historie Po skončení druhé světové války lze v uranových dolech rozlišit tři typy táborů pro nesvobodné pracovní síly. V období 1946–1950 to byly tábory pro německé válečné zajatce, v letech 1949–1951 tábory nucené práce (TNP) a období 1949–1961 nápravně pracovní tábory (NPT). Pro německé válečné zajatce se využívaly zejména dva dřevěné baráky obehnané ostnatým drátem u dolů Bratrství a Rovnost, později jejich počet zvýšil na devět. Tábory nucené práce (TNP) vznikly na základě zákona 247/1948 Sb. o táborech nucené práce. K tomu, aby byl občan přikázán do TNP, nemusel spáchat žádný trestný čin, stačilo pouhé podezření, až na výjimky bez řádného soudu na dobu tří měsíců až dvou let, a to z rozhodnutí národního výboru neb výborů KSČ a KSS. Přikazovací komise projednaly od prosince 1948 do srpna 1950 31 tisíc návrhů a do táborů nucené práce poslaly 16 691 osob. V roce 1949 došlo ke zrušení táborů nucené práce a nahradily je nápravně pracovní tábory (NPT). Část táborů nucené práce byla vybudována ze zajateckých táborů po německých válečných zajatcích, část z táborů nucených prací a ostatní byly nově postaveny. Zrušení táborů bylo spjato s ukončením těžby v dané lokalitě.
Správa náhled|vlevo|upright=0.75|Bývalé ředitelství Jáchymovských dolů Na rozdíl od táborů nucené práce, jejichž provoz kontrolovalo československé Ministerstvo vnitra, trestanecké tábory řídilo zpočátku československé Ministerstvo spravedlnosti, od jara 1951 Ministerstvo národní bezpečnosti a teprve po zrušení MNB v roce 1953 nad trestaneckými tábory převzal kontrolu rezort vnitra. Významný vliv na fungování táborů a každodenní trápení vězňů měl však i civilní důlní podnik Jáchymovské doly.
Trestanecké tábory při uranových dolech vznikaly postupně mezi roky 1949 až 1953. Základ vznikající táborové soustavy tvořila skupina táborů u nejstarších uranových šachet v okolí Jáchymova s centrální správou ve Vykmanově u Ostrova. Zdejší trestanecké tábory začaly původně fungovat jako pobočka věznice Plzeň-Bory, s následně vzniklou samostatnou správou, označovanou krycím názvem Stanice Ostrov, respektive Správa táborů Ostrov. V zájmu rychlého zvyšování produkce uranu začaly záhy vznikat i stejné tábory u Horního Slavkova a také u Příbrami. Celou soustavu postupně tvořilo 18 oplocených táborových zařízení. Vzhledem k tomu, že dva tábory se v určité době přesunuly na jiné místo, hovoří se někdy o 20 táborových areálech, byť názvy těchto táborů zůstaly nezměněny. Všechny vězeňské tábory při uranových dolech byly definovány jako detašovaná pracoviště Vězeňského ústavu Ostrov, čímž fakticky vytvářely největší vězeňský ústav, jaký kdy na území Československa existoval. náhled|Pohled do míst, kde v letech 1950 až 1954 stál Ústřední tábor Správa trestaneckých uranových táborů sídlila ve Vykmanově, kde také fungoval střediskový vězeňský ústav celé táborové soustavy. Pouze mezi roky 1950 až 1954 byl z bezpečnostních důvodů jako správní a střediskový tábor používán tzv. Ústřední tábor, stojící v nejstřeženější oblasti hned u Jáchymova (nedaleko šachty Bratrství).
Dohled nad trestaneckými tábory byl několik let předmětem kompetenčních sporů a zákulisní vysoké politiky mezi sovětskými vězeňskými poradci, sovětskými manažery Jáchymovských dolů, orgány ministerstva spravedlnosti a orgány ministerstva národní bezpečnosti. Sovětské orgány, které v oblasti až do roku 1950 provozovaly síť vlastních zajateckých táborů měly zájem převzít i správu nově vzniklých trestaneckých táborů. Tuto možnost československá strana důrazně odmítla. Pokusy o zákulisní vliv sovětských poradců na dění v táborech byl po několik let předmětem mnoha kompetenčních sporů. Předmětem konfliktů byl však výhradně mocenský vliv, nikoli životní podmínky trestanců.
Dohled nad trestanci uvnitř táborů zajišťoval až do jara 1951 Sbor uniformované vězeňské stráže (SVS), řízený ministerstvem spravedlnosti. Na jaře 1951 silově převzalo veškerou správu táborů ministerstvo národní bezpečnosti (útvar SNB Jeřáb), které do té doby zajišťovalo ostrahu vězňů mimo areál táborů (eskorty na pracoviště a zpět). Po zániku MNB v roce 1953 převzalo tábory ministerstvo vnitra s nově nabitými širokými kompetencemi. Soustava uranových táborů následně fungovala pod kódovým označením Správa MV Jáchymov. Ostrahu začala nově zajišťovat Vnitřní stráž MV.
Provoz Každý trestanecký tábor byl samostatnou provozní jednotkou. Formálním představitelem každého táborového zařízení byl náčelník tábora – příslušník vězeňské stráže, od roku 1951 příslušník SNB Jeřáb. Disponoval pravomocemi na úrovni ředitele běžné pevné věznice. Zodpovídal se pouze centrální správě táborů. Tým jeho podřízených tvořili osvětový referent, strážmistr pro zásobování a skupina řadových příslušníků táborové ostrahy. Významnou roli v každodenním chodu tábora měla tzv. samospráva vězňů, tedy skupina elitních vězňů pověřených organizačními pravomocemi nad ostatními trestanci a často jich také zneužívající. náhled|vlevo|Plán tábora Nikolaj (1955) Každý tábor byl oplocen vysokým dvojitým oplocením z ostnatého drátu. Táborový areál byl nepřetržitě střežen z několika vysokých strážných věží (tzv. špačkárny). Uvnitř tábora stál velitelský barák s kancelářemi a světnicemi táborové samosprávy, dále ubikace pro vězně, kuchyň, prádelna, sklady (potravin, topiva apod.), kantýna, převýchovný barák (tzv. kulturní barák), prádelna, trestní barák a tvrdá korekce (samovazba).
Asi polovinu trestanců v tuzemských uranových táborech tvořili političtí vězňové různého druhu. Právě domnělí či skuteční oponenti komunistického režimu trpěli v táborech nejvíce. Trestanecké tábory byly proslulé hrubými nezákonnostmi, které překračovaly i tehdejší komunistické právo. Tyto nezákonnosti byly primárně nasměrovány na třídní nepřátele režimu, nikoli na zloděje a vrahy, kteří tvořili druhou velkou táborovou komunitu a byli vedením táborů paradoxně považováni za nejdůvěryhodnější vězně. Až do roku 1955 existovala v táborech ještě třetí skupina vězňů, odsouzených v rámci poválečné retribuce. Ani tuto skupinu trestanců nelze paušalizovat. náhled|Barák v táboře Vojna Většinu táborových baráků tvořily chatrné dřevěné stavby. Ubikace nebyly zapuštěny do země, ale stály na nízkých sloupcích, aby se eliminovalo riziko podkopu a pokusu o útěk. V běžném obytném baráku bylo deset až dvanáct světnic, ve kterých bydlelo v průměru dvacet až třicet trestanců. Osazenstvo baráku spalo na palandách. Kromě postele směl mít každý trestanec ještě kartonovou krabici, ve které měl několik svých osobních věcí. V centru každé místnosti byl umístěn stůl, u kterého během dne sedávali trestanci, přidělení na noční směnu. V každé světnici stála kamna, která se ale používala jen v zimním období a pouze ve dne. V noci bylo zakázáno topit z obav možného požáru. Trestanci navíc dostávali jen omezený příděl topiva, který jim často nestačil ani během dne. Od podzimu do jara nedokázaly chatrné ubikace udržet výraznější teplo.
Trestanci byli v uranových dolech zaměstnáni na dvě, respektive tři směny. Na pracovišti se běžně dostávali do kontaktu s civilními horníky, kteří jim přidělovali práci. Civilisté byli sice před komunikací s trestanci varováni. Většina horníků však měla ke komunistickému systému ambivalentní vztah a běžně porušovala jak bezpečnostní, tak i státně-bezpečnostní předpisy. Někteří civilisté se podíleli na šikanování trestanců, jiní naopak pochopili, že je zde vedle vrahů a násilníků i mnoho vězňů politických, a snažili se jim pomáhat.
Seznam táborů
Přehled trestaneckých táborů (NPT) při tuzemských uranových dolech, které fungovaly v letech 1949–1961.
název tábora krycí označení oblast zřízení zrušení Vykmanov IC Jáchymov 1. 3. 1949 slouží dosud jako vězniceMariánská (starý tábor) B Jáchymov 4. 6. 1949 podzim 1953Prokop T Horní Slavkov 2. 7. 1949 14. 5. 1955Eliáš I N Jáchymov 29. 7. 1949 koncem roku 1951Rovnost (starý tábor) P Jáchymov 15. 9. 1949 jaro–léto 1950Svornost K Jáchymov 4. 12. 1949 29. 10. 1954Ležnice O Horní Slavkov 26. 1. 1950 22. 8. 1955Ústřední táborD Jáchymov 4. 2. 1950 12. 12. 1954BratrstvíM Jáchymov 21. 2. 1950 12. 6. 1954Rovnost (nový tábor) P Jáchymov 1950 1. 6. 1961Eliáš II N Jáchymov 8. 12. 1950 1. 4. 1959Vykmanov IIL Jáchymov před únorem 1951 26. 5. 1956SvatoplukV Horní Slavkov únor-duben 1951 14. 5. 1955Vršek-BarboraE Jáchymov červen 1951 30. 3. 1957XII X Horní Slavkov červen-červenec 1951 9. 8. 1954Vojna U Příbram do 20. 7. 1951 1. 6. 1961Nikolaj A Jáchymov září 1951 1. 7. 1958Bytíz Z Příbram květen 1953 slouží dosud jako vězniceMariánská (nový tábor) B Jáchymov podzim 1953 1. 4. 1960
Šikana a nezákonnosti náhled|Korekce v táboře Vojna