náhled|upright=1.0|Rozdělení na čtvrti (sestieri): Cannaregio Castello Dorsoduro a Giudecca San Marco San Polo Santa Croce Benátky ( , ) jsou hlavní město severoitalské oblasti Benátsko. Město Benátky se dělí na šest obcí: Chirignago Zelarino, Favaro Veneto, Lido Pellestrina, Marghera, Mestre Carpenedo, Venezia Murano Burano. Jeho historické jádro (Venezia, Murano, Burano) leží na ostrovech v mělké Benátské laguně, oddělené od Jaderského moře úzkou kosou Lido, novější části města byly vybudovány na pevnině (Mestre). Ve dnech zvaných „acqua alta“ (vysoká voda), kterých bývá každoročně průměrně 54, se zde zvýší hladina moře až o 90 cm. Ve městě žije obyvatel.
Kdysi námořní a obchodní velmoc a středisko sklářství, mají Benátky dodnes velký historický, kulturní, společenský i administrativní význam. Ve středověku byly centrem Benátské republiky, dnes jsou středem své oblasti, probíhá tu bohatý kulturní život. Nachází se zde velký přístav (na západním kraji) a letiště (na pevnině). Od roku 1987 jsou Benátky a celá okolní laguna jako jedna z nejnavštěvovanějších italských destinací památkou UNESCO. Město žije převážně z turistického ruchu. Každý rok je navštíví přibližně 25 milionů turistů z celého světa a Benátky tak patří mezi nejnavštěvovanější města světa. Důležitou roli přitom hraje Biennale di Venezia, prestižní přehlídka současného výtvarného umění pořádaná v každém lichém roce. Od roku 1932 se zde pořádá mezinárodní Benátský filmový festival. V roce 1949 tu poprvé pro hlavní cenu použili název „Lev sv. Marka“, (o tři roky později se této ceně začalo říkat – a říká dosud „Zlatý lev sv. Marka“, vedle ní se tu také pokaždé uděluje i několik „Stříbrných lvů sv. Marka“).
Historie
Vznik a vzestup Benátek Počátky města spadají do období stěhování národů, název Venezia snad podle kmene Venetů/Benetů, který se v této oblasti usadil, když barbary ohrožované obyvatelstvo hledalo útočiště na bahnitých ostrůvcích Laguny; z osady prostých chýší na dřevěných pilotách (založené snad už v 5. století) se postupně vyvinulo sebevědomé město, sice bez pozemkového a surovinového zázemí, ale výhodně orientované na obchod s východním středomořím a Byzancí. Obchod Benátčané brzy dokázali chránit jak mocným válečným loďstvem, tak obratnou diplomacií, těžící ze svého nejasného postavení mezi sférami zájmu západního a východního císařství; velkou roli zde hrál i státní kult sv. Marka. Benátky se tak staly bohatou a sebevědomou patricijskou republikou s vlastními volenými orgány (v čele s dóžetem – prvně zmíněným k roku 697) a s ohromným vlivem ve východním Středomoří, posíleným četnými obchodními osadami a vojenskými základnami.
Středověk a vrchol benátské moci, výtvarné umění, hudba a divadlo Už ve středověku se Benátčané vypořádali s většinou soupeřů (Janov, Pisa), aktivně se podíleli na organizaci křížových výprav (dóžata Enrico Dandolo, Francesco Morosini atd.) a dlouhá staletí dokázali čelit i tlaku Osmanské říše. Vrcholu moci dosáhla republika sv. Marka na přelomu 15. a 16. století, kdy se město stalo významnou metropolí výtvarného umění, hlavně malby (rodina Belliniů, V. Carpaccio ad.) a po přílivu umělců z Říma, roku 1527 vypleněného vojsky Karla V., také architektury (V. Scamozzi, Jacopo Sansovino, A. Palladio). Malba si pak držela svoji vedoucí roli od 16. až do 18. století (Tizian, Paolo Veronese, Tintoretto, Tiepolo), kdy výrazně ovlivnila i tvorbu v našich zemích a nakonec dosáhla prahu moderního impresionismu (F. Guardi). Avšak nelze přitom zapomenout na tradici benátské hudby a divadla. Především Benátská hudební škola v 16. – 17. století získala světovou proslulost. První veřejná divadelní scén pak byla otevřena v r. 1637 a další divadla pak v letech následujících. Z Benátek pocházel např. dramatik Carlo Goldoni, stejně jako hudební skladatel Antonio Vivaldi a mnoho dalších.
Významnou roli v kulturním životě města sehrály tzv. scuoly. Původně se jednalo o charitativní bratrstva, později spíše o bohaté cechovní korporace s potřebou reprezentace, které díky tomu zanechaly v Benátkách skvělé budovy s nádhernou malířskou výzdobou (viz například Scuola Grande di San Rocco).
Úpadek Benátek Od sklonku 16. století však benátská moc pozvolna upadala, zejména po objevu plavebních cest kolem Afriky a v důsledku neustálé turecké expanze. Konec tisícileté „Nejjasnější Benátské republiky“ (Serenissima Repubblica di Venezia) přinesla francouzská okupace roku 1797. Město tehdy ovládl Napoleon na 8 měsíců, do ledna 1798, kdy se Benátsko stalo (na 8 let) součástí Rakouska, a to na základě mírové smlouvy v Campo Formio. V prosinci 1805, po bitvě u Slavkova a na základě Prešpurské mírové smlouvy byly Benátky opět francouzské (na 8 let a cca 4 měsíce). Po porážce Napoleona v prvních měsících roku 1814 (byl izolován na Elbě) získalo Benátky znovu Rakousko a to na cca 52 let. Toto období bylo počátkem roku 1848 přerušeno (na asi 1,5 roku) lidovým povstáním pod vedením Daniele Manina a obnovením Benátské republiky. Ovšem povstání bylo rozdrceno už v následujícím roce 1849.
Definitivní tečku za touto sedmdesátiletou „odyseou“ učinilo připojení Benátska k čerstvě sjednocené Itálii v r. 1866.
Zajímavostí je, že Napoleon za uvedenou krátkou dobu v Benátkách stihnul mnohé, špatné i dobré. Boural i stavěl. Vybudoval veřejné sady na špici čtvrti Castello, dláždil ulice, zakázal karneval aj. A také zrušil židovské Ghetto včetně souvisejícího omezení pohybu obyvatel.
Po Napoleonově pádu byly Benátky roku 1815 přiřčeny rakouskému císařství, což bylo vnímáno jako akt další okupace, a bylo zcela logické, že nespokojení obyvatelé se bouřili a nezůstali stranou ani revolučních událostí let 1848–49. Bezohledným ostřelováním města tehdy „nastolil pořádek“ slavný český maršál Josef Radecký z Radče. V roce 1866 se město plebiscitem (674 426 hlasů proti 69) připojilo k sjednocené Itálii.
Náboženství Ve městě sídlí patriarcha benátského patriarchátu, který je metropolitou benátské církevní provincie a prezidentem biskupské konference církevního regionu Triveneto. Stolec benátského patriarchy je po římském, na němž sedí papežové, nejvýznamnějším diecézním stolcem Itálie a jen ve 20. století se papeži stali tři benátští patriarchové: (Pius X., Jan XXIII. a Jan Pavel I.)
V Benátkách také existuje jedna z historicky nejvýznamnějších středoevropských židovských obcí. V části Cannaregio se nachází historická židovská čtvrť – ghetto – přičemž tento termín pochází právě odsud. Pochází odsud však pouze název označující židovskou čtvrť, první fungující ghetto na světě nebylo zde, jak se často mylně uvádí, protože zdejší ghetto bylo založeno až roku 1516, kdy už např. v Čechách, Německu či Rakousku uzavřená židovská sídliště v rámci městských celků existovala víc než sto let. Říkalo se jim však „židovská města“ (podobně jako např. v Praze na Josefově), termín ghetto je tedy označení pozdější a skutečně z Benátek pochází.
Přírodní podmínky Benátky se „potápějí“ o 1–2 milimetrů za rok. Na problém upozorňuje i umělec Lorenzo Quinn svérázným způsobem – sochou ve tvaru rukou, které podpírají hotel nad Grand Canal. Za posledních 30 let se město propadlo o 13 cm (více než stoupla hladina) díky odčerpávání spodní vody, což bylo zakázáno.
Podnebí
Turismus Krmení holubů na náměstí Svatého Marka je od roku 2008 protizákonné. Mimo to ve městě platí spousta dalších zákazu jako například: máchaní a plavání ve vodních kanálech, sezení a ležení na zemi, konzumace jídla na jiných místech než k tomu určených, jízda na kole nebo chůze bez oblečení s odhalenou hrudí a v bikinách za ignorování těchto zákazu hrozí vysoké pokuty nebo vykázání z města.
Od roku 2019 je pro turisty zpoplatněn vstup do města a od roku 2022 je zavedená povinná rezervace vstupu. To se však týká pouze určitých dní v roce, především v turistické sezóně od dubna do července. V roce 2026 se debatovalo o významném zvýšení poplatků za vstup i o rozšíření zpoplatnění vstupu na všechny dny v týdnu.
Ulice, kanály a mosty Hlavní ulice doplňuje asi stovka kanálů, kde je čilý dopravní ruch. Ve městě je překonává přes 400 kamenných mostů a asi 15 000 domů zde stojí na dubových kůlech zaražených do mořského dna. Dopravní tepnou je Canal Grande, 4 km dlouhý a asi 70 m široký kanál, který prochází přímo středem města. Spojuje hlavní nádraží a přístav s historickým náměstím Svatého Marka a centrem města. Nejstarší a nejznámější most je Ponte di Rialto, který jako jeden ze čtyř spojuje obě části města rozdělené kanálem. Mramorový oblouk 48 m dlouhý doplňují dvě řady obchodů. Ve městě zajišťují dopravu motorové lodě, které brázdí kanály, pro turisty jsou k dispozici klasické gondoly. Čtvrtý most Ponte della Costituzione byl postaven španělským architektem Santiago Calatravou v roce 2008.
Ulice Ramo Varisco je se šířkou 52 cm jednou z nejužších ulic na světě.
Pamětihodnosti vlevo|náhled|Velký kanál v Benátkách Historické Benátky jsou plné kulturních a uměleckých památek. Od nejstarších staveb, jako je bazilika svatého Marka nebo Dóžecí palác 12.–15. století, přes gotické kostely Santa Maria dei Frari a Santi Giovanni e Paolo, renesanční stavby – Bibliotheca Marciana (Sansovino) a kostel San Giorgio Maggiore (A. Palladio) z téže doby – až po barokní kostel Santa Maria della Salute. Na Náměstí svatého Marka, na Canal Grande i v dalších čtvrtích města jsou historické a umělecké poklady, které uvnitř uchovávají další mistrovská díla.
Kostely náhled|Bazilika svatého Marka náhled|Santa Maria dei Miracoli, vnitřek náhled|Dóžecí palác Bazilika svatého Marka (Basilica San Marco) – hlavní benátský kostel, zasvěcený patronovi města a kraje; založený v 9. století a po vypálení znovu vystavěn v 11. století s kupolemi v byzantském stylu a ve 14. století dostavěn v gotickém slohu. San Giorgio Maggiore – kostel sv. Jiří Většího, i s klášterem založený benediktiny roku 982, přestaven ve slohu renesančním a barokním, s kupolí (Andrea Palladio, 1610) na ostrově naproti dóžecímu paláci Santa Maria dei Frari – klášterní kostel Panny Marie bratří (dominikánů) – největší gotický chrám v Benátkách, s hroby dóžat a dalších významných Benátčanů; bývalý klášter slouží státnímu archivu; proti kostelu na severní straně: ve čtvrti San Polo kostel sv. Rocha a přilehlá Škola sv. Rocha Scuola Grande di San Rocco; stavby protimorového bratrstva; proslulé Tintorettovy fresky Il Redentore kostel Vykupitele, původně s klášterem františkánů, jedna z hlavních staveb renesančního architekta Andrey Palladia Bazilika Madonna dell' Orto – jeden z nejvýznamnějších gotických chrámů města, její věž s kupolí je dominantou severního pobřeží, obrazy vytvořil převážně Tintoretto, který v sousedství bydlel a je v tomto kostele pohřben; ve čtvrti Cannareggio Santi Giovanni e Paolo (Zanipaolo) – bazilika sv. Jana a Pavla s přilehlou opatrovnou a školou – gotická stavba, ve čtvrti Castello na severu města Basilica Santa Maria dei Miracoli – renesanční kostelík Panny Marie zázračné z 15. století – sbarevným mramorovým obložením; blízko mostu Rialto Basilica Santa Maria della Salute – centrální stavba s kopulí z roku 1687 na jižním ústí Canal Grande Kostel svatých apoštolů (Chiesa dei Santi Apostoli) – založen v 6. století pro první křesťany ve městě, přestavován vícekrát až do doby baroka, významná kaple Cornaro; pro Čechy pozoruhodný postranní oltář s barokním obrazem Panny Marie se svatým Janem Nepomuckým Santa Maria Maddalena – centrální stavba z roku 1778 v severní části města Santa Maria di Nazareth (také Scalzi) z roku 1705 blízko nádraží San Marcuola – barokní z roku 1736 na Canal Grande chrám svatého Martina (San Martino) – středověký, barokně přestavěný, ve čtvrti Castello bazilika San Pietro di Castello, bývalá katedrála Benátek Santi Geremia e Lucia – z roku 1753 v severní části města na Canal Grande
Svatý Zachariáš (San Zaccharia) – renesanční, ve čtvrti Castello, východně od San Marco
Paláce