Perdita je opera („hudební pohádka“) o třech dějstvích s prologem („předehrou“) českého skladatele Josefa Nešvery na libreto českého dramatika Jaroslava Kvapila podle hry Williama Shakespeara Zimní pohádka. Byla napsána v letech 1892–1893 a měla premiéru 21. května 1897 v pražském Národním divadle.
Vznik, charakteristika a historie Libreto k opeře Perdita vzniklo již v roce 1888 a začínající dramatik Jaroslav Kvapil je původně napsal pro Karla Kovařovice. Nakonec však na něm začal pracovat skladatel Josef Nešvera a partituru sepsal od února 1892 do října 1893. V té sobě měl Nešvera za sebou jen jeden operní pokus, komickou operu Bratránek, jež však vinou špatného libreta, ale i nedramatické hudby ani po přepracování nedošla provedení v Národním divadle, pro které byla určena.
Národní divadlo Perditu přijalo v říjnu 1894 a 21. května 1897 ji poprvé uvedlo. Mezitím stačilo české divadlo v Brně provést následující Nešverovu operu, komickou jednoaktovku Lesní vzduch (1896). I když se v originálním znění Shakespearova pohádka odehrává zčásti v Čechách, libretista tento motiv odstranil a země králů Leonta a Polixena zůstávají bezejmenné; Národní divadlo navíc pojalo výpravu v exotickém orientálním duchu. Jak psala Kateřina Emingerová v Ženském světě, „[v]ýprava zpěvohry byla v pravdě skvostná, nové dekorace a bohaté kostymy solistů i sboru dodali provozování lesku neobyčejného“.
náhled|Libretista Perdity Jaroslav Kvapil v roce premiéry, 1897 Premiérové přijetí u obecenstva bylo příznivé. Časopis Našinec z Nešverova domovského Olomouce referoval, že „Vnější úspěch byl znamenitý. Divadlo bylo plno, zvláště řízení a lože byly úplně obsazeny. Přítomný skladatel byl odměněn mnohonásobným potleskem a několikrát vyvoláván na jeviště.“ Hubert Doležil v brněnských Lidových novinách zdůrazňoval, že šlo o první moravskou operu, kterou Národní divadlo uvedlo (i když Nešvera pocházel z Čech, byl na Moravě považován za „aklimatisovaného“). Avšak reprízy premiérový zájem nepotvrdily. Perdita byla po dvou dalších představeních (24. května a 1. června 1897) pro předplatitelské skupiny stažena a vícekrát se na divadelním jevišti neobjevila.
Kvapilovo libreto přebírá v zásadních liniích děj Shakespearovy Zimní pohádky. Soustředí se však především na milostný příběh královských dětí Florizela a Perdity, zatímco první tři dějství Shakespearovy hry soustředěné příběh krále Leonta a jeho ženy Hermiony jsou stažena do prologu. Opera byla uvedena deset let po vzniku libreta a Kvapil se k němu příliš nehlásil; měl výhrady ke své mladistvé práci a stěžoval si na textové doplňky ve druhém a třetím jednání, které skladatel bez dorozumění s ním učinil. Po letech vzpomínal: „udělal jsem, dvacetiletý pošetilec, ze Zimní pohádky operní libreto, jež bohužel nezapadlo v zasloužené zapomnění, nýbrž bylo mnou za mrzkou stovku prodáno skladateli Nešverovi. Trest dostavil se po letech; měl jsem už jakés takés jméno literární, když se Nešverova Perdita hrála r. 1897 na Národním divadle, a libretista se přitom mohl hanbou propadnout.“
Novinoví recenzenti, kteří byli obecně vůči libretům velmi kritičtí, přijali text Perdity blahosklonněji, uznávali vhodnost předlohy (se Shakespearem má každý libretista „vždy aspoň z poloviny vyhráno“, psal Jaromír Borecký v Národních listech) i nutnost její redukce (i když Václav Müller ve Vlasti zpochybňoval soustředění se na spíše pasivní pár mladých milenců než na jejich rodiče, skutečné hybatele děje). Kateřina Emingerová mínila, že Kvapil provedl svou adaptaci „velmi prospěšně, jsou tu plynné verše, dobrá česká deklamace pro zpěv způsobilá, účinné rozdělení jednání a výjevů“. Borecký se domníval, že Kvapil nevytěžil z předlohy dostatečně dramatické momenty a šel skladateli příliš na ruku zdůrazněním lyričnosti, avšak chválil ušlechtilý jazyk, smysl pro charakteristiku postav, náladu scén a rozvíjení výstupů. Karel Knittl ve své recenzi v Daliboru však vyčítal téměř úplné odstranění komických scén – „prostý, humorem překypující tón ustoupil téměř na dobro pathosu“ –, což omezilo i rozmanitost podkladu pro hudbu. František Hejda ve Světozoru shrnul: „Nijaký silácký výkon, ale rovněž nic nejapného, divadelně nemožného.“
Některé recenze zdůrazňovaly modernost hudby ve wagnerovském smyslu a vyzdvihovaly používání techniky příznačných motivů pro jednotlivé postavy (tak např. Hubert Doležil). Jaromír Borecký psal: „Co do formy hoví modernímu kompromissu, nezavrhujíc čísel uzavřených, ale též pečlivě propracovávajíc části dialogické.“ František Hejda to však zpochybňoval: „Opera nemá jednotného stylu, úměrné formy, konvergence. Vymeziti jí platnost kompromisní mezi staršími směry a wagnerovskou reformou nezdá se nám zcela správným. Je zde na to příliš mnoho ostrých kontrastů, nápadného připínání ku vzoru Wagnerovu a málo vlastní vyhraněnosti.“ Příznačné motivy zde nemají „ráznosti a plastičnosti náležité,“ aby mohly fungovat jako stavební prvky: „zdály se býti tak solidním a důkladným základem budovy – ale nastojte! zklamaly úplně. Zabořily se někam do prolákliny, zanikly v hlubině a celá pracně vytýčená stavba povážlivě se zbortila.“ Podobný názor o nich měl Emil Axman i Karel Knittl. Podle recenzenta Katolických listů tyto motivy „nevyrůstají úplně z organismu dramatu samého, a proto působí spíše jako reminiscence“, a s tímto názorem souhlasil i Borecký.
Instrumentaci recenze nevěnovaly větší pozornost; Borecký ji označily za „celkem šedou“, podle Katolických listů byla „svědomitá“, týž časopis ve shodě s ostatními recenzenty vytýkal „některé přílišnosti v užívání plechů nebo podivné trochu kombinace“. Kritici si povšimli též smělých harmonií a modulací a technicky zručného polyfonního zpracování nástrojové hudby i ansámblů (nechyběla ani šestihlasá fuga), což ovšem vedlo až k oratornímu dojmu.
Recenzenti přiznávali Nešverově ušlechtilost a nevšednost, vesměs však zcela postrádali dramatičnost, „divadelní krev“ (Borecký). Hudba k Perditě byla spíše podle Karla Knittla spíše chrámová hudba, „která v ryzosti své vylučuje všechen žár a vzruch, hovíc jedině citu zbožnosti.“ Stejně tak kritika postrádala (kromě komické postavy Autolyka) hudební charakterizaci postav. „Král Leontes na příklad v žárlivosti a hněvu přednáší výborně deklamovaní, však hudebně stejně jednotvárné fráse,“ psal Karel Knittl. Podle Václava Müllera hudba prokazuje „znamenitou routinu“, avšak trpí epickou rozvláčností. Ani co do původnosti Nešvera nezaujal; podle recenzenta Katolických listů jeho hudba „nikde neproniká svéráznou novostí“. Františku Hejdovi byla Perdita podnětem k úvaze o eklekticismu a poukazoval na Nešverovo skloubení vlivů wagnerovských, verdiovských i folklorních: „Je to skutečně práce eklektická […] vlastního samostatného směru, prýštícího z rázovité, hluboké individuality, práce tato nemá“. Podle Huberta Doležila v této opeře Nešvera „zřejmě se dává na dráhu velké opery dle vzoru Dvořákova“.
Pokud jde o celkové názory na Perditu, objevily se i názory plně pozitivní, např. ve zprávě časopisu Našinec: „Perdita jako celek jest dílo v pravdě umělecké, což ovšem nemá býti řečeno na úkor jednotlivostí, mnohé části působí dojmem přímo úchvatným.“ Podrobnou a velmi příznivou recenzi publikoval v Lidových novinách Hubert Doležil, který nezapíral, že je Nešverův „upřímný ctitel a bývalý žák“. Takové hlasy však byly výjimkou. Jaromír Borecký v Národních listech nazval Perditu střízlivě „čestným prvním krokem staršího skladatele na nezvyklé půdě“ (opomíjeje přitom Bratránka a Lesní vzduch). František Hejda ve Světozoru mínil: „materiál všady dobrý, ale celek z něho vytvořený beze všeho stylu a valné působivosti, pochybený v založení a nešťastný v provedení.“ Kateřina Emingerová: „Takto jest celá zpěvohra úctyhodná práce pilného, svědomitého hudebníka, jemuž jsou k disposici nejhlubší vědomosti harmonie a kontrapunktu – melodiku, dramatický živel a instrumentaci v moderním pojetí postrádáme však zúplna.“ Nejmenší ohledy si bral František Václav Krejčí v revui Rozhledy: „[…] všeobecný dojem byl naprosté sklamání. To vyčteme i z eufemismů našich věčně blahovolných novinářských kritik […] Nechceme po nich opakovat komplimenty o známé solidnosti a svědomitosti p. Nešvery jako komponisty, neboť to jsou předpoklady, rozumějící se u seriósního díla samy sebou, a řekněme zpříma: p. Nešvera nemá ani kapku toho, co je k operní tvorbě nezbytno, totiž dramatické krve. […] Tak však, jak působí Perdita celkově na posluchače z jeviště, je to dílo nezdařené a neživotné.“
Recenzenti se shodovali na tom, že nejcennější části mělo první jednání: „výtečné, svěží a jímavé“ lidové pastýřské sbory a tance, ze sólových zpěvů především charakteristická písnička Autolykova Narcisek už zase vzkvétá, píseň pastýřova Mně nad hlavou šlo osmdesát let, písně Perdity (Pod okny mi růže vonné, Mám plno květů) a zpěv Florizelův Má Perdito. Shodovali se na doporučení, aby se Nešvera nadále držel u církevní hudby (Karel Knittl navrhoval přepsat některé části Perdity na „pěknou, upřímnou zbožností dýšící mši“) anebo se pokusil o operu komickou, z lidového prostředí, neboť takové scény byly v Perditě nejzdařenější. Tak Nešvera skutečně učinil již v Lesním vzduchu a také ve své poslední provedené opeře Černokněžník (Radhošť) z roku 1906.
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor premiéra (21. 5. 1897)Král Leontes bas Václav KlimentHermiona, jeho choť mezzosoprán Marie KlánováKrál Polixenes baryton František ŠírFlorizel, jeho syn tenor Hanuš LašekPerdita soprán Růžena KoldovskáAntigonus, dvořan krále Leonta baryton Václav ViktorinDion, dvořan krále Leonta tenor Hynek ŠvejdaCleomenes, dvořan krále Leonta baryton Josef ŽižkaCamillo, bývalý číšník krále Leonta, teď důvěrník Polixenův bas František HynekPaulina, Antigonova choť mezzosoprán Anna KettnerováPastýř bas Robert PolákPastýřův syn němá role Anna ArchlebováAutolykus, pobuda tenor Adolf KrössingAlegorie Času mezzosoprán Anna Kuršová Pastýři, pastýřky. Dvořané, dámy dvorní. Soudcové. Vojsko. Lid. Hóry. Dirigent: Adolf Čech, režie: Edmund Chvalovský, choreografie: Augustin Berger
Děj opery Předehra (Volné prostranství v sídelním městě krále Leonta) Na náměstí se potkávají dva Leontovi dvořané, Antigonus a Dion. Antigonus vysvětluje Dionovi, jenž se právě vrátil z dalekých cest, rozrušenou náladu ve městě. U Leontova dvora pobýval král Polixenos, ale Leontes pojal prudké podezření, že mu s ním byla jeho choť, královna Hermiona, nevěrná. Nařídil číšníkovi Camillovi, aby hosta otrávil, ale Camillo tento úklad Polixenovi prozradil a uprchl s ním do jeho království. Hermionu dal Leontes uvěznit a dítě, jež královna v cele porodila, jí odebral. Na dnešek pak sezval veřejný soud nad královnou (dialog Já spěchal domů touhy na křídlech).
Zatím se na prostranství shromáždil lid, který komentuje neblahou chvíli (sbor Proč vstává nový den). Ozbrojenci prorazí cestu králi Leontovi, který usedá na trůn a zahajuje soud (zpěv Leonta Nechť vlna tyranství nás opustí a sbor Svou obžalobu vyřkne nyní král). Leontes dává předvést Hermionu a obžalovává ji. Královna ví, že ho žádnou obhajobou nepřesvědčí, a spoléhá na to, že její čest prokáže věštba bohů. Leontes jí sděluje, že její dítě bylo p ohozeno zvěři na pospas; zdrcenou královnu odvádí Antigonova manželka Paulina (scéna výslechu Tako obžaloba Hermiony zní).
Dvořan Cleomenes přichází z věštírny, kde se král dotazoval bohů na královninu vinu. Předčítá věštbu: Hermiona, Polixenes i Camillo jsou bez viny, zato Leontes je tyran a zůstane bez dědice, dokud se nevrátí jeho zavržené dítě. Rozzlobený Leontes prohlašuje věštbu za podvod a trvá na svém soudu. Zablýská se a zahřmí a všechny popadne strach (scéna věštby Slovo bohů nesem již). Paulina přibíhá se zprávou, že Hermiona zemřela, a obviňuje z její smrti Leonta (zpěv Ó. tyrane, jenž čelo nehodné). nyní, když jsou manželka i s dítětem mrtvy, uvěří Leontes v Hermioninu nevinu a hodlá se kát (zpěv Ach příliš pozdě bůh mi smysly vrátil!. Entreacte