Privatizace v Česku byl proces převodu majetku z vlastnictví nově vzniklého demokratického státu, jenž tento majetek zdědil po bývalém socialistickém státu, do vlastnictví obyvatelstva, tzn. soukromých osob. Probíhal od roku 1992 do poloviny první dekády 21. století. Jednalo se o převod mnohých odvětví průmyslu, bankovnictví a dalších státních podniků. Toho se docílilo několika způsoby, jmenovitě například kuponovou privatizací, nebo prodejem zahraničním investorům. Důsledky privatizace bývají častým diskuzním tématem, zejména kvůli finanční negramotnosti veřejnosti, pochybným okolnostem jejího průběhu a častým aférám ekonomické kriminality.
Historický kontext V rámci událostí sametové revoluce roku 1989 docházelo v Československu k hromadění otázek na to, co bude následovat po pádu komunistického režimu. Následovala obrovská změna, jak v měřítku politickém, tak i ekonomickém. Stejně jako v Polsku, Maďarsku a dalších bývalých státech východního bloku musela nastat změna ve společnosti a přechod do kapitalismu.
Tímto problémem se zabývala celá řada českých a slovenských ekonomů. V důsledku únorového převratu 1948 získala moc Komunistická strana Československa. V rámci její vlády bylo intenzivnější pokračování a dokončení transformace ekonomiky Československa do systému Centrálně plánované ekonomiky (CPE). Tento systém měl již v období války značnou popularitu a jeho provedení podporovaly i mnohé nekomunistické strany, odborové organizace, dělníci v závodech, ale i někteří ekonomové a podnikatelé. Podle výzkumu provedeného Československým institutem pro veřejné mínění roku 1947 byla značná část veřejnosti pro alespoň částečné znárodnění klíčových podniků a bank, a to zhruba kolem 65 % tázaných.
Centrálně plánovaná ekonomika trvala až do Sametové revoluce, kdy ji bylo třeba nahradit volným trhem. Znárodněný majetek bylo potřeba navrátit původním vlastníkům, nebo převést do soukromého vlastnictví.
Rychlá a pomalá privatizace Důležitou osobností debaty o bezúplatných převodech majetku státu na soukromé osoby byl bezpochyby Jan Švejnar. Ten přišel s návrhem tzv. “Pomalé privatizace”, který se podobá privatizaci provedené v Polsku.
“Jeden možný a dost přitažlivý postup spočívá v následující řadě opatření: prvním krokem je zvýšení disponibilního bohatství obyvatelstva. Část státního vlastnictví průmyslových, zemědělských a jiných podniků se rozdělí obyvatelstvu, podobně jak to bylo provedeno při privatizaci např. v Kanadě ( v provincii Britská Kolumbie) a v Chile. To lze realizovat například tak, že všechny státem vlastněné podniky jsou vládou naráz proměněny na akciové společnosti s určitým počtem akcií, které by byly drženy speciálními vládními korporacemi (holdingovými společnostmi). Tento krok by okamžitě zamezil prodeji národního bohatství jednotlivci či skupinami. Uvedené korporace pak rozdělí část akcií na počítačem uvedená konta občanů , která mají formu diverzifikovaných souborů (portfolií) akcií.” Tento návrh nakonec nebyl uplatněn.
Důležité pro ekonomy byla ale provést privatizaci co nejrychleji, dokud ještě v obyvatelstvu kolovala nálada pro změnu. Vliv na rychlost privatizace měla také tzv. Předprivatizační agónie, tedy ztráta motivace aktuálních manažerů podniků vést podniky dál do té doby, než budou zprivatizovány a získají nové vlastníky. Zvítězila nakonec tak “Rychlá privatizace”, při které budou podniky privatizovány ihned a kdy se o restrukturalizaci podniků postarali až noví vlastníci.
Průmysl Transformaci průmyslových podniků můžeme rozdělit na krátkodobou a dlouhodobou.
Krátkodobá transformace spočívala pouze v rychlé reakci podniku na šok a tyto firmy se zakrátko dostaly do problémů. Dlouhodobá transformace zahrnovala investice, inovace a rozvoj firmy pro konkurenceschopnost na mezinárodních trzích. Dlouhodobou formou transformace však prošlo málo podniků, jednak kvůli finančním bariérám, kvůli strachu manažerů z odporu zaměstnanců, roli tu hrál také střet obav o budoucnost podniku a osobních zájmů manažerů. Jejich funkce byly také v nových podmínkách značně nejisté, na rozdíl od dob komunismu, kdy vysoká funkce v podniku byla spojená s členstvím v komunistické straně a to jim dávalo jistotu udržení se v podniku. V nové době, kdy se ozývaly hlasy po čistkách ve vysokých funkcích, museli manažeři čekat na restrukturalizaci, a své potvrzení ve funkci novým vedením.
Zahraniční akvizice Dlouhodobou transformací prošly zejména podniky, co se dostaly do zahraničních rukou. Noví majitelé, na rozdíl od těch českých, kladli důraz na vysokou produktivitu a kvalitu výrobku a zaváděli novou firemní kulturu, což se zprvu setkalo s nepochopením u zaměstnanců, ale k žádným velkým protestům nedošlo. Podmínky a vyhlídky, které majitelé nabízeli, byly atraktivní, jako vyšší platy, jistoty pro ty, co dobře pracovali, a pro některé zaměstnance naděje na zahraniční cesty a kariérní růst. Počáteční strach byl dán rozporem mezi západní a socialistickou pracovní morálkou, kdy se zkrátka na produktivitu a kvalitu tolik nedbalo a byl zajištěn i ten, kdo dobře nepracoval.
Sklo Union Teplice Tuto akvizici belgickou firmou Glaverbel Group bylo jednoduché zvládnout. Sklo Union Teplice měla zavedený mix produktů a v následujících letech plynule rostly investice a modernizace. Zaměstnanost sice klesla na 1 500 v roce 1999, ale uvádělo se, že produktivita několikanásobně vzrostla. Český podnik našel své místo v celkové strategii mateřské společnosti, byl hlavním dodavatelem pro střední Evropu.
Škoda Auto Automobilka Škoda byla celosvětově známá značka, a netrpěla nadměrnou diverzifikací, takže se její nový majitel, Volkswagen Group, mohl soustředit na zvyšování produktivity a kvality.
Siemens Německá celosvětově známá strojírna Siemens u nás postavila množství závodů na zelené louce. Její pokusy o spojení s českými firmami však končily v problémech. V lehkém průmyslu to byla hlavní forma přímých investic, množství velkých českých podniků tak samo bojovalo se zátěží, kterou jim zanechala komunistická minulost.
Továrny na zelené louce u nás stavěly i jiné zahraniční firmy, jako Schoeller nebo Toray.
Privatizace do českých rukou Podniky, které zůstaly v rukou českých majitelů, neprošly tak rozsáhlou restrukturalizací, neboť jejich majitelé si její nutnost naplno neuvědomovali. Přestože existovaly možnosti zahraniční akvizice v podnicích, podniky je odmítaly. Banky neměly jasnou koncepci, za jakých podmínek by poskytovaly úvěry na restrukturalizaci podniků, takže bylo snadné dát úvěr podniku, jehož pokus o restrukturalizaci byl nereálný. Pokoušely se různě restrukturalizovat, ale nevydělávaly, dále se zadlužovaly a nebyly schopny splácet své úvěry.
Tatra Výrobce automobilů Tatra neměl šanci konkurovat nadnárodním společnostem s jejich zavedenými výrobky. Tehdejší ministr průmysl Jan Vrba prosazoval prodej firmy do zahraničí, ale zastánci kuponové privatizace se obávali, že se z kopřivnického závodu stane pouhá montážní hala a značka Tatra zanikne. Tatra byla privatizována prostřednictvím kuponů. Počáteční úspěchy vyvážila pohroma, která nastala potom, co odběratelé nezaplatili za dodaná auta. Tatra byla enormně zadlužená a v roce 1994 Klaus prosadil prodej novému manažerskému týmu z USA. Ani ten neuspěl, a Tatra stále dlužila na úvěrech 4 mld. Kč, víc než byl její roční obrat. Následoval zamítnutý plán vládní pomoci od ředitele Škody Plzeň Lubomíra Soudka v roce 1997. Ve 21. století Tatra vystřídala několik majitelů, v roce 2013 byla prodána v dražbě, ale nákladní automobily vyrábí dodnes.
Škoda Plzeň Škoda měla být původně prodána německému Siemensu. Objevil se však bývalý ředitel Škody Lubomír Soudek, který Škodu ovládl, a představil nový business plán. Škoda se ale dostala do finančních problémů, což Soudek přehlížel a zlehčoval. V únoru 1999 byl odvolán a přišlo se na machinace, které tu Soudek prováděl. Škoda byla zařazena do resuscitačního programu a v roce 2002 byla prodána firmě Appian Group.
Poldi Kladno Jeden z prvních průmyslových podniků, Poldi Kladno, se po revoluci ukazoval jako nekonkurenční. Jako kupec byla vybrána firma Bohemia Art Vladimíra Stehlíka. I když Stehlík neměl dostatek finančních prostředků, vláda se jím tvářila ohromeně a začala s ním spolupracovat. Zakrátko se Poldi dostala do finančních problémů, a zjistilo se, že Stehlík penězi Poldi platil úvěry svých jiných firem. Po rozkolu mezi vládou, Komerční bankou, u které si Poldi vzala úvěr a Stehlíkem vyhlásila roku 1997 Poldi bankrot.
ČKD Na začátku 90. let ČKD hrozil bankrot, což se vyřešilo její transformací na holding. Dohoda z roku 1992 o prodej německé firmě AEG však zkrachovala. Nakonec byla prodána české firmě Inpro, která se zabývala konstrukčním inženýrstvím a kterou vedl Jiří Maroušek. Jeho cesta přivedla ČKD do ztráty a v rámci výroby panovala poněkud děsivá nekompetence v podobě vadných dopravních prostředků.
Vítkovice Vítkovice vstupovaly do 90. let s technologicky zastaralým výrobním zařízením a vysokou závislostí na trzích zemí RVHP. Podnik se potýkal s nízkou efektivitou výroby a nedostatkem prostředků na potřebné investice. V roce 1996 vláda Václava Klause rozhodla o manažerské privatizaci Vítkovic formou přímého prodeje části akcií manažerské společnosti Rafis Trading, založené vedením Vítkovic. Jejím představitelem byl tehdejší předseda představenstva a výkonný ředitel společnosti Václav Pastrňák. Rafis Trading získal nejprve 1 % akcií s možností získat další podíl za podmínek stanovených v privatizačním programu.
Restrukturalizace však neprobíhala podle původních předpokladů a na konci 90. let se finanční situace Vítkovic kriticky zhoršila, Vítkovice platily většinu ze svých zisků bankám za úroky a investice se odkládaly. V roce 1999 společnost vykázala ztrátu přibližně 10 miliard Kč a dlužila bankám přibližně 11 miliard korun. Stát následně převzal podíl od Rafis Trading, odvolal představenstvo a Vítkovice byly zařazeny do procesu státní revitalizace.
V letech 2000–2002 následovala rozsáhlá restrukturalizace. Z Vítkovic byla vyčleněna hutní výroba do samostatné společnosti Vítkovice Steel, zatímco strojírenská část byla dále reorganizována a následně prodána v roce 2003 společnosti LAHVÁRNA OSTRAVA Jana Světlíka. Společnost zároveň prodávala podniky přímo nesouvisející s hlavním předmětem podníkání (Palác kultury a sportu, Hotel ATOM, Energetika, Doprava).
Finanční sektor Pomalá a neflexibilní. I tak by se dala nazvat privatizace ve finanční sféře po sametové revoluci. V důsledku nerozhodnosti porevoluční vlády se banky v ČR staly nežádoucí pro investory. Nedostatečné využití zahraničních investorů při privatizaci velkých podniků na počátku privatizace jako takové, způsobila, že profit z prodeje byl minimální ne-li nulový. Ve většině případů stát zainvestoval více peněz do očištění bank od pochybných pohledávek, ale částky, které měly zvýšit hodnotu bank, se neobjevily ve finální sumě za prodej. Výše investic státu byla často mnohonásobně vyšší než konečná částka z prodeje. Proč se však banky musely prodávat a privatizovat bylo založeno na stavu země po 40 letech. Banky nebyly schopné získávat spolehlivé a ověřené klienty na základě krátké historie, což přirozeně bylo rizikové a často nevýhodné. Privatizace jako taková však nakonec kvůli své vleklosti způsobila mnohem větší strukturální problémy a ztráty, které výrazně ovlivnily ekonomickou situaci v ČR.
Banky a privatizace
Česká spořitelna