náhled|Pamětní deska ve Vídni Rudolf Kassner (také psáno Kaßner; 11. září 1873 Velké Pavlovice – 1. dubna 1959 Sierre/Siders) byl německy píšícím spisovatelem původem z Moravy, autorem Vídeňské moderny, v letech 1918–1945 československým státním příslušníkem, esejistou, překladatelem a kulturním filosofem.
Život Narodil se jako sedmé z deseti dětí ve slezské rodině majitele cukrovaru a realit Oscara Kassnera. Jeho matka Bertha Eva, rozená Latzelová, byla neteří slezského statkáře a politika Josefa Latzela ze Skorošic.
V devíti měsících onemocněl dětskou obrnou, jejíž následky nesl celoživotně tělesným postižením. Pro základní a středoškolské vzdělání měl zpočátku soukromé učitele a jako tzv. privatista skládal dvakrát ročně zkoušky na státním, kdysi piaristickém gymnáziu v Mikulově. Od kvinty je už navštěvoval. V roce 1892 se zapsal na Vídeňské univerzitě ke studium germanistiky, latiny a historie. Později studoval v Berlíně, kde poslouchal přednášky Wilhelma Diltheye, Hermanna Grimma a Heinricha von Treitschke. V roce 1897 získal ve Vídni doktorát za disertační práci Věčný Žid ve slovesnosti u Jakoba Minora. Následoval soukromý pobyt v Oxfordu, kde se seznámil s tzv. Oxfordským hnutím.
Navzdory svému tělesnému postižení podnikl Kassner od roku 1897 do vypuknutí 1. světové války řadu cest a pobýval v metropolích Evropy. V r. 1905 cestoval po Španělsku. Ze Španělska se vydal do Afriky. R. 1906 se vydal do Itálie, Tuniska, Alžíru, Maroka, až na Saharu. R. 1908 pobýval v Anglii, vydal se do Indie, zpáteční cesta vedla přes Egypt. R. 1901 strávil Kassner v Anglii, následoval pobyt v Paříži. Při prvním pobytu se ubytoval v hotýlku De France, kam umístil postavu Joachima Fortunata ze své knihy Morálka hudby (1905). V témž roce tam bydlel i Rilke, který tam nechal pobývat svého protagonistu z románu Zápisky Malta Lauridse Brigga (1910). R. 1911 odjel Kassner do Ruska a do Turkestánu, do Buchary a do Samarkandu. (Další destinace: Barma, Ceylon, Tbilisi, až ke Kavkazu, až k Taškentu, Čína…) R. 1914 následoval poslední pobyt u princezny Marie Thurn-und-Taxisové na zámku v Duinu. Za války strávil Kassner tři roky v Mnichově. Tam se pohyboval v proslulém salónu mnichovského nakladatele Hugo Bruckmanna a jeho manželky Elsy. (Vedle špiček kulturních elit, mj. i Rilka a Hofmannsthala, se tam pohyboval po válce i Adolf Hitler, který měl sympatie paní domu. Elsa, rozená princezna Cantacuzène, pocházela po matce ze šlechtického rodu Dejmů ze Stříteže a po otci ze starého byzantského královského rodu.) Kassner se přátelil s Rainerem Maria Rilkem, Hugem Hofmansthalem a s Marií z Thurn-Taxisu a jejím manželem Alexandrem. U Taxisů pobýval na zámku v Loučeni u Nymburka až do princovy smrti v roce 1934. S princeznou vedl korespondenci, od ní pocházejí i překlady Kassnerova díla. Díky Kassnerovi byl k Taxisům na Duinský zámek u Terstu pozván i Rilke (1910). Z pobytů na Duinu vytěžil Rilke první dvě ze svých Duinských elegií. (Později připsal Kassnerovi 8. elegii.) Princezna nazývala Kassnera „dottore mistico“ a Rilka „dottore serafico“. Rilke považoval Kassnera za „snad nejdůležitějšího z nás všech píšících a vyslovujících“. Podobně ho hodnotil i Hofmannsthal, jako „možnost nejvýznamnějšího kulturního spisovatele, kterého jsme v Německu kdy měli“ a jako „nejvýš vzácnou osobnost, obestřenou heroickým leskem“. Mezi válkou zajížděl Kassner také na Moravu, kromě rodiště také do Žadlovic, na panství hraběte Adolfa Dubského z Třebomyslic. Mezi Kassnerovými známými a přáteli byla řada význačných osobností: Oscar Wilde, André Gide, Paul Valéry, Stefan George, Friedrich Gundolf, Arthur Moeller van den Bruck, Hermann Keyserling, Rudolf Borchardt, Houston Stewart Chamberlain, Olaf Gulbransson, T. S. Eliot, Max Picard, Jacob Burckhardt, Karl Kérenyi, Gabriel Marcel, čtenářku a překladatelku do angličtiny nalezl Kassner v kněžně Herbert Bismarckové, snaše říšského kancléře Bismarcka, nebo také v kněžně Marguerite di Bassiano (Caetani), rodilé Američance, která jeho texty překládala do francouzštiny a poskytovala jim publikační platformu v renomovaných literárních časopisech. Kassner imponoval či fascinoval svým dílem či osobností řadě autorů. Nechyběli mezi nimi Wystan Hugh Auden, mladý Georg (György) Lukács, romanista Ernst Robert Curtius, Martin Buber, Thomas Mann, Friedrich Dürrenmatt. Thomas Mann mj. použil Kassnerův překlad Platóna ve své Smrti v Benátkách. Kafka předčítal Kassnerovy překlady Platóna sestře Ottle. V roce 1942 zakázali nacisté Kassnerovi publikovat pro manželčin neárijský původ. (Židovka Marianne Kassnerová, roz. Eisslerová, byla nadanou básnířkou z okruhu Stefana George. Ačkoliv manželé spolu nežili, Kassner se s ní nerozvedl, v době války žili ve společné domácnosti. Kassner argumentoval vzhledem k svému zdravotnímu stavu potřebností její pomoci. Tím ji chránil před deportací do koncentračního tábora.) Přestože měl v letech 1918–1945 československé státní občanství, prožil v českých zemích jen menší část života, v letech 1921–1944 nejraději bydlel ve Vídni. V roce 1945 byl Kassner v zuboženém stavu převezen z iniciativy Carla Jacoba Burckhardta, prezidenta Mezinárodního červeného kříže, do Švýcar. Velkou zásluhu na této záchranné akci a Kassnerově pobytu v Sierre měl Werner Reinhart, dříve také mecenáš Rilkův. V Sierre bydlel Kassner v hotelu Bellevue (původně zámek – château Bellevue přestavěný na hotel) v prvním poschodí, v přízemí bydlíval mezi válkou Kassnerův přítel Rilke, když mu v muzotské věži (château Muzot) bývala v zimě zima. Je pochován na hřbitově v Sierre (Siders).
Dílo Dílo Rudolfa Kassnera působí jako obtížně zařaditelné do dějin literatury, je pro neurčitost a nepřesnost pojmového aparátu, mnohoznačnou metaforiku a hermetičnost, způsob vnitřně intuitivního, imaginativního psaní a menší míru souvislé diskurzivní argumentace, množství literárních narážek a skrytých citátů mnohdy dosti nepřístupné, nesrozumitelné. Na druhou stranu je pro mluvní styl (rakouské parlando) a iluminativní sdělení paradoxně působivé a představuje tak dodnes přijímanou výzvu pro překladatele v různých jazycích (zejména ve francouzštině, italštině, polštině). V mnohém může dílo tohoto radikálního platonika snad připomínat metaforičnost a dnes neobvyklé argumentační postupy v Platónových dialozích. Kassner své dílo sám rozdělil do tří období: 1900–1908 estetismus; 1908–1938 fyziognomika a od roku 1938 autobiografické spisy, nábožensko-mystické eseje a „metapolitické“ interpretace světových událostí. K přísným návrhům systémů choval averzi a upřednostňoval literární útvary jako eseje, aforismy, skici, podobenství, imaginární dialogy, vzpomínky. Své rozličné texty Kassner později upravoval a vydával pod jinými tituly nebo v jiných souborech. Podle vlastních slov usiloval přitom o jakousi goethovskou syntézu křesťanství a pohanství (antiky): „Říkám si, že kdyby se obojí spojilo, že bych snad nemohl vůbec žít. Tak zůstává můj život obloukem, mostem, čímsi, co je trvale ustavičně stavět, co se staví.“ Na sklonku života se zabýval i zenovým buddhismem. Ještě na smrtelném loži pracoval na korekturách nového vydání svých překladů Platónových dialogů, aniž je dokončil. Platónovo dílo ho provázelo po více než 60 let života. Také přijal katolické svátosti umírajících. (Z katolické církve vystoupil v době rakousko-uherského zákonodárství, aby mohl být sezdán se svou židovskou manželkou.) Anglický germanista Eudo Colecestra Mason u Kassnera spatřuje „křesťanskou gnozi“. Kassnerovo dílo však inspirovalo i katolické teology (např. Hanse Urse von Balthasara).
Jeho spisy přebírají motivy, obrazy a pojmy z antické literatury (zejména Platóna), z mystiky a teologie (např. Aurelius Augustinus, Mistr Eckhart, Pascal, Tereza z Ávily), hermetiky (Jacob Böhme), anglické, francouzské a německé literatury či indické filozofie. Stěžejní mohutnost mysli představovala pro něj „obrazivost“ (Einbildungskraft) resp. v pozdějších letech „existenciální obrazivost“, tedy zhruba řečeno imaginace. (Pojem etabloval v němčině Philipp Harsdörffer za latinské „facultas imaginandi“, sloveso /e/inbilden používal Eckhart stejně jako Luther také ve významu českého výrazu „připodobňovat“ se /Kristu/.) Germanista Gerhard Neumann uvažoval o tom, že by se celek Kassnerova díla dal považovat za projekt „filosofie obrazivosti“, ojedinělý v Evropě.