Svátek svaté Lucie je křesťanský svátek jež je slaven 13. prosince na památku svaté Lucie. Ve střední a východní Evropě, Skandinávii a Itálii je spojen s celou řadou lidových zvyků, jež mají pravděpodobně předkřesťanský původ a souvisí se svátky zimního slunovratu – ten ve středověku připadal v juliánském kalendáři právě na 13. prosince. Mnoho zvyků spojených s tímto svátkem, jako zapalování svící, hodování a dávání dárků, mělo nejspíše za účel odvracení zlovolných sil, přičemž v střední Evropě je tento den často spojován i s čarodějnicemi.

Česko

vlevo|náhled|Lidové postavy, vlevo Lucie, vpravo Barbora (Národopisné muzeum v Praze)

Svátek svaté Lucie je zmiňován již ve středověkých českých kancionálech a v 15. a 16. století na něj připadal zimní slunovrat, Z tohoto důvodu však nejspíše také došlo k zachování archaických prvků nezapadajících do oficiálního křesťanského pohledu.

Ústřední místo v oslavách svátku zaujímaly ženy a jejich typická činnost – předení, jehož byla svatá Lucie patronkou, které také představovaly zvláštní bytosti spojené s tímto dnem: lucky, o zvyku se mluvilo jako o „chození s Luckou“ či „luciatství“. Luckami byly nazývány mladé dívky oděné v dlouhém bílém rouchu, jež byly vedeny dívkou, která představovala samotnou světici. Podobaly se tak dalším podobným adventním postavám, jako jsou perchty, barborky nebo Mikuláš. V průvodu na svatou Lucii se objevovali navíc i postavy kněze, poutníka, řezníka, kominíka či družiček. Pochod lucek je někdy doprovázen šeptaným „Jdu, jdu, noci upiju“. Některé zvyky naznačují motiv ženské dominance – v Pošumaví je stále živý zvyk, kdy lucky trápí muže různými žerty, ale i fyzickými útoky. Jindy bylo hlavní úkolem lucek strašit děti. O luckách informuje již roku 1804 Jakub Jan Ryba jako o dívkách v bílých šatech, s plachetkou přes vlasy a obličejem pomazaným sádlem a obíleným moukou. V jižních Čechách měly lucky navíc dlouhé bílé zobáky a tiše vcházely do světnice a vymetaly husí perutí smetí v rámci očistného rituálu. Jinde zase měly masku koňské hlavy.

Svatá Lucie byla také spojená s přástkami, typicky ženskou prací, která byla prováděna právě v adventním období. Na samotný svátek ovšem bylo předení zakázáno a světice trestala ty, co toto tabu porušily, stejně jako v jiné dny trestala líné přadleny. Někdy světici zastoupili lucky, které narušiteli pocuchaly přádlo nebo roznesly nářadí po domě. Z toho důvodu se v tento den například ve valašském Novém Hrozenkově odnášeli kolovrat z jizby na půdu. Lucie figuruje ve spojení s předením také v jednom zaklínadle proti škrkavkám.

Svatá Lucie byla považována za ochránkyni před čarodějnicemi, ale zároveň bylo období mezi jejím svátkem a Vánocemi či Třemi králi, takzvaná „černá zima“, dobou jejich nejvyšší aktivity. Bylo schováváno jedno poleno, jímž se poté zatápělo na Štědrý den, čímž mělo být obydlí na celý rok chráněno před čarodějnicemi. Na ochranu před zlými silami a nezvanými hosty hospodář také kreslil tři křížky svěcenou vodou nad vchod stavení. Na Moravě byl krmen dobytek pečivem se zvláštním kořením, přičemž těsto bylo specifickým způsobem zaříkáváno, jež jej mělo ochránit před uřknutím. Na svatou Lucii se také shromažďovali čarodějnice na Radhošti.

Pranostiky

Nejznámější pranostikou týkající tohoto svátku je „Svatá Lucie noci upije“, zpravidla doplněná dovětkem „ale dne nepřidá“. Čeněk Zíbrt v roce 1889 uvedl, že obdobná pranostika je doložena i v polštině, němčině a francouzštině, přičemž nejstarší doklady pochází z poloviny 17. století, nebylo mu však jasné, jak takové tvrzení vzniklo. Chemik Bohuslav Brauner v roce 1904 upozorňuje, že už ve starověku znali Evropané přesné datum zimního slunovratu, a že si tak lze jen stěží pomyslet, že v raném novověku bylo toto datum neznámé. Poukázal tedy na fakt, že v juliánském kalendáři, platném v katolických zemích do roku 1582, vycházel po nějakou dobu svátek svaté Lucie opravdu na zimní slunovrat, jako důsledek nepřesnosti kalendáře juliánského. Z toho došel k závěru, že pranostika musela vzniknout zhruba mezi lety 1300 a 1600. Tento posun se podle Braunera navíc neodrazil jenom v této pranostice, ale i v dalších: například v té o svatém Martinu na bílém koni. Slova „ale dne nepřidá“ tak byla nejspíše k pranostice přidána až po reformě kalendáře na konci 16. století.

Mezi další pranostiky spojené se svátkem patří:

Svatá Lucie, královna zimy. Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí i len. Umaže-li si Lucie šaty od bláta, bude si je po celý leden přepírat. Dotkne-li se Rozálie květů, Lucie jimi vyzdobí okna napořád.

Slovensko Ve slovenské lidové kultuře byla Lucie ochránkyní přadlen, a tak byl na její svátek držen zákaz předení. V souvislosti se slunovratem se v tento dne také začínalo s různými věštbami které se týkaly počasí, úrody a osobního života v příštím roce, například skrze vaření halušek či lití olova. S výjimkou východního Slovenska byly také známy průvody lucek, jež vcházely do domů a ometaly stěny a kouty. V Lendaku u Kežmarku lucky členům rodiny vkládaly do úst česnek, ometaly je a zaříkávaly proti neštěstí a bídě. Průvody lucek byly na přelomu 20. a 21. století stále živé především na západních a severozápadním Slovensku, stejně tak byly dále prováděny věštby, především v dívčích kolektivech.

Velmi úzce byl tento den také spojen s bosorkami – čarodějnicemi, mezi něž byla někdy počítána i sama svatá Lucie. Na ochranu před čarodějnictvím byly na dveře stavení kresleny luciiny kříže a protože se tradovalo, že čarodějnice stloukají máslo, nesmělo se nic půjčovat ani vracet a na dvůr nesměla vstoupit cizí žena. Od tohoto svátku se také mohlo začít s výrobou zvláštního předmětu nazývaného luciový stolček – ten byl udělán ze smrkového nebo bukového dřeva bez použití železných hřebíků a jež byl dokončován v době mše v předvečer Narození Páně. Ten, kdo na něm po celou dobu konání mše seděl, byl na rozcestí či doma chráněn magickým kruhem pak získal schopnost poznat čarodějnice a zároveň byl před nimi chráněn.

Průvody lucek pořádali v některých vesnicích také Slováci v rumunském Rudohoří, přičemž tento zvyk zpočátku dodržovali i po svém přesídlení do českého Chebska v 70. letech 20. století. Maďarští a rumunští Slováci znali také zvyk strašení s vyřezávanou dýní do které byla umístěna svíčka, výrobu luciového stolečku a zákaz předení a šití – jinak by dívkám Lucka vypíchla oči. Mezi svátkem svaté Lucie a svatého Tomáše – 21. prosince, chlapci navštěvovali domy s dívkami na vdávání a byli v nich pohoštěni.

Maďarsko V Maďarsku je taktéž znám stolek či sedátko spojovaný s Lucií – Luca széke, podobný stoličce dojiček. Zdlouhavost jeho výroby se ozývá v úsloví Keszül, mint a Luca széke („Dělat to jako Luciinu stoličku“) vyjadřujícím, že někdo dělá něco velice pomalu. Stolička je vyráběna po dvanáct dní mezi svátkem svaté Lucie a Vánocemi a každý den se pracuje na jiné její části. Podle jednoho zdroje pak je každá část z jednoho druhu dřeva, přičemž dřevo by mělo být koupeno v den, kdy bude použito, a během těchto dvanácti dní by se nemělo mluvit se staršími ženami, aby se nedozvěděly o výrobě stoličky. O štědrovečerní noci se má stolička zanést do nartexu kostela, okolo ní je nakreslen magický kruh a člověk na ni má usednout – o půlnoci či ve chvíli posvěcení hostie se pak má objevit malá postava, zjevně nějaký ďábel, jenž se bude člověka snažit vylákat z kruhu a když ten odolá pokušení, ďábel mu nakonec dá vše, co mu slíbil. Člověk, jenž seděl na stoličce, pak také může poznat čarodějnice, stejně jako ony mohou poznat jeho.

V dalším zvyku figurovali dva mladíci zvaní kotyolók „kdákači, kvokači“, kteří za úsvitu svátku svaté Lucie přicházeli do domu a na práh či hned za něj pokládali stéblo či poleno a zpívali píseň napodobující kuřata, jež měla zaručit dobrou snášku drůbeže. Stéblo či poleno poté dala hospodyně do kurníku, také mohla slepice nakrmit kukuřicí, jež házela na hlavy koledníků. Kotyolók byli nakonec podarováni sušenými hruškami, jinak mohli domácnost proklít, jak se věřilo. Kromě toho se se svátkem pojí řada různých tabu – zákaz ženské práce a návštěv žen v cizích domech, praktiky týkající se víry v uhranutí a věštění.

Chorvatsko

V Chorvatsku se v tento den, nebo na Barboru, dává klíčit zrno (božićna pšenica), které následně tvoří významnou součást vánoční tabule. Dny mezi Lucií a Vánocemi se nazývají Luciinými dny (Lucijini dani). Dívky si v tento den tradičně věštily ženicha, ve Slavonii a Podráví se vyráběli dýňové lucerny podobné halloweenským a křičelo se že „Lucie přichází“. Známy byly také zákazy týkající se předení, obdoba luciového stolečku a představa Lucie jako čarodějnice.

Skandinávie

Ve Švédsku, Norsku, Dánsku a Finsku je vybírána dívka, jež představuje svatou Lucii, ta má na hlavě korunu se svícemi, symbolizující oheň, jenž neporanil světici, a kráčí v čele procesí. Ve Švédsku přináší nejstarší dcera rodičům kávu a sladké pečivo Lussebullar „Luciiny bulky“, zatímco mladší dcery nesou svíce. Procesí jsou pořádána veřejně, ale také například na studentských slavnostech.

Reference

Externí odkazy

Dokument z cyklu České televize Naše tradice

Kategorie:Advent Kategorie:Svátky zimního slunovratu Kategorie:České lidové svátky